Optimismus se vytrácíVelká válka

Vylodění na Gallipoli mělo snadno vyřadit Osmanskou říši a přinést Spojencům výhodu. To se ukázalo být jen zbožným přáním a tamní boje se ponořily do zákopové války a patu. Ale Spojenci to nevzdali a tento týden zkusí něco nového. Jsem Indy Neidell, vítejte u Velké války. Minulý týden jsme se podívali na chaos v Rusku, který byl způsoben prohrami na bojišti, kterých bylo příliš. Po dva měsíce nutily rakousko-německé síly Rusy v Gorlicko-Tarnovské ofenzívě ustupovat a minulý týden dobyly Lvov, hlavní město rakouské Haliče.

Rakousko-uherská armáda rovněž odolala prvnímu italskému útoku na jižní frontě. Minulý týden jsem nemluvil o západní frontě nebo o Gallipoli, takže tím dnes začnu. Britský generál Aylmer Hunter-Weston se se svým francouzským protějškem Henri Gouradem na Gallipoli rozhodl upustit od rozsáhlých útoků a namísto toho soustředit dělostřelectvo k podpoře útoků menších jednotek.

Odlamovat malé kousky turecké linie a poté pomocí neprostupné dělostřelecké hradby zastavit protiútok. Francouzi to vyzkoušeli jako první. 21. června zahájili útok na frontě o délce 600 metrů s cílem obsadit turecké zákopy. Byli podporováni tolika 75mm děly, houfnicemi a minomety, že na každých 10 metrů směru útoku připadalo jedno dělo. Další baterie střílela na zbytek turecké linie, aby zabránila přísunu posil a další dalekonosná baterie střílela na turecké děla na asijské straně Dardanel.

Zákopy byly blízko, takže šance chyby byla minimální. Po 45 minut dlouhém ostřelování Francouzi v 6 hodin ráno zaútočili. Do odpoledne dobyli několik cílů a odrazili první protiútok. Problém však byl, že mnoho dobytých zákopů bylo dělostřelectvem poškozeno a rovněž byly plné mrtvol, takže nenabízely žádný kryt. Francouzi byli zahnáni zpět, ale poté zaútočili znovu a to už Haricot Redoubt nadobro obsadili – ztratili 2 500 mužů, zatímco Turci 6 000.

Britové to měli 28. června zopakovat u Gully Spear a Gully Ravine. Budou podporováni 77 děly, které vystřílí přes 16 000 nábojů, což byla skoro polovina britských zásob na Cape Helles. Po dvoudenním ostřelování útok začal a Gurkhové a královští střelci postoupili kupředu. Jiné oddíly, hlavně skotští střelci, takové štěstí neměli a byli zmasakrováni tureckými kulomety. Turecké protiútoky trvaly několik dnů.

Petr Hart je popisuje jako: "Slepé k obětem, slepé ke všemu," a za týden bitvy Turci ztratili odhadem 14 000 mužů, což bylo několikrát více než ztráty útočníka. Když byly protiútoky odvolány, fronta se ustálila. Osmanské síly se částečného úspěchu útoku obávaly, ale nehodlaly se vzdát a stále držely většinu vyvýšených pozic. Musím zmínit, že před britskými zákopy leželo velké množství tureckých mrtvol. Ty tam zůstanou po zbytek kampaně, protože Hunter-Weston odmítal turecké žádosti o příměří s cílem mrtvé pohřbít.

Britské velení si myslelo, že Turci nebudou chtít zaútočit přes zemi nikoho posetou jejich mrtvolami. Opravdu. Další poznámka z Gallipoli: 28. června, deset dní po přísunu nového tureckého pluku, nabyl Musfata Kemal přesvědčení, že může jednotky ANZAC – Australany a Novozélanďany – vyhnat z Chunuk Bair do moře. Zavelel k útoku, který skončil katastrofálně a o nový pluk přišel.

Nabídl poté rezignaci, ale německý generál Liman von Sanders jej přesvědčil, aby setrval, protože jeho odvaha byla legendární a byl inspirací pro své muže ve vítězství i v porážce. Jedna z dalších velkých osobností války byla tento týden vidět na západní frontě. Německý korunní princ Vilém vedl 26. června útok v Argonne. Bitva byla úporná a trvala celý týden, ale přesto se Vilémovi nepovedlo francouzské linie prorazit. Ale Němci přeci jen postoupili na východní frontě.

Rusové tento týden pokračovali v ústupu, když se německo-rakouské jednotky stočily na sever a postoupily mezi řekami Visla a Západní Bug. Na konci týden dojde mezi řekami k tvrdým bojům, ale německá válečná mašinérie bude v postupu pokračovat. Dříve v červnu se císař Vilém, německý náčelník štábu Falkenhayn, jeho rakouský protějšek Conrad von Hotzendorf a němečtí generálové Mackensen a Ludendorff setkali v Pszczyně. Ludendorff žádal o posily pro svůj velký plán, ve kterém by se od baltského pobřeží stočil na jih a odřízl ruské armády ustupující na východ a snad tak na východě válku ukončil.

S tím Falkenhayn nesouhlasil. Jako vždy projevil starosti o západní frontu a chtěl z Polska několik divizí odvolat do Francie. Conrad, který italský vstup do války proti Rakousku považoval za osobní urážku, chtěl vyslat jednotky na italskou frontu. Mackensen loboval za pokračování úspěšné Gorlicko-Tarnovské ofenzívy a byl to on, kdo vyšel jako vítěz.

Rovněž byl povýšen na polního maršála a teď, o několik týdnů později, Ludendorff znovu nadnesl svoji baltskou strategii a tak se s císařem a Falkenhaynem znovu sešel 30. června v Poznani, kde přednesl ještě ambicióznější plán. Ten by přenesl německé jednotky od řeky Němen v Pobaltí k Pinským močálům přímo ve středu východní fronty. Falkenhayn však ani s tímto plánem nesouhlasil.

Dovolil mu zahájit jeho baltskou ofenzívu, ale prioritu stejně udělil Mackensenovi dále na jihu. Falkenhayn byl odhodlaný nezopakovat chyby Napoleona a nepostoupit příliš hluboko do Ruska. Přesto byla ruská situace zoufalá. Celá fronta byla destabilizována a ruské Polsko bylo velice zranitelné, zatímco z východního Pruska a Haliče utíkali jako o život. Nakonec velkokníže Nikolaj a Stavka – ruské vrchní vojenské velitelství – rozhodli, že i když se Rusko z Haliče stáhne, Varšavu a Polsko udrží.

Zdálo se těžké zůstat optimistou a optimismus skutečně všechny opouštěl. V Mezopotámii například Brity opouštěl optimismus získaný při vítězství u Amary před několika týdny. 27. června Britové a Indové zaútočili na osmanskou osádku v Násiríji, ale v tomto ročním období bylo horko nesnesitelné. Teploty dosahovaly 45° Celsia, 115 stupňů Fahrenheita, vynořily se mraky moskytů a turecké zbraně střílely stejně spolehlivě jako na Gallipoli.

Útočníci i přesto město dobyli, ale bylo to drahé vítězství. Osmanské síly se stáhly a začaly připravovat obranu u Kútu. Britové a Indové se je snažili pronásledovat, ale jejich jednotky byly zdecimovány nemocemi, hlavně úpalem a úžehem. Toto jsem si přečetl v knize První světová válka od Martina Gilberta: "Vyrazili jsme ke hřbitovu asi míli daleko v šest hodin ráno. Než jsme došli do půlky cesty, jeden chlap se z úžehu zhroutil a nesli jsme ho zpátky.

Když jsme do hrobu spouštěli mrtvolu, jeden chlap zavrávoral a spadl do hrobu na mrtvé tělo. A když jsme se vydali zpět, omdlel další z nás. Šli jsme pohřbít jednoho muže a mezitím přišli o další tři." A jsme na konci dalšího týdne. Němci a Rakušané jsou na východě v pohybu, ale na západě se Němci nikam nedostali. Francouzi, Britové a jednotky ANZAC vyhráli na Gallipoli, a Britové postoupili v Mezopotámii, ale podléhali horku.

Německé haličské tažení bylo ukázkou neskutečných tahů, strategie a hrdinství a vyústilo ve ztráty převyšující milion mužů. Vlastně tu mám ještě další čísla. K prvnímu červenci ztratili Němci ve válce 1,7 milionu mužů, z toho 306 000 bylo zabito a 500 000 nadobro postaveno mimo službu a tento týden dosáhla francouzská armáda pěti milionů vojáků. Kolik z nich zemře?

Kolik z nich přijde o končetiny nebo oči v důsledku plynového útoku? Tento týden byl plný německých plánů a nových francouzských a britských taktik, ale víte co? Ve skutečnosti byl stejný jako ten minulý a každý jiný před ním. Tisíce a tisíce mužů přišly o život. Všichni ti vojáci žili převážně v zákopech, alespoň na západní frontě. Někdy byly skoro celé zaplavené, když začalo pršet, a někdy museli jít krysy.

Více o životě v zákopech a logistice za nimi najdete v naší speciální epizodě o zákopovém boji právě zde. Patr(e)onem týdne je Bryan Smeets. On a další nám pomohli zlepšit mapy a animace. Jestli nám chcete pomoci k dalšímu milníku, podpořte nás na Patreonu. Více detailní diskuzi můžete najít na našem Redditu, takže tam určitě koukněte. Uvidíme se za týden.