Co je Bouba a co Kiki?

Toto je jeden z nejznámějších lingvistických pokusů. Jeden z tvarů se jmenuje Bouba, druhý Kiki. Který je který? Poprvé byl podobný pokus navržen v roce 1929 a od té doby byl zdokonalen. Pro většinu lidí je špičatý tvar Kiki a oblý Bouba. Většina studií… Páni, to je hodně citací. Většina studií zjistila, že špičaté tvary se více pojí s neznělými okluzivami a předními samohláskami jako ta, pi, ka.



Oblé tvary se více pojí se znělými okluzivami, nosovkami a zadními samohláskami jako bou, gə, no. Ale to se týká jen angličtiny, ne? Máme slova jako point a balloon. Třeba si to jen spojujeme se slovy, co už známe. Zakladatel moderní lingvistiky postavil svou teorii na tom, že neexistuje spojitost mezi podobou slova a jejím významem. Ale existuje studie, ve které angličtí mluvčí třídili slova z peruánského jazyka. V každém páru bylo slovo pro ptáka a pro rybu.



A ti angličtí mluvčí, kteří ten jazyk neznali ani nic jemu podobnému, dokázali roztřídit ptáky a ryby o trochu lépe, než kdyby šlo o náhodu. Ne dobře, ale stovky lidí odpovídaly na tisíce otázek a trefily 58 % z nich. To je statisticky významné. A v jiné studii třídili mluvčí hebrejštiny čínské znaky s opačnými významy. Pak měli znaky přiřadit k jejich definici. Znovu to dokázali trochu líp než náhoda, na 55 % dobře.



A pokud lidé, kteří mluví jinými jazyky, dokážou aspoň trochu rozpoznat naprosto neznámá slova, vybízí to k otázce, zda lidé přirozeně přiřazují určité zvuky a symboly k jevům skutečného světa? Pokus Bouba a Kiki byl testován na spoustě jazyků a ano, zdá se, že na tom něco je. Jde o tzv. crossmodální korespondenci nebo zvukový symbolismus, korelace mezi fonémy, zvuky, které děláme, a aspekty, jako jsou tvar, textura, jas, velikost, nebo dokonce chuť.



Možná k tomu dochází kvůli křížení mozkových oblastí. Tomu se dlouhodobě věnují výzkumníci v oblasti synestézie. Nebo jde o opakované asociace. Takový slon dělá hlubší zvuky než myš. Štěkot velkého psa je většinou hlubší a delší než štěkot malého. Když zakřičíte do velké kulaté jeskyně, ozvou se hluboké, oblé, rezonující tóny. Když zakřičíte do malé s ostrými úhly, ozvou se vysoké, ostřejší tóny. Tvrdé, křehké věci dělají ostré zvuky jako kiki, když to zlomíte nebo roztříštíte.



Něco měkkého a kulatého dělá spíš zvuky jako bouba. Musím zdůraznit, že je to jedna teorie z pár článků, ne svatá pravda. Je správné být skeptický. Navíc to ne vždy funguje. Studie z roku 1975 vyzkoušela podobný test na mluvčích songe na Papui Nové Guineji a dle výsledků slova vybírali nahodile. Žádná preference. A v roce 2017 to vyzkoušeli na mluvčích sjuba v Nepálu a dopadlo to stejně.



Možná proto, že testovali nesmyslná slova, která v těch jazycích nemohla existovat. Jako kdybyste anglickým mluvčím zadali slova ŋoba a tlet. V angličtině slovo na ŋ nebo tl začínat nemůže, takže to nedává smysl. Frustrující na tom je, že o neúspěších nemáme moc dat. Vědci negativní výsledky moc často nezveřejňují a navíc je složité a velmi drahé lingvisticky testovat lidi, kteří nebyli nikdy vystaveni žádnému z hlavních světových jazyků.



Ale podle všech těchto výzkumů většina lidí rozlišuje slova na principu bouba/kiki. Možná existuje spojitost mezi zvuky a aspekty skutečného světa. Možná proto se anglickým mluvčím podařilo v peruánském jazyku rozlišit ptáky od ryb. Názvy ptáků měly více vysokých, předních, zaokrouhlených samohlásek: i a e. Zněly ostřeji.



A i když existuje mnoho výjimek, ptáci mají zpravidla ostřejší zobáky a pařáty než průměrná ryba. Podcast Lingthusiasm mé kolegyně Gretchen McCulloch o tom má celou epizodu. Moc ji doporučuji, odkaz máte v popisku. Překlad: elcharvatova www.videacesky.cz