Proč nejsou bezpečná dětská hřiště dobrá pro děti?

Když si představíte hřiště,
je pravděpodobné, že bude vypadat takto. Většinou je tam skluzavka,
most a nějaký vrchol se střechou. Proto je tohle hřiště.
A tohle. A tohle. Ale co tohle? Tohle není skládka,
ale tzv. dobrodružné hřiště. Nejsou tu plastové konstrukce, jen věci jako staré pneumatiky,
dřevěné desky, hřebíky a kladiva. Tato místa představují nejdiskutovanější
myšlenku architektury hřišť. Že by hřiště měla umožňovat
dětem více riskovat.

Tato noční můra přehnaně starostlivých
rodičů je novinkou amerických hřišť. Přibývá totiž důkazů,
že takovéto hraní je pro děti mnohem
zdravější a bezpečnější. Překlad: Xardass
www.videacesky.cz Mohou si hrát
s nebezpečnými nástroji. Mohou velmi riskovat
a překonávat překážky. A díky tomu v sobě budují
neuvěřitelnou sebedůvěru. A sledovat
něco takového je fascinující.

To je Marjory Allen,
britská zahradní architektka a bojovnice za práva dětí
z poloviny století. V roce 1945 navštívila Kodaň, kde se setkala s architektem
Carlem Theodorem Sorensenem. O dva roky dříve, během německé okupace
Dánska, si Sorensen všiml problému. Děti v jeho čtvrti
si nehrály na hřištích. Vlastně si hrály kdekoliv jinde. I na staveništích
a vybombardovaných budovách.

Na sídlišti na předměstí Kodaně
uzavřel Sorensen prázdný pozemek a naplnil ho stavebními materiály,
vyhozenými předměty a nástroji. Tady mohly děti hrabat,
stavět si a vynalézat, a to úplně samy. Konstrukce na hraní
nakonec vymyslely samotné děti. Sorensen tomu říkal skládková hřiště
a děti i rodiče si je zamilovali. Po návratu do Británie začala Marjory
Allen v Londýně otevírat podobná hřiště. A přejmenovala je.
Ze skládkových na dobrodružná. Brzy nato se stala
celosvětovým fenoménem.

Rozšířila se do Minneapolis,
Bostonu, Toronta, Tokia, Houstonu, Berkeley, Berlína. K vytvoření těchto hřišť museli
návrháři představit důležitý prvek. Kontrolované riziko. V tomto kontextu
není riziko totéž co nebezpečí. Když lezete na vysoký strom,
shnilá větev je nebezpečí, neočekávaná hrozba. Ale to, jak vysoko
vylezete, je riziko.

Jde zvládnout
a vyžaduje vaše rozhodnutí. Části kontrolovaných rizik
se dají rozložit do šesti kategorií. Výška, rychlost,
nástroje, nebezpečné prvky, divoké hry a schopnost
zmizet nebo se ztratit. A dobré dobrodružné hřiště
obsahuje jejich mix. Návrháři se také soustředí
na oddělení prostoru. Aby měly děti pocit,
že věci objevují samy, musí rodiče zůstat stranou.

Například pomocí fyzické bariéry, případně toalet,
kaváren a míst na sezení, aby zkušenost rodičů
nebyla druhořadá. Nakonec ho návrháři naplní
volnými částmi, předměty,
se kterými lze manipulovat, prkny, sudy, cihlami a nástroji,
které živí riskantní hraní. Celé je to postavené na tom, že děti dobře reagují na to,
když je berete vážně.

Když jim dáte nebezpečný předmět
s důležitou funkcí, budou se chovat opatrně
a budou více experimentovat. Ale když jim dáte
bezpečné, statické prostředí, často budou hledat nebezpečné zážitky,
které toto prostředí nedodává. To může mít za následek vyšší úrazovost
než hraní na dobrodružných hřištích. V USA se autoři hřišť
chrání před žalobami, takže extrémně
bezpečná hřiště jsou normou. A filozofie návrhů se soustředí na snížení
výšek, pohybu a tvrdých materiálů.

A díky tomu nejsou hřiště lepší. Když M. Allen navštívila
v roce 1965 americká hřiště, řekla o nich, že je to
"úředníkův sen, ale noční můra dítěte". Dobrodružná hřiště
se ale v USA začínají šířit. Možná díky snaze představit
více spontánního hraní. A jejich stavba
s sebou nese spoustu kritiky. Nutí děti
hrát si s kladivy a hřebíky. To není dobrodružství, ale práce.

Lstí nutí děti
postavit si vlastní hřiště. Dobrodružná hřiště mají nevýhody. Jsou škaredá,
vyžadují mnoho prostoru a jsou nákladná
kvůli personálu a údržbě. A jako na každém hřišti
se tu děti mohou zranit. Ale filozofie riskantního hraní
může dětem pomoci žít lepší životy. Riskantnější hřiště
motivují k aktivitě. Studie porovnávající hřiště v Londýně,
kde jsou riskantní hřiště populární, s těmi v San Franciscu,
Los Angeles a New Yorku zjistila, že děti z londýnských hřišť
jsou až o 18 % fyzicky aktivnější.

Londýnská hřiště byla levnější
a odehrálo se na nich méně zranění. A podle několika studií
děti, které si hrají riskantně, umí lépe detekovat nebezpečí,
jsou kreativnější a sebevědomější. Hřiště je jedním z mála prvků architektury
navrženým speciálně pro děti. A pokud tyto námi vybrané modely
své uživatele nudí, je to problém.

To může lepší design napravit.
I když je to riskantní. Kvůli této reportáži jsem koukal na tolik
hřišť, že jsem se rozhodl použít Wix, pomocí kterého jsem vytvořil stránku
s nejošklivějšími a nejsmutnějšími hřišti. A teď mám perfektně uspořádané
obrázky hřišť vedle hřbitovů, skluzavek končících v popelnicích a těchto soch pro děti,
ať už představují cokoliv. Pokud chcete sdílet svou vášeň
ke zničené infrastruktuře, nebo co vás zrovna baví,
vyzkoušejte Wix.

Pomocí odkazu v popisku
vytvoříte podobnou stránku. Wix nemá přímý vliv na naši redakci, ale díky jeho podpoře jsou videa
jako toto možná. Tak to zkuste.