Co kdyby Apollo na Měsíci havarovalo?

Kvůli oslavám prvního přistání člověka na Měsíci při misi Apolla 11 v roce 1969 dnes zapomínáme, jak málo chybělo, aby tato i ostatní mise Apolla skončily katastrofou. Apollo 11 dělilo jen několik vteřin od odvolání přistání kvůli minutí přistávací oblasti a docházejícímu palivu. Byl to jen jeden z několika problémů, které u misí Apolla mohly vést k selhání mise a ztrátě posádky, i když k tomu bylo ve skutečnosti blízko jen u Apolla 13.

Samozřejmě nepočítáme nehodu Apolla 1, kdy posádka zemřela při požáru při nácviku startu 27. ledna 1967. Apollo 12 bylo během startu dvakrát zasaženo bleskem, a přes vyřazení některých systémů hlavní navigační systém fungoval a mise pokračovala podle plánu. U Apolla 16 selhal záložní systém u motoru na velitelském modulu na oběžné dráze Měsíce, což vedlo ke zkrácení mise o den.

V řídícím středisku se ale rozhodli, že se závada dá obejít, a misi znerušili. I Apollo 11 bylo jen zkušební let. Stavělo na poznatcích a úspěších předchozích misí a jednalo se o první pokus o přistání posádky na Měsíci, motivovaný jak splněním slibu prezidenta Kennedyho o člověku na Měsíci do konce desetiletí, tak zamezením tomu, aby se tam Sověti dostali jako první.

V případě neúspěchu byla v sázce americká národní prestiž. Apollo 11 mělo být prvním přistáním, NASA tudíž chtěla zajistit, aby mise probíhala co nejrutinněji. Proto byla pro přistání vybrána největší známá plochá část Měsíce, oficiálně nazvaná "Oblast 2", což byla 15 km dlouhá eliptická oblast v severní části Moře klidu. Počítač v přistávacím modulu měl řídit sestup z výšky 15 km až do 150 m nad povrchem, kde měl Neil Armstrong převzít řízení pro přistání.

Armstrong si však brzy všiml, že věci nejdou podle plánu, že už minuli plánované místo přistání a směřují do oblasti plné balvanů, dnes známé jako Západní kráter, o velikosti fotbalového hřiště. Převzal tedy řízení od počítače, přeletěl Západní kráter a další, menší kráter, a přistál na okraji "Oblasti 2", zhruba 6 km od plánovaného místa přistání a pronesl památná slova: Houstone, tady je základna Tranquility, Orel přistál!

Během poslední fáze sestupu řídící středisko odhadovalo, že jim v okamžiku přistání zbývalo palivo jen na 25 vteřin. To však bylo po skončení mise upřesněno na 45 vteřin. Pravidla NASA vyžadovala odvolání mise, kdyyby zbývalo palivo jen na 20 vteřin, protože hrozilo, že by jinak mohl selhat nouzový výstup na orbitu.

Pro odvolání mise bylo potřeba začít proceduru nouzového výstupu na orbitu, která oddělila výstupový modul od přistávacího. Ten pak letěl zpět k velitelskému modulu. Při zahájení nouzové procedury by trvalo dvě až čtyři vteřiny, než by zažehl výstupový motor. Celou tu dobu by letěli blízko sestupového modulu. Kdyby se od něj dostatečně nevzdálili, hrozila exploze jeho zbývajícího paliva při nárazu do měsíčního povrchu a trosky odhozené explozí mohly poškodit odlétající modul.

Dalším nebezpečím mise bylo, že nebylo jisté, zda bude návratový modul schopen odstartovat z povrchu, protože to až do Apolla 11 nebylo na Měsíci otestováno. V takovém případě by posádka uvízla na Měsíci. Neví se, zda posádka byla pro tento případ vybavena sebevražednými pilulkami. Protože nebyla žádná šance na záchranu, NASA neměla v pohotovosti žádnou záchrannou raketu.

30 let po prvním přistání byla v americkém Národním archivu objevena dosud utajovaná zpráva prozrazující plány NASA pro tento případ. V tomto nejhorším možném případě NASA plánovala utnout komunikaci s uvízlou posádkou, která by na Měsíci zemřela po vyčerpání kyslíku, nebo spáchala sebevraždu. Posádka o tomto plánu neměla tušení.

Dva dny před misí Apolla 11 byl autor projevů prezidenta Nixona pověřen sepsáním kondolenční řeči, kterou by prezident v případě takovéto tragédie pronesl. Na rozdíl od nehody Apolla 1 neexistovala metoda, jak by NASA mohla zblízka prozkoumat místo nehody a určit, co se v případě havárie přistávacího modulu stalo. Bylo zvažováno použití jedné ze čtyř zbývajících sond Ranger, které na sobě měly šest kamer.

Rangery nepořizovaly při obletu Měsíce video, ale vybraly oblast pro snímání a vysílaly zpět na Zemi snímky, zatímco se řítily k nárazu do měsíčního povrchu. Nakonec bylo rozhodnuto použít kameru Hasselblad ve velitelském modulu k pořízení snímků z výšky 15 km nad povrchem Měsíce. Snímky by měly rozlišení 30 cm, dost pro zjištění, co se stalo s modulem a jestli je posádka venku. Velitel pořizující snímky by však měl jen 10 vteřin na nalezení a vyfocení místa nehody při průletu oběžnou rychlostí ve výšce 15 kilometrů nad povrchem.

Při dalších misích Apolla naštěstí nedošlo k žádné tragédii a ani tento plán NASA, ani prezidentova řeč nemusely být použity. Překlad: Dr.Don www.videacesky.cz