7 let po jaderné havárii – Život ve Fukušimě

11. března 2011 historicky čtvrté největší zemětřesení
zasáhlo pobřeží Fukušimy v Japonsku a vyvolalo cunami s vlnami
vysokými až 40 metrů. Reaktory v jaderné elektrárně Daiiči
se po zemětřesení vyřadily z provozu, ale cunami znemožnila
spuštění nouzových generátorů, což vedlo k třem jaderným kolapsům,
vodíkovým výbuchům a úniku radioaktivního materiálu. Půl milionu lidí
muselo opustit své domovy a skoro 16 000 ztratilo život.

Na sedmé výročí této katastrofy se naše reportérka Hiroko
vydala do města Korijama, které se nachází
70 kilometrů od katastrofy. Podíváme se do zákulisí Fukušimy,
abychom zjistili, jaké to opravdu je
žít na pokraji katastrofy. FUKUŠIMA
SEDM LET PO KATASTROFĚ Jak dlouho žijete ve Fukušimě?

Už od narození, takže 50 let. Oba dva už 31 let. - Od narození.
- Jasně, už od narození. Jak daleko jsme teď
od epicentra té katastrofy? Korijama je 60 km od katastrofy. Jsme uprostřed prefektury Fukušima. Korijama je na zvláštním místě, kde někteří odešli a jiní zůstali.

Toto město přijímalo lidi
z nejvíce postižených oblastí. Jsme asi tak 70 km od katastrofy. Zdá se, že jsme od nebezpečí
dost daleko, že? Ale protože jsme pořád
blíž než 80 km daleko, tak někteří zaměstnanci byli evakuováni a cizinci v podstatě zmizeli. Ztratili jste ten den
někoho sobě drahého? Nemocnice, ve které byla
moje babička, byla zničena.

Museli ji převézt do jiné nemocnice a po měsíci kvůli špatným
podmínkám zemřela. Nemohla jsem se spojit
se svou nejlepší kamarádkou ze střední, ale při jejím hledání jsem zjistila,
že ztratila svou matku a dědečka. Nakonec zůstala úplně sama. Teď se o sebe musí postarat sama. Pracuji pro pojišťovnu
a některé mé klienty odnesla cunami a jejich těla se celý měsíc nenašla.

Máme klienty, kteří stále
hledají své dítě, dceru... - Rozumím.
- Přesně tak. Ale když už je to sedm let... Ano. Šance jsou mizivé. To ano, ale pořád to nevzdávají. Našli některé její věci
a budou hledat další pozůstatky. Pořád se nevzdávají.

- Chápu.
- Ano.
Pořád se nevzdávají. - Chápu.
- Ano. To mě zasáhlo... Co kdyby si tím prošla má rodina... Chudinka. Na vzpomínku těch,
kteří zesnuli během katastrofy, budeme držet chvilku ticha. V přesný čas katastrofy 14:46 budeme držet minutu ticha.

Pamatujete si na den
zemětřesení v Tóhoku? Zrovna jsem byl pracovně
v ubytovně Tokyo Electric a ubytovna byla hned vedle elektrárny. V tu dobu jsem netušil, že elektrárna zkolabuje a vybuchne. Kvůli strachu z cunami
jsem se vrátil zpátky do Korijamy. Když jste odjížděl,
tak byly reaktory v pořádku?

Ano, ale kolaps reaktorů
se stal hned další den. Bylo to dobře načasované, že? To ano. Doprava ještě v tu dobu fungovala, ale na cestě zpět
jsem jel skrze hory, okolo padalo kamení
a viděl jsem praskliny na silnici. Říkal jsem si,
jestli se domů dostanu živý. Znáte někoho,
kdo čistí jadernou elektrárnu?

Ano, o některých jsem slyšela. Z toho, co jste slyšela, tak nevíte, jestli se lidem, kteří čistí elektrárnu
nezhoršuje zdraví? Slyšela jsem hodně. Ti, co byli vystaveni vysoké radiaci,
nakonec zemřeli. Takhle jsem to slyšela. Měl jsem kamaráda,
který šel čistit radioaktivní odpad.

Dekontaminovat? Slyšeli jste, kolik si tak vydělají? Za jeden den... - Asi čtyři až šest tisíc korun denně.
- Fakt? Hustý. To nezní jako tolik,
když riskujete svůj život. Většina dekontaminačních
prací není nebezpečná. Prostě jen uklízí ulice,
podobně jako tady. Umývají ulice speciálními chemikáliemi,
uklízí odpadky a vše čistí.

Ti, co uklízí blíže epicentru,
dostávají více zaplaceno. Jo, určitě dostávají více zaplaceno. - Ale je to mnohem riskantnější.
- Nejspíše ano. Někteří z mých zákazníků, kamarádů a spolužáků stále pracují v elektrárně. Jeden obzvlášť pokračuje v práci,
protože za to chce nést zodpovědnost, i když je jeho život v sázce.

Proto tam stále pracuje. - Uvnitř?
- Ano. Co se týče zdravotního stavu,
tak je v pořádku? Myslím si, že jeho zdravotní stav
nebude úplně dobrý. Stále tam ale pokračuje v práci. Měl jste šanci se ho zeptat,
co se děje uvnitř? Třeba v jakých podmínkách pracují
a co dělají? Samozřejmě, že jsem se zeptal, ale řekl mi to samé,
co s námi sdílí televize.

Detailnější informace... nesdílel ani se mnou. Nemohl o tom mluvit? Přesně tak. Je to tajné. Jak moc si myslíte,
že je prefektura Fukušima bezpečná? Nebojíte se vystavení radiaci? - Kdyby to bylo nebezpečné,
nežil bych tady.

- Přesně tak. Vlastně si myslíme,
že jsou místa s vyšší radiací. Na jednu dobu jsem si zrušila Facebook. Když jsem se před dvěma lety vrátila, tak mě překvapilo, kolik lidí
považovalo Fukušimu za hrozbu. Spousta přístrojů
ve městě měří radiaci, takže si to můžete zkontrolovat. Když porovnáte radiaci
při nástupu do letadla, tak je to tady nižší.

Mohli byste říct,
že je více nebezpečné nastoupit do letadla
než žít ve Fukušimě. Možná to neslýcháte často, ale úroveň radiace
je tu poměrně nízká. Dokonce na hranicích
zakázaných území je radiace nízká. Myslím si, že není čeho se bát. Co vás vede k závěru,
že je to bezpečné? Uvědomujete si, že v některých
zemích je radiace vyšší než tady?

- Opravdu?
- Ano. Čím více to zkoumáte, tak se dozvíte,
že Fukušima není nebezpečná. Například všechno jídlo
je testováno na radiaci. Musíte si uvědomit, že Fukušima
bere tento problém vážněji než jakákoliv země světa. Jak moc máte strach
z kontaminace jídla a vody? Nemám žádné obavy.

Samozřejmě, že jsou tu místa,
kde nelze pěstovat. Víme to, protože jsme si
zkontrolovali radiaci. Vždy si necháme
jídlo testovat na radiaci. Říkáte tedy, že když otestujeme
zeleninu z Osaky či Tokia, tak bude na stejné úrovni
jako ta z Fukušimy? Možná to zní divně, ale zelenina v Tokiu se nekontroluje, takže se to nedá srovnat.

Fukušimská zelenina se kontroluje. Fukušima je možná bezpečnější. - Opravdu?
- Ano. Já osobně kupuji jídlo jen z Fukušimy. Protože jinde nekontrolují jídlo? Jo, bojím se toho odjinud. Ve Fukušimě testujeme všechno,
ale jinde to nedělají. Nedivil bych se, kdyby byla
radiace v jiných prefekturách.

Vůbec se tedy nebojíte o jídlo? Ano, je to bezpečné. Každý měsíc kontrolujeme
zeleninu na radiaci. Ujišťujeme se,
že je nižší než kdekoliv jinde. - Jen zeleninu?
- Nejen zeleninu, ale všechno. - Všechno?
- Ano. A co maso? Maso také.

- Ryby?
- I plody moře. Co se týče čištění,
co vám sděluje vláda? Jak špatné to je
a jak dlouho bude čištění trvat? Vím jen tolik, co říkají v televizi. Slyšel jsem, že to bude tak 30 až 50 let. Říkají, že to zabere desetiletí. Osobně si myslím,
že to nikdy neskončí. Myslíte si, že vláda
říká všechny informace všem obyčejným občanům?

Vůbec. Neřekla bych,
že jsou ve všem upřímní. Po výbuchu v jaderné elektrárně
se zprávy v Tokiu a Fukušimě lišily. V Tokiu řekli, ať se dostanou z Fukušimy, ale lidem ve Fukušimě to neřekli. Lidi tady mi řekli, ať nepřeháním. Určitě bych řekl,
že nám neprozrazují všechno.

Byl bych radši, kdyby nám řekli všechno
a mohli jsme se s tím vyrovnat. Nemůžu si pomoct, ale jako občané
bychom pro to pak mohli udělat více. Přijde mi, že vláda se snaží,
aby na to lidé zapomněli. Lidé ale stále pořádají pietní akce. I když tolik lidí chce zapomenout
na tuhle tragédii, chtěl bych, aby na tento incident
Japonci vzpomínali. Podle mě je to skvělá příležitost, jak znovu propojit lidi
z regionu Tóhoku.

Řekli byste, že vláda
pro tento problém dělá dost? Je hodně radioaktivního odpadu a stále se nerozhodlo,
kde ho skladovat. Neměla by to být jen japonská vláda, ale i ostatní světoví experti
by měli říct, co je bezpečné a kde je problém. Bylo by to pak důvěryhodnější. Jaká nálada podle vás
teď panuje ve Fukušimě?

Život se hodně zlepšil. Je jasné, že spousta lidí
žije v provizorních podmínkách. A stále jsou tu lidé,
co se snaží přenést přes minulost, ale naše města a budovy
ve Fukušimě se přestavují. Kdybyste měli na výběr, zůstali byste tady,
nebo se odstěhovali? Zůstaly bychom. Cítím se tu bezpečně
a už jsem zvyklá na zdejší život.

Chtěl bych zůstat. - Vůbec neváháte.
- Ano. Stejně už minulost nezměníte. Chci tady žít šťastně
a zdravě další desetiletí, abych dokázal, že můžete žít
dlouhý život ve Fukušimě. Určitě, určitě tu chci žít. Mám tady svou milující rodinu,
mám tady i kamarády. Ale hlavně...

Jsou lidé, co milovali Fukušimu,
ale museli odejít. A také lidé, co zemřeli, a proto budeme žít dále, abychom
předali tyto pocity budoucím generacím. Překlad: Haffy
www.videacesky.cz