Thumbnail play icon

Proč nejsou bezpečná dětská hřiště dobrá pro děti?Vox

Přidat do sledovaných sérií 47
92 %
Tvoje hodnocení
Počet hodnocení:94
Počet zobrazení:4 667

Standardizovaná dětská hřiště plná výrazných barev a zcela prostá jakéhokoliv nebezpečí. Na některých místech norma. Ale co když existuje lepší, levnější a bezpečnější alternativa než zcela naprosto kontrolované hřiště, kde se vám "nemůže nic stát"?

Přepis titulků

Když si představíte hřiště, je pravděpodobné, že bude vypadat takto. Většinou je tam skluzavka, most a nějaký vrchol se střechou. Proto je tohle hřiště. A tohle. A tohle. Ale co tohle? Tohle není skládka, ale tzv. dobrodružné hřiště. Nejsou tu plastové konstrukce, jen věci jako staré pneumatiky, dřevěné desky, hřebíky a kladiva. Tato místa představují nejdiskutovanější myšlenku architektury hřišť. Že by hřiště měla umožňovat dětem více riskovat.

Tato noční můra přehnaně starostlivých rodičů je novinkou amerických hřišť. Přibývá totiž důkazů, že takovéto hraní je pro děti mnohem zdravější a bezpečnější. Překlad: Xardass www.videacesky.cz Mohou si hrát s nebezpečnými nástroji. Mohou velmi riskovat a překonávat překážky. A díky tomu v sobě budují neuvěřitelnou sebedůvěru. A sledovat něco takového je fascinující.

To je Marjory Allen, britská zahradní architektka a bojovnice za práva dětí z poloviny století. V roce 1945 navštívila Kodaň, kde se setkala s architektem Carlem Theodorem Sorensenem. O dva roky dříve, během německé okupace Dánska, si Sorensen všiml problému. Děti v jeho čtvrti si nehrály na hřištích. Vlastně si hrály kdekoliv jinde. I na staveništích a vybombardovaných budovách.

Na sídlišti na předměstí Kodaně uzavřel Sorensen prázdný pozemek a naplnil ho stavebními materiály, vyhozenými předměty a nástroji. Tady mohly děti hrabat, stavět si a vynalézat, a to úplně samy. Konstrukce na hraní nakonec vymyslely samotné děti. Sorensen tomu říkal skládková hřiště a děti i rodiče si je zamilovali. Po návratu do Británie začala Marjory Allen v Londýně otevírat podobná hřiště. A přejmenovala je. Ze skládkových na dobrodružná. Brzy nato se stala celosvětovým fenoménem.

Rozšířila se do Minneapolis, Bostonu, Toronta, Tokia, Houstonu, Berkeley, Berlína. K vytvoření těchto hřišť museli návrháři představit důležitý prvek. Kontrolované riziko. V tomto kontextu není riziko totéž co nebezpečí. Když lezete na vysoký strom, shnilá větev je nebezpečí, neočekávaná hrozba. Ale to, jak vysoko vylezete, je riziko.

Jde zvládnout a vyžaduje vaše rozhodnutí. Části kontrolovaných rizik se dají rozložit do šesti kategorií. Výška, rychlost, nástroje, nebezpečné prvky, divoké hry a schopnost zmizet nebo se ztratit. A dobré dobrodružné hřiště obsahuje jejich mix. Návrháři se také soustředí na oddělení prostoru. Aby měly děti pocit, že věci objevují samy, musí rodiče zůstat stranou.

Například pomocí fyzické bariéry, případně toalet, kaváren a míst na sezení, aby zkušenost rodičů nebyla druhořadá. Nakonec ho návrháři naplní volnými částmi, předměty, se kterými lze manipulovat, prkny, sudy, cihlami a nástroji, které živí riskantní hraní. Celé je to postavené na tom, že děti dobře reagují na to, když je berete vážně.

Když jim dáte nebezpečný předmět s důležitou funkcí, budou se chovat opatrně a budou více experimentovat. Ale když jim dáte bezpečné, statické prostředí, často budou hledat nebezpečné zážitky, které toto prostředí nedodává. To může mít za následek vyšší úrazovost než hraní na dobrodružných hřištích. V USA se autoři hřišť chrání před žalobami, takže extrémně bezpečná hřiště jsou normou. A filozofie návrhů se soustředí na snížení výšek, pohybu a tvrdých materiálů.

A díky tomu nejsou hřiště lepší. Když M. Allen navštívila v roce 1965 americká hřiště, řekla o nich, že je to "úředníkův sen, ale noční můra dítěte". Dobrodružná hřiště se ale v USA začínají šířit. Možná díky snaze představit více spontánního hraní. A jejich stavba s sebou nese spoustu kritiky. Nutí děti hrát si s kladivy a hřebíky. To není dobrodružství, ale práce.

Lstí nutí děti postavit si vlastní hřiště. Dobrodružná hřiště mají nevýhody. Jsou škaredá, vyžadují mnoho prostoru a jsou nákladná kvůli personálu a údržbě. A jako na každém hřišti se tu děti mohou zranit. Ale filozofie riskantního hraní může dětem pomoci žít lepší životy. Riskantnější hřiště motivují k aktivitě. Studie porovnávající hřiště v Londýně, kde jsou riskantní hřiště populární, s těmi v San Franciscu, Los Angeles a New Yorku zjistila, že děti z londýnských hřišť jsou až o 18 % fyzicky aktivnější.

Londýnská hřiště byla levnější a odehrálo se na nich méně zranění. A podle několika studií děti, které si hrají riskantně, umí lépe detekovat nebezpečí, jsou kreativnější a sebevědomější. Hřiště je jedním z mála prvků architektury navrženým speciálně pro děti. A pokud tyto námi vybrané modely své uživatele nudí, je to problém.

To může lepší design napravit. I když je to riskantní. Kvůli této reportáži jsem koukal na tolik hřišť, že jsem se rozhodl použít Wix, pomocí kterého jsem vytvořil stránku s nejošklivějšími a nejsmutnějšími hřišti. A teď mám perfektně uspořádané obrázky hřišť vedle hřbitovů, skluzavek končících v popelnicích a těchto soch pro děti, ať už představují cokoliv. Pokud chcete sdílet svou vášeň ke zničené infrastruktuře, nebo co vás zrovna baví, vyzkoušejte Wix.

Pomocí odkazu v popisku vytvoříte podobnou stránku. Wix nemá přímý vliv na naši redakci, ale díky jeho podpoře jsou videa jako toto možná. Tak to zkuste.

Komentáře (14)

Zrušit a napsat nový komentář

Odpovědět

souhlasim, jako malej jsme si hraval v polozricenem arealu a bavilo me to vic, nez na detskem hristi s jednou prolezackou a skluzavkou. I dneska vidivam detske hriste prazdne a decka radeji behaj mezi domy, popelnicemi, nebo jdou na "hriste" pro dospele na bodybuilding, kde jsou celkem riskantni prvky. Tahle bezpecna detska hriste jsou spatna.

20

Odpovědět

z meho pohledu je to hriste ciste orientovane pro kluky...

022

Odpovědět

A co je na takovém hřišti čistě klučičího? Dokonce i na dobových záběrech a fotkách je vidět, že si tam hrají i holky.

140

Odpovědět

To jako, že všechny holky si hrají s bárbínami a hrají si na čajový dýchánek?
Zklamu tě, na zahradě jsem vydržela hodiny prozkoumávat boudu (ztrouchnivělá podlaha, starý nábytek, nářadí, spousta harampádí) pískoviště a houpačku jsem ignorovala. A zatloukat hřebíky do prken bylo top.

60

Odpovědět

Dokud si dítě neskřípne prsty do dveří tak je tam bude strkat. Takže nejsem zastáncem toho že maji dnešní rodiče všude po byte na každým rohu nalepenou takovou tu tuhou pěnu. Až si malej rozbije rypák tak si příště dá pozor a nemusí se nikde nic lepit. Ale zároven mi asi nepřijde uplně dobrej nápad jim dát bez dozoru kladiva a stovkový hřebíky, takový malý deti by to měl učit třeba otec než se jim to nechá samostatně.

80

Odpovědět

No nemůžu si pomoct, ale přijde mi, že na veřejná dětská hřiště chodí, s maminkou za ruku, trochu jiná věková skupina dětí, než ty na některých záběrech ve videu.
Tříleté, šestileté a devítileté dítě má prostě trochu jiné potřeby.

71

Odpovědět

To přijde na to. V Dvou letech prázdnin byl třináctiletý Doniphan vášnivý lovec. Byla to pro Verna normálka?

00

Odpovědět

Pamatuju si že nejlepší zábava na hřišti ve školce bylo vykopávat stavební suť pod pískovištěm. Pak jsme ty rozpadlý mazlavý cihly dealovali za další nářadí, učitelky z toho samozřejmě nebyly nadšený. Jinak díky bohu za dětství na stavbě u lesa.

160

Odpovědět

Ale nemluví o věku. A zrovna děti na náhledové fotce jsou přesně cílová skupina, která si nestaví sruby z barelů a desek pomocí kladiva. ;)
To, o čem mluví, je pro děti, které umí uvažovat o risku a ví, co je zodpovědnost. Ne pro malé děti, co skočí po hlavě do písku, protože neví, že to není moudré. A ne proto, že chtějí riskovat.

213

Odpovědět

Nevím jaké dětství jsi měl ty, ale já si moc dobře pamatuji, že už ve školce byl nejlepší výlet do lesa a stavění bunkru ze všeho co kdo našel. Hřiště bylo nudný, protože tam na tebe všude někdo viděl, všechno bylo přišroubovaný a nedej bože aby jsi vzal spadlou větev do ruky. A když jsem šel navštívit tátu při stavbě našeho domu, tak prkno s krabicí hřebíků a kladivem mi vystačilo na celý odpoledne ( za což táta nebyl moc rád, protože mu jich na konci dne moc nezůstalo) :)

251

Odpovědět

+MicoMěl jsem stejné dětství. Nicméně si stojím za tím, že pokud máš 3leté dítě, tak ho ke krabici hřebíků pustit nemůžeš.

10

Odpovědět

Věková segregace dětí je mor ve školství i na unifikovaných hřištích. Na vesnici se malé děti učí od starších a starší se učí i zodpovědnosti za mladší. V takových kolektivech pak neznají například šikanu atd.
Koukni na https://www.svobodauceni.cz

220

Odpovědět

+icksJo. Díky za moje dětství na vsi. Velká parta, od 5letých mrňat do 15letých. Zábava pro všechny. A když se někdo zkusil "vytahovat na malý", ostatní vrstevníci ho rychle srovnali. Jak člověk povyrostl, úplně přirozeně to tak dál dělal s novými přírůstky. Kmenové společenství... Dneska se každej zavře s dítětem do baráku, radši nic nepodniká a nikam nechodí, protože "co kdyby něco"... A z té izolace postupně hrabe dítěti a pak oběma rodičům.

90

Odpovědět

Chlapi, tak z tohto vlakna si spravim printscreen. Rozumne nazory a celkom mi to otvorilo oci, dik.

50
Používáme cookies, abychom mohli provozovat tuto internetovou stránku a zlepšit Vaši uživatelskou spokojenost. Budete-li pokračovat beze změny nastavení, předpokládáme, že souhlasíte s ukládáním souborů cookies z internetových stránek. Více informací o použití cookies.
OK