Přípravy na VerdunVelká válka

Rusko v roce 1915 přišlo o území. O kilometry území, tisíce kilometrů území, které padlo do rukou Rakušanům a Němcům. Rusko teď potřebovalo nějaký úspěch. A jestli to nebylo možné na severu, potom Rusko obrátí svoji pozornost na jih. Jsem Indy Neidell, vítejte u Velké války. Minulý týden skončila rakouská invaze do Černé Hory a začal útok na Albánii, zatímco Spojenci dělali, co mohli, aby evakuovali Srby z Albánie na Korfu. Západní, východní a italská fronta byla klidná, ale doma v Německu rostly protiamerické nálady a v Řecku Spojenci shromažďovali vojáky a porušovali tak řeckou neutralitu.

Západní fronta byla klidná na frontové linii, ale za ní se toho dělo hodně. Náčelník štábu německé armády Erich von Falkenhayn dokončoval svůj plán pro vykrvácení francouzské armády u Verdunu. Zaútočí na Verdun v domnění, že je to tak velký národní symbol, že jej Francouzi budou muset bránit bez možnosti ústupu.

Útok byl naplánován na 12. února. Německá 5. armáda postavila deset nových železnic a desítky stanic. Bezpočet parniválců a vybavení na budování silnic bylo v pohybu. Celé vesnice za frontou byly evakuovány, aby se uvolnilo místo pro stovky tisíc vojáků přijíždějících pro útok. Jediný sbor byl vybavený milionem pytlů s pískem a čtvrt milionem kilogramů ostnatého drátu, ale bylo to samozřejmě dělostřelectvo, které bude mít hlavní slovo.

Těžké zbraně sem byly dovezeny dokonce až z Ruska a Balkánu, celkem jich bylo 1200, aby zaútočily na třinácti kilometrové frontě. Mezi nimi bylo 13 Tlustých Bert kalibru 430 mm, jejichž granáty vážily přes jednu tunu a otřesy po dopadu vysklívaly okna v okruhu několika kilometrů. Tato děla zničila neprostupnou pevnost Lutychu v roce 1914. Byly přivezeny i dvě dalekonosná námořní děla ráže 380 mm a 17 rakouských 305mm minometů, a mraky rychlopalných 210mm děl, které se pro Francouze u Verdunu stanou nejznámější zbraní.

Děla ráže 150 mm, 130 mm a minovrhače byly přivezeny po stovkách. A ještě jedna zbraň uvidí první velké nasazení u Verdunu – plamenomet. Do 1. února byla všechna děla na místě. To vyžadovalo velkou snahu o utajení před nepřítelem, ale v tom Němcům pomohla zalesněná a rozbombardovaná krajina. Také najali malíře Franze Marce, aby namaloval plátna a sítě, které se přetáhly přes cesty a zemi v místě, kde nebyly žádné stromy.

Oproti bitvám roku 1915 zde byly další velké změny. Jednou byly podzemní betonové bunkry zvané Stollen. Dříve se útočník připravil o překvapení přisunutím vojáků na frontovou linii. Nepřítel viděl, že zaútočíte, a protiútoky vždy napáchaly velké škody. Nyní vojáci čekali v odolných Stollenech – v každém byly stovky vojáků. A nad hlavou budou mít 168 letadel, která se postarají o vzdušnou převahu a zabrání Francouzům ve vyslání špionážních letadel nad německé pozice. Toto bude první vzdušný deštník, který svět uvidí.

Ale válka ve vzduchu se stupňovala neustále. 23. ledna dvě francouzské letky čítající 24 letadel bombardovaly železniční stanici a kasárna v Metách. Tyto bombardéry doprovázely dvě další letky a ty se střetly s deseti německými Fokkery, ale jen jedno francouzské letadlo bylo poškozeno natolik, aby se zřítilo. 29. ledna podnikly zepelíny nálet na Paříž. 31. ledna nálet šesti zepelínů na jižní Anglii a Midlandy zabil 70 lidí a 113 zranil a 1.

února byla první obchodní loď v historii potopena letadlem a byla jí britská nákladní loď Franz Fischer. A když mluvíme o nových formách útoku, 29. ledna se začal testovat první britský tank. Chci se teď podívat na frontu, na které jsme již dlouho nebyli – na kavkazskou frontu. Zima zabránila jakýmkoliv větším pohybům kromě těch za frontovou linií, ale to už neplatí. Tato fronta se pro Rusy stane prioritou.

Útoky se zdály slibné vzhledem k vynaloženému času, mužům a penězům. Proti Německu i Rakousku-Uhersku utrpělo Rusko těžké ztráty, ale Osmané se v porovnání s nimi zdáli být lehčím protivníkem, i když k nim vedou zakavkazské průsmyky bez silnic nebo železnic. To si samozřejmě mysleli v roce 1915 i Britové na Gallipoli a v Mezopotámii. Ale německé a rakouské útoky ustaly a v tuto chvíli se zdálo, že se soustřeďují pouze na udržení fronty táhnoucí se od Rigy k Rumunsku, a tento klid umožnil Rusku obrátil pozornost proti Osmanům, a pod vedením velkoknížete Nikolaje bylo vše připraveno pro postup na Erzurum.

Nyní byl vskutku dobrý čas na takovouto ofenzívu, protože všechny dostupné osmanské jednotky byly poslány do Bagdádu a poté vrženy do obléhání Kutu, kde generál Charles Townshend se svojí britskou indickou armádou čekal na posily. Dobytí Kutu by bylo pro Osmany velkým vítězstvím. Rovněž válka na Balkáně dovedla do Soluně více spojeneckých vojáků a Turci měli přes 200 000 vojáků v nebo severně od Konstantinopole, aby zabránili tamní ofenzívě, takže kdo mohl být poslán na kavkazskou frontu?

Dobrá otázka. Velitelem ruských vojsk pod Nikolajem byl generál Nikolaj Yudenich, který, a to myslím vážně, strávil roky studiem specifických problémů ofenzívy v regionech Kars a Erzurum, a postoupí na Erzurum ze tří směrů. Obkličovací manévr kombinovaný s frontálním útokem. Ale Erzurum bylo jednou z nejsilnějších pevností v celé Osmanské říši, mělo dva kruhy obrany a stovky děl.

Turecký obranný plán vypadal takto: 3. armádní sbor opustil Erzurum a zaujal pozici mezi ním a Rusy, 9. a 10. sbor vyrazil k městu Olty zfromovat ofenzivní prstenec a 11. sbor měl za cíl zadržet Rusy na cestě z Karsu do Erzurum. Kdyby to nebylo možné, stáhnou se k pevnosti co nejpomaleji a naváží na sebe ruská vojska, které poté 9. a 10. sbor obejde po křídlech. Věci se dávaly do pohybu a Rusové postupovali blíž a blíž.

Ale co doma v Rusku? Co se tam dělo po měsících nepokojů a stávek? 1. února, i když se toto datum v různých zdrojích liší, rezignoval Ivan Goremykin na post premiéra a nahradil jej Boris Stürmer. Stürmer obdivoval Rasputina a jeho zase obdivovala carevna. Car pověřil Stürmera zlepšením vztahů mezi vládou a Romanovci, což se nestalo. Propast se prohlubovala a prohlubovala. Stürmerovi jeho německé jméno příliš nepomohlo, byl podezříván, že přeje Němcům a byl velice neoblíbený a také byl současně premiérem, ministrem vnitra a zahraničí, takže jej mnoho lidí vidělo jako diktátora, a jeho krátký čas premiéra poznamenala inflace, nedostatek jídla a vzestup Rasputinovy autority.

Ministr války Alexei Polivanov později nazve Stürmerovo jmenování začátkem konce. A jsme na konci dalšího týdne, na konci týdne předzvěstí. Němci se připravují na obří ofenzívu, Rusové pochodují proti Osmanům a válka ve vzduchu roste a roste, zatímco ruská vláda se ještě více otřásá.

Přes zimu koloval po západní frontě příběh, že nad německý palební parapet někdo umístil prkno s nápisem: "Angličané jsou blázni." Britové prkno zničili a brzy se objevilo další s nápisem: "Francouzi jsou blázni." Francouzi to prkno také zničili, a když se objevilo třetí, stálo na něm: "Všichni jsme blázni. Pojďme domů." A i když bylo rozstříleno na kousky, všichni se tomu zasmáli.

Novinář Philip Gibbs napsal, že mu vojáci říkali: "V těch slovech se skrývá část pravdy. Proč by tohle mělo pokračovat? Vojáci mezi sebou žádné spory nemají." A tak byli vojáci chyceni v ďáblově pasti, kterou Gibbs popsal takto: "Loajalita naší straně, disciplína s trestem smrti za její nedodržení, poslušnost zákonů války, morální a duchovní propaganda šířená pastory, novinami, generály, štábními důstojníky, starci doma, povýšenými ženami a hluboká a jednoduchá láska k Anglii; a Německo, pýcha lidstva, strach ze zbabělství, tisíce složitých myšlenek a cítění zabránilo vojákům z obou stran opustit síti osudu, do které se chytili, a vzbouřit se proti vzájemnému masakru opuštěním zákopů a zařváním: "Všichni jsme blázni, pojďme domů."

Ale nebyli blázni, byli to běžní lidé. Miliony jich vedly blázni, možná, nebo možná ne, ale všichni museli slepě poslouchat zákony války. Jestli se chcete dozvědět víc o kavkazské frontě a jak tam Enver Paša minulý rok přišel o celou armádu, klikněte sem.

Patr(e)onem týdne je Ryan Anderson. Díky Ryanově podpoře jsme náš pořad velice zlepšili. S vaší podporou může být ještě lepší. Pro více informací navštivte naši stránku na Patreonu. Nezapomeňte nás odebírat. Uvidíme se za týden.