Pád BělehraduVelká válka

Každá válčící země vstoupila do války z jiného důvodu a s jiným cílem, ale žádná zatím svých záměrů nedosáhla. Tento týden, poprvé a jedinkrát za čtyři roky, může jedna z těch zemí, ta nejvíce vojensky neschopná ze všech, Rakousko-Uhersko, říci: mise splněna. Jsem Indy Neidell, vítejte u Velké války. Když jsme minule skončili, západní fronta zamrzla, Rusové se blížili ke Krakovu, Rakušané byli zastaveni Srby a britsko-indická armáda pod velením generála Barreta dobyla Basru.

a postupovala hlouběji do Mezopotámie. Podívejme se, co následovalo. Na východě byli Rusové blízko Krakova, hlavního města rakouského Polska, ale stále čelili velkému počtu rakouských a německých vojáků. Na jihu vypadala situace odlišně. Hlavní horské průsmyky byly jen slabě bráněny, protože hodně mužů bylo odvoláno ke Krakovu a 29.

čelil generál Boroevič reálné hrozně ruské ofenzívy vedenou přes hory na Budapešť. V ruském vysokém vedení však panovaly značné neshody. Po obří bitvě o Lodž Rusové zastavili ofenzívu do Německa a teď byli znovu zastaveni u Krakova. Generál Ruzski chtěl stáhnout vojáky zpět do Varšavy, ale generál Ivanov věřil, že Rakušané jsou teď příliš slabí, než aby je znovu zastavili a Rusko by mělo zahájit ofenzívu.

Nehledě na to museli zvážit i další problémy. Bílé moře bylo zamrzlé a Baltské a Černé moře byly plné nepřátelských lodí. Rusko tedy mělo vážné problémy s importem a exportem. Za poslední dva měsíce naverbovalo Rusko skoro jeden a půl milionu vojáků, kterým ale většinou chyběl výcvik, zbraně a zimní vybavení. Problémy byly také s nedostatkem munice. Ruská děla měla na den přiděleno jen deset nábojů. Conrad von Hotzendorf, náčelník štábu rakousko-uherské armády a jeden z architektů celé války udeřil 3.

prosince se svými nejlepšími muži podporovanými Němci mezi obcemi Limanowa a Łapanów. Díky momentu překvapení donutil Rusy ustoupil 60 kilometrů, než po čtyřech dnech dorazily posily a Rakušany zastavily. Jako bonus dovolila Conradova ofenzíva Boroevičovi přejít do útoku v horách a získat tam nové a silnější pozice. To zmařilo Ivanovův záměr na postup do Německa přes Krakov a rovněž připravilo Rusy o možnost postoupit na Budapešť.

To bylo pro Rakušany obrovské vítězství, ale také to znamenalo konec něčeho jiného. Už nikdy neprovede rakouská armáda takto rozhodnou operaci ze své iniciativy a nikdy nedosáhne vítězství pouze zásluhou rakouského velitele. Všechna rakouská vítězství proti Rusku nebo později Itálii přijdou pouze pod německým dohledem. Když porovnáte rakouskou a jiné armády uvidíte, že Rakušané nemají žádné dlouhodobé plány, protože válka měla skončit během chvilky. Srovnejme rakouskou a ruskou armádu v červenci a prosinci 1914.

Na začátku války mobilizovalo Rusko 3,5 milionu vojáků, teď jsou jich jen dva miliony. Rakousko mobilizovalo na začátku války 3,3 milionů vojáků a teď jich má také kolem dvou milionů. Ale Rusko může naverbovat dalších 10 milionů mužů, zatímco Rakousko ani ne 2 miliony. A Rakousko bojovalo proti Rusku. Rakousko ale mělo mocného německého spojence a 1.

prosince bylo německé vrchní velení, včetně císaře, vrchního velitele Falkenhayna a generálů Hindenburga a Ludendorffa na válečné konferenci v Poznani. Generálové požadovali vyslání posil Rakušanům, aby mohlo být Rusko vyřazeno z války, ale Falkenhayn byl přesvědčen, že válka musí být vyhrána na západě a potom skrze politický proces, takže na východ ze západní fronty nepošle více než tři divize, které jsou již na cestě. Ale co rakouské jednotky na Balkáně? Minulý týden zastavili Srbové rakouský postup, ale to jen na několik dní a 29.

listopadu se srbské vrchní velení, bránící příliš roztaženou linii, rozhodlo evakuovat Bělehrad. 1. prosince 1914 vstoupila do Bělehradu, hlavního města Srbska, rakousko-uherská armáda. Když Rakousko vyhlásilo v červnu válku Srbsku, bylo dobytí Bělehradu jediným vojenským cílem, a tak 1. prosince 1914 může Rakousko-Uhersko naposledy za 600 letech vlády Habsburků říci: mise splněna. Ve Vídni se slavilo a z Berlína přicházely gratulace a zdálo se, že válka v Srbsku za chvíli skončí, ale potom...

potom se celý úspěch začal hroutit. Třetího prosince se v ulicích Bělehradu konala rakouská přehlídka, ale ten samý den zvítězili Srbové v bitvě o Aranđelovac. Francie poslala Srbsku tolik potřebnou munici a v duchu překvapivého vítězství Srbové postoupili, příliš roztažená rakouská fronta se před nimi otřásla, a 4.

prosince se rakouská armáda generála Potioreka dala na ústup. Rakušané svého jižního souseda silně podcenili a krutě za to platili. Bohužel jde vidět, že mnoho vládců absolutně nerozumělo tomu, co se děje. Arcivévoda Karel, který se po zavraždění Františka Ferdinanda stal následníkem rakouského trůnu, si myslel, že Rusové jsou na kolenou a válka v podstatě skončila. Rovněž si myslel, že západní fronta je nepodstatná a Rakousko by mělo zaútočit na Itálii. Britský král Jiří V.

zdá se nechápal, že někteří jeho příbuzní jsou jeho nepřátelé. Jeho bratranec princ Albert Šlesvicko-Holštýnský proti němu přeci nebojoval, on jen řídil zajatecký tábor. Alespoň německý císař zdánlivě rozuměl hrůzám, které pomohl započít. Překvapivá ignorace některých vůdců se dá zčásti přičítat i novinářům. Většina novinářů píšících o válce o vojenských záležitostech nic nevědělo a často psali příběhy zcela smyšlené. Četl jsem v knize Katastrofa od Maxe Hastingse, že podle francouzského tisku byl německý korunní princ zavražděn 5.

srpna, zraněn ve Francii 15. srpna, znovu zavražděn 24. srpna, 4. září spáchal sebevraždu a poté vstal očividně z mrtvých, aby byl 18. října znovu zraněn a 3. listopadu prohlášen za duševně nemocného. To je trochu extrémní příklad, ale vlády odmítaly sdílet informace o válce nebo pouštět novináře na frontu, zejména kvůli udržení morálky, a když lidé zjistili, co se skutečně děje, snesla se na novináře vlna nedůvěry a žurnalisté se v celé Evropě začali k jakémukoliv vládnímu prohlášení stavět čím dál více skepticky.

V průběhu války to bude jen horší. Zprávy z války však byly samy o sobě celkem neuvěřitelné. Jak si můžete představit, jak vypadá na bojišti půl milion vojáků? Co vám to říká, když o tom čtete v novinách? Jak napíšete o desítkách tisíc mrtvých během jednoho dne? Něco podobného se ještě nestalo. Určitě ne všechno najednou. Pojďme se podívat na tento týden.

Rusové byli na východě Rakušany a Němci donuceni ustoupit. Značně tomu pomohl zmatek a nerozhodnost ruských velitelů. Na Balkáně Rakušané oslavovali, ale už o pár dní později byli na ústupu. Západní fronta byla zamrzlá do patu, ale mohla se probudit kdekoliv a kdykoliv. Po porážce před několika týdny se Rusové přeskupují ve východním Turecku. Britsko-indické jednotky pochodují z Basry hlouběji do Mezopotámie a německé lodě se potulovaly kolem Jižní Ameriky. Dělo se toho hodně a bude se toho dít ještě více.

A stala se ještě jedna zajímavá věc. Prvního prosince bylo rádiem vybaveno první německé letadlo. Největší pozornost týdne ale patří Rakousku. Rakousko chtělo tuhle válku. Rakousko tuhle válku vyvolalo, avšak rakouská armáda se ukázala být naprosto neschopná a stovky tisíc mužů z celého světa zemřely během pouhých měsíců kvůli zastaralé a směšně komplikované vojenské byrokracii, která neodrážela realitu moderní války.

Rakouská reputace v zahraničí trpěla kvůli tomu, jak se velitelé pyšnili zvěrstvy spáchanými v Srbsku. Ale po několik dní se Rakušané mohli veselit, protože donutili ustoupit Rusy a hlavně dobyli srbské hlavní město. Rakousko bylo jedinou zemí, která dosáhla svých cílů. Tato radost nebude trvat dlouho a bude to rakouská poslední radost, protože po další čtyři roky budou muži jen umírat, umírat a umírat. Zvěrstva páchané v Srbsku byly součástí dřívější epizody, kde mluvíme také o tzv.

znásilnění Belgie, což označuje zvěrstva páchané Němci v Belgii. Odkaz na ni naleznete v popisku.