Přizpůsob se, nebo zemři

Přizpůsob se nebo zemři!
Takto to říkali, ne? A zatím to byla pravda. Útoky kavalérie a pestré uniformy
ustoupily zákopům, ponurým barvám a obranné hradbě kulometů
a obránce měl zatím vždy navrch. Ale k čemu dojde, když jedna strana
přijme útočnou strategii nepřítele a upraví ji?
K ohromujícímu úspěchu. Jsem Indy Neidell,
vítejte u Velké války. Minulý týden Spojenci postoupili na Gallipoli,
ale průlomu stejně nedosáhli.

Britové byli v pohybu v Mezopotámii a rakousko-německé síly nutily
Rusy na východní frontě stále ustupovat. Tady je co následovalo.
Pro začátek padla kolonie. 9. července 1915 se německé jednotky
v Německé severozápadní Africe bezpodmínečně vzdaly jihoafrickému
generálovi a premiéru Louisi Bothamu. To se může zdát jako nedůležitý střípek
daleko od hlavního bojiště, ale německé jednotky v koloniích
na sebe vázaly nepřátelské síly a bránily jim tak v cestě do Evropy,
takže když teď Německo ztratilo celou kolonii, tak se stalo skutečně hodně
a následky v Evropě budou dalekosáhlé.

V Evropě se bojovalo každým týdnem
a ani tento nebyl výjimkou. Minulý týden utichly boje v Argonne,
ale rozhořely se v Arras, Souchez a na řece Máze. Tento týden dosáhl malých úspěchů každý. Němci u Vaux-Féry,
Francouzi obsadili vyvýšeny u řeky Mázy a Britové obsadili zákopy poblíž Pilkemu. Ale pokud každý uspěl,
tak zároveň každý i ztratil. Ve Francii se tento týden
stalo něco dalšího a nestalo se to na bojišti.

6. června se v Calais
setkali Francouzi s Brity. Francouzský ministr války
Alexandre Millerand a britský premiér Herbert Asquith
zastupovali nejvyšší politickou scénu. Všichni byli odhodláni
zahájit na podzim nové ofenzívy. Britský velitel John French
a jeho francouzský protějšek Joseph Joffre se další den shodli, že je to nezbytné. Avšak britský ministr války
Herbert Kitchener si zapsal: "Joffre a French mi v listopadu říkali,
že Němce zaženou zpět za hranice.

Totéž mi říkali v prosinci,
v březnu i v květnu. A čeho dosáhli?
Útoky jsou drahé a ničeho nedosáhly." To ale není úplně pravda. Dosáhli toho, že inspirovali
německého generála Augusta von Mackensena k zahájení vlastní Gorlicko-Tarnowské ofenzívy. Zpátky v březnu v bitvě o Neuve-Chappelle
francouzské jednotky skoro dosáhly úspěchu a prorazily německé linie. Na frontu širokou ani ne míli
soustředili 300 děl a zničili německé zákopy a ostnatý drát.

Tato baráž otevřela cestu do Lille
na celé hodiny, a zatím nejlepší šanci prorazit německé linie
pohřbila jen špatná komunikace a pozdní přísun záloh, ale Mackensen adoptoval francouzskou
taktiku a pozvedl ji na novou úroveň a stvořil přenosné beranidlo,
které už dva měsíce slaví na východě, i když s ním Francouzi na západě selhali. Mackensen vyhnal Rusy z Karpat,
Přemyšle, Lvova a většiny Haliče a způsobil jim za užití 2 000 děl
statisícové ztráty.

Tento týden ale jeho plán škobrtl. Když se jeho uskupení přesunulo
na sever mezi řeky Západní Bug a Visla, vypukly 5. července tvrdé boje
a rakousko-německá jednotka utrpěla drtivou porážku. Mackensenův postup severně z Haliče
k železnici Chelm-Lublin byl zastaven. Rusové si tento týden připsali
další velký úspěch a rovněž na východní frontě. Rakouské jednotky arcivévody Josefa Ferdinanda
dobyly 2. července Krasnik, ale o čtyři dny později dostali od Rusů výprask
a 15 000 Rakušanů padlo do zajetí. Císařské síly byly nuceny ustoupit a na konci týdne byla odražena
další rakouská ofenzíva přes řeku Zolota Lypa.

To byly pro velké úspěchy pro Rusko,
které neustálo naléhalo na své spojence, že musí ruské armádě dodat nové zbraně,
jestliže má dojít k další ofenzívě. Rusové měli méně než 100 divizí
proti 110 německým a rakousko-uherským, které byly mnohem lépe
vyzbrojené a vybavené. Rusové zaostávali v počtu děl,
i když měli více letadel – 46:39. Rakušané tento týden nedostali jen od Rusů,
ale také od Italů na nejnovější frontě války. Z The New York Times z 10.

července: "Italové vyhráli šestidenní bitvu
o Corskou plošinu, obsadili mnoho rakouských pozic
a zajali tisíce vojáků." Italům se dařilo celý týden. Byli sice odraženi od předmostí
v Goricii 7. července, ale 8. července dobyli v Trentu Monticello
a 9. července obsadili Malga Sarta a Costa Bella. A dále na jihovýchodě obsadili Srbové
4. července Durazzo v Albánii. To bylo v té době albánské hlavní město. A ještě dále na jihu na Gallipoli
bylo tento týden relativně ticho po krvavé řeži z minulého týdne,
ale pokud se podíváme na východní Malou Asii, tak tam tekla krev proudem.

25. června bylo 30 000 Arménům v Trabzoni
řečeno, že mají pět dní na opuštění města. Ukázalo se, že dní měli dvanáct. 7. července začal v Trabzoni masakr. Za 16 dní bylo Turky zavražděno 15 000 Arménů. Počátkem července bylo Arménům v Erzurum
nařízeno, aby odešli do Sýrie, ale 30.

června jich byly na odchodu
3 000 zabity. 1. července guvernér provincie Sivas oznámil,
že Arméni budou dle adres do 5. července deportováni. celkem bylo deportováno 48 000 lidí. A rovněž byly 5. července zabity
dva tisíce arménských vojáků pracujících v pracovních táborech v Diyarbakir. Tento týden neřešili Osmané
jen vnitřní záležitosti, protože dále na jihu
byly jejich armády v pohybu. Turecké a arabské síly
zaútočily na Lahej v Adenu na pobřeží Rudého moře 4.

července
a zvládli část města zapálit, ale Britové pozice ubránili
a útočníci se dalšího dne stáhli. Lahejský sultán zraněním
po několika dnech podlehl. A když jsem u sultánů, tak 9. července byla na toho egyptského
hozena bomba. Útok selhal. A na konec přikládám
ještě několik poznámek. Počet kanadských odvedenců
se zvýšil na 150 000 a 9. července bylo zakázáno
exportovat z Francie zlato. A jsme na konci dalšího týdne.

Na západě všichni vyhrávají i prohrávají. Rusové konečně zadrželi Mackensena
a naložili Rakušanům, ale stále nutně potřebují pomoc. Italové porážejí Rakušany,
Britové odrazili Turky a Araby a bezpočet Arménů je vražděn
a deportován pryč. Mackensen byl na chvíli zastaven,
ale podívejte se, čeho dosáhl za užití francouzské taktiky
koncentrovaných dělostřeleckých baráží vždy mířených na úzkou část fronty,
vždy mířených na nepřátelský střed.

Účinek byl zřetelný. Ruská křídla se držela
a někdy i zahájila ofenzívu, ale hlavní směr útoku byl nezastavitelný a jejich linie padaly znovu, znovu a znovu a vždy když jejich linie padla,
falanga se provalila a otevřela cestu, což donutilo Rusy reorganizovat celou frontu,
aby se s proražením vypořádali. Takže i když Rusové na severu a jihu
vyhrávali, jako tento týden nad Rakušany, a brali do zajetí desítky tisíc
Němců a Rakušanů, jejich úspěch se vytratil ve chvíli,
kdy Mackensen prorazil frontu a oni museli zase ustoupit.

Takže abych odpověděl na svoji otázku: K čemu dojde, když jedna strana
přijme útočnou strategii nepřítele a upraví ji? Ve skutečnosti dojde k milionovým ztrátám.
Ke krvavé skutečnosti moderní války. Ale co jiného mohli generálové dělat? Když na začátku konfliktu
užili předešlou taktiku proti kulometům, výsledkem byla jatka nevídaných rozměrů,
nevídaných tedy jen do té doby.

Více se o tom můžete dovědět
v naší dřívější epizodě z 21. srpna 1914. Patr(e)onem týdne je Larry Stevenson. Jestli chcete vidět tvůrce
vašeho oblíbeného historického pořadu na bojištích první světové války,
pomozte nám na Patreonu dosáhnout dalšího milníku. A jestli se vám pořad líbí,
všem o něm řekněte. Dvakrát. Uvidíme se za týden.