Bitva o hřeben MessinesVelká válka

V této válce se na nepřítele útočilo zepředu, zezadu, ze vzduchu i z moře a tento týden i zpod země. Já jsem Indy Neidell, vítejte u Velké války. Minulý týden začala vzpoura ve francouzské armádě, která se s průběhem času zvětšovala. Italové dále útočili na Rakušany a britské velení se připravovalo na velkou letní ofenzivu, jejíž první fáze začne, až generál Herbert Plumer vyhodí do vzduchu svých 19 tunelů naplněných výbušninami pod německými pozicemi na hřebenu Messines.

Ten výbuch přišel tento týden. Nastal po týdenní dělostřelecké baráži se zatím nejvyšší koncentrací děl na jakékoliv frontě, takže největší v dějinách. Plumer měl jedno těžké dělo na každých sedm metrů fronty. Ve 3:10 ráno 7.

června 1917 byly štoly téměř současně odpáleny. Celý hřeben vyletěl vzhůru do vzduchu. Otřesy byly cítit až v Londýně a britský premiér Lloyd George zaslechl ránu při své noční práci v Downingově ulici číslo 10. Otřesy na místě byly neskutečné a jeden voják si poznamenal: "Celá země se třásla a hýbala. Několik lidí včetně mě to odhodilo na zem.

Zdálo se, že to trvá dlouhé minuty. Do výše stoupaly plameny, na jejich pozadí byly ohromné kusy země, velké jako celé domy, padající zpátky dolů. Bylo to strašné, učiněné peklo." Člen posádky tanku řekl: "Nikdy jste neviděli nic tak velkého. Nevěřili byste, co výbušniny dovedou. Viděl jsem na zemi ležet asi 150 mrtvých Němců.

Výbuch je všechny zabil. Vyhrál bitvu, ještě než začala." V jednom okamžiku bylo zabito nebo pohřbeno zaživa 10 000 německých vojáků. Tisíce dalších bylo naprosto ochromeno a 7 354 jich bylo zajato. Britská pěchota obsadila řetězec více než dvacet metrů hlubokých kráterů, kde býval hřeben Messines. Byl to nebývalý úspěch, cíle bylo dosaženo bez téměř jakýchkoliv ztrát na životech. Úspěch to byl ale jen omezený.

Britové nepronikli do nepřátelských linií o více než dva tři kilometry a nezkoušeli postoupit dále. Britský velitel Douglas Haig bral tuto operaci jen jako součást své plánované ofenzivy začínající zhruba za měsíc, a když byl "hřeben" obsazen, zavelel zastavit. To nebylo chybou, nechtěl, aby pěchota příliš utekla dělostřelectvu, a chtěl opevnit pozice před německým protiútokem. Někteří historici jako třeba G.

J. Meyer v knize "World undone" tvrdí, že několik hodin existovala možnost na průnik hluboko do a možná i skrz německé obranné pozice. Kniha "Generálové na západní frontě" souhlasí, ale viní generála Hugha Gougha, že s 5. armádou nezaútočil na Gheluveltskou plošinu, když byla iniciativa na jejich straně. Já to nemůžu posoudit, nastudujte si to a napište nám, co si o tom myslíte.

Tak či tak, Britové možná měli iniciativu na své straně, pro Italy už to ale neplatilo. Desátá bitva na řece Soči zuřila již přes tři týdny a Italům došly síly a munice pro dělostřelectvo, zrovna když se zdálo, že nepřítel padne. Tento týden ale bitva 4. června ožila ohromným rakouským protiútokem severně od Mt. Ermady, který zpět získal ztracené území a způsobil velké ztráty.

Dalšího dne byla bitva u konce. Probíhala podle známého vzorce. Masy italské pěchoty útočily a za drobné zisky utrpěly těžké ztráty. Následovaly poměrně úspěšné rakouské protiútoky, ale byly tu i rozdíly. Rakušané sice bojovali proti přesile, zdvojnásobili ale počty děl, ze kterých většina byla na plošině Kras. Děla generála Bojny tak za bitvu vypálila přes dva miliony střel, daleko více než v minulých.

To ale kladlo velké nároky na rakousko-uherský průmysl, který už tak sotva stačil. Další velký rozdíl byl v morálce. Ta byla na obou stranách historicky nejhorší. Pěchota často odmítala vyrazit do dalšího útoku. Vojáci se také daleko ochotněji vzdávali, za bitvu bylo zajato 27 000 Italů. Bitva byla sice papírově italským vítězstvím, protože dokázali postoupit, ale byla z deseti bitev na Soči nejsmrtonosnější.

Oficiální počty obětí jsou 159 000 na italské straně a 80 000 na rakouské. Takový způsob boje rozhodně nemůže pokračovat. Něco se musí změnit. A špatná morálka ve francouzské armádě vedla k otevřené vzpouře. Tento týden byl ve Francii ve válečné zóně chaos, vzbouřenci odmítali nastoupit na frontu.

A rozhodně nevyrazí do dalšího útoku. 4. června francouzský ministr války Paul Painlevé odhadoval, že mezi frontou a Paříží jsou jen dvě spolehlivé divize – na vzdálenosti jen něco přes sto kilometrů. Ke vzpouře se přidaly desetitisíce vojáků, a i když se chování vzbouřenců lišilo, běžnými stížnostmi byl nedostatek volna a nízký plat. Vojenské úřady pod velitelem Pétainem nyní proti vzbouřencům zakročily a začaly je zatýkat.

Na jednom místě ale morálka naopak stoupala, v Rumunsku. Jak si můžete pamatovat, Rumunsko bylo napadeno všemi čtyřmi zeměmi Čtyřspolku. Padlo hlavní město a ropná pole, tažení skončilo začátkem roku a Rumunsko bylo zredukováno na třetinu své původní velikosti. Tam byl shromážděn zbytek armády s 20 000 novými rekruty – uprchlíci z Valašska a Sedmihradska, zajatí nepřátelé a ruská armáda, která pomáhala bránit zbytek rumunského území.

To bylo k původním obyvatelům asi 1,5 milionu lidí navíc. Situace s jídlem ale nebyla tak zoufalá, jak byste si mohli myslet, koncem roku 1916 tam byly poslány zásoby potravin s 200 000 kusy dobytka a 500 000 ovcemi. Každý kousek země byl obděláván, armáda pomáhala v zemědělství a kácela stromy na dřevo. Na začátku roku bylo sice jedno špatné období, když epidemie tyfu způsobila smrt 300 000 lidí, věci se ale zlepšily.

Rumunská armáda byla přeorganizována a vycvičena, v bojových jednotkách bylo 400 000 mužů vybavených francouzskými zbraněmi z Ruska. A značně se lišila od rumunské armády před rokem. Minulý rok měl každý pluk od žádného do šesti kulometů, nyní jich měl každý 24.

Dříve neměli žádné lehké kulomety a jen 24 granátníků, nyní měl každý pluk 96 lehkých kulometů a každý prodělal výcvik s granáty. Reorganizaci dohlížel náčelník štábu Constantin Prezan, ale francouzská mise pod Henrim Berthelotem čítající 289 důstojníků, 37 pilotů a přes 1000 vojáků založila vojenské školy, aby Rumunům předali své tříleté zkušenosti s vedením moderní války.

A Rumunsko našlo i další zdroj vojáků pro svou armádu. Kolem 400 000 etnických Rumunů žijících v Rakousku-Uhersku bylo naverbováno do armády. Nyní bylo kolem 120 000 z nich v zajetí v ruských táborech. Před pár měsíci bylo těm, kteří chtěli, umožněno vstoupit do jednotek bojujících za Rumunsko a byl založen zajatecký tábor u Kijeva. 8.

června první dva takové prapory dorazily do Rumunska a složily přísahu rumunské armádě. Vypadá to, že Rumuni ještě neřekli poslední slovo. A daleko za mořem USA také budovaly armádu. 5. června začala registrace k odvodu všech mužů mezi 21 a 30 lety. New York Times v antisemitském článku uvedly, že to je "dlouho potřebný krok k výchově jistého drzého cizího živlu". Psaly o americké židovské komunitě, která nejenže ve skutečnosti nebyla více pacifistickou než zbytek Američanů, ale během dvou měsíců tvořili židé 6 % amerických ozbrojených sil, i když tvořili jen 2 % populace.

A koncem týdne americký generál John J. Pershing dorazil do Británie. Byl to náročný týden války, končila ofenziva italské armády, rumunská armáda doplňovala stav z nepřátelské armády, USA budovaly svoji armádu, francouzská armáda se bouřila a Britové vyhodili do vzduchu německou armádu.

Plumerův čin byl nepochybně jedním z nejúspěšnějších útoků celé války. Plán byl neskutečně rozsáhlý a skvěle připravený a provedení téměř bezchybné. Jaké to ale muselo být pro vojáky? Strašlivý výbuch drásající jejich uši? Vidět oblast velikosti vesnice vyletět do vzduchu? Vidět ohnivý sloupec rozjasnit celou oblohu? A vidět v okamžiku zemřít tisíce mužů?

Představte si, jaké muselo být v ten den na bojišti. Roky jste v bahnitém Vlámsku bojovali v zákopech, nepochybně jste zažili peklo. A ode dneška je peklo ještě daleko horší. Jestli chcete vědět více o rumunských uniformách a zbraních, zde je naše speciální epizoda. Patr(e)onem týdne je Laurie Jones. Děkujeme za vaši podporu na Patreonu, bez ní by tento pořad nemohl vzniknout.

Na viděnou příště.