Pýcha předchází pád

Britské impérium
se rozprostíralo po celé zeměkouli. A i když britská armáda
v bojích s Němci dosáhla svého limitu, britští představitelé a lidí věděli,
že jejich armáda je lepší než jiné armády z méně
civilizovaných částí světa a dokáže si s nepřítelem snadno poradit. Pýcha přechází pád
a tento týden daleko od Británie se britská armáda dostane
do opravdu velkých potíží. Jsem Indy Neidell,
vítejte u Velké války.

Minulý týden porazili Francouzi
Bulhary na hoře Archangel, ale nebyli schopni je pronásledovat. To rovněž znamenalo,
že nemohli dojít k srbskému spojenci v Babunském průsmyku,
který Srbové museli opustit a teď nemohli jít nikam jinam
než k albánským horám. Na Gallipoli bylo konečně rozhodnuto
o evakuaci vyčerpaných jednotek. V Libyii se otevřela nová fronta a Italové selhali v útoku
proti rakousko-uherským vojákům.

Ona bitva byla nazývána
čtvrtou bitvou na Soči a italský generál Luigi Capello
mířil přímo na Gorizii, avšak obsadit horu Sabotino
bylo stejně těžké jako v předešlých bitvách. Italové jako vždy
začali masivní dělostřeleckou palbou a potom poslali vlny vojáků na horu,
jen aby je pokosily rakouské kulomety. Avšak v Oslavii a Podgoře
byli Italové úspěšní, ale za cenu obrovských ztrát. Nyní se fronta
posunula blíže k Podgoře a Italové dobyli ruiny Oslavie.

Generál Capello
byl zajímavý člověk. Dovolil novinářům přístup na frontu,
což dosud nikdo neudělal. To se nelíbilo jeho nadřízenému
náčelníkovi štábu, Luigi Carodnovi. Avšak přesto to fungovalo,
protože novináři mluvili o velkém vítězství, které skrylo skutečné neúspěchy
během bitvy na Soči. Počasí se lepšilo, a tak Cadorna
nařídil útok na horu Rombon. Útoky byly drahé a odrazily je slovinské
jednotky v imperiální rakouské armádě.

Rakušané se ale stáhli z hor
Mori a Rovereto 23. listopadu a požádali Němce o pomoc na Soči. Německá pomoc zachránila impérium
před kolapsem pod ruským tlakem před sedmi měsíci a Rakušané
a Němci teď skutečně spolupracovali během invaze do Srbska. Niš padl 5. listopadu
a Centrální mocnosti tak konečně měly přímé železniční spojení
z Berlína do Konstantinopole. Avšak ani po dvou týdnech
tlak na srbské armády nepolevil.

Rakušané, Němci a Bulhaři
se řítili na Kosovskou planinu s cílem srbské armády obklíčit. Srbové slábli každým dnem,
jejich zásobovací linie byly přeťaty. Docházela jim munice i jídlo. Útočníci ale každým dnem sílili,
protože fronta se zúžila a byly přivedeny čerstvé posily. Když na začátku týdne
padla Novi-Basar, byli Srbové vyhnání z poslední části
starého Srbska.

Minulý týden německý generál
August von Mackensen, velitel rakousko-německých jednotek,
nabídl Srbům podmínky míru. Kdyby přijali,
ztratilo by Srbsko pouze Makedonii a pruh území kolem bulharské hranice. Srbský premiér Nikola Pašić řekl: "Ze své cesty nesejdeme. Budeme věrni
Trojdohodě a zemřeme se ctí." Na řece Moravě,
na které Srbové zničili mosty a snažili se zadržet Bulhary,
sedmdesátiletý srbský král osobně procházel frontovou linii pod palbou
a povzbuzoval vojáky.

A toto příliš často nevidíme, aby se vůdci národů vystavovali palbě
s cílem povzbudit vojáky. Říkám si, jestli by to něco změnilo. Mnoho z nich navštívilo své vojáky, ale určitě ne na frontě pod palbou
a radši dál od nebezpečí. Britský král Jiří například tento týden
nemohl být od akce dále, protože v Mezopotámii
pokračoval britský postup na Bagdád, když generál Charles Townshend
zaútočil 21.

listopadu na Ctesiphon. Ctesiphon leží jen 40 kilometrů od cíle. Townshend provedl dobře celý postup
a měl štěstí u Basry, Qurny, Amary a Kutu, ale ne tady. Z osmi tisíc Britů a Indů
poslaných do bitvy byla více než polovina
zabita nebo zraněna. A i když osmanští obránci
utrpěli dvakrát tolik ztrát, nezlomili se a přešli do protiútoku.

Britové byli dále než 600 kilometrů
od moře a nemohli počítat s posilami. Osmané samozřejmě mohli
a měli k dispozici veškeré zdroje Bagdádu, který byl jen pár hodin cesty. Townshendovy jednotky
byly nuceny potupně ustoupit a 25. listopadu
se začaly stahovat zpět ke Kutu, ale ústup byl strašlivý. Zraněným se nedostávala potřebná péče
a muži byli vyčerpaní. Když došli do Kutu
a poslali muže po proudu po řece, začali po nemohoucích zraněných
střílet z obou břehů Arabové.

Britové se v Kutu zakopali
a připravili se na osmanský útok, což nebylo moc dobré,
protože věděli, že německý polní maršál
Wilhelm Colmar von den Goltz vyrazil s třiceti tisíci tureckými posilami. Von der Goltz odešel
z aktivní služby v roce 1911, ale znovu se do ní vrátil
na začátku války. Byl vojenským guvernérem
okupované Belgie, ale nyní byl vojenským poradcem Osmanů.

Poznámka k Von der Goltzovi: Jak pokračovaly deportace
Arménů z Malé Asie, Von der Goltz přímo zasáhl
a řekl, že rezignuje, jestli to neskončí. To něco vypovídá o jeho vlivu,
když on jako zahraniční důstojník měl vliv na osmanskou domácí politiku.
I když podle zprávy z tohoto týdne prošlo vesnicí Marmura v Adaně
500 000 deportovaných Arménů. Ale zpět k Mezopotámii.

Britská veřejnost si myslela,
že dobytí Bagdádu je jen otázkou času. Místo toho si však uvědomili,
že jejich armáda může být uvězněna. Britské ministerstvo války
doporučilo Townshedovi opustit Kut a vyrazit po proudu řeky. On odpověděl, že je již obklíčen. Rovněž tento týden na Blízkém východě
Rusové porazili Turky a Kurdy a obsadili Karadj a Iman
ležící 60 kilometrů od Teheránu. A tady je pár poznámek na konec týdne.

Suchý mráz a čisté nebe na konci listopadu na západní frontě
znamenaly skvělé podmínky pro letce a výsledek by se dal popsat
jako epidemie letecké aktivity. Britská, německá, francouzská
a belgická letadla byla všude a za jeden den se odehrálo 15 střetů. Francouzi schválili zákon
povolávající 400 000 mladíků, kteří by normálně nebyli odvedeni
ještě rok nebo dva, a do konce listopadu na východní frontě,
zejména v severní části, udeřila zima
a operace se skoro zastavily.

Na mnoha místech
země zamrzla až do metrové hloubky a rychlé budování zákopů tak nebylo možné, takže postoupit a potom vykopat zákopy
k udržení území bylo nemožné. A teď jedna bizarní poznámka: 26. listopadu se car
vzbudil s rýmou a napsal carevně, že si možná šňupne kokainu. A jsme na konci týdne.

Izolovaná britská armáda v Mezopotámii
bez nadějí na osvobození, Italové si připisují malé zisky
za cenu vysokých ztrát, Srbové byli vyhnáni z vlastní země,
akce na obloze na západě a Tsar se nechává zlákat. Skončím dnes pohledem na Armény. Toto jsem našel v knize Martina Gilberta
The First World War. Židovka Sarah Aaronshon vyrazila
z Konstantinopole domů do Palestiny a cestovala skrze pohoří Taurus.

V její biografii stojí: "Viděla supy létající
nad mrtvými dětmi ležícími u cesty. Viděla lidi plazící se, zmrzačené,
vyhladovělé a prosící o chléb. Sem tam prošla kolem vojáků,
kteří před sebou bičem a puškou hnali celé rodiny, muže, ženy, děti...
křičeli, prosili, naříkali. Byli to Arméni posláni do exilu v poušti,
ze které nebylo návratu." Pokud chcete o začátcích genocidy Arménů
vědět více, podívejte se na tuto epizodu. Patr(e)onem týdne je Rahul Pandey z Indie.

Díky Rahulovi a lidem, jako je on,
jsme schopni točit více speciálních epizod. Díky moc. Nezapomeňte odebírat
a uvidíme se za týden,