Proč Kolumbie prohrává boj s kokainem

Tato rostlina je neuvěřitelně důležitá.
Jmenuje se koka a roste hlavně tady. Jsem uprostřed této oblasti,
tady v jižní Kolumbii, kde jsem strávil den
s protidrogovou policií. Hledají rostliny koka,
aby je zničili. Koku sklízí místní farmáři,
rozdrtí ji, napustí chemikáliemi a nakonec svaří do pasty. Tuto pastu prodávají kartelům,
které ji pomocí chemických procesů promění v bílý prášek,
který známe jako kokain.

A ten se potom posílá do světa.
Nejvíce ho skončí v USA. Ale teď nejde o kartely
ani o obchod s drogami, vlastně nejde ani o kokain. Chci mluvit o těchto listech
a o rodinách, které je pěstují hluboko v džungli. Tyto rodiny jsou
obchodem s kokainem nejvíce zasaženy. A tyto rodiny jsou uvězněné
v kolumbijské protidrogové válce. Je pátek večer a já jsem
na policejní základně přímo na okraji
obrovského amazonského pralesa.

Toto jsou nejodlehlejší části Kolumbie.
A právě v této oblasti se dosud pěstovalo nejvíce koky. Zrovna skončila schůze
se zpravodajskou jednotkou, která nám sdělila možnou polohu
polí, kde se pěstuje a sklízí koka. Přistáli jsme na několika místech,
ale našli jsme jen opuštěné farmy. Žádnou koku. Po několika hodinách jsme to našli.


Mýtina uprostřed džungle a celé řady světle zelených listů koky. Přistáli jsme u této farmy
a zjistili, že ji provozuje rodina. Mají děti, nejsou tu zbraně, nebrání se.
Přímo vedle farmy mají přístřešek, ve kterém drtili listy,
které teď namáčí v chemikáliích. To je poslední krok před tím,
než to prodají kartelům. Policie se je nechystá zatknout,
přišli jen překazit jejich činnost, asi 6 měsíců práce.
Je to v tuto chvíli pro tu rodinu nejspíš jediná naděje na příjem.

Ty jednotky si jasně uvědomují,
že zničili té rodině celý rok. Podívejte, máme dvě děti.
Můj manžel pracuje tak tvrdě. A proč? Jen abychom měli co jíst. A vy přijdete a zničíte to málo, co máme. Proč nám nepomůžete,
místo abyste ničili to, co máme? Proč nejdeme do města?
Protože nemáme vzdělání. Je to nespravedlivé.
Ať jde vláda do p*dele. Farmy na koku jako tato pohání
velice nebezpečný obchod s kokainem, který ročně působí utrpení
desetitisícům lidí.

Jsou tedy tito farmáři záporáci?
Jestli ne, proč jim pálíme kůlnu? A pokud jsou to farmáři,
proč nepěstují něco legálního, třeba ananas nebo brambory? Abych to zjistil,
musel jsem zpět do džungle. Ne ve vrtulníku
obklopený policií, ale sám. Podívejte se na tenhle graf.
Tohle je produkce koky v průběhu času. Hele, co se dělo od roku 2013.

Produkce koky se vyšplhala
na historické maximum. A největší část výsledného kokainu
končí v USA, na největším trhu s kokainem. Daleko v hlavním městě Kolumbie,
v Bogotě, se vláda už desítky let snaží zkrotit tento problém.
Za ty roky zkusili dvě hlavní strategie pro vymýcení produkce koky.
První je přelet nad poli a posprejování celé oblasti herbicidem,
něčím jako je Roundup, kterým odstraňujete plevel. Druhá strategie je ta,
které jsem se účastnil.

Vyslat jednotky,
které rostliny manuálně zničí, buď je vytrhají, nebo spálí kůlny,
ve kterých se zpracovávají. Ale tyto strategie mají velké problémy.
Posprejování celých oblastí herbicidem neovlivní jenom ta pole,
ale vše, čeho se to dotkne. Ničí to potraviny a části pralesa v okolí.
To je přitom místo obrovské biodiverzity. OSN a WHO také zjistily,
že tyto chemikálie jsou možnou příčinou rakoviny
u místních obyvatel. V roce 2015 tedy vláda
od toho postupu upustila.

Teď hledají nová řešení.
Minulý rok zavedli něco, čemu se říká "program náhrady plodin".
Vláda platí měsíčně asi 327 dolarů tomu, kdo sám vymýtí svou koku
a začne pěstovat legální plodiny, třeba pomeranče,
ananasy nebo manioky. Po velice hrbolaté cestě
jsem se dostal do komunity, která bývala centrem produkce koky, ale minulý rok se přihlásili
k programu náhrady plodin. Všichni farmáři v té komunitě
podepsali dohodu, že dobrovolně přejdou
k legálním plodinám.

Zrovna začínáme s přechodem
od koky k legálním rostlinám. Během mých rozhovorů
mi farmáři zadávali početní úlohy. Pytel manioků bych mohl prodat
za 3 000 – 4 000 pesos. Ale musím zaplatit
3 000 za dopravu. Když se mi podaří prodat za 4 000,
kolik mi zbude? A to nepočítám balení
nebo práci při sklizni. Tito farmáři
jsou naprosto závislí na cenách.

Na cenách farmářských potřeb,
semen, dopravy a samozřejmě na prodejní ceně jejich plodin. Musím nakoupit hnojivo,
nechat otestovat půdu, koupit všechno,
co potřebuju k práci. Nezapomeňte, že jsem na místě,
kam ústřední vláda prakticky nezasahuje. Nejsou tu pořádné cesty, ochrana,
spolehlivé trhy. Měli jsme 80 000 ananasovníků,
a když jsme prodali 5 000, byl to úspěch. Zbytek přišel nazmar.

Nakonec jsme dopravu
museli zaplatit z vlastní kapsy, protože jsme nevydělali ani na to. V tomhle smyslu nás vláda zklamala.
Nepodpořila nás. Když začnete počítat všechny výdaje,
které patří k pěstování jiných plodin, nevychází to.
A proto se tu koce tak daří. Abyste odvezli kukuřici na trh,
potřebujete dopravu a čas. Ale když chcete na trh odnést kilo koky,
můžete jít pěšky a odnést ji v batohu. Je to mnohem praktičtější.

Tato komunita se nyní snaží
přežívat mimo obchod s kokou a zažívá, jaké to je,
být obyčejnou odlehlou komunitou, odstřiženou od zbytku
kolumbijské ekonomiky. Když jsme vydělávali na koce,
bylo dost peněz pro všechny, teď místní obchody zbankrotovaly,
protože když není koka, nejsou peníze. Vláda možná těm lidem zaplatí,
aby se zbavili své koky, ale bez cest, trhů, bank
a spojení se zbytkem země se ty nové obchody neuchytí.

Abychom tu mohli něco pěstovat,
potřebujeme hlavně cesty. Cesty jsou tady příšerné. Teď se vraťme k té rodině,
které policie spálila kůlnu. Žijí hodinu letu vrtulníkem
od nejbližšího města, takže nemají ekonomicky
moc jiných možností než koku, což je jediný produkt,
který mohou dopravit na trh. Uzavřeli jsme s vládou dohodu.
Podepsali jsme ji. A dodrželi jsme naši část.

Teď se bojíme, že vláda nedodrží tu svou. A bojíme se, že místní farmáři
zase začnou pěstovat koku. Našel jsem však jednu rodinu,
která v programu náhrady plodin uspěla. Pěstují hlavně marakuju,
ale mají i kukuřici, maniok, rajčata, papriky
a chovají zvířata. Marakujový džus. Vynikající. Minulý rok skončili s kokou,
kterou pěstovali celý život, a vyplatilo se jim to.

Je to ten klid. Máme klid od vlády,
ale také čisté svědomí. I co se dětí týče.
Máme klidné svědomí. Ale vidíte, že tato rodina
má obrovský pozemek. Většina farmářů tolik půdy nemá.
Nemůžou místo koky pěstovat tolik plodin. Doteď jsou tedy
všechna ta řešení náplasti. Postřik herbicidem, manuální odstranění
i náhrada plodin. Trvalého řešení se dosáhne,
až když vláda investuje do spojení těchto komunit
se zbytkem země, aby se tu uchytily legální ekonomiky.

To potřebuje čas a peníze,
ale než vláda tuto úmornou práci odvede, budou farmáři nacházet způsoby,
jak se zapojit do jediné ekonomiky, která se vyplatí. To je všechno, Hranice z Kolumbie končí.
Dozvěděl jsem se toho o té zemi tolik, když jsem točil ta videa,
a doufám, že vy taky. Od té hranice ke hrochům a té hudbě...


Dokonce jsem ochutnal ovoce v Bogotě, což byla zábava.
Teď začnu hledat místo pro příští řadu Hranic,
tak si na ni počkejte. Také bych vám měl říct,
že Vox zavedl systém členství, za pět dolarů měsíčně
získáte přístup k bonusovým videím. S tím bubeníkem ze třetí epizody
jsem udělal rozhovor, který můžete vidět,
když se stanete členem, tak se na to podívejte
na našem YouTube kanále a díky za sledování Hranic.

Překlad: jesterka
www.videacesky.cz