Výbuch v Halifaxu

Už se to děje i daleko od bojiště. Civilní oběti války. Přijde to jako blesk z čistého nebe, 10 000 obětí během jednoho okamžiku v Novém Skotsku. Já jsem Indy Neidell, vítejte u Velké války. Minulý týden utichla východní fronta, když nová ruská bolševická vláda začala plnit svůj slib na opuštění války. Probíhaly boje v Německé i Portugalské východní Africe, Němci na západě útočili u Cambrai a Armando Diaz pracoval na reorganizaci a přebudování italské armády po katastrofě při bitvě u Caporetta.



A tato armáda zažila akci v poli, když na plošině Asiago zaútočili Rakušané. 5. prosince zaútočili na hory Mt. Zomo a Mt. Castelgomberto a zajali 11 000 nepřátel. 6. prosince obsadili Mt. Sisemol a do konce týdne zajali 15 000 nepřátel. Byla to rozsáhlá akce, nejednalo se ale o velkou ofenzivu.



Tento týden ale hodně lidí vyhlídky na velkou ofenzivu řešilo. 1. prosince byla ve Versailles jmenována spojenecká vrchní válečná rada. Francouzský premiér Clemenceau, britský premiér Lloyd George, italský premiér Orlando, americký plukovník House a generálové Foch, Robertson, Wilson, Cadorna a Bliss. Ti všichni se potkali. Tato rada do konce měsíce naplní naděje Davida Lloyda George odmítnutím plánů generála Haiga na další ofenzivu ve Vlámsku v roce 1918.



Dokonce se rozhodli, že v roce 1918 žádná velká ofenziva na žádné frontě neproběhne. S ruským ukončením bojů Británie a Francie budou s Němci bojovat samotně, než dorazí Američané, a to potrvá. Italové pořád bojovali, ale po Caporettu se od nich příliš mnoho neočekávalo. Čtyřspolek nepotřeboval podobnou radu, aby koordinoval akce a organizaci, protože Němci víceméně neměli spojence, se kterými by tyto věci koordinovali.



Osmané sice dostanou pomoc na Kavkazu, ale byli vyčerpaní a přetížení a nebezpečí od Britů v Palestině a Arabského povstání neustále narůstalo. Bulharsko bylo prozatím v bezpečí, ale zvládalo pouze držet Balkán. Zbývalo Rakousko-Uhersko, stejně jako Německo dušené blokádou, kterou nemělo šanci prolomit, trpící podvýživou a s výhledem na další zimu bez světla, tepla a jídla.



Možnost povstání proti válce a těm, kdo ji způsobili, neustále narůstala, když lidé viděli hladovět své děti. Takto vypadala situace: „Rakousko-Uhersko bylo téměř prázdnou skořápkou. V roce 1917 Vídeň do své zbídačené armády naverbovala 160 000 způsobilých mužů, spíše chlapců, narozených v roce 1900. Nezbývali již žádní muži kromě veteránů po zranění a navrácených válečných zajatců, kteří by mohli do armády narukovat. Koně potřební k transportu děl umírali po desetitisících kvůli nedostatku krmiva.



Sklizeň brambor z roku 1917 bude do jara pryč. Měsíční produkce pušek spadla z 113 000 v březnu 1917 na 9000. Obvazy se vyráběly z papíru, protože nebyla žádná bavlna. Vojáci dostávali papírové spodní prádlo.“ Vrchní velení došlo k závěru, že armáda není v roce 1918 schopná útočných akcí. Měla 44 divizí na nyní tiché východní frontě a 37 dalších v Itálii, ty ale byly tak vyčerpané, že některé čítaly sotva 5000 vojáků.



„Dezerce byla všudypřítomná, ti, kdo nedezertovali, vypadali více a více odhodlaní k revoltě. To platilo hlavně pro ty, kdo se vrátili ze zajetí, a na venkově se život vrátil k jakémusi středověkému barbarství. Dezertéři zakládali loupežnické bandy a terorizovali místní obyvatele. Jeden rakouský generál ale snahu o útočné akce nevzdával. Bývalý náčelník štábu Franz Conrad von Hötzendorf plánoval ofenzivu z Tyrolských Alp na plošinu severozápadně od Benátek.



Brzy se o svém plánu pokusí přesvědčit Vídeň. Na západní frontě ale jedna ofenziva probíhala, bitva o Cambrai. A chýlila se ke konci. Němci 3. prosince obsadili La Vacquerie a nyní drželi linii táhnoucí se od Marcoingu po Quentinský hřbet. Haig nařídil částečný britský ústup ze severní části výběžku. Do konce týdne Britové vyklidili získané území kromě části Hindenburgovy linie u Flesquières a Havrincourtu.



„Ústup britských jednotek z Bourlonského lesa byl vynucen jedovatým plynem, loužemi stojaté vody a množstvím mrtvých těl. Muži v plynových maskách téměř žili a les byl opravdu odporným místem. Les neležel nad našimi pozicemi, ale v našich rukou byl pro nepřítele komplikací, proto se velice snažil tuto pozici získat.“ Celkové ztráty v této bitvě byly kolem 40 000 na každé straně.



Kolem 9000 Britů a 11 000 Němců padlo do zajetí. Zatímco britský úspěch ukázal, že kombinace nových metod a zbraní mohla překonat téměř jakoukoliv obranu, německý protiútok ukázal zničující dopad jejich kombinace taktik úderných oddílů, děl, plynu a minometů. Brzy na tuto frontu dorazí dalšího půl milionu Němců, kteří byli na cestě z východní fronty. Nyní, 3. prosince, byl bývalý ruský generální štáb po kapitulaci bolševikům na Mohylevském nádraží napaden davem vojáků a námořníků.



Vrchní velitel Nikolaj Duchonin byl zbit do krve a zabit. Generál Lavr Kornilov uprchl. Český vůdce Tomáš Masaryk tou dobou v oblasti organizoval české zajatce do vojenských formací. Právě Duchonin dovolil Čechům zformovat armádu, aby bojovali po boku Rusů, ale Rusové válku opouštěli. Češi nemohli domů, v Rakousku-Uhersku to byli zrádci, a nemohli ani zůstat v Rusku. Česká legie se musela z Ruska jakýmkoliv způsobem dostat.



To nyní znamenalo zamířit na východ, vypravit se přes 8000 kilometrů Sibiře do Vladivostoku, jediného přístavu, odkud mohli uprchnout. 2. prosince byla německá a ruská delegace přivítána v Brestu nad Bugem bavorským princem Leopoldem. 5. prosince bylo podepsáno dočasné zastavení nepřátelství, i když jednání o příměří pokračovalo dále. Nejvyšší bolševičtí vyjednavači byli Lev Kameněv, Trockého švagr, a Adolf Joffe.



„Pro naplnění podstaty revoluce byli v delegaci zahrnuti i dělník, rolník a voják. Rolníka sehnali na poslední chvíli cestou na jedné vlakové zastávce. Tyto symboly revoluce se však nijak samotného vyjednávání neúčastnily.“ 6. prosince je k ukončení bojů přinuceno i Rumunsko. Nic jiného jim nezbylo, jejich jediný blízký spojenec právě přestal bojovat. A podobně jako Estonsko, 6.



prosince Finsko vyhlásilo nezávislost na Rusku. Další důsledek ruské revoluce, podobně jako ruský konec ve válce. Ruské opuštění války však nebylo jedinou třaskavou novinkou tohoto týdne. 6. prosince francouzská muniční loď Mont Blanc explodovala v úžinách Halifaxského přístavu v Novém Skotsku po srážce s norskou lodí Imo. Mont Blanc vezl 200 tun trinitrotoluenu, 35 tun vysokooktanového benzínu a 2300 tun kyseliny pikrové.



Lodě se srazily v 8:45 ráno a kyselina pikrová začala hořet, čemuž pomohlo 10 tun nitrocelulózy, která se na Mont Blancu také nacházela. Posádka opustila hořící loď a halifaxští hasiči se zrovna chystali začít požár hasit, když Mont Blanc explodoval. Škoda dosáhla hodnoty milionů dolarů a 25 000 lidí přišlo o své domovy. Počet obětí se vyšplhal přes 10 000, včetně stovek lidí natrvalo oslepených zábleskem výbuchu. Bylo poškozeno pět britských plavidel, dvě třetiny jejích posádek zahynuly.



Tlaková vlna rozbila okna až do vzdálenosti 80 kilometrů od přístavu. Byla to nejsilnější člověkem způsobená exploze až do vzniku jaderných zbraní. Prakticky cokoliv v okruhu 800 metrů bylo naprosto zničeno, včetně celé čtvrti Richmond. Okamžitě byly zahájeny záchranné akce ze strany Kanady a Spojených států, přísun záchranářů však komplikovala vánice. Místní nemocnice byly naprosto zahlcené. Jen pro představu o dopadu tohoto výbuchu, mnoho let se používal pro porovnání s ostatními explozemi.



Po výbuchu v Hirošimě časopis Time napsal, že síla bomby Little Boy byla sedmkrát větší než výbuch v Halifaxu. A ke konci týdne Britové v Palestině obsazují Hebron a USA vyhlašují válku Rakousku-Uhersku. A skončila bitva u Cambrai, v Itálii se bojovalo, poprvé zasedla spojenecká válečná rada a Rusové s Němci vyjednávali o míru. A výbuch otřásl Novým Skotském.



Největší výbuch v dějinách, a i když se jednalo o nehodu, všichni ti zranění, mrtví a oslepení byli obětmi této války, pět tisíc kilometrů od evropských bojišť. Tak to nyní funguje, nikde už nejste v bezpečí. Toto je moderní válka. Jestli chcete více vědět o Kanadě, zde je náš speciální díl o ní. Patr(e)onem týdne je Orel bělohlavý. Pěkně. Na viděnou příště!