Srbové na ústupu a vylodění v ŘeckuVelká válka

Minulý rok bylo Srbsko opakovaně napadeno rakousko-uherskou armádou, ale vždy zvládlo útočníky odrazit. Během následující zimy a jara strážil srbské hranice tyfus, který ale přinesl velké ztráty na životech, a během léta měli srbští nepřátelé plné ruce práce na jiných frontách, ale tento týden bude Srbsko znovu napadeno. Jsem Indy Neidell, vítejte u Velké války. Hlavní zprávou minulého týdne byly britské a francouzské ofenzívy na západní frontě v Artois, Champagne a Loos.

Německé linie se prolomit nepodařilo a ztraceny byly desítky tisíc vojáků. Německo-rakouská letní ofenzíva na východní frontě byla konečně zastavena narůstajícím ruským odporem a podzimním blátem. A na blízkém východě Britové a Indové dobyli Kut a chystají se na Bagdád. Potom se stalo toto: Jedním důvodem, proč se německá ofenzíva na východě zastavila, bylo, že její architekt, generál August von Mackensen, byl povolán na jiné válčiště.

Německý náčelník generálního štábu Erich von Falkenhayn poslal svoji 11. armádu potkat rakouské jednotky Conrada von Hotzendorfa, které pod velením Mackensena napadnou Srbsko ze severu a vyřadí jej z války. Další balkánská země – Bulharsko – se zapojí do války a napadne Srbsko z východu. Bulhaři viděli Mackensenovy dřívější úspěchy v Polsku a Haliči a pomysleli si, že je to dobrý způsob, jak získat Makedonii, která jim byla slíbena po balkánských válkách v letech 1912 a 1913, ale nikdy ji nezískali. Nyní jim byla slíbena rozlehlá území na srbský účet a minulý měsíc souhlasili vstoupit do války na straně Trojspolku, i když počkají, až zaútočí Němci a Rakušané, protože o síle rakouské armády právem pochybovali po ztrátách proti Srbsku v roce 1914.

Vyřazení Srbska z války by nejen zavřelo frontu s Rakouskem a osvobodilo spoustu rakousko-uherských jednotek, ale otevřelo by pozemní cestu z Německa do osmanské Konstantinopole, takže by Němci mohli zásobit Turky zaměstnané na Gallipoli.

Britský ministr zahraničí Edward Grey 2. října nazval situaci nanejvýš závažnou a upozornil, že rakouští a němečtí důstojníci přijeli do Bulharska s cílem převzít přímé velení nad místními jednotkami. 3. října Rusko poslalo Bulharsku ultimátum, ve kterém prakticky stálo: "Víme, co chcete udělat a říkáme vám, radši to nedělejte." A 6. října 1915 začala rakousko-německá ofenzíva za těžké dělostřelecké palby na srbské pozice na řekách Dunaj a Sáva. Německá a rakouská předmostí byla ustavena prakticky okamžitě a jakmile byly srbské linie prolomeny, provalilo se jimi 400 000 útočníků.

7. října útočníci překročili řeky Sáva, Drina a Dunaj, 8. října Srbové evakuovali Bělehrad a 9. října 1915 byl Bělehrad, hlavní město, dobyt rakousko-uherskými jednotkami. Mezitím se Bulharské jednotky shromáždily na srbské východní hranici. Ale na jihu v Soluni se 5. října vylodily anglo-francouzské armády a do konce týdne tam bylo 20 000 vojáků. A rovněž na konci týdne Rakousko-Uhersko napadlo Černou horu.

Z celé fronty se stával pěkný binec. Ale co přesně chtěli Spojenci udělat v Soluni v neutrálním Řecku? V tuto chvíli bylo jasné, že zabránit Bulharsku vstupu do války a útoku na Srbsko může jen ukázka síly, ale kde k ní má dojít? Rakouské námořnictvo v Jaderském moři bylo závažnou hrozbou a na albánském pobřeží nebyly přístavy, které by utáhly vylodění velkého počtu vojáků, takže řecký přístav Soluň byl prakticky jedinou možností. Řeckem však už zmítaly problémy a obávalo se o zatažení do války.

Řecko sice technicky zvítězilo v balkánských válkách, ale byla to tvrdá zkušenost, takže Řecko na začátku války zůstalo neutrální, ale stále se odehrávaly politické bitvy o to, kterou stranu podpořit. Král Konstantin I. Řecký byl pro Centrální mocnosti. No, samozřejmě, byl ženatý s císařovou sestrou. Předseda vlády Eleftherios Venizelos však favorizoval Spojence a viděl jejich pomoct jako příležitost, jak rozšířit řecký vliv na Balkáně. Takže zatímco hrozba pro Srbsko rostla, Spojenci šikanovali Řeky za pomoci Venizelose, který nabídl Britům a Francouzům možnost vylodit se v Soluni, což – jak jsem řekl – udělali.

Jednalo se však o porušení řecké neutrality a mezi premiérem a králem vypukly neshody a Venizelos musel rezignovat. Zorganizovat expediční síly nebylo pro Spojence jednoduché. Jen francouzské uznání porážky na Gallipoli jim dovolilo přesunout jednotky, takže vyslali jednu divizi a rovněž Britové poslali jednu divizi, které byly pod velením francouzského generála Maurice Sarraila, takže 20 000 mužů se vylodilo ve chvíli, kdy 20krát tolik Němců a Rakušanů útočilo na Srbsko ze severu a Bulhaři byli připraveni zaútočit z východu.

Jaký byl jejich účel v Soluni? Ukázat sílu? To asi ne. Avšak Spojenci určitě předváděli sílu na západní frontě, kde pokračovaly jejich ofenzívy. Pokračovaly ale s mnohem menším počtem vojáků než první týden, kdy padly desítky tisíc mužů včetně tří britských generálů, avšak i přesto se jim dařilo.

U Loos si budovali jméno Královští letci pod velením generála Hugha Trencharda. Na začátku bitvy pomáhali usměrňovat dělostřeleckou palbu. Používali nové vylepšené bezdrátové vysílače, které výrazně zrychlovaly přenos zpráv, ale mnoho dělostřelců odmítlo tyto informace, protože nevěřili, že jsou přesné. Další věcí je, že britští piloti provedli během bitvy organizované strategické nálety, což mohlo být úplně poprvé v historii, kdy zaměřili německé vlaky, železnice a shromaždiště.

Němci provedli tento týden u Loos několik protiútoků v naději, že znovu dobudou ztracená území, včetně těch ztracených na konci týdne, ale utrpěli jen těžké ztráty. Britové byli aktivní také na blízkém východě. Po vítězství u Kutu chtěl generál John Nixon, velitel britské indické armády, aby generál Charles Townshend pronásledoval nepřítele k Bagdádu. Townshend ale viděl věci jinak a toto si napsal 3. října do deníku: "Velitel armády si asi neuvědomuje slabinu a nebezpečí zásobovací trasy.

Jsme 600 kilometrů od moře a máme jen dvě neúplné divize, včetně mé. Takže má divize bude bojovat a Gorringeho bude bránit trasu z Kutu k moři. Takže mi nemá kdo pomoct, jestliže to budu potřebovat." Kvůli neúspěchu proti Turkům během pětiměsíční kampaně na Gallipoli toužila válečná kancelář v Londýně po jakémkoliv vítězství nad Osmany, takže sama podlehla iluzi, že má dostatek mužů a prostředků pro dobytí Bagdádu. Tento týden jsme se nedostali na východní frontu, ale Rusové zahájili nové útoky u Daugavpilsu.

Více o nich další týden. A ještě jedna věc, kterou jsem nezmínil minulý týden: 27. září v italském přístavu Brindisi zničili rakouští sabotéři italskou bitevní loď Benedetto Brin, přičemž zabili 456 námořníků. A jsme na konci dalšího týdne války, kdy se znovu probouzí srbská fronta a Rakušané okupují Bělehrad. Na západní frontě se tvrdě bojuje, Britové plánují postup na Středním východě a Spojenci vylodili tisíce vojáků v neutrálním Řecku.

A Srbsko tentokrát není napadeno jednou nebo dvěma, ale možná až třemi většími zeměmi. Srbové bojovali lépe než možná kterýkoliv jiný národ, ale za přetrvávající nezávislost zaplatili strašlivou cenu. Celou zemi pustošily nemoci a doktorů nebylo ani 200. Srbskem zmítal hlad, uprchlíci a na rozdíl od svých protivníků nemohlo Srbsko nahradit své padlé. Zanedlouho přijde zima a vlády se ujme zoufalství, zkáza a smrt, smrt a smrt.

A proč? Nevím. Vy ano? Nic mě nenapadá. Taková škoda... Jestli chcete vědět víc o tom, jak generál tyfus strážil hranici, podívejte se na tuto epizodu. Patr(e)onem týdne je Mike Donahue. Díky, Miku. Jestli nás chcete podpořit a setkat se s námi na bojištích Velké války, podpořte nás na Patreonu.

Nezapomeňte nás odebírat a sledovat nás na Twitteru. Uvidíme se za týden.