Hydlide

Vezme vás zpět do minulosti hrát ty největší zhovadilosti. Radši by si nechal od buvola nasrat do ucha. Radši by sežral shnilou řiť přejetého skunka a zapil to pivem. Je to nejnaštvanější hráč, jakého znám. Je to Naštvaný Nintendo Nerd.

Je to Naštvaný Atari Sega Nerd. Je to Naštvaný Videoherní Nerd. Hydlide! Už z toho jména byste se
nejradši poblili. Hydlide! Odpornější slovo aby pohledal. Možná to špatně vyslovuju, čert ví.
A co vůbec kurva znamená? Je to klasická dobrodružná hra,
kde hrajete za maníka s mečem, které prozkoumává svět, bojuje s monstry,
sbírá poklady a zachraňuje princeznu.

Už jen výběr takové hry
je sám o sobě dobrodružstvím. Buď se můžete držet osvědčených klasik,
nebo se pustíte do hlubin neznámého. Můžete najít klenot, nebo taky
hovno pokrytý zvratky. A tohle je hovno pokrytý zvratky. Koncept není originální, ale na úvodní
obrazovce vidíme draka, který vychrlí oheň na princeznu,
čímž ji promění na tři víly. Tak to jsem vážně nečekal.

Hned po spuštění vás jako první
napadne Legend of Zelda. A dnes budeme se Zeldou srovnávat často. Hra působí jako vykrádačka Zeldy,
ale Hydlide vyšel jako první na PC 88, japonském domácím počítači.
Na NES se dostal až díky popularitě Zeldy. Kdo se nechal nachytat obalem
a čekal podobně super hru, tak po chvíli hraní zjistil,
že má v ruce kolosální sračku. Ale jestli Hydlide něco vykrádá,
tak je to hudba. Vždyť je to jasná kopírka
Indiana Jonese, která nikdy nekončí!

Jako hrací skříňka hrající do nekonečna. Tedy až na poslední scénu,
kde hraje pro změnu jiná vykrádačka. Mrknem se na samotnou hru.
Útok je katastrofa. Musíte držet "A" a naběhnout
do protivníka. V Zeldě aspoň vidíte meč,
ale tady ani hovno! Zapomněli ho naanimovat? Mám si to snad představovat
jako u posraný deskovky? Když něco zabijete, akorát zmizí.


Nevybuchnou, nevydají ani hlásku. Taktiku zde neuplatníte. Nepoznáte,
jestli zabíjíte monstrum, nebo ono vás. To si můžu rovnou hodit kostkou
nebo hrát Sportku. Občas vyhrajete, občas ne. Pořád lepší než brát drogy nebo chlastat,
protože s drogami a chlastem, hlavně s drogami,
pokaždé prohrajete... Při troše štěstí získate zkušenostní body,
ale pěkně po jednom pixelu. A na nový level potřebuje celý řádek.
Takhle to vypadá zrychleně. Umíte si představit, kolik to dá práce?


Pokud jste to nehráli, tak ne. Béčkem kouzlíte, ale je to dost matoucí. Musíte projet různými kouzly a když ho
konečně najdete, přepnete Áčkem do útoku a znovu "B" pro vyvolání kouzla. Do té doby vás ale někdo sejme! Co to kurva je?
Mám bojovat s kameny? Hádejte, co se stane, když umřete. Musíte hrát od začátku!
Jo, je to další z těch her. Žádné životy, žádná pokračování,
nedostanete ani suchý z nosu.

Ve hře jsou sice passwordy,
ale vykurvenější systém jsem neviděl! Vyvoláte menu a zvolíte "uložit".
To zní snadně, že? Prostě uložíte hru.
Ani hovno. Tak to nefunguje. "Uložit" jen vytvoří password,
který se vám ovšem neukáže. Musíte totiž zvolit "password".
Tramtadadá. Teď si jen tu píčovinu opsat. Opsat password a zadat ho ve hře
trvá skoro stejně dlouho jako začít znovu. Na co kurva mysleli?
To nepřišli na lepší způsob? Proč mi nedají password, když chcípnu?


Co takhle životy navíc? Pokračování? Proč nepoužili stejný systém jako v Zeldě,
aby "uložit" skutečně hru ukládalo! "Nahrát"? Proč bych chtěl
hru nahrávat, když v ní jsem? Po zhebnutí jsem v základním menu
s "passwordem". Což není to samé jako "password" ve hře,
kde najdete password z "uložit". "Rychlost"? Mám se vůbec ptát,
co to do prdele je? "Hra"? Jako že si můžu vybrat
jinou hru? To by byl kurva dobrej nápad! Když už si zvyknete na ukládací systém,
to ještě neznamená, že víte jak hru hrát. Některé truhly se vám otevřou, jiné ne.

Když vlezete do temných jeskyní,
prakticky pácháte sebevraždu. Narážíte do zdí a sežehne vás oheň.
A občas chcípnete jen tak. Asi je ve tmě schovaná nějaká krysa
nebo propast, kdo ví... Bez lucerny nic nevidíte.
Lucernu získáte zabitím upíra. Jak zabít upíra? No jistě, křížem! Hej, co to kurva... Aha, musíte na něj jít zezadu. No nic, mám lucernu, takže jdu zjistit,
co mě to v té jeskyni zabíjelo.

Nic tu nevidím, což znamená,
že tu nic nebylo! Ta hra se mnou vyjebává!
Zabije vás NIČÍM! Na konci bludiště najdete silnější meč,
opíšete password, chcípnete, zadáte password, hrajete dál,
opíšete další password, chcípnete, zadáte password a znovu a znovu. Najdete konvici, klenot, v různých stromech
i víly, přes poušť přijdete k hradu, který vás přenese do řeky, připlavete
ke dvou čarodějům, sejmete je kouzelnou hůlkou -
oba zároveň, jak jinak - víly vás přenesou na ostrov,
spálíte křoví, seberete náhrobek, zabijete draka, vezmete klenot,
vrátíte se do hradu, sejmete bosse...

a vyhráli jste! Cítím se jako vítěz? Ne.
S tou hrou jsem akorát promrdal čas, když jsem se prodíral těma hádačkama. Jistě, i Zelda měla svá tajná místa.
Spálením křoví se objevilo schodiště a těch křoví tu jsou tisíce.
U jezera musíte použít píšťalu, musíte posouvat sochy,
nebo odstřelit kus skály.

Ale proč v Zeldě to řešení
hádanek milujeme? Možná nebyly tak těžké,
často jste našli vodítka a lidé se o Zeldě hodně bavili.
Radili si navzájem. I já jsem v Zeldě napoprvé
často zakysnul. Každopádně je to podařenější,
zábavná hra, takže vás řešení hádanek baví. Hydlide vás rozhodně neuspokojí.
Průměrná dobrodružná hra s těžkými kiksy. To mám z toho,
že se hrabu v temných zákoutí NES her. To už můžu rovnou strčit
ruku psovi do análu.

Tak jako tak najdu hovno! Překlad: DJ Obelix
www.videacesky.cz