Bajka o draku tyranovi

BAJKA O DRAKU TYRANOVI Bylo, nebylo jedno království,
které tyranizoval drak. Jeho tělo bylo pokryto tlustými černými
šupinami, jeho oči vyzařovaly nenávist a z jeho strašlivých zubů
tekl páchnoucí sliz. Někteří se s drakem
snažili bojovat, kněží a čarodějové na něj sesílali
kletby, ale bez úspěchu. Válečníci ozbrojení nejlepšími zbraněmi
útočili jen, aby byli spáleni na popel. Drakovy spáry, zuby
i oheň byly natolik účinné a jeho šupinaté brnění tak silné,
že ho činily neporazitelným.

Drak od lidí vyžadoval oběť:
10 000 mužů a žen, náhodně vybraných, se mělo každý večer dostavit
na úpatí hory, aby byli sežráni. Bez možnosti účinné obrany neměli
král i celé království jinou možnost než zaplatit
tuto strašlivou cenu, snášet utrpení
a krmit toto nenasytné zvíře. Lidé se brzy přizpůsobili a přijali
draka tyrana za běžnou součást života s tím, že své poslední momenty
prožijí v jeho tlamě.

Mohl snad existovat i jiný život? Království začalo své děti učit,
že drak má své místo v koloběhu života a že smyslem lidského bytí
je skončit v drakově žaludku. To je motivovalo prožít
své krátké životy naplno. Drak také pomáhal chránit králoství
před příliš rychlým nárůstem populace. Díky tomu útoky na draka
postupně zcela ustaly. Ale království se stále
zvětšovalo a s ním rostl i drak, až byl stejně velký jako hora, na níž žil.


Spolu s ním ale rostla i jeho nenasytnost. Plánování shromažďování a přepravy
tolika lidí každý den až k hoře však krále trápilo mnohem
víc než smrt obětí a drak samotný. Král musel najmout úředníky,
aby vedli seznam lidí poslaných drakovi. Další úředníci měli za úkol
vyzvednout vybrané oběti. Byli tu i úředníci, kteří zajišťovali
vyplacení důchodů pozůstalým rodinám, a utěšitelé, kteří
vybrané chudáky doprovázeli na cestě k drakovi ve snaze
zmírnit jejich utrpení. A pak tu byli drakologové, kteří
vymýšleli, jak tyto procesy zefektivnit.

Byly vynalezeny parní stroje a postaveny
železnice vedoucí k drakovu obydlí. Vlaky přijížděly k hoře přecpané lidmi
a vracely se prázdné. Někteří drakologové studovali také
drakovo chování a shromažďovali vzorky. Vzorky shozených šupin, slizu,
trusu s úlomky lidských kostí. Čím více o něm lidé věděli, tím více
jej považovali za nepřemožitelného. Ale člověk je
zvláštní živočišný druh. Občas někdo
dostane dobrý nápad. Jiní ho převezmou
a obohatí ho vlastními nápady.

Postupem času tak vznikne
mnoho báječných nástrojů a systémů. Některé z těchto nástrojů přitom
usnadňují vymýšlení nových nápadů. A tak se kolotoč vynálezů, který byl
v dřívějších dobách neuvěřitelně pomalý, začal zrychlovat, a lidé tak byli schopni
věcí, které by dříve považovali za magii, jako komunikovat v reálném čase na velkou
vzdálenost, stavět stroje, které létaly, a mnoho dalších úžasných věcí. Někteří drakologové namítali,
že přišel čas na nový útok. Jeden z nich totiž vyvinul materiál tak
ostrý, že by dokázal projít dračí kůží.

Pokud by byl z tohoto materiálu
vyroben dostatečně velký projektil, který by byl vystřelen
s dostatečnou silou a přesností, mohl by projít
drakovou kůží. Bylo by to však velmi drahé
a časově náročné. Drakologové přednesli svůj návrh
komukoliv, kdo byl ochoten je poslouchat. Lidé ale byli skeptičtí. Celý život
je učili, že drak je neporazitelný a že lidské oběti
jsou součástí života. Když se ale dozvěděli o novém materiálu
a možnosti projektilu, začali měnit názor.

Když se o těchto plánech doslechl král,
rozhodl se uspořádat veřejné slyšení. To se konalo v poslední a nejtemnější den
v roce v největším sále královského zámku. Sál se zaplnil do posledního místa
a lidé se tlačili i v uličkách. Jako první promluvil královský rádce. Vysvětlil jim, že je nutné se
s drakovou existencí smířit a že díky němu vzniklo
mnoho pracovních míst, která by musela být
v případě zabití draka zrušena, a že královská pokladna je
po vybudování nové železnice prázdná.

Poté hlavní drakolog vysvětlil,
jak by navržené zařízení mělo fungovat a jak by bylo možné vyrobit
potřebné množství nového materiálu. S ohledem
na požadované finance odhadoval, že by práce mohly
být dokončeny za 15 až 20 let. Při lepším financování možná za 12 let.
Výsledky však nebylo možné zaručit. Jako poslední promluvil
králův etický poradce. "Dejme tomu, že je
projekt proveditelný, ačkoliv to ještě
nikdo neprokázal.

Zřejmě si myslíte,
že máte právo nebýt sežráni. Jste tak umínění,
drzí a marniví. Krátkost lidského života
je požehnání. Zabít draka možná
zní jako dobrý nápad, ale přišli bychom
tím o vlastní důstojnost. Posedlost zabitím draka způsobí,
že přestaneme dbát o přirozený průběh našich životů a místo toho,
abychom žili naplno, budeme jen přežívat.

Drakovou přirozeností je jíst
a naše podstata je naplněna pouze tím, že se necháme sníst.
Drak je potřebný. Drak je dobrý." Velký sál ztichl. Pak jedno malé dítě
z davu zakřičelo: "Drak je zlý!" Jeho rodiče zrudli
a snažili se ho umlčet, ale marně. "Drak je zlý, zabíjí lidi, sežral
mou babičku. Chci svou babičku zpět." Sál opět ztichl. Poté se postavila
jedna žena: "Drak zabil mé rodiče." Po ní se postavil muž:
"Drak zabil mou ženu i dceru."

Víc a víc lidí vstávalo. Jejich bolest ze ztráty
blízkých zaplnila celý sál. Cesta to byla dlouhá,
ale ne nemožná. Král se podíval na dítě, které promluvilo
jako první, a zvolal: "Zabijeme draka". Další ráno si miliarda lidí
po probuzení uvědomila, že oni sami či jejich blízcí mohou být posláni
drakovi ještě před vypuštěním projektilu. Ačkoliv předtím nemělo
protidračí hnutí téměř žádnou podporu, nyní bylo pro všechny
největší prioritou.

Shromážděný dav vybral
peníze na výrobu projektilu a vyzval krále,
aby projekt finančně podpořil, což udělal, když přijal speciální zákon
a prodal svůj letní zámek. Poté oznámil: "Věřím, že toto království
by se mělo závazat k tomu, že během 10 let osvobodí svět
od toho hrozivého draka." A tak započal velký závod
technologií s časem. Výroba zbraně drakobijce vyžadovala
vyřešení tisíců technických problemů, každý z nich přitom zahrnoval
tucet další kroků a přešlapů.

Testovací rakety byly odpáleny,
ale buď rovnou šly k zemi, nebo letěly špatným směrem. To mělo za následek
hrozné nehody. Ale lidé věděli, že jejich práce
má smysl, a proto v ní pokračovali. Nicméně i přes neomezené financování
a vysoké nasazení techniků nemohl být králem
stanovený termín dodržen. Úkol to byl obtížný. Uběhlo desetiletí
a drak stále žil a stále žral.

Práce ale stále pokračovaly. O rok později byla úspěšně
odpálena první raketa. Nakonec se stavbu podařilo dokončit
a raketa měla být odpálena na Nový rok, 12 let od zahájení projektu. Poslední den v roce
bylo chladno a oblačno, ale bylo bezvětří.
Podmínky byly dobré. Po západu slunce se shromáždili technici,
aby provedli poslední úpravy a kontroly. Král a jeho rádcové to pozorovali
z plošiny nedaleko odpalovací rampy.

O kus dál za plotem se shromáždili běžní
občané, aby mohli uzřít tu velkou událost. Velké hodiny začaly
odpočítávat 10 minut, temná silueta draka, který právě žral,
byla vidět v pozadí. Najednou někdo přeskočil plot
a běžel směrem k plošině, kde seděl král. Dorazil v doprovodu ostrahy,
ve zbídačeném stavu a s krvácejícím nosem. Zakřičel: "Poslední vlak.
Zastavte poslední vlak!" Ten mladý muž byl jedním
z úředníků Ministerstva dopravy, který právě zjistil, že jeho otec
byl v posledním vlaku vyslaném k hoře.

Král nařídil, aby všechny vlaky
pokračovaly až do cíle, protože se bál, že jakékoli
narušení by mohlo draka vyplašit a raketa by minula. Mladý muž
krále prosil, aby zastavil poslední vlak, který měl k hoře dorazit
5 minut před odpalem. "Nemůžu to udělat," pravil král. "Nemůžu
riskovat, že drak pojme podezření." Z mraků nad jejich hlavami se
zničehonic spustil prudký déšť. "Je mi to líto. Kdybychom začali
o jediný den dříve, tvůj otec by nemusel zemřít."

Vzhlédl k davu a zamyslel se nad tím,
jak velké ztráty museli všichni přetrpět. "Měli jsme s tímto projektem
začít o mnoho let dříve. Tolik lidí mohlo žít,
kdybychom prozřeli dříve." Mužovy nářky ustaly. Král vzhlédl k odpočítávajícím hodinám:
zbývalo pět vteřin. Čtyři. Tři. Dvě.

Jedna. Nula. Ohnivá koule obklopila odpalovací rampu
a raketa byla vypálena. Dav, král, chudí
i bohatí, mladí i staří... Bílý plamen vystřelený
do temnoty ztělesňoval jejich duše, strach i naději. Zasáhl srdce zla. Silueta na obzoru
se zhroutila k zemi.

Za zvuků umírajícího netvora
propukly tisíce lidí v jásot. Po tak dlouhé době byli
konečně svobodní. Radostný jásot se změnil
v oslavné výkřiky: "Ať žije král! Ať žijí všichni lidé!" Královský doprovod se semknul
v dešti okolo svého panovníka. Za poslední hodinu
se toho tolik změnilo. Lidé získali zpět právo
na vlastní budoucnost, jejich prastarý strach zmizel
a domněnky byly vyvráceny.

"Co uděláme teď?" ptali se. "Ušli jsme dlouho cestu," řekl král,
"a přeci jsme znovu dětmi. Budoucnost je v našich rukou. Měli bychom se pokusit žít lépe
než doposud, teď už máme čas. Čas udělat věci správně, čas vyrůst,
čas poučit se z našich chyb. Ať všechny zvony v království zvoní až
do půlnoci, na památku našich zemřelých. Pak budeme slavit
a začneme budovat lepší svět. Teď už máme čas."

Překlad: marysol
www.videacesky.cz