Poslední vzdorVelká válka

Máte armádu. Desítky tisíc mužů. A přiblížíte se k obleženému spojenci tak blízko, že slyšíte probíhající bitvu. Avšak poté se vám postaví do cesty tvrdá realita přírody. Jsem Indy Neidell, vítejte u Velké války. Minulý týden to bylo na Gallipoli šílené, jak se plány měnily každým dnem, dokonce i když se situace pro Spojence stále zhoršovala. Rakousko-uherské, německé a bulharské armády postupovaly hlouběji do Srbska a bitvy na řece Soči, v Artois a Champagne skončily ztrátami na obou stranách blížícími se půl milionu mužů.

A na východní frontě Rusové zajali desítky tisíc protivníků. Toto se stalo potom. Ona bitva na Soči byla již třetí bitvou na Soči. Jak se ukázalo, trvalo jen týden od konce třetí k začátku čtvrté bitvy, která začala 10. listopadu, takže ji hodně lidí považuje za pokračování té třetí, ale víte co?

Přesnější je nazývat čtvrtou bitvu opakováním té třetí. Cíle, velitelé, strategie a taktika se prakticky nezměnily. Hlavním rozdílem bylo počasí. Zima tento rok přišla do Jutských Alp brzy a alespoň tam učinily sníh a plískanice boje téměř nemožné. Ztráty během třetí bitvy byly vysoké na obou stranách, Italové přišli o 68 000 mužů a Rakušané o 42 000 a obě strany tvrdě pracovaly na tom, aby na tom jejich muži byli co nejlépe.

Jde o to, že zkušený italský voják byl nahrazen čerstvým rekrutem ze cvičiště. To snížení ztrát příliš nepomáhá. Zvláště když italský náčelník štábu Luigi Cadorna věří ve frontální útok masy pěchoty proti opevněným rakouským pozicím. Na rakouské straně, protože věci na východní frontě vypadaly lépe než před pár měsíci, byl generál Svetozar Borojevic von Bojna schopný nejen nahradit ztráty ze třetí bitvy, ale rovněž navýšit počet záloh.

Jeho největším problém bylo, že rakouský průmysl nezvládal držet tempo, takže měl vždy nedostatek dělostřeleckých nábojů, granátů, minometů, a dokonce i munice. Co ovšem měl, byla vysoká morálka. Hodně vojáků mnohojazyčné imperiální armády válce s Ruskem příliš nefandilo, ale proti Italům to bylo naopak. Věřili, že brání svoji domovinu proti zrádcům, takže na této frontě věřili svému poslání.

Vzpomeňte si, že Itálie byla spojencem Rakouska-Uherska, než válka začala, ale dříve tento rok se přidala ke Spojencům. Malá poznámka: Během třetí bitvy začala italská armáda užívat ocelové helmy přivezené z Francie. Už jsem říkal dříve, že na této frontě, protože byla ve skalách, působily úlomky kamenů smrtelné poranění hlavy, takže je celkem zarážející, že Rakušané budou na ocelové helmy čekat až do podzimu roku 1916. A zamíříme dále na jihovýchod do Srbska, kde se věci pro Rakušany vyvíjely dobře.

Srbové byli Rakušany, Němci a Bulhary beznadějně tlačeni zpět. Pád Niše 5. listopadu byl nejhorší zprávou pro Srby od pádu Bělehradu. Německé a rakouské noviny o tom horlivě informovaly, protože tak bylo navázáno železniční spojení z Berlína do Konstantinopole, a celá Evropa si nyní uvědomila, že Srbsko prožívá své poslední dny. Dole v Makedonii měli Bulhaři pod velením generála Todoroffa s invazí menší problémy. Srbové pod velením plukovníka Bojoviče se bránili v Katčanském průsmyku, den po dni odráželi bulharské útoky a drželi cestu otevřenou pro ustupující armády.

Bulhaři byli prakticky ve stejné pozici a snažili se udělat totéž, co ve druhé balkánské válce v roce 1913, jen tehdy vráželi klín mezi Srby a Řeky a nyní Řeky vystřídali Francouzi. Dále na jihu Bulhaři postoupili k Babunskému průsmyku, který byl rovněž bráněn Srby. Pokud by tento průsmyk dobyli, srbské i francouzské linie na jihu by byly v nebezpečí obklíčení.

Průsmyk musel vytrvat za každou cenu a tady je citace z The Story of the Great War o tom, co následovalo: "Srbský vzdor v Babunském průsmyku je jednou z těch událostí, která zůstane v historii navěky a bude vzbuzovat obdiv všech lidí nehledě na to, na které straně ve válce stáli." Začátkem listopadu měl srbský plukovník Vassitch okolo pěti tisíc mužů. Bulhaři měli čtyřikrát tolik a velkou výhodu v dělostřelectvu. Bulharské útoky začátkem týdne zesílily, ale byly znovu a znovu odraženy.

V tuto chvíli byli Francouzi vzdáleni jen 15 kilometrů a slyšeli dunění bitvy. Cesta, kterou Francouzi pod generálem Mauricem Sarrailem pochodují, vede přes řeku Crnu, Černou řeku, a poté přes těžko přístupné horské hřebeny, které Bulhaři opevnili. Sarrail byl odhodlaný to zkusit. Jde o to, že řeku nešlo přebrodit a dala se přejít jen na jednom místě, přes malý most ve Vozartzi. Na začátku týdne začali Francouzi přecházet most a zdolávat výšiny, zatímco k nim doléhal zvuk bitvy.

6. listopadu Francouzi zaútočili na Bulhary na hoře Archangel a Sarrail věděl, že se musí probít skrz, jestli chce k Srbům dojít. Francouzi byli přečísleni a bulharské pozice opevněné, ale přesto při prvním útoku byli Bulhaři vyhnáni ze základny v horách. Do 10. listopadu Francouzi vytlačili Bulhary ze Shirokova, ale poté přišly bulharské posily a na konci týdne bulharské síly, nyní v počtu 60 000 mužů, zahájily ofenzívu.

Francouzský postup byl zastaven. Další, kdo zdánlivě nemohli postoupit, byli Němci na severovýchodě. Jednotky polního maršála von Hindenburga byly zastaveny a neschopny dobýt Dvinsk či Rigu a 12. listopadu při setkání s císařem Hindenburg řekl, že pokud císař bude trvat na jejich dobytí, Hindenburg rezignuje. Jeho jednotky tyto dny trávily pomalým ústupem od Rigy, Shloku a Kemmenu. A tady je něco, k čemu došlo minulý týden, ale co jsem neměl čas zmínit. V Kamerunu se od 4.

do 6. listopadu odehrála bitva o Banjo. Dříve tento rok britský velitel v oblasti Hugh Cunliffe vyhrál druhou bitvu o Garuu a bitvu o Ngaoundéré a s příchodem období dešťů se zapojil do obléhání Mory namísto postupu k německé základně v Yaoundé. Když teď deště ustaly, přesunul se k městu Banjo, poblíže kterého byla německá pevnost pod vedením kapitána Adolfa Schippera, což byla poslední německá překážka v cestě k Yaoundé. Britové obsadili Banjo už v říjnu, ale na pevnost zaútočili až 4. listopadu. Zaútočili v mlze a Němce překvapili, ale stejně byli nuceni se stáhnout.

Během dalšího dne byli se jim nedařilo přiblížit a Němci často používali dynamity, aby je zadrželi, ale v noci 5. listopadu došlo za bouře k finálnímu útoku. Schipper byl zabit a většina německé posádky dezertovala, i když většina obránců byla později pochytána. To prakticky značí konec německého odporu v severním Kamerunu, i když obléhání Mory bude pokračovat ještě několik měsíců a Yaoundé padne do britských rukou až v lednu roku 1916.

A jsme na konci dalšího týdne. Italové to zkouší znovu jen pár dní od poslední ofenzívy. Němci si myslí na Rigu a Daugavpils, ztrácí území v Africe, ale jsou na pochodu v severním Srbsku, zatímco dále na jihu se Francouzům nepodařilo postoupit a zastavit Bulhary. Jeden malý dřevěný most. Jen tak mohli Francouzi překonat Černou řeku. Byli tak blízko, že slyšeli spojence bojovat proti Bulharům.

Představte si, jak to musí být frustrující, slyšet to a vědět, že řeka je nepřebroditelná a dá se přes ni dostat jen přes dřevěný mostek. Kdyby jen řeka byla mělčí, kdyby jen útesy nebyly tak strmé. Kolik životů mohlo "kdyby jen" zachránit? Mohli jste se připojit ke spojencům a vzdorovat společně. Mohli jste získat čas pro záchranu desítek tisíc civilistů. Kdyby jen. Kdyby jen tato válka nikdy nezačala, nemuseli bychom říkat kdyby jen.

Bulharsko bylo ve válce jen krátce, a jestli chcete vědět, proč se připojilo k Centrálním mocnostem, podívejte se na tuto speciální epizodu. Patr(e)onem týdne je Wallace Vaughn. Díky, Wallaci. Jestli nás chcete finančně podpořit a získat na oplátku super věci, zvažte naši podporu na Patreonu. A pro více historických fotografií a náhledu na tvorbu pořadu nás sledujte na Instagramu. Uvidíme se za týden.