Proč hrajeme hry?

Ahoj, tady Michael z Vsauce. Proč lidé hrají hry? Ať je to videohra, desková hra
nebo fyzická aktivita jako fotbal. Nemusím střelit míč
do sítě, abych přežil. A i kdyby ano, proč bych k tomu
přizval brankáře a další tým? Hry jsou divné. To přimělo Bernarda Suitse
v 70. letech říct, že hra je dobrovolný pokus
překonat zbytečnou překážku.

Takže proč se věnujeme
sportům a hrám? Co bychom si měli myslet
o intelektu vs. atletice? Ale hlavně, proč Američané nazývají
tuto hru soccer, zatímco jí Angličané
a zbytek světa říkají fotbal. Ukázalo se, že slovo soccer nepochází
ze Spojených států amerických. Místo toho můžeme vinit samotné Brity.

Konkrétně Oxford,
kde bylo od roku 1875 populární přidávat příponu
-er na konec slov. Například říkat budově
Radcliffově Camera "Radder". Nebo těmhle fivers (pětilibrovka)
a tenners (desetilibrovka). Už od pradávna hrajeme nohama
hry s míčem po celém světě. Vlastně, dva tisíce let zpátky se
všechny hry jmenovaly fotbal. Nedostatek standardizace znamenal, že bylo těžké se sejít
a dohodnout se, co můžete nebo nemůžete
dělat s míčem nebo nohama.

Naštěstí byla roku 1863 v Londýně
založena fotbalová asociace. Když dnes běžně mluvíme o fotbale,
myslíme tím právě fotbalovou asociaci. Jaké je spojení? Když v Oxfordu přidávali -er, neměla
by se hra jmenovat association-er? Podívejme se na slovo
association zblízka. Vidíte, co se tam skrývá? Tady to je.

Soccer. Ale to se předbíháme, protože
fotbal je jen jeden typ hry. Co je to ale ta hra? Jeden z mých nejoblíbenějších
způsobů, jak definovat hru, pochází od vývojáře počítačových
her, Chrise Crawforda. Začněme s knihou. Tohle je skvělá kniha, je vtipná,
zábavná, ale není to hra. Televize a filmy také nejsou hry,
protože nejsou interaktivní.

Ale pokud je něco zábavné
a interaktivní, máme hračku. Podle Crawforda existují
dva typy hraček. Pokud si s tím můžete hrát,
je to sranda, ale není s tím spojený žádný cíl, je to hračka. Pokud existuje nějaký cíl,
něco, čeho máte dosáhnout, tak mluvíme o výzvě. Jsou dva typy výzev.

Pokud výzva nezahrnuje
další lidi nebo zástupce, a jen si například
hrajete s Rubikovou kostkou, máte hlavolam. Pokud jsou ovšem zahrnuti
další lidé, je to konflikt. V konfliktu, jako je sprint,
nesmíte překážet ostatním. Tomuhle Crawford říká soutěž. Pokud ovšem můžete spolupracovat
a vměšovat se ostatním a oni vám, v tom případě mluvíme
o plnohodnotné hře.

Takže hra je interaktivní, zaměřená
na cíl a zahrnuje další zástupce, například další lidi, kteří mohou
spolupracovat a ovlivňovat se navzájem. Což v podstatě znamená,
že život je hra. Myslím opravdový život. Na můj i váš život sedí definice hry. A v životě existují hry,
kterým říkáme sporty. Schopnosti ve sportu dělí
lidi na dvě skupiny: sporťáky, kteří jsou dobří ve sportu,
a nerdy, kteří nejsou.

Sporťáci jsou pojmenovaní
podle suspenzoru, který drží vaše genitálie
na místě, zatímco sportujete. Ale sporťáci jsou cool, ne? Jsou štíhlí, atraktivní, zvaní
na všechny cool párty, kde na střední dělají
nebezpečné a cool věci, třeba se opíjejí. A kdo jste, když se neopíjíte? No, jak je opilý pozpátku?

Jste nerd. Ale to není původ slova nerd,
o tom se debatuje. Ale víme, že se objevilo jako slangový výraz pro "ubohý" nebo "trapný"
v 50. letech v Detroitu. První použití slova v tisku
pochází od Dr. Seusse a v podstatě to mohlo vzniknout
ze slova nut, což znamená blázen, a později bylo změněno
na nert a nakonec na nerd. Dnes se jím označují neatletičtí lidé hlavně proto, že bylo zpopularizováno
americkým seriálem Happy Days.

Ať už trávíte čas sportem, intelektuálními činnostmi
nebo obojím, hry v jakékoliv formě
jsou součástí vašeho života. Takže... proč hrajeme hry? Lidé a jiná zvířata si hrají. Tak se možná hra
vyvinula jako způsob, jak fyzicky připravit tělo
na výzvy života.

Dává to smysl, ale důkazy
nejsou přesvědčivé. V divočině může hra vést
k plýtvání se zásobami, zraněním, a vůbec nesimuluje
opravdové útoky a nebezpečné situace. V New York Times vydali skvělý
článek o této záhadě. Poukazovali na to,
že fyzicky připravit tělo nemusí být prioritou hry, místo toho může
být prioritou příprava mozku.

Hra je pro mozek dobrá, obzvlášť
ve formativních dětských letech, kdy většina z nás blbne,
hraje si a předstírá. Mladé krysy zavřené v klecích
s dospělými krysami, které si s nimi odmítly hrát, vyrostou s menšími
a méně vyvinutými mozky. To nás vede zpět k hypotéze, že hry
jsou důležité pro vývoj jistých částí mozku, obzvlášť pro vývoj mozečku v mládí. Důkazy neříkají, že je hra životně
důležitá pro vývoj těchto částí, jiné metody, jako cvičení nebo
učení, mohou mít stejný efekt.

Nejsou tak zábavné,
ale říká se tomu equifinalita. Diskutuje se o tom, jak moc důležité
jsou pro život hry a hraní. Podívejme se na odměny,
které nám hra přináší. V první polovině 20. století
Abraham Maslow vytvořil hierarchii lidských potřeb. Tento koncept je oblíbený
ve vývojové psychologii. Způsob, jak přemýšlet
o vývoji člověka a o tom, co nás motivuje
něco dělat nebo nedělat.

Obecně platí, že dokud nejsou naplněny
potřeby spodní vrstvy, nemůže se jedinec posunout
k naplnění vyšších vrstev. Například, dosáhnout sebedůvěry nebo
uspokojit potřebu učit se a zkoumat, není důležité pro osobu,
která se má strach o život a své bezpečí. Hra může být motivována
vyššími potřebami. V přírodě si zvířata hrají, ale ne ta,
která jsou ve stresu nebo hladová. Prostě nižší potřeby jsou
dost jednoznačné.

Pokud mám hlad a sním, co potřebuji,
hotovo, není to složité. Ale jak se tvorové,
mozky a kultury vyvíjejí, tak se vyvíjejí také jejich potřeby
a chování, kterým je naplňujeme. To nás přivádí k faktu, že sám
život splňuje Crawfordovu definici hry. Život je zřejmě ta nejdelší
a nejkomplikovanější hra na Zemi. Ale hrát vlastní život není
obvykle tak jednoduché jako pamatovat si,
že musíte jíst a pít. Vědět, jaký je další správný krok,
není v životě tak jednoduché.

Zpětná vazba je okamžitá jen zřídka. Nevím, jestli rozhodnutí,
která jsem udělal, pro mě byla ta nejlepší
ještě dlouho po tom. A dokonce potom, je pro mě tahle osoba,
město nebo kariéra tím pravým? V životě jsou pravidla
složitá, cíle neurčité a metody jejich dosažení jsou
buď neznámé, nebo pro každého jiné. Navíc, odměny přichází
pomalu nebo neexistují. Vzhledem k tomu všemu není divu, že jsme vynalezli drobné hry v rámci
té největší hry, kterou je život.

Zaručují nám rychlé, snadno
dosažitelné a srozumitelné odměny. Zvířata si také hrají, ale složitost pravidel, která lidé
respektují ve svých hrách, v mnoha ohledech odráží složitost
potřeb, kterých chceme dosáhnout. V životě neznám správnou volbu, neznám správnou práci,
o kterou se ucházet, nevím, jak něco vysvětlit dítěti, jak nejlépe pomoct příteli
nebo kdy zavolat mámě.

Ale v Bombermanovi vím,
co který bonus pokaždé udělá. V pokeru královská postupka
přebíjí dvojici, nepochybně,
nemůže to být jasnější. Ale v životě, je známý nebo
kamarád vždycky na mé straně? V týmových sportech je to jasné,
všichni jsou rozlišení barvami. Hry a sporty jsou skvělým způsobem,
jak dosáhnout ocenění, které potřebujeme,
bez neznámých života.

Dokonce i sledování her a sportů
v roli diváka může naplnit některé
z Maslowových potřeb. Podporováním týmu mám
pocit sounáležitosti. Podporováním týmu mohou
jeho úspěchy být tak trochu i mými. Skvělý způsob,
jak získat respekt bez práce. Říká se tomu BIRG
- na výsluní odražené slávy. Opakem je CORF
- odříznutí odraženého selhání. Pokud je tým zostuzený, můžete říct,
že jste jim nikdy moc nefandili.

BIRG a CORF se netýkají jen sportů. Týkají se našich pracovních
i školních projektů, celebrit, volebních kandidátů. Jde o to, že život je hra.
A výhry a prohry jsou nejasné. Takže jsme vymysleli jednodušší hry, které nám poskytují
psychologické odměny rychleji a efektivněji než život. Proto mohou hry v nejhorším případě vést
i k prokrastinaci a závislosti.

Ale nebojte se, máte potenciál
stát se sporťákem ve hře života. Jen to není vždycky taková sranda. Kdykoliv hrajete vymyšlené hry,
buďte si jistí, že je to proto, že vy a my všichni jsme schopni se věnovat
naplnění našich potřeb lépe než kterýkoliv jiný
živočich na Zemi. A jako vždycky, díky za sledování. Pokud chcete nějakou
fotbalovou vědu, podívejte se na moje video s Copa90, kde zjišťujeme, jestli je
možné kopnout míč s takovou rotací, že nejen zatočí,
ale vrátí se jako bumerang k hráči.

Dobře, čau. Překlad: tynka
www.videacesky.cz

Ahoj, jsem na Priestfieldském
stadionu v Gillinghamu se Stevem, učitelem fotbalu. Jak zatočíš střelu? Je to o mechanice. Takže prostě když
nakopneš míč ze strany, vytvoří to rotaci,
takže vzduch jde kolem, dovolí mu to letět směrem,
který jsi chtěl. Takže botu sem, pokud trefíš
tu hranu, tak to vytvoří tu rotaci.

Ale jde i to jinak, když trefíš
stranu, vytvoří to tlak na míč, který vytvoří rotaci, ale je to
dost technicky náročné. Tady je opravdová otázka. Myslíš si, že s těmito
botami nebo s nějakými z budoucnosti bude možné kopnout míč, dát mu tolik
rotace, že se vrátí zpět k hráči? To je nemožné. Nemožné. Dobře, podívejme se, jak by bylo
možné udělat z míče bumerang. Abychom o tom mohli přemýšlet, musíme pochopit,
proč se míč vůbec točí.

Pohybující se objekt je tlačen
proti vzduchu, kterým prochází. Je to jeden ze základních
Newtonových zákonů pohybu. Rotující míč odklání
při průchodu vzduch. Tento vzduch se hromadí na jedné
straně, čímž mění trajektorii míče. Boční tlak se nazývá Magnusův jev. Čím rychleji se míš točí,
tím více se vychyluje. Nejznámější volný kop
posledních 20 let kopal Roberto Carlos
proti Francii v roce 1997.

V tomto případě letěl míč 1,1 sekundy
35 metrů od boty do sítě. Z této vzdálenosti vytvořil drobný
Brazilec vychýlení přibližně 4 metrů. Naším cílem ale není trefit bránu. Chceme, aby náš míč
měl takovou hybnost, že se vrátí zpět na místo výkopu. Jdeme to vydedukovat. Představte si, že těch 35 metrů
je průměr kružnice.

Víme, že obvod kružnice
by byl přibližně 110 metrů. Nepotřebujeme, aby míč letěl 360°, chceme jen, aby se vrátil zpátky
a uletěl jen polovinu - 55 metrů. Čili asi čtrnáctkrát větší
vychýlení, než jakého dosáhl Carlos. Dobře, tak kopneme ten míč
prostě rychleji a větší silou. Chyba, protože zvýšená
rychlost by přebila rotaci. Vlastně potřebujeme, aby míč
zpomalil k dosažení oblouku. Ohyb je nejostřejší v momentě,
kdy se ztrácí hybnost vpřed a Magnusův jev může ovlivnit směr.

Ale jak se tohle stane,
zasáhne gravitace. Což znamená, že potřebujeme,
aby míč letěl dost rychle, aby oklamal gravitaci
bez ztráty rotace. Takže jsme zvýšili rotaci a pokud
jde ruku v ruce s větší rychlostí, udržíme rovnováhu. Jasně. Ale abychom to zvládli,
potřebujeme větší sílu. Odkud? Vystup, Isaacu Newtone.

Hmotnost krát zrychlení se rovná síle. Síla je v našem případě ve výkopu. Odkazuji vás na můj předchozí
popis Roberta Carlose - drobný. Při 168 cm a 68 kg není brazilská
hvězda dost velká na to, aby vyvinula sílu,
kterou potřebujeme. Protože náš vracející se míč
by musel letět rychlostí 420 m/s. Což je rychlejší
než kulka z 9mm pistole. Na závěr, kdybyste byli
35 metrů od brány, tak je teoreticky možné,
abyste vyvinuli dost síly ke střele, při které by se vám míč vrátil zpátky.

Ale museli byste běžet rychleji
než rychlovlak a měřit asi 23 metrů. Takže takhle. Pokud máte rádi fotbal,
podívejte se na Copa90 a odebírejte. Jsem Michael Stevens
a vysílám z Gillinghamu. A jako vždycky, díky za sledování. Překlad: tynka
www.videacesky.cz