Obraz Doriana GrayeBichle
9
Příběh s fantastickými prvky se odehrává v 19. století v Londýně. Krásného Doriana Graye portrétuje malíř Basil Hallward, který je Dorianovým vzhledem uchvácen a naivně si myslí, že sličný mladík je a vždy bude ztělesněním dobra. Ale náš doktor Sparky Sweets ví, že se pan Bazalka v Doríkovi hodně plete.
Poznámka:
Hedonistický = prožitkový, požitkářský, rozkošnický
Přepis titulků
Překlad: hAnko www.videacesky.cz BICHLE Nazdar, gengstři! Dneska budem hedonistický s Obrazem Doriana Graye od Oscara Wildea. SHRNUTÍ V Londýně 19. století umělec Basil dokončil svoje dílo, obraz hezounka jménem Dorian Gray. Jeho kámoš lord Henry povídá: „To je ale fešáček!“ Když Dorian přijde na obraz hodit čučku, lord Henry do něho začne sypat, že hezkej chlapec jako on nebude tak pěknej navždy.
A měl by přestat lítat v oblacích a užít si tělesný potěšení, dokud to jde. Dorian se nechá zlákat, mrskne obraz domů a začne s Henrym pařit. O měsíc později Henrymu řekne, že si našel fajnou kost, nějakou hérečku Sybil. A že prej si ji vezme. Všecko je v cajku, než Dorík vezme svý hochy na její představení.
A jí to zrovna moc nejde. Roli tak zprasí, až Dorík řekne: „Hrabe ti?“ Sybil se hájí, že je do něj zaláskovaná, až z toho už nechce být herečkou. Ale Dorian nechce nějakou nicku a hned tam jí dá kopačky. Po návratu domů zjistí, že se obraz nějak změnil a má na ksichtě šmouhy. Když se k němu donese, že si to Sybil hodila, je mu to úplně fuk. Zamkne obraz v podkroví a teprve začne nezřízeně žít. Léta běží stejně jako fámy, že Dorík se účastní hodně škandálních věcí.
Jednou zas potká Basila, kterej mu o těch drbech řekne. A ptá se: „Je to pravda?“ Tak ho Dorík vezme zčeknout, jak vypadá jeho obraz. A ta věc je totálně na sračku. Doriana tak naštve jeho zkažená pověst, že Bazalku vzteky ubodá! A je kožka. Pak Dorík řekne Henrymu, že na ty hedonismy už nemá, ale Henry myslí, že kecá, a nebere ho vážně. Tak jde Dorík zkontrolovat, jestli se dobrej úmysl projeví na obraze. Ale ten je ještě hnusnější než předtím.
Sluhové uslyší v podkroví ránu a pak tam najdou vrásčitou mrtvolu, zatímco Dorík na obraze je zase krasavec. To nasere, co? ROZBOR Než kniha kolem roku 1890 vyšla, hádal se Oscar s vydavateli, kteří tam moc nechtěli doslovnou chlapeckou lásku. Teprve roku 2011 se objevila první necenzurovaná verze. Ale proč se jim to nelíbilo? Wilde přece jen vyprávěl příběh o morálce? Totiž, Dorianova mysl se zmítala mezi dvěma filozofiema: buď bude žít v čistotě, nebo nasrat a vrhne se na lidský pokušení.
Páč Bazalka se rozplýval nad Doríkovou nevinností, je symbolem morálky. Zatímco špinavec Henry je tou divokou stránkou člověčenství, které jde jen o jedno. Pro Henryho je Dorík jen kus masa na jedno použití. Jak Dorík propadá hlouběji hedonismu, jeho obraz je čím dál hnusnější, jako by mu duše říkala, že to posral a vybral si špatnou cestu. Proto ho taky štve místo ukrytí obrazu. „S každým rozhlédnutím se mu vracely osamocené chvíle dětství.
Vzpomínal na křišťálovou čistotu svého chlapeckého života a připadalo mu strašné, že právě zde je jeho osudný portrét skryt.“ Dorian nechápe, že všecko není černobílý. Neskrývá před světem jen své činy, ale i část sebe samého. Wilde píše: „Nadbytek stejně jako odříkání přináší svůj vlastní trest.“ Je to tak, že když vidíte v životě jen čistotu, nebo hřích, jen tělo, nebo duši, pak jste z toho zmatený. Z toho Doríkovi hrabe, páč myslí, že si musí vybrat jen jedno.
Hlupák musí pochopit, že je třeba přijmout obojí. Nakonec Dorík říká: „Každý z nás má v sobě nebe i peklo.“ Dík, že jste koukali. Přijměte vnitřního gengstra a dejte odběr. Mír!
A měl by přestat lítat v oblacích a užít si tělesný potěšení, dokud to jde. Dorian se nechá zlákat, mrskne obraz domů a začne s Henrym pařit. O měsíc později Henrymu řekne, že si našel fajnou kost, nějakou hérečku Sybil. A že prej si ji vezme. Všecko je v cajku, než Dorík vezme svý hochy na její představení.
A jí to zrovna moc nejde. Roli tak zprasí, až Dorík řekne: „Hrabe ti?“ Sybil se hájí, že je do něj zaláskovaná, až z toho už nechce být herečkou. Ale Dorian nechce nějakou nicku a hned tam jí dá kopačky. Po návratu domů zjistí, že se obraz nějak změnil a má na ksichtě šmouhy. Když se k němu donese, že si to Sybil hodila, je mu to úplně fuk. Zamkne obraz v podkroví a teprve začne nezřízeně žít. Léta běží stejně jako fámy, že Dorík se účastní hodně škandálních věcí.
Jednou zas potká Basila, kterej mu o těch drbech řekne. A ptá se: „Je to pravda?“ Tak ho Dorík vezme zčeknout, jak vypadá jeho obraz. A ta věc je totálně na sračku. Doriana tak naštve jeho zkažená pověst, že Bazalku vzteky ubodá! A je kožka. Pak Dorík řekne Henrymu, že na ty hedonismy už nemá, ale Henry myslí, že kecá, a nebere ho vážně. Tak jde Dorík zkontrolovat, jestli se dobrej úmysl projeví na obraze. Ale ten je ještě hnusnější než předtím.
Sluhové uslyší v podkroví ránu a pak tam najdou vrásčitou mrtvolu, zatímco Dorík na obraze je zase krasavec. To nasere, co? ROZBOR Než kniha kolem roku 1890 vyšla, hádal se Oscar s vydavateli, kteří tam moc nechtěli doslovnou chlapeckou lásku. Teprve roku 2011 se objevila první necenzurovaná verze. Ale proč se jim to nelíbilo? Wilde přece jen vyprávěl příběh o morálce? Totiž, Dorianova mysl se zmítala mezi dvěma filozofiema: buď bude žít v čistotě, nebo nasrat a vrhne se na lidský pokušení.
Páč Bazalka se rozplýval nad Doríkovou nevinností, je symbolem morálky. Zatímco špinavec Henry je tou divokou stránkou člověčenství, které jde jen o jedno. Pro Henryho je Dorík jen kus masa na jedno použití. Jak Dorík propadá hlouběji hedonismu, jeho obraz je čím dál hnusnější, jako by mu duše říkala, že to posral a vybral si špatnou cestu. Proto ho taky štve místo ukrytí obrazu. „S každým rozhlédnutím se mu vracely osamocené chvíle dětství.
Vzpomínal na křišťálovou čistotu svého chlapeckého života a připadalo mu strašné, že právě zde je jeho osudný portrét skryt.“ Dorian nechápe, že všecko není černobílý. Neskrývá před světem jen své činy, ale i část sebe samého. Wilde píše: „Nadbytek stejně jako odříkání přináší svůj vlastní trest.“ Je to tak, že když vidíte v životě jen čistotu, nebo hřích, jen tělo, nebo duši, pak jste z toho zmatený. Z toho Doríkovi hrabe, páč myslí, že si musí vybrat jen jedno.
Hlupák musí pochopit, že je třeba přijmout obojí. Nakonec Dorík říká: „Každý z nás má v sobě nebe i peklo.“ Dík, že jste koukali. Přijměte vnitřního gengstra a dejte odběr. Mír!
Komentáře (0)