Týden plný akce a plánůVelká válka

Ruské armády v Haliči byly rozhodně poraženy a nyní ustupují, přičemž desítky tisíc vojáků dezertují. Ale co po návratu do Ruska naleznou? Pokud se domů vrátí teď, naleznou chaos a utrpení. VELKÁ VÁLKA Jsem Indy Neidell, vítejte u Velké války. Minulý týden zahájil Čtyřspolek v Rumunsku dvě ofenzívy, ruská armáda byla v ještě větším zmatku, politická situace v Petrohradu se zhoršovala a Spojenci pokračovali ve své velké letní ofenzívě v mořích bláta ve Vlámsku, ve třetí bitvě o Ypry.

A pokračovali v ní celý tento týden. Boje probíhaly od 16. srpna již po několik dní. Francouzi si připsali úspěch na severním křídle sektoru a britský útok poblíž jejich pozice vydobyl půdu poblíž Langemarcku, ale útoky na gheluveltskou planinu, hlavní cíl operace, ztroskotaly s těžkými ztrátami.

Němci si strategického významu planiny byli vědomi a většina jejich děl byla mimo dohled na jejích odvrácených svazích. Těžké ztráty, nekončící dělostřelecká palba, déšť a bahnitá zem si na britské morálce vybraly těžkou daň. Britský generál sir High Gough, který ofenzívě velel, řekl: "Pohled na půdu byl děsivý. Dovést zásoby a munici, přesunout nebo vypálit z děl, které se propadaly až po nápravu, byla pro muže a důstojníky strašlivá dřina.

Když přišel čas postoupit přes zatopené krátery, pohyb byl tak pomalý a vyčerpávající, že jsme dokázali překonat jen krátkou vzdálenost. Sdělil jsem vrchnímu veliteli, že taktického úspěchu nešlo dosáhnout, a doporučil od útoku upustit. Během těchto dní jsem s Haigem mluvil mnohokrát. Řekl mi, že útok musí pokračovat."

A dále na jihu začala o den dříve na západní frontě další bitva. 15. srpna začala bitva o kótu 70. Kanadský sbor Arthura Currie útočil na německou 6. armádu poblíž Lens ve Francii. Byla to první velká kanadská akce pod kanadským velením v této válce. Jedním cílem bylo odklonit německé jednotky od Yper a usnadnit tam postup. Currie dostal rozkaz dobýt město, které Němci drželi od roku 1914, ale podle něj by dobytí města, zatímco jsou Němci na kopci nad ním, dostalo jeho muže do horší pozice, než ve které právě jsou.

Útok měl původně začít na konci července, ale kvůli špatnému počasí byl odložen. A do této chvíle dělostřelectvo vyřadilo 40 % německých baterií. Když útok konečně začal, Kanaďané ihned obsadili mnoho svých cílů a s koncem týdne začali upevňovat svoji pozici na kótě 70, která nabízela výhled na celou oblast.

I spojenecké síly v Rumunsku si tento týden vedly dobře. V bitvě o Oituz. Rumuni byli 11. srpna posíleni a toho večera obrněná auta a horské jednotky rumunského II. sboru zatlačily nepřítele zpět. 12. srpna vybojovaly velké vítězství v bitvě o horu Ciresoaia, kde Rakušanům uštědřily tvrdé ztráty a zajaly stovky vojáků, avšak dalšího dne samy ztratily 800 mužů na řece Oltze pro trochu území. A jinde v Rumunsku pokračovala bitva o Mărășești.

Německý polní maršál August von Mackensen překročil 11. srpna řeku Sereth, zajal 7 000 vojáků a rusko-rumunské síly před ním celý týden ustupovaly dolinou řeky Sereth, avšak nakonec se zakopaly v dolině řeky Suritsy. A zdá se, že se k životu probudí i italská fronta. Italský nálet na Banjšickou vysočinu 11. srpna zničil tamní hlavní rakouský sklad munice, čímž byla dělostřelecká podpora v regionu ochromena. To bylo důležité, protože Italové něco chystají.

Rakušané to vědí, neboť už týdny získávali detailní zprávy od italských dezertérů. Plány italského náčelníka štábu Luigiho Cadorny pro 11. bitvu na řece Soči počítají s více cíli. Dělostřelectvo rozmístil od Tolminu až k Jaderskému moři. 2. armáda Luigi Capella má obsadit Bainsizzanskou vysočinu. Jeho útok poprvé povedou italské úderné jednotky Arditi – nebojácní – které byly složeny z nejzdatnějších a neagresivnějších vojáků.

Právě oni povedou útok a nadcházející bitva bude jejich premiérou. Mimo Capellův útok se hrabě z Aosty znovu pokusí probít z Carské plošiny. Cadorna pro útok shromáždil 5 000 děl a 600 praporů. Proti němu stál rakouský generál Svetozar Borojević von Bojna s 2 000 děly a 250 prapory. Byli tedy silně přečísleni, ale bránili domovské území, které dobře znali, a velkolepí rakouští ženisté opět zázračně opravili a vybudovali opevnění.

Ale Italové měli eso v rukávu. Generálporučík Enrico Caviglia, velitel XXIV. sboru 2. armády, zaútočí na 5km frontě od Descii k Logu, severně od Plavy. Tato část fronty ještě žádnou akci neviděla, protože útočící Italové by museli překonat řeku pod palbou seshora a potom vylézt na příkrý svah. Kdo by se o to pokoušel? Borojević si myslel, že nikdo, a protože byl příliš roztažený, umístil do sektoru nejslabší jednotku, a čeká ho tedy nepříjemné překvapení.

Říkám nejslabší jednotku, ale tak to vlastně není. Ve skutečnosti to byla jednotka po největších ztrátách a do té doby byla v bitvách se Srby nebo Rusy velice efektivní. Byla to česká 21. střelecká divize pod Karlem Haasem, která tam byla převelena pro nabrání sil. A dále na jihovýchodě se plánoval další útok. Generál Edmund Allenby, velitel britských sil na palestinské frontě, obdržel 11.

srpna rozkazy od britského válečného kabinetu. Dostal rozkaz využít nedávného obsazení přístavu Akaba arabskými vzbouřenci a zaútočit na Osmany. "Dosažený úspěch proti Osmanům posílí morálku a vytrvalost země v době, kdy důležitý úspěch v Evropě nemusí být možný." Britové se obávali, že hroutící se ruská armáda osvobodí desítky tisíc osmanských vojáků z Kavkazu a uvolní je pro boj v Palestině nebo Mezopotámii.

To dávalo smysl, ale válečný kabinet také spoléhal na tvrzení Lawrence z Arábie, že další měsíc vyburcuje syrské kmeny ke zničení osmanských železnic, zatímco z jihu zaútočí Allenbyho vojáci. Osmané v Palestině by byli v pasti. Teoreticky to byl dobrý plán, i když válečný kabinet neposkytl Allenbymu dostatek mužů, aby postoupil dál než do Jeruzaléma, pokud by se k městu vůbec přiblížil nebo jej dobyl.

A když už mluvíme o hroutící se ruské armádě, situace se hroutila i na ruské domácí frontě. Tento týden bývalý car Mikuláš, nyní jen plukovník Romanov, byl se svojí rodinou poslán do Kateřinského paláce na Sibiři. Podrobnosti jeho přesunu nebyly lidem známy. Ti stejně měli své vlastní problémy.

V Petrohradu byl stále nedostatek jídla a občanské protesty byly na každodenním pořádku. Válečný fotograf Donald Thompson tento týden zamířil z Petrohradu do Spojených států. "Před pěti měsíci viděl obyvatele Petrohradu pochodovat za jasnou myšlenku, za idealistický revoluční koncept svobody, přátelství a rovnosti, ale nyní žádná slova naděje nenalezl: "V Rusku jde všechno do háje jako nikdy dřív."

Od března zkrachovalo 568 zaměstnavatelů, kvůli čemuž přišlo o práci 100 000 lidí. Zatímco se ceny od začátku války zvedly průměrně o 250 %, v Moskvě to bylo 836 %. Oproti tomu mzdy spadly od roku 1914 skoro o polovinu. Jen tento měsíc, v srpnu 1917, došlo ke 440 případům, kdy si rolníci a vojáci uzmuli zemi od velkých statků. Pro prozatímní Kerenského vládu bylo nemožné zasáhnout proti každému povstání, natož proti protiválečné aktivitě bolševiků.

A na konci tohoto týdne byl muž jménem Josef Stalin zvolen do ústředního výboru bolševiků. A ještě jedna poznámka: 14. října vyhlásila Čína válku Německu a Rakousku-Uhersku. Takže týden končí ještě větším chaosem v Rusku, úspěchem spojenců ve Francii, ale neúspěchem v Belgii, úspěchem pro obě strany v Rumunsku a italskými a blízkovýchodními plány. Ubohé Rusko.

Ještě před šesti týdny překypovalo optimismem a vítězilo v bitvách a nyní armáda na východní frontě utíká a doma panuje chaos a násilí. Kerenského vláda byla čím dál více nepopulární a revoluční činnost sílila u pravice i levice. Nikdo nevěděl, co bude dál. Řeknu teď něco ze současné perspektivy. Pokud v tom jede Josef Stalin, dobře to asi neskončí. Pokud chcete vědět, proč a jak se Čína zapojila do této války, klikněte na tuto speciální epizodu o Číně.

Patr(e)onem týdne je Incarno. Díky za vaši přetrvávající podporu na Patreonu. Je to nejlepší způsob, jak náš pořad podpořit. Nezapomeňte nás odebírat a uvidíme se za týden.