Ruská říjnová revoluce

Každý díl začínám nějakým překvapením, něčím, co se ve válce stalo poprvé. Dnes ale ne. Dnes začínám něčím, co se už stalo. Navíc se to stalo jen před 8 měsíci. Revolucí v Rusku. Já jsem Indy Neidell, vítejte u Velké války. Minulý týden pokračoval průlom Čtyřspolku na italské frontě v bitvě u Caporetta, Italové celý týden ustupovali a Němci a Rakušané je po statisících zajímali. Jízdní sbory ANZAC se vyznamenaly, když porazily Osmany u Beerševy, Kanaďané s velkými ztrátami dosáhli malého postupu u Passchendaele, britská vláda vyslovila svou podporu pro národní židovský stát v Palestině a v Petrohradě panovaly zlověstné nepokoje.



A v průběhu tohoto týdne se tyto narůstající nepokoje změnily v požár. 3. listopadu se na severní frontě sbližovali němečtí a ruští vojáci. 5. listopadu Alexandr Kerenský, premiér a ministr války, přikázal jednotkám za městem, kterým věřil, že jsou mu loajální, aby ve městě potlačily revoluční aktivity, ty to ale 6.



listopadu odmítly. Bolševici toho večera obsadili nádraží, mosty přes Něvu, státní banku a telefonní ústřednu. 7. listopadu více než 18 000 bolševiků obklíčí ministry prozatímní vlády, kteří se ukryli v Zimním paláci, bráněni méně než 1000 strážemi. Do města dorazilo přes 13 000 revoluci oddaných námořníků z Kronštadtu. Večer křižník Aurora, zakotvený na řece Něvě, oznámil, že na Zimní palác bude střílet, a pro výstrahu vypálil slepé střely.



V 1 hodinu ráno bolševici zdolali palác a jeho obránce rozprášili. 8. listopadu Lenin vyhlásil novou vládu, radu lidových komisařů. Lenin byl zvolen jejím předsedou a stal se tak vládcem hlavního města. Lev Trockij se stal komisařem pro zahraniční záležitosti. Toto byla říjnová revoluce. Podle ruského kalendáře byl ještě říjen. První vládní dekret bylo vyhlášení míru, které Lenin večer přečetl nadšenému davu.



9. listopadu Trockij pověřil ministerstvo překladem do cizích jazyků a rozesláním do zahraničí. Sto úředníků loajálních carovi nebo prozatímní vládě ale opustilo svá místa. 10. listopadu byly na frontu poslány čtyři miliony kopií volající po ukončení bojů. Má to ale háček. Tato nová „vláda“ neměla podporu umírněných socialistických revolucionářů ani menševiků v petrohradském sovětu a nebyla ustanovena jakýmkoliv voleným shromážděním.



Než se toto stane, bude fungovat na základě improvizovaných komisí bez politické legitimity. Na konci týdne to v Petrohradě a Moskvě pořád značně vřelo, protože nikdo neměl tušení, jak celá záležitost skončí. Nějaké věci ale tento týden skončily, například v Itálii. Caporetto a Cadorna.



Italský náčelník štábu Luigi Cadorna u Caporetta nesehrál důležitou roli. Nevěřil, že k bitvě dojde, když v Alpách začátkem října napadl sníh. Odjel tak na dvoutýdenní dovolenou do Turína. Ani po návratu nevěřil zvěstem ohlašujícím přicházející ofenzivu, která jeho armádu zahnala na útěk. A boje ještě pokračovaly. Němci 5.



listopadu překročili Tagliamento a Italové byli opět na ústupu. 8. listopadu tlačili Němci Italy směrem k řece Piavě a obklíčili 17 000 Italů, kteří se jim vzdali. Stejného dne rakouské jednotky sestupující z Dolomit a Alp obsadily Vittorio Veneto, ležící jen 55 kilometrů od Benátek. Za deset dní se Italové od Caporetta stáhli o sto kilometrů, ale na konci týdne se Italové zformovali na nových pozicích za řekou Piavou. Král Viktor Emanuel, úředně velitel italské armády, svolal schůzi vůdců západních spojenců na 5.



listopadu v Rapallu, kde se snažil vyřešit italskou prekérní situaci. Cadorna se neobtěžoval dostavit a poslal místo sebe generála Carla Porra. Porro na konferenci tvrdil, že Němci zaútočili s 35 divizemi, ve skutečnosti jich bylo 7. Italové požádali francouzského a britského premiéra Painlevého a Lloyda George, aby jim okamžitě poslali 15 britských a francouzských divizí. Britové poslali pět pěchotních a dělostřeleckých divizí a Francouzi šest. Král byl na Cadornu rozčílený a na 8.



listopadu svolal další schůzku. Anglicky shromážděným řekl, že zodpovědnost za fiasko u Caporetta leží na italských generálech a požádal o rezignaci Cadorny a Luigiho Capella. To rozčílilo Cadornu a začal svalovat vinu na všechny kromě sebe. Rezignaci odmítl. Král ho z jeho místa odvolal. Panoval názor, že by Cadornu měl nahradit vévoda z Aosty, který byl zatím neporažen. Král nechtěl jmenovat svého bratrance, tak se novým náčelníkem štábu stal generál Armando Diaz.



Diaz se od Cadorny lišil. Byl z jihu, z Neapole, a španělského původu. Původně byl důstojníkem u dělostřelectva, i když dvě desetiletí strávil jako důstojník na štábu v Římě. V mládí zažil boje v Libyi, kde byl zraněn a vyznamenán, a v této válce velel pěchotě na plošině Kras a rychle povyšoval. V dubnu dostal velení armádního sboru a jeho sbor byl jediný, který v 10. a 11. bitvě na řece Soči dokázal postupovat. Na rozdíl od Cadorny Diazovi hluboce záleželo na jeho vojácích a snažil se udržet ztráty tak nízké, jak to bylo možné.



Nyní měl za úkol dát dohromady italskou armádu a udržet linii na řece Piavě. Na té samé konferenci se spojenci rozhodli ustanovit vrchní válečnou radu pro západní frontu. Ta měla neustále zkoumat celkovou situaci na bitevním poli a s pomocí těchto informací koordinovat plány jednotlivých generálních štábů. A i na další frontě tento týden pokračoval průlom, a to na palestinské. Po obsazení Beerševy padla i Gaza po masivním ostřelování deseti britských a francouzských lodí u pobřeží.



Dvě z nich potopila německá ponorka. Na město pak vyrazil kombinovaný pěchotní a jízdní útok a během pár minut přemohl pozice, které von Kressenstein celý rok budoval. Celá tato kampaň zažívala více a více jízdních útoků, využívala jejich překvapivosti, po které nastal boj muže proti muži. 8. listopadu útočí warwickshirský a worcestershirský pluk na Turky u Huj podporované kulomety a dělostřelectvem.



„Spousta mužů a koní padla 20 nebo 30 metrů před hlavněmi kulometů. Eskadra se rozdělila na pár rozptýlených jezdců a zdálo se, že se úplně rozpadla. Zdálo se mi, že jsem přežil snad jako jediný. Překvapeně jsem zjistil, že jsme vyhráli.“ – poručík Wilfred Mercer Poté otočili kulomety na prchající nepřátele. Jakkoliv to vezmete, jízda porážející kulomety je opravdu úspěch. Hlavní výhoda jízdy ale byla, že při průlomu způsobila naprostou paniku. Ale i přes úspěchy generála Edmunda Allenbyho Osmané několikrát unikli obklíčení a po ústupu byli opět připraveni bojovat.



A znovu bojovali i Kanaďané, na západní frontě u Passchendaele. Útok 6. listopadu byl čistě kanadský, v ostatních sektorech se zapojilo pouze dělostřelectvo. V 6 hodin ráno zaútočily dvě kanadské divize. Generál Currie se zaměřil na rychlost a překvapení a plíživá baráž začala už po dvou minutách ostřelování. Pěchota už ve tmě vstoupila do země nikoho, vyhnula se tak německé palbě, která nyní dopadala na jejich zákopy.



V 7:45 byly dva prapory 1. divize už kilometr daleko od svých předsunutých zákopů. 2. divize v 7:40 obsadila samotné Passchendaele. Hromada cihel z ruin kostela, halda rozstříleného zdiva, nic jiného na této ostřelované výšině nezůstalo. V dáli na druhé straně trosek vesnice mohli muži spatřit zemi s vysokými stromy a zelenými poli, nezničené domy a neporušená pole, neskutečný kontrast oproti bitevnímu poli.



Kanaďané vyhnali Němce z dostatečné části Passchendaelského hřbetu, aby to britský velitel Haig mohl nazvat vítězstvím. Cena tohoto malého vítězství byla taková, jak ji před pár týdny odhadoval Currie. 16 000 mužů. Tak týden končí. Nový italský velitel se snaží zvrátit bitvu, britské úspěchy v Palestině, drahé kanadské úspěchy u Passchendaele, ustanovení vrchní válečné rady a rakouský generál Svetozar Borojević von Bojna je povýšen na polního maršála.



A další revoluce v Rusku. Víte ale co? Tento bolševický puč, víc to zatím není, nebyl heroickým povstáním dělníků, jak to popisují ruské dějiny, ale „unavená kapitulace Kerenského zmírající a bezbranné vlády“. Ta tisícovka obránců, která tehdy jeho vládu bránila v Zimním paláci, se skládala z náctiletých kadetů, jednotky cyklistů, dvou rot kozáků a 135 žen z ženského praporu smrti, které chtěly bojovat s Němci na frontě a neměly chuť bránit Kerenského vládu.



To bylo všechno, proti desetitisícům z rudých gard a revolucionářských námořníků. Aspoň že se to obešlo bez velkého množství krve. Prozatím. Jestli vás zajímá Rusko před revolucí, zde je náš speciální díl na toto téma. Patr(e)onem týdne je Ninip Lazar. Děkujeme za vaši podporu, která dostala pořad do dnešní podoby.



Na viděnou příště!