Co kdyby Apollo na Měsíci havarovalo?

Kvůli oslavám prvního
přistání člověka na Měsíci při misi Apolla 11 v roce 1969 dnes zapomínáme, jak málo chybělo, aby tato i ostatní mise
Apolla skončily katastrofou. Apollo 11 dělilo jen několik
vteřin od odvolání přistání kvůli minutí přistávací oblasti
a docházejícímu palivu. Byl to jen jeden z několika problémů, které u misí Apolla mohly vést
k selhání mise a ztrátě posádky, i když k tomu bylo
ve skutečnosti blízko jen u Apolla 13.

Samozřejmě nepočítáme nehodu Apolla 1, kdy posádka zemřela
při požáru při nácviku startu 27. ledna 1967. Apollo 12 bylo během startu
dvakrát zasaženo bleskem, a přes vyřazení některých systémů hlavní navigační systém fungoval
a mise pokračovala podle plánu. U Apolla 16 selhal
záložní systém u motoru na velitelském modulu
na oběžné dráze Měsíce, což vedlo ke zkrácení mise o den.

V řídícím středisku se ale rozhodli,
že se závada dá obejít, a misi znerušili. I Apollo 11 bylo jen zkušební let. Stavělo na poznatcích
a úspěších předchozích misí a jednalo se o první pokus
o přistání posádky na Měsíci, motivovaný jak splněním
slibu prezidenta Kennedyho o člověku na Měsíci
do konce desetiletí, tak zamezením tomu,
aby se tam Sověti dostali jako první.

V případě neúspěchu byla
v sázce americká národní prestiž. Apollo 11 mělo být prvním přistáním,
NASA tudíž chtěla zajistit, aby mise probíhala co nejrutinněji. Proto byla pro přistání vybrána
největší známá plochá část Měsíce, oficiálně nazvaná "Oblast 2", což byla 15 km dlouhá eliptická oblast
v severní části Moře klidu. Počítač v přistávacím modulu
měl řídit sestup z výšky 15 km až do 150 m nad povrchem, kde měl Neil Armstrong
převzít řízení pro přistání.

Armstrong si však brzy všiml,
že věci nejdou podle plánu, že už minuli
plánované místo přistání a směřují do oblasti plné balvanů,
dnes známé jako Západní kráter, o velikosti fotbalového hřiště. Převzal tedy řízení od počítače,
přeletěl Západní kráter a další, menší kráter,
a přistál na okraji "Oblasti 2", zhruba 6 km
od plánovaného místa přistání a pronesl památná slova: Houstone, tady je
základna Tranquility, Orel přistál!

Během poslední fáze sestupu
řídící středisko odhadovalo, že jim v okamžiku přistání
zbývalo palivo jen na 25 vteřin. To však bylo po skončení mise
upřesněno na 45 vteřin. Pravidla NASA vyžadovala odvolání mise, kdyyby zbývalo palivo jen na 20 vteřin, protože hrozilo, že by jinak mohl
selhat nouzový výstup na orbitu.

Pro odvolání mise bylo potřeba začít
proceduru nouzového výstupu na orbitu, která oddělila
výstupový modul od přistávacího. Ten pak letěl zpět k velitelskému modulu. Při zahájení nouzové procedury
by trvalo dvě až čtyři vteřiny, než by zažehl výstupový motor. Celou tu dobu by letěli
blízko sestupového modulu. Kdyby se od něj dostatečně nevzdálili, hrozila exploze jeho zbývajícího
paliva při nárazu do měsíčního povrchu a trosky odhozené explozí
mohly poškodit odlétající modul.

Dalším nebezpečím mise bylo, že nebylo jisté, zda bude návratový modul
schopen odstartovat z povrchu, protože to až do Apolla 11
nebylo na Měsíci otestováno. V takovém případě by posádka
uvízla na Měsíci. Neví se, zda posádka byla pro tento případ
vybavena sebevražednými pilulkami. Protože nebyla
žádná šance na záchranu, NASA neměla v pohotovosti
žádnou záchrannou raketu.

30 let po prvním přistání byla v americkém Národním archivu
objevena dosud utajovaná zpráva prozrazující plány
NASA pro tento případ. V tomto nejhorším možném případě NASA plánovala utnout
komunikaci s uvízlou posádkou, která by na Měsíci zemřela po vyčerpání
kyslíku, nebo spáchala sebevraždu. Posádka o tomto plánu neměla tušení.

Dva dny před misí Apolla 11 byl autor projevů prezidenta Nixona
pověřen sepsáním kondolenční řeči, kterou by prezident
v případě takovéto tragédie pronesl. Na rozdíl od nehody Apolla 1 neexistovala metoda, jak by NASA
mohla zblízka prozkoumat místo nehody a určit, co se v případě
havárie přistávacího modulu stalo. Bylo zvažováno použití jedné ze čtyř
zbývajících sond Ranger, které na sobě měly šest kamer.

Rangery nepořizovaly
při obletu Měsíce video, ale vybraly oblast pro snímání
a vysílaly zpět na Zemi snímky, zatímco se řítily k nárazu
do měsíčního povrchu. Nakonec bylo rozhodnuto použít
kameru Hasselblad ve velitelském modulu k pořízení snímků z výšky 15 km
nad povrchem Měsíce. Snímky by měly rozlišení 30 cm, dost pro zjištění, co se stalo s
modulem a jestli je posádka venku. Velitel pořizující snímky
by však měl jen 10 vteřin na nalezení
a vyfocení místa nehody při průletu oběžnou rychlostí
ve výšce 15 kilometrů nad povrchem.

Při dalších misích Apolla naštěstí
nedošlo k žádné tragédii a ani tento plán NASA,
ani prezidentova řeč nemusely být použity. Překlad: Dr.Don
www.videacesky.cz