Co se dělo na Měsíci před Apollem?

Přistání Apolla v letech 1969 až 1972 byla vrcholem průzkumu Měsíce. Ale Apollo nevyrazilo na Měsíc jen tak z čista jasna. Bylo nutné vyslat mnoho předcházejících misí, aby se zjistilo, zda je možné dostat člověka na Měsíc a zpět. Je docela zvláštní, že i koncem padesátých let, zhruba deset let před kroky Neila Armstronga na Měsíci, jsme věděli o Měsíci překvapivě málo, mimo toho, co šlo zpozorovat ze Země a teorií z toho vyvozených.

Věděli jsme, že Měsíc nemá žádnou znatelnou atmosféru nebo vodní tělesa, ale netušili jsme, jaký má povrch, nebo co je na jeho odvrácené straně, která není ze Země nikdy vidět. Po startu Sputniku 4. října 1957 se Sověti několikrát pokusili vyslat k Měsíci sondu. První tři pokusy v září, říjnu a prosinci 1958 selhaly. Čtvrtý pokus v lednu 1959 uspěl, ale Měsíc minul.

Luna 1 se tak stala první sondou, která unikla gravitaci Země a dostala se na oběžnou dráhu kolem Slunce. Po selhání další mise při startu Luna 2 v září 1959 jako první umělý objekt dosáhla měsíčního povrchu. Tyto sondy se lišily od nám známých přistávacích modulů. Byly to impaktory, které narazily do měsíčního povrchu a po cestě prováděly měření.

Během cesty na Měsíc prováděla Luna 2 měření zhruba jednou za minutu a posílala výsledky na Zemi až do okamžiku nárazu. Její měření prokázala, že Měsíc nemá žádné magnetické pole, a potvrdila existenci Van Allenových pásů, které byly objeveny prvním americkým satelitem, Explorerem 1. Také vypustila oblak jasně oranžového sodíkového plynu, který se rozptýlil na 650 kilometrů a který bylo možné pozorovat ze Země.

Američané nevěřili, že Sověti dosáhli Měsíce, dokud Bernard Lovell s teleskopem Jodrell Bank v Anglii pomocí Dopplerova jevu nepotvrdil, že signál skutečně přichází z Měsíce. Sověti znovu Američany zaskočili a použili Lunu 2 a Sputnik k propagandě, aby ukázali převahu svého vesmírného programu. Tou dobou se Američané nejblíže dostali k Měsíci s Pioneerem 4, který se pouze přiblížil na 60 000 km.

Luna 2 také ukázala, že princip impaktorů funguje. Toho později využily i americké sondy Ranger. V říjnu 1959 Sověti znovu uspěli s Lunou 3, která poprvé vyfotografovala odvrácenou stranu Měsíce. Nejenže byla první sondou, která použila gravitační manévr, který jí po obletu Měsíce poslal zpět na Zemi, ale také mohla manévrovat kolem tří os pomocí systému raketových motorků. To umožnilo kontrolu otáčení sondy a nasměrování kamer na měsíční povrch.

Film, který byl používaný pro fotografování Měsíce, byl odolný vysokým teplotám a radiaci, a ironicky byl získán z amerických balónů Genitrix, které Spojené státy používaly pro pozorování z velkých výšek. To byly první nástroje pro špionáž, ještě před satelity a špionážními letadly. Balóny z nebe nad SSSR pořídily fotografie a po opuštění sovětského vzdušného prostoru byly zachyceny letadlem. Sověti nicméně našli způsob, jak je sestřelit a získat jejich vybavení.

I když Sověti v té době neuměli podobný film vyrobit, využili ho pro Lunu 3. Fotografie byly z filmu v Luně 3 odeslány na Zemi podobnou metodou, jako funguje fax. Ačkoliv byly fotografie nepřesné, ukázaly, že odvrácená strana Měsíce se velmi liší od strany přivrácené. Díky Kennedyho oznámení programu Apollo a osmi letům do konce desetiletí, termínu pro přistání člověka na Měsíci, museli Američané najít vhodná místa pro přistání a zjistit, jestli je to bezpečně možné.

Někteří v NASA totiž byli názoru, že by se přistávací modul mohl utopit v měsíčním prachu. K získání podrobnějších snímků povrchu měla sloužit druhá část programu Ranger. Tyto sondy použily metodu impaktoru stejně jako sovětská Luna 2. Program byl rozdělen do tří fází. První fáze, mise Ranger 1 a 2, testovala jeho systémy, aniž se vydala k Měsíci.

Další fáze programu Ranger už k Měsíci mířily. Začátek ale nebyl nijak slavný, Rangery 1 až 6 selhaly z různých důvodů, od selhání při startu po úplné minutí Měsíce. Tou dobou se programu dokonce říkalo "program pal a doufej". Až třetí fáze, Rangery 7, 8 a 9, přinesla první úspěchy a šla podle plánu. Sondy ze třetí fáze programu na sobě měly šest televizních kamer s různými čočkami, zornými poli, nastaveními expozice a rychlostí snímání.

Během posledních sekund letu, ve výšce okolo 600 metrů, byla kvalita pořízených fotografií tisíckrát lepší než u snímků z pozemních dalekohledů a fotografie byly v reálném čase vysílány zpět až do dopadu sondy na povrch. Celkem NASA získala 17 100 snímků, včetně snímků oblasti, kde o čtyři roky později přistálo Apollo 11.

Díky častým selháním u prvních misí programu Ranger byla uspíšena fáze, která posílala robotické sondy pro výzkum možnosti přistání na Měsíci a podrobnější pohled na složení měsíční zeminy a regolitu. Na poslední chvíli ale opět Sověti Američany předehnali a 3. února 1966 se Luna 9 stala prvním objektem, který hladce přistál na Měsíci. Nebyl to ovšem první sovětský pokus, Luna 9 byla už dvanáctým pokusem o hladké přistání na Měsíci.

I když se jednalo o hladké přistání, Luna 9 byla poměrně jednoduchý systém, kde se přistávací modul těsně před dopadem oddělil od zbytku sondy, obalený nafukovacím balónem pro změkčení dopadu na povrch. Po dopadu se otevřením "okvětních lístků" narovnal do požadované polohy. Kamera na Luně 9 poté poslala na Zemi první panoramatické snímky Měsíce. Ty byly zachyceny radioteleskopem Jodrell Bank a předány západnímu tisku před jejich zveřejněním Sověty. Přistání Luny 9 také dokázalo, že se sondy neutopí v měsíčním prachu.

2. června 1966, čtyři měsíce po Luně 9, na Měsíci přistál Surveyor 1, první z amerických sond. Surveyory měly za úkol nejen dokázat možnost hladkých přistání na Měsíci, ale i otestovat systém "uzavřené smyčky" řídící klesání podle radaru a motory s regulovatelným tahem ve vesmírném prostředí, podobné těm na přistávacích modulech Apolla. Řízení přistání bylo sofistikovanější než u Luny 9, poslední část byla řízena dopplerovým radarem a třemi raketovými motorky.

A sonda přistála svisle na třech vyčnívajících nohách. Surveyory na sobě měly kamery a další senzory a některé i výsuvné rameno na sebrání a testování vzorků zeminy. Celkem bylo k Měsíci vysláno sedm Surveyorů, z nichž pět úspěšně přistálo. Apollo 12 později přistálo 600 metrů od Surveyoru 3 a několik součástek, včetně kamery, bylo přivezeno zpátky na Zemi, aby se zjistilo, jak přežily několikaletý pobyt na Měsíci.

Pro výběr míst přistání pro mise Apolla NASA využila program Lunar Orbiter. Ten se skládal z pěti misí v letech 1966 až 1967. Dohromady tyto satelity vyfotografovaly 99 % měsíčního povrchu v rozlišení 1 metru a poskytly 2188 fotografií s vysokým rozlišením a 882 se středním rozlišením, které odvysílaly zpět na Zemi. Také pozorovaly úroveň radiace a dopady mikrometeoritů a výsledky potvrdily, že návrh lodi pro program Apollo je schopný ochránit posádku po dobu jejího pobytu na Měsíci.

Po splnění mise byly satelity přesměrovány k nárazu do měsíčního povrchu. Sověti pokračovali ve vysílání měsíčních satelitů Lunou 10, 11, 12 a 14. Luna 13 zaznamenala jediné přistání až do mise Apolla 11. Při vyvrcholení závodu na Měsíc jako poslední pokus o získání vzorku měsíčního povrchu na Zemi před Apollem 11 se sovětská Luna 15, která odstartovala tři dny před Apollem, pokusila o přistání v době, kdy se Armstrong a Aldrin chystali odstartovat z Měsíce a vrátit se na Zemi.

Nevíme, co přesně se stalo, ale čtyři minuty po brzdném manévru bylo ztraceno radiové spojení zhruba tři kilometry nad povrchem. Nejpravděpodobnější je, že při sestupu narazila do pohoří. I kdyby se přistání a sběr vzorků podařil, Apollo 11 by se stejně na Zemi vrátilo před Lunou 15. 22.

srpna 1976, téměř čtyři roky po poslední misi Apolla 17, poslední sovětská měsíční sonda, Luna 24, přivezla na Zemi vzorek 170 gramů měsíční zeminy a Měsíc byl pustý po dalších 37 let, dokud čínský přistávací modul Cheng'e 3 se svým vozítkem neuskutečnily své přistání v roce 2013. Překlad: Dr.Don www.videacesky.cz