Všechno nebo nic – Zimní ofenzíva v karpatechVelká válka

Nový rok začal stejně jako ten minulý skončil, tedy tisícovkami mrtvých a válka se jen rozrůstala. V novém roce jsme viděli vyhlazení celé armády, když mnoho vojáků umrzlo k smrti v kavkazských horách a teď, o týden později, vidíme něco dalšího. Nehledě na to, jak se válka měnila, hodně vojenských velitelů odmítalo nebo nebylo schopných poučit se z chyb ostatních a udělaly zase znovu ty stejné chyby.

Jsem Indy Neidell, vítejte u Velké války. Když jsme minule skončili, Němci uspěli v západní Africe, ale v budoucnu se uchýlí k partyzánské válce. Britové postupovali na blízkém východě, ale doma byli bombardováni zepelíny. Francouzi si připsali menší úspěchy na západní frontě a Turci byli znovu poraženi Rusy, kteří postoupili rovněž v severovýchodním Polsku. Velkou roli ve válce hraje nepochybně geografie. Na rozlehlé pláni musíte využít jiné jednotky a taktiku než v hustém lese.

Rád bych dnes začal chvilkovým pohledem na evropskou geografii. Přesněji na Karpaty. Vidíme bariéru asi 100 km širokou a průměrně kilometr vysokou. To je znatelná přírodní překážka pro kteroukoliv armádu a dokonce i v nejdůležitějších průsmycích byly jen velice špatné cesty a železnice. Je tam vždy zima a vlhko, ale jakmile v listopadu napadl sníh, zůstal tam až do jara a náhlá zvýšení teploty vyvolávala záplavy. Boje v horách s sebou nesly celou řadu nových problémů.

Vojáci samozřejmě musí mít zvláštní výcvik a vybavení, udržování zásobování a manévrování může být problém a dělostřelectvo musí být opuštěno, protože si neporadí s nerovnou cestou. Takové problémy, které diktují směr velkých operací. V zimě. Takto to vypadalo 23. ledna 1915, když Rakušané zahájili ofenzívu proti Rusku. Ta byla nápadem rakouského náčelníka štábu Conrada von Hotzendorfa, který věřil, že Rakousko potřebuje vybojovat velké vítězství proti Rusku, aby neutrální země jako Itálie a Rumunsko nevstoupily do války na straně spojenců.

To asi dává smysl, protože rakouská armáda utrpěla během války strašlivě ponižující porážky a druhá invaze do Srbska v listopadu a prosinci skončila potupou, takže Rakousku už příliš vojenské prestiže skutečně nezbývalo. Rovněž byla celá rakouská armáda o síle 100 000 mužů uvězněna a obklíčena v Přemyšli za ruskými liniemi a Habsburkové si mysleli, že by je ztráta této armády mohla stát válku, takže hlavním cílem ofenzívy bylo prolomit obklíčení.

V zásadě měla třetí armáda zaútočit podél 150 kilometrů dlouhé fronty v severních Karpatech, zatímco nově zformovaná jižní armáda, která zahrnovala tři německé divize, zaútočí na ruské levé křídlo. Značnou roli měl hrát moment překvapení. Myslím, že se všichni shodneme, že značnou roli mělo hrát i štěstí. Celkem se ofenzívy účastnilo 175 000 mužů a ihned se ukázalo, že nejsou schopni splnit své cíle, tedy zabezpečit cesty a železnice kolem měst Lisko, Sanok a Medzilaborce a mrzí mě, jestli jsem ta jména zkomolil.

To ovšem neznamená, že nedošlo k postupu a pozitivním výsledkům, protože došlo a to když Rakušané ze začátku měli početní převahu a do 26. se fronta třetí armády roztáhla na 100 kilometrů, od Dukelského až po Uszokský průsmyk. Conradova armáda ještě toho dne obsadila Uszokský průsmyk, který od počátku války drželi Rusové, ale ve stejný den začali Rusové s masivními protiútoky a ke konci týdne se počasí náhle změnilo a začalo krutě komplikovat rakouské plány.

Ale plány, zejména ty bojové, mají ve zvyku se pokazit a přesně k tomu došlo v Severním moři. Minulý měsíc bombardovaly německé lodě pod vedením Franze von Hippera britské pobřeží a úspěšně se vrátily do Německa. Od toho dne, kdy za více než 200 let byli v Británii nepřítelem zabiti první civilisté, se Británie připravovala na odplatu proti německému námořnictvu a 24. ledna dostala příležitost. Von Hipper zamýšlel zaútočit na britskou flotilu v Dogger Bank, která podle něj sbírala informace o pohybu německé flotily, ale Britové zachytili a rozluštili rádiovou zprávu o německém útoku a viceadmirál David Beatty naplánoval se svojí skvadrou křižníků past.

Němci byli přečísleni a zaskočeni, avšak zvládli se vrátit do přístavu jen se ztrátou křižáku Blucher, což byl současně jejich poslední postavený křižník. Víte, došlo ke špatné komunikaci a britská flotila odvolala pronásledování německé flotily, aby potopila Bluchera a přišla tak o možnost způsobit Němcům vážnější škody, ale Britové toho dne přišli jen o 15 mužů, zatímco Němci o 1 000, takže Britská morálka stoupla a císař měl takovou zlost na admirála Friedricha von Ingenohla, velitele německé výsostné flotily, že jej nahradil admirálem Hugen von Pohlem.

A je tu ještě něco. Němcům došlo, že se britská flotila objevila v Dogger Bank příliš příhodně, ale odmítali uvěřit, že byla prolomena jejich šifra a namísto toho uvěřili, že jejich plány vyzradil nepřátelský špion. Němci tento týden válčili i na zemi a to proti Francouzům na západní frontě.

Na počátku týdne probíhaly tvrdé boje v Alsasku a Argonne, ale bez výsledku. Němci byli 25. poraženi u Yper a Francouzi stejný den u Craonne. 27. ledna Francouzi ztráceli území v Argonne, ale postupovali u Vosges a na konci týdne, 29. ledna, ztroskotala další německá snaha překročit řeku Aisne. Minule jsem na to neměl čas, ale teď už stihnu říci, že si Francouzi v zimě a na jaře značně polepšili, protože dostali nové uniformy.

Nové, světle modré uniformy nebyly na bojišti tolik vidět. Každá výhoda se počítá. Mám tu ještě jednu anekdotu ze západní fronty o osobě, která bude hrát větší roli v další světové válce. Během bojů v Argonne 29. ledna vedl německý poručík Erwin Rommel svůj oddíl s cílem obsadit francouzské pevnůstky. Podplazil se pod ostnatým drátem a zavolal na muže, aby šli za ním, ale ti odmítli, takže se doplazil zpět a řekl veliteli vedoucího oddílu: "Poslouchejte mé rozkazy bez váhání, nebo vás zastřelím."

Poté ho následovala celá rota a obsadila francouzské pevnůstky. Rommel si za to vysloužil Železný kříž první třídy a brzy muži v jeho pluku začali říkat: "Kde je Rommel, tam je fronta." Frontu jste však na západě mohli vidět i bez Rommela, stačilo se podívat na nekonečné linie zákopů. V jiné oblasti ale fronty nebyly tak zřetelné a to na blízkém východě a na Kavkaze.

V tuto chvíli osmanská třetí armáda, rozdrcená u Sarikamiše, čítala asi 13 000 bojeschopných mužů a celkem jich měla asi 20 000, ale v dalších částech říše se stále silně bojovalo. 23. ledna byly dvě osmanské divize poraženy u Khorsanu. O několik dní později přešli Osmané opět do útoku, ale 27. Rusové dobyli Gorness a zajali turecký štáb. Situace nevypadala pro Turky dobře. A tady je dalších několik poznámek ze zbytku světa.

Francouzi tento týden obsadili město Bertua v Kamerunu. 26. se rozhodli účastnit se spolu s Brity v útoku na Dardanely, ale tento útok se teprve připravoval. 27. půjčila Británie 5 milionů liber Rumunsku. Rovněž nabídla Řecku zisky v Malé Asii, pokud Řecko pomůže Srbsku. O pár dní později řecká vláda odmítla. A takto skončil další týden. Rakušané, Němci a Rusové bojují v Karpatech.

Rusové vítězí nad Turky, německá flotila na severu prchá domů. Na západní frontě pokračují boje mezi Němci a Francouzi a na východní frontě začala další zimní ofenzíva v horách. Copak Conrad nevěnovat pozornost tomu, co se stalo Turkům při jejich ofenzívě? Nebo považoval situaci za tak zoufalou a myslel si, že na tom nezáleží? Vypadalo, že se on ani mnoho jiných vůdců neučilo z chyb druhých. Turci nebyli schopní koordinovaných útoků a prohrávali znovu a znovu. Britové opět nechali německé námořnictvo stáhnout se i když prolomili jejich šifru a věděli, kam pluje.

A je bolestně vidět, co znamená nepoučit se z chyb druhých: desítky tisíc mrtvých vojáků, z nichž mnoho mohlo žít, kdyby jen jejich velitele věnovali pozornost. Toto nebylo poprvé, co Conrad von Hotzendorf vedl armádu vstříc katastrofě. Podívejte se na tuto epizodu o bitvě o Halič, kde Conradovy plány krutě selhaly. Nezapomeňte si dát sérii do sledovaných a také video ohodnotit a sdílet.

Uvidíme se za týden.