Naučená bezmocnost

Vítejte ve Vancouveru
v Britské Kolumbii. Vyrostl jsem
tamhle naproti vodě. Když jsem byl v pubertě,
chtěl jsem točit filmy. Co jsem tedy dělal? Našel jsem
režisérku se zvláštním jménem, která žila ve Vancouveru. Viděl jsem ji na obálce časopisu a pak jsem si našel
její číslo v telefonním seznamu.

Ve Zlatých stránkách,
protože tak se to v roce 2000 dělalo. A zavolal jsem jí. Řekla mi,
že zavolá později. A kupodivu mi zavolala. Bylo to úžasné,
mohli jsme mluvit o filmování. Ale doopravdy jsem asi chtěl
získat příležitost dostat se na plac. Získat v tom
odvětví nějaké zkušenosti. Vidět, jaké to tam je.

Protože dostat se
tam zvenku je strašně těžké. Chtěl jsem najít někoho,
kdo ví, jak na to, a požádat o pomoc. Existuje psychologický jev
zvaný naučená bezmocnost. Experimenty,
které ho před desítkami let definovaly, byly dost otřesné. Prováděli je na psech,
někteří z nich museli přetrpět trest. Například dostali
elektrický šok a nemohli se bránit. Jiní psi měli páky,
které šok vypnuly, nebo se mohli schovat.

Později všechny tyto psy testovali, ale v prostředí, kde se každý pes
mohl nějakým způsobem šoku vyhnout. Ukázalo se, že psi,
kteří se naučili šok přetrpět, aniž by se mohli bránit, prostě šoky přijali, i když je mohli
nějakým způsobem zastavit. Takže to je naučená bezmocnost.

Naučili se, že proti té
nepříjemné situaci nemůžou nic udělat. U lidí byla navazující studie,
kdy se snažili provést úkol, ale zněl u toho nepříjemný zvuk. Někteří z nich
mohli ten zvuk vypnout, zatímco jiní
na něj neměli vliv. Když se podíváte, jak jim úkol šel,
dospělí s možností vypnout zvuk měli lepší výsledky,
i když ten zvuk nevypnuli. Nechali ho hrát, ale vědomí,
že mohou zvuk kdykoliv vypnout, jim umožnilo mít lepší výsledky.

Pracoval jsem na mnoha pozicích. Některé byly podřadnější,
ale u jiných jsem měl vše pod kontrolou. Zjistil jsem, že je velký rozdíl
mezi zaměstnanci a manažery. Když jste zaměstnanec
a máte něco udělat, snažíte se to udělat, jak máte, ale u problému se zastavíte. A jdete za manažerem
zeptat se, co dál.

Dělal jsem to jako vědecký asistent. Nerozuměl jsem výsledku, tak jsem to prostě vzal za vedoucím,
který mi řekl: "Co zkusit třeba tohle?" A jejich připomínka
byla vždy něco, co jsem věděl. Nebo bych
za pět minut mohl vymyslet, kdybych opravdu
chtěl dosáhnout výsledku. Ale místo toho
jsem měl mentalitu, že provádím úkon, a když se zaseknu,
někdo mi pomůže.

Je příběh od Tima Ferrise, napsal knihu Čtyřhodinový
pracovní týden, doporučuji. Navštívil jednu univerzitu, kde na přednášce vyzval studenty. Řekl: "Dám vám
25 000 dolarů a cestu kolem světa, pokud dokážete, že jste se pokusili
navázat dopisem nebo mailem kontakt buď s Jennifer Lopez, Billem Clintonem,
který byl zrovna prezident, nebo J.

D. Sallingerem. což byl velmi samotářský spisovatel. A udělal to někdo? Ne. Ani jeden. Rok nato přišel
na tu samou univerzitu a k této výzvě
přidal příběh z minulého roku. Že nikdo to neudělal.

Nikdo to ani nezkusil. A ten rok dokázalo
jeho výzvu splnit šest lidí. Smysl toho je, že musíte
překonat mentalitu naučené bezmocnosti, mentalitu zaměstnance a uvědomit si,
že co vypadá nemožně, můžete dokázat,
když si uvědomíte, že to můžete ovlivnit. Že to není mimo váš dosah. Možná bychom se měli ptát,
jestli školy šíří naučenou bezmocnost.

Nutíme děti, aby přetrpěly tresty,
které nemohou ovlivnit, znovu a znovu, a pak je pošleme
do světa a řekneme jim, ať si dělají, co chtějí? Myslím si,
že to do určité míry děláme. Pro hodně dětí je
škola jen zvláštní druh trestu. A není divu, že si pak myslí,
že jsou věci, které nemohou ovlivnit, protože škola často
dětem nedává žádnou moc.

Zpátky k psům, jak dokázali
nakonec bezmocnost překonat a dostat se pryč od šoků? Zkoušeli odměny a pobízení,
ale nefungovalo to. Museli je fyzicky přesunout
pryč od místa, kde dostávali šoky, alespoň dvakrát,
než se naučili, že můžou svůj osud změnit. Že nemuseli znovu
a znovu přetrpět ten stejný trest.

Ale když vám jen řeknu,
že tato věc existuje, mohlo by vám to pomoci změnit
pohled na váš život a vaše příležitosti. Pojďme mluvit o volbě kariéry. Třikrát jsem se hlásil
na hereckou školu a odmítli mě. Na filmovou školu jsem
se hlásil dvakrát a odmítli mě. Asi jsem od nich hledal
jasnou cestu ke své vysněné kariéře. Dělal jsem to samé, jako když jsem žádal tu režisérku, aby mě dostala na plac.

Chtěl jsem,
aby mi to někdo jiný umožnil. U malého počtu
zaměstnání je kariéra jasná. Doktoři musí na medicínu, právníci musí studovat práva. Akademici zase musí mít PhD. Ale je daleko větší počet kariér, ke kterým si sami
musíte najít vlastní cestu.

A o tom to celé je. To je ta pravá výzva. Nemáte moc to ovlivnit a chcete,
aby vám ji pomohl získat, nebo aby vás někam dostal, ale nikdo vám pomoct nemůže. Stejně jako ta
režisérka mi nemohla pomoct, já nemůžu pomoct ostatním lidem. Je to opravdu jen a jen na vás.

Musíte ukázat,
že dokážete dělat to, co dělat chcete. Je jeden citát. "Dej mi pokoru,
abych přijal věci, které nemůžu změnit, odvahu, abych změnil ty,
které změnit můžu, a moudrost, abych je rozpoznal." Myslím tím to,
že když přemýšlíte o tom, co můžete a nemůžete změnit, přiklánějte se mnohem častěji
na stranu toho, že to změnit můžete.

Protože velmi často to dokážete. Všechno se zdá být nemožné,
než to někdo udělá. To řekl Nelson Mandela. Připadá mi, že k tomu sedí. Věci vypadají
daleko složitější, než jsou. A je jen na vás,
abyste to zjistili. Překlad: Šaman Bobo
www.videacesky.cz