Nová fronta a evakuace z Gallipoli

Minulý týden jsem řekl,
že se válčí na dvanácti místech. Na dvanácti místech na třech kontinentech. Ale víte co? To asi nestačí, protože tento týden
se otevře další fronta. Jsem Indy Neidell,
vítejte u Velké války. Minulý týden Italové začali
čtvrtou bitvu na Soči proti Rakušanům. Rusové znovu zastavili Němce
na severovýchodě a Němci a Rakušané se valili Srbskem,
zatímco Bulhaři měli plné ruce s Francouzi, kteří se chtěli dostat k Srbům
a spojit síly.

Toto se na světových bojištích
stalo potom. Podívejme se nejprve
na italskou frontu, kde řádila čtvrtá bitva na Soči. Kvůli brzkému příchodu zimy
byly cíle italského náčelníka štábu Luigi Cadorny limitované. Na severu bylo mnoho sněhu,
takže nebyla šance na ovládnutí Bovecké pánve nebo zničení
rakouského předmostí v Tolminu.

Takže po krátkých,
ale intenzivních dělostřeleckých barážích se italská pěchota ve vlně za vlnou
valila po úpatí kopce 383, hory Sobotino, San Michele,
Oslavy a Podgory. Rakouské kulomety si vybraly svoji daň
na odvážných, ale promrzlých Italech. Takže Cadorna jako předtím
zahazoval velkou početní výhodu, kdy jeho mužů bylo dvakrát tolik. Všechny útoky na kopec 383 byly odraženy, ale útok jižně od Zagory
začínal následovat nastupující vzor.

Italové postoupí
a zatlačí nepřítele zpět do chvíle, než dorazí rakouské posily
a udrží linii. Italské třetí armádě velel
princ Emanuele Filiberto, hrabě Aostský a bratranec
krále Viktora Emmanuela III. Této armádě se přezdívalo
Armata Invitta – neporažená armáda – ale alespoň tady to tak úplně neplatilo, protože zoufalé útoky
na úpatí hory San Michele buď selhaly, nebo dosáhly jen malých zisků,
které byly ztraceny při rakouských protiútocích.

Ve druhém týdnu se bitva
stávala intenzivnější a ztráty dosáhly stejného počtu
jako při třetí bitvě na Soči minulý měsíc. A další bitva, nedaleko odtud,
také nabírala tento týden na intenzitě. Francouzi se minulý týden snažili
dostat se k Srbům, válčili proti Bulharům na hoře Archangel,
dokud nepřišly bulharské posily a nezastavily francouzský postup. Teď Bulhaři přešli do ofenzívy. Jejich záměrem bylo
obejít Francouze, znemožnit jim ústup zničením
jediného přechodu Černé řeky, dřevěného mostu,
a zatlačit je k horám.

Po tři dny zuřila mezi Francouzi
a Bulhary úporná bitva a na konci třetího dne
se bulharské linie rozpadly a Bulhaři ustoupili. Boje byly během těch tří dnů
opravdu vyrovnané, i když se bulharská pěchota několikrát
dostala jen pár desítek metrů před Francouze, ale byla zastavena francouzskými kulomety. Ale i když nakonec byli Bulhaři
donuceni ustoupit, Francouzi neměli dostatek mužů
k pronásledování a využití výhody, postupu k Babunskému průsmyku
a pomoci Srbům.

Srbové se drželi do 15. listopadu
a slyšeli bojující Francouze čistě a jasně, ale Francouzi nemohli dosáhnout nemožného
a francouzský generál Sarrail nehodlal opustit ten malý mostek
přes Černou řeku, tu malou úzkou cestu ústupu
příliš daleko za sebou. Bulhaři byli jen poraženi,
ne zničeni. Srbové se konečně stáhli z průsmyku
a Francouzi, kteří to nevěděli, drželi horu Archangel do konce týdne,
kdy se vrátili Bulhaři a započala bitva.

Situace byla
pro srbskou armádu zoufalá. Rakouské, německé a bulharské
linie začínaly ve Višegradu, severně od Černé hory
a táhly se přes Srbsko k městu Niš, točily se dolů k Vranije, potom k Velesi
a poté dolů k francouzské armádě, která bránila řecké hranice. Byla to síť, a pokud by byla stažena, srbské jednotky by byly natlačeny
k albánským a černohorským horám, které nemohly být organizovaně překročeny,
už vůbec ne slabšími vojáky.

Poslední šancí na zničení sítě
byl francouzský průlom, ale jakmile se Srbové stáhli
z Babunského průsmyku, naděje pohasly. Byla to pro Srby strašlivě
deprimující situace a další takovou situaci
prožívali Spojenci na Gallipoli. 11. listopadu přijel na Gallipoli
britský ministr války Kitchener, aby viděl
onu neradostnou situaci na vlastní oči. A byla skutečně neradostná,
jak my víme – demoralizované britské jednotky a ANZAC
opustily veškeré naděje na vítězství, neměly dostatek dělostřeleckých nábojů,
byly prolezlé nemocemi a měly nedostatečné zázemí a vybavení
pro nadcházející zimu.

Kitchenerovi generálové
urgovali evakuaci, ale Kitchener odmítal z obavy,
že přiznání porážky bude mít negativní vliv na muslimské subjekty Britského impéria. Poté, co viděl situaci na vlastní oči,
změnil názor a nařídil co nejrychlejší evakuaci. Poznámka: Winston Churchill,
jeden z architektů kampaně na Gallipoli, který stále tvrdil, že se dá zvítězit,
to teď prakticky vzdal a odešel na západní frontu,
kde jako poručík-plukovník velel praporu.

Bulharská fronta, Soluň,
italská fronta a Gallipoli byly poměrně novými frontami,
které se otevřely během posledního půl roku. Tento týden se otevře další. 14. listopadu se otevřela
asi nejvíce opomíjená fronta války – libyjská fronta.

Libye byla italská,
ale do roku 1912 součástí Osmanské říše a nyní Senussiové s tureckou pomocí
povstali proti Trojdohodě. Senussiové napadli britsko-egyptský
hraniční přechod a budou v útocích pokračovat. Vždy,
když proti nim britská armáda zakročí, propadnou se Senussiové do pouště. Britský důstojník kapitán Jarvis
sloužící v Egyptě řekl: "Svým způsobem to byl nejúspěšnější
strategický krok našich nepřátel za celou válku. Arabové vázali na západní hranici
kolem 30 000 mužů žalostně potřebných jinde."

A tady je malá poznámka z místa,
kam by mohli jít oni vojáci, ze západní fronty. 17. listopadu francouzský
senátní armádní výbor trval na budoucím užívání
dusivého plynu. Francouzi se připojí k Němcům a Britům
a budou na západní frontě užívat plyn. Abych byl fér, tak to byli Francouzi,
kteří plyn použili vůbec poprvé na samém počátku války,
ale to byl slzný plyn, ne chlor, fosgen nebo jakýkoliv
nový smrtící plyn.

A na konci týdne vyšle Británie ponorky
podpořit ruskou flotilu v Baltském moři. Byl to vskutku náročný týden. Italové hrdinně bojují
proti Rakušanům navzdory zimě, Francouzi donutili ustoupit Bulhary,
ale nebyli schopni je pronásledovat, zatímco byli Srbové chyceni do sítě,
která se utáhne; bylo učiněno rozhodnutí
evakuovat jednotky z Gallipoli a v Libyi v severní Africe
se otevřela nová fronta. Na západní frontě byl tento týden klid, což není překvapující
po posledních šesti týdnech krvavé řeže, která skončila stovkami tisíc ztrát,
ale skončím dnes něčím z té fronty, citací z knihy Poilu Louise Barthase,
která ukazuje život na klidné frontě: "V některých místech zákopy
zcela zmizely pod vodou.

Skoro všechny skrýše se ztířily. Náš úsek měl štěstí,
že skrýš zůstala nedotčená, ale jedné noci, když silně pršelo,
se k nám do skrýše přihnala voda a další den museli vojáci
na mnoha místech fronty opustit zákop, aby se neutopili.


Němci museli udělat to stejné. Naskytl se nám tedy pohled dvou
na sebe hledících armád bez jediného výstřelu. Francouzi a Němci se na sebe dívali
a viděli, že jsou to rovněž lidé, že mezi nimi není rozdíl. Usmáli se. My se podělili o tabák. Obrovský Němec vyšel na kopeček
a pronesl řeč, které rozuměli jen Němci, ale všichni věděli, co to znamenalo,
protože rozmlátil pušku o pařez.

Obě strany začaly tleskat. Kdyby jste tam jen byli,
šílení králové, zatracení generálové, fanatičtí ministři, šovinističtí novináři
a vlastenci od zásobování, abyste tenhle pohled také viděli. Naši velitelé zuřili. Jakmile byla fronta obnovena, bylo pod trestem smrti
zakázáno opustit zákop." Natočili jsme celou speciální epizodu
o Louisovi Barthovi a jeho zážitcích z války a můžete se na ni podívat přímo zde.

Můžete také koupit jeho knihu Poilu
v našem internetovém obchodě na Amazonu. A když tak učiníte,
dostaneme nějakou provizi. Patr(e)onem týdne
je Juan Camilo Rodriguez z Kolumbie. Díky, Juane. Jestli nás chcete podpořit finančně,
abychom mohli pokračovat ve skvělé tvorbě, podpořte nás na Patreonu. Nezapomeňte nás odebírat
a uvidíme se za týden.