Proč jsou slova sprostá

Ahoj, tady Michael z Vsauce. Pokud voláte zákaznickou
podporu a slyšíte tohle: "V zájmu zkvalitňování našich služeb
může být váš hovor monitorován." nedělají si srandu. Za poslední rok analyzoval Marchex více než 600 tisíc nahrávaných
hovorů Američanů do firem v USA. Ukázalo se, že lidé z Ohia
nejčastěji používali nadávky. Slova ass (pr*el),
fuck (ku*va), shit (ho*no).

Obyvatelé státu Washington
používali sprostá slova nejméně. Co ale činí slovo vulgárním výrazem? Opatrně, protože z etymologického
hlediska může být i slovo bad (sprostý)
považováno za vulgarismus. Vzniklo ve starověké Anglii
jakožto hanlivé označení pro zženštilé muže. 80 % nadávek
zaslechnutých na veřejnosti v roce 1986, 1997 a 2006
bylo v podstatě stejných.

1/3 všech
zahrnovala dvě nejčastější: fuck (ku*va) a shit(ho*no). Slateův úžasný
Lex-i-con Valley oznámil, že těchto deset slov
tvoří přibližně 0,7 % běžného denního slovníku
anglicky mluvícího člověka. Což znamená,
že společensky nepřijatelná slova jsou používána stejně často
jako slova společensky popisná. Osobní zájmena
první osoby množného čísla tvoří asi 1 % slov,
která za den řekneme.

Když je sprosté slovo vypípnuto, je překryto
zvukovým znamením o 1 kHz, což zní asi takhle: haj*le. Mimochodem, symboly a klikyháky používané k představování
sprostých slov mají jméno. Jmenují se grawlixes. Pojmenoval je Mort Walker
ve své knize Lexikon Comicana.

Pojmenoval spoustu věcí,
ale většina jich něco ukazuje a neschovává věci. Proč ta potřeba schovávat nadávky, když všichni víme,
co mělo být řečeno? Neexistuje důvod
proč jsou nadávky nepřijatelné. Steven Pinker
ve své skvělé přednášce na toto téma vymezuje pět druhů nadávek. Zaprvé, některá slova
jsou nadávkami úmyslně.

Jsou vytvořeny a/nebo používány
s úmyslem ublížit ostatním. Nazývá to urážkami. Používání slov k urážení,
ponižování, objektivizování nebo odsouvání neoblíbených lidí. Pokud je touto neoblíbenou
osobou bůh, mluvíme o nadpřirozených nadávkách. Ty byly ve viktoriánských časech
naprosté tabu. Věřilo se,
že neformální nebo zbytečné zmiňování boha mu může
doslova fyzicky ublížit.

Tenkrát tedy lidé museli nalézt
eufemismy jako zounds nebo gadzooks, které původně znamenaly
Kristovy rány nebo Kristovy skoby a odkazovaly na hřebíky,
kterými měl Ježíš přibité ruce. Vulgarismy vznikly z věcí,
kterých jsme se původně obávali. Věcí, které jsme vnímali
jako nebezpečné, silnější než my nebo nestálé. Jako smrt, nemoc a nemohoucnost, sex a pohlavně přenosné choroby, tělesné tekutiny,
bakteriální nechutné výtoky.

Slova pro tyto nechutné věci se stala sama o sobě
nechutnými a sprostými, neomalená při hovoru. Ne všechna slova pro nechutné věci
jsou společensky nepřijatelná. To nás přivádí k Pinkerovu druhému
typu nadávek - důrazným nadávkám. Díky důrazným nadávkám
se tabu vulgarit stává praktickým.

Normálně byste tato slova
nepoužili, ale když chcete vyjádřit, že vaše emoce pro vás
v daném okamžiku znamenají víc než společenské chování, můžete je použít. Dysfemismus. Eufemismus je milé,
přijatelné slovo, které vám dovoluje mluvit
o něčem nepříjemném. Ale zároveň ukazuje všem ostatním, že víte, že mluvíte o něčem
nepříjemném a respektujete to.

Například, pokud chcete
být profesionální, neřeknete ho*no, ale exkrement. Pokud ale chcete vyjádřit,
jak nepříjemná tato událost byla, dysfemismy opravdu pomohou. Na prahu jste nenašli
pytel psích exkrementů, ale pytel hořících psích hoven. Obě slova znamenají to samé, ale mají jiný stupeň
společenské přijatelnosti.

To je velmi nápomocné. Výběr slov nám umožňuje nejen
mluvit o věcech v reálném světě, ale také vyjádřit, jak je vnímáme. Kdyby měla obě slova stejný stupeň
společenské přijatelnosti, museli bychom
najít nová ještě horší slova, aby jazyk neztratil svou sílu
vyjádřit emoce, odpor a znechucení. Když jde o dvě slova,
která znamenají stejnou věc, ale mají rozdílný stupeň
společenské přijatelnosti, kdo rozhodne,
které je slušné a které sprosté?

Historicky jsou sprostá slova,
která dnes používáme, výsledkem třídních rozdílů. Ve středověké Anglii mluvila nižší
třída Saxonů germánským jazykem, zatímco vyšší třída Normanů mluvila jazykem spojeným
s francouzštinou a latinou. Dnešní angličtina obsahuje
mnoho důsledků jejich rozdílů.

Nižší třída pracovala se zvířaty
a odtud pochází jména zvířat. Vyšší třída pouze jedla maso
a odtud pochází jména masa. U dnešních sprostých slov
je to podobně. Exkrement značí honosnou latinu, kdežto ho*no
nižší třídy je germánské. Existuje také idiomatické nadávání, kdy není nic zdůrazněno,
ani myšlen dysfemismus, místo toho je to
bezstarostné nadávání, které ukazuje neformální atmosféru.

Sprostá slova se mohou používat,
všichni jsme si tu blízcí. Může se nadávat,
všichni jsme v pohodě. Očistné nadávání je trošku jiné. Dává nám lalochézii - odborný termín pro úlevu, kterou přináší nadávání,
když vás něco bolí. V mozku zahrnuje nadávání rozdílné
oblasti než obyčejný jazyk.

To může vysvětlovat,
proč lidé s afázií, způsobenou poruchou mozku, s obtížemi chápou
a vedou konverzaci, ale dokážou plynně nadávat. Nebo proč lidé s koprolálií vedou obyčejnou konverzaci
bez problémů, ale bezděčně říkají
nadávky a oplzlosti. Ukázalo se, že nadávání je možná
centralizováno v limbickém systému spolu s emocemi.

Mnoho zvířat vydává bezděčné
zvuky při bolesti nebo v ohrožení, aby vylekala
nebo zastrašila útočníky, nebo dala ostatním vědět,
co se děje. Pro lidi jsou v tomto ohledu
skvělé nadávky. To, že jsou tabu,
je činí zvláštními, lidé by je normálně nepoužili,
takže jsou skvělým upozorněním. Nadávky se mění.

Některá sprostá slova
se používají mnohem častěji. Ze sedmi slov, která dle George
Carlina nesmíte říct v televizi, je dnes každou vteřinu
22 z nich posláno na Twitteru. Jak budou nadávky
vypadat v budoucnu? Pravděpodobně jen tak nezmizí,
na to je moc užitečné. Ale slova, která nemáme rádi,
se asi změní. Dějiny nám ukázaly, že jak se
nemoci stávaly méně hrozivými, a sex a nadpřirozeno osobnějším, slova s nimi spojená byla méně
tabuizována a stala se běžnější.

Kdežto slova, která byla v minulosti
běžná, jsou více nepříjemná. Možná, že v budoucnu, nerozšířená
mizící politickou korektností, ale širší znalostí, se slova jako schizo (schýza), mental (praštěný), aspy (autista) nebo dokonce depressed
(deprimovaný) stanou nadávkami. Nebo jak se odvážil
říct John McWhorter, ze slov soustředěných kolem tříd a propasti mezi příležitostí
a nevýhodou se stane tabu.

Sůl Země, odpad, frajírek, cikán nebo městský jako pejorativum. Když McKay Hatch založil
Nenadávací klub ve škole, jeho kampaň se stala cílem
tolika online vtipů a urážek proto, že byla trapná
a proti svobodě projevu, že pod své jméno připsal
nejkyberšikanovanější dítě na světě.

Lidem na těchto věcech záleží. Dokáže cenzura určit
co můžeme a nemůžeme říkat? Nebo je to bezpečnostní
pečeť, zajišťující, že jisté dysfemismy se nesníží
ke každodenní otevřenosti jako každé jiné slovo? Nebo je špatnost vulgarismů pohyblivou hranicí věcí,
které odmítáme?

Někdy svévolné, někdy iracionální, ale vždy směrem k přijatelnosti, směrem dopředu. Zločin a nerovnost
existují odjakživa. Když N.W.A. vydali reakci
ve formě písně s nadávkou v názvu, F*ck the Police, Federální úřad pro vyšetřování
vydal prohlášení proti písni.

Bylo to jednou jedinkrát
předtím i potom, kdy FBI vydala oficiální
prohlášení o uměleckém dílu. Vulgarismy jsou mocné. Pokud chcete protlačit změnu,
musíte mít co protlačit. Pokud je všechno v pohodě, nic není super. Sprostá slova
vyvolávají větší reakci. Průběh toho, jak se stáváme tím,
čím chceme být.

To je k*rva myšlenka. A jako vždycky, díky za sledování. Překlad: tynka
www.videacesky.cz Sponzorem překladu jsou PolymeryFT.
Zlínské vysoké studium s dávkou nadšení.