Svět ve válce v roce 1917

V roce 1916 se zároveň odehrály tři největší bitvy,
které dosud v dějinách proběhly. Zrodil se a vyvíjel koncept letectva, proběhla kolosální námořní bitva, Británie utrpěla jednu
z nejhorších porážek v historii a válka se dále rozrostla,
když se přidalo Rumunsko. A teď je rok 1917. Já jsem Indy Neidell,
vítejte u Velké války.

Minulý týden byly Vánoce,
tentokrát ale neproběhlo žádné příměří. V Rumunsku Němci prolomili
ruské linie a obsadili Râmnicu Sărat a invaze do Rumunska pokračovala. Britové postupovali na Sinaji,
ostatní fronty byly docela klidné. V Rusku byly ale velké novinky,
byl zavražděn Rasputin. Tento týden začíná rok 1917 a takto vypadají fronty s koncem roku 1916.

Východní fronta,
dosud nejdelší fronta v dějinách, běžela od Černého moře
podél Dunaje a Siretu, východního úpatí Karpat
a stáčela se na sever. Prošla mezi Lvovem a Ternopilem
a mířila do močálů u Pripjati. Severovýchodní část fronty
byla již po dlouhé měsíce nehybná západně od Daugavpilsu
až k Rižskému zálivu západně od Rigy. Západní fronta se od Severního moře
klikatila přes vlámská pole, přetínala zničenou krajinu,
kde proběhla bitva u Sommy, pokračovala na jih k řece Aisne a dále na východ k Verdunu a Máze, než se opět stočila na jih
přes Vogézy ke švýcarské hranici.

Italská fronta se táhla
od moře kolem Gorizie, kterou Italové obsadili v srpnu, kolem a skrz Karnské Alpy, jižně kolem Trentina a severně
do Julských Alp ke švýcarské hranici. Makedonská fronta
běžela podél Egejského moře, skrz Řecko do Albánie,
přičemž spojenci drželi kousek Srbska.

Ve východní Anatolii byla fronta nehybná od minulého léta, kdy Bitlis
a Muş několikrát změnily majitele. V Palestině Britové postoupili
přes Sinaj k El Arishi a v Mezopotámii podél Tigridu
až na okraj Kut-Al-Amary. Perská a libyjská fronta
byly příležitostně také aktivní a v Německé východní Africe
skončila bitva o jezero Tanganika a spojenci vytlačili Němce
do údolí řeky Rufiji.

Když se nyní dvě rumunské fronty
spojily do části východní fronty, měla válka deset aktivních front. A tento týden se diskutovalo
o možném konci války. Poslední den roku 1916
dorazila spojenecká zpráva, která odpovídala na dřívější
německý návrh míru. "Žádný mír není možný, dokud nezajistí znovunastolení
potlačených práv a svobod, neuznají principy národnosti
a nezaručí existenci malých států.

Dokud nenavrhnou dohodu, která jednou provždy neodstraní příčiny,
které tak dlouho ohrožovaly národy, a nenabídne jediné možné řešení
pro bezpečnou budoucnost světa." Tato zpráva pak konkrétně zmiňuje Belgii, ale prozatím nikdo
z německých velitelů nemá v úmyslu pro jakoukoliv
dohodu osvobodit Belgii. A Británie Německu
v žádném případě nedovolí mít přímo přes kanál
takto strategickou základnu.

Takže žádný mír se konat nebude. Pár dalších podrobností. USA byly
jedinou velmocí, která nebyla ve válce. 4. ledna prezident Woodrow Wilson, který byl podruhé zvolen
zejména díky svému slibu, že Ameriku udrží mimo válku, řekl: "Žádná válka nebude. Připojit se by bylo
zločinem proti civilizaci." O dva dny později zjistil, že německé mírové plány
na stažení se z Belgie nebyly takové, jak vypadaly.

Němci žádali trvalou okupaci
pevností jako Lutych nebo Namur, kontrolu nad železnicí a přístavy, německou vojenskou posádku
a Belgie nebude smět mít armádu. James Gerard,
americký velvyslanec v Berlíně, řekl kancléři Theobaldu
von Bettmann-Hollwegovi: "Zdá se mi,
že jste Belgičanům nic nenechali, kromě toho, že král Albert
bude moci zůstat v Bruselu."

Na to kancléř odpověděl: "Nemůžeme
Belgii dovolit být britskou základnou." A spojenci tento týden v neutrálním
Řecku vznášejí také své požadavky. Nejdříve 30. prosince
Řecko požádalo spojence o zrušení zavedené blokády. Den nato spojenci souhlasí,
pokud Řekové splní jejich požadavky, které jsou výsledkem řeckého odporu
proti okupaci z 1. prosince: Řecká armáda a její materiál
musí být přesunuta na Peloponés.

Spojenci zpět získají
kontrolu nad veřejnými službami. Řecká vláda se oficiálně omluví. V Athénách zavlají spojenecké vlajky
a bude jim veřejně vzdáván hold. Dokud nebudou tyto požadavky splněny,
blokáda bude pokračovat. A několik čísel ke konci roku 1916: Na západní frontě teď bylo
127 německých divizí proti 106 francouzským,
56 britským, 6 belgickým a 1 ruské,
dohromady 169 divizím.

V srpnu 1914 čítaly
britské síly 160 000 mužů. Nyní to bylo 1 591 745. Jestli se vám to zdá hodně,
Rusko mělo ve zbrani 9 000 000 mužů, Německo 7 000 000
a Rakousko-Uhersko 5 000 000. A mnoho z těchto mužů
bylo tento týden v Rumunsku v akci. Němci, Rakušané, Bulhaři a Turci slavili v posledních měsících
v Rumunsku úspěchy. Nyní ale jeho velitelé generálu
Falkenhaynovi tvrdí, že jeho muži jsou naprosto vyčerpaní.

Ten navrhl vrchnímu velitelství,
aby tažení skončilo u Râmnicu Săratu, který padl minulý týden.
Odpovědí bylo, že musí získat Focșani, ale o konci tažení nepadlo ani slovo. Jeho zásobování
bylo ale v úplném rozkladu. Velitelství bylo v Buzău,
kde končila železnice. Materiál odsud pokračoval
v dodávkách a vozech, ale počasí značně ochromilo dopravu a zásoby se začínaly hromadit.

Také se začínal obávat tyfu a cholery, které se šířily v zajateckých táborech a hrozilo jejich rozšíření
do nemocnic a mezi jeho armádu. A bojovat severně
od Râmnicu Sărat bylo těžké, zejména v horách západně od Focșani. A vyčerpání vedlo k chybám. V noci 1.

ledna nebyla
jízdní divize dostatečně opatrná a byla překvapena Rusy,
kteří zajali 9 důstojníků a 425 vojáků a získali několik děl. Dále na východ
jednotky maršála Mackensena téměř dosáhly řeky Siret a Rusové opouštěli Dobrudžu
a stahovali se na sever od Siretu a Dunaje pronásledováni bulharskou 3. armádou. Bulhaři sice od prosince ohrožovali
Brăilu na soutoku Dunaje a Siretu, nebyli ale schopni ji dobýt.

Tento týden Mackensen
vyšle dvě německé divize do útoku z nebráněné strany
a Brăila 4. ledna padne. Několik poznámek na závěr týdne. 30. prosince britská a čínská vláda podepíší dohodu o čínském
pracovním sboru ve Francii. 3. ledna ve Francii přistanou
první portugalské jednotky a britský velitel sir Douglas Haig
je "zaslouženě" povýšen na maršála. A koncem týdne po měsících klidu ožívá mezopotámská fronta
a začíná bitva o Kut-Al-Amaru.

A takový byl týden, Čtyřspolek
i přes vyčerpání postupuje v Rumunsku, spojenecké požadavky v Řecku
a politické postoje obou stran k míru, který nemůže být vyjednán. Jedna z bitev, které jsem zmínil,
byla bitva u Verdunu. Historik Alistair Horne
o ní píše toto: "Žádná strana u Verdunu nevyhrála. Byla to nerozhodná bitva
v nerozhodné válce, zbytečná bitva
ve zbytečné válce, bitva bez vítězů
ve válce bez vítězů."

Je nový rok a ten minulý bych
chtěl uzavřít myšlenkami na tuto bitvu. Bitvu, která do značné míry
určila rok 1916 jako rok bitev. Zuřila 10 měsíců. A na jejím konci Němci získali
za cenu více než 300 000 obětí jen zničenou zemi
velkou jako londýnské parky. Toto srovnání mám od Horna,
z jeho knihy Cena slávy.

A dnešek skončím dalším jeho citátem: "Verdun se dá bez přehánění
označit za nejhorší bitvu v dějinách, a to i když uvážíme následující
boje ve 2. světové válce. Žádná bitva netrvala tak dlouho, i Stalingrad trval jen pět měsíců,
oproti deseti u Verdunu. I když u Sommy padlo
více mužů než u Verdunu, v poměru ku celkovému počtu bojujících byly ztráty u Verdunu horší
než v jakékoliv jiné bitvě války.

To platí i pro poměr počtu mrtvých
k velikosti bojiště. Verdun byl mikrokosmem 1. světové války, s extrémy jejích hrůz,
slávy, odvahy a marnosti. Rok bitev skončil,
ale válka je čím dál krvavější. Šťastný nový rok. Jestli chcete vědět více
o zavraždění Rasputina minulý týden, zde je náš speciál o něm. Patr(e)onem týdne
je Quinn Norton, podpořte nás na Patreonu
pro více map a animací.

Sledujte nás na Instagramu
pro více fotek z války. Na viděnou příště.