Sovětské kladivo uhodilo

2. února 1940. V prosinci Finové v poli ponížili útočící sovětskou Rudou armádu, ale během ledna Sověti plánovali a připravovali nový gigantický útok. Tento útok začíná tento týden. DRUHÁ SVĚTOVÁ VÁLKA V REÁLNÉM ČASE Jsem Indy Neidell, toto je druhá světová válka. Britové minulý týden udělali významný krok k prolomení Enigmy – komplexního německého šifrovacího systému.



Rusové pokračovali v hromadění jednotek v Karélii, Francouzi se na západě nudili a Němci reorganizovali svoji ekonomiku. A samozřejmě připravovali válečné plány. 27. ledna se německé plány pro napadení Norska staly formálnějšími. Nesly jméno Weserubung odkazující na řeku Vezeru a cvičení – tedy Operace Cvičení na Vezeře. V prosinci přivedl admirál Erich Raeder na setkání s Hitlerem Vidkuna Quislinga. Quisling vede malé norské pronacistické hnutí a pomohl Hitlera přesvědčit, jak důležitá okupace Norska je.



Raeder se obával, že britská přítomnost v jižním Norsku může odříznout Balt, ale Britové ve skutečnosti plánovali mnohem více – Operaci Catherine. To byl plán prvního lorda admirality Winstona Churchilla na zahájení ofenzívy do Baltského moře silně pancéřovanými bitevními loděmi. Opravdu. Churchill chtěl vyslat tři bitevní lodě třídy Revenge, flotilu křižníků a torpédoborců, ponorky, letadlovou loď – prostě všechno.



Bitevní lodě Sovereign, Revenge a Resolution by musely být modifikovány, protože baltské vody jsou mělčí než atlantické. To by lodě ještě zpomalilo a už nyní jsou nejpomalejšími bitevními loděmi Královského námořnictva, neboť byly spuštěny na vodu před Velkou válkou, ale v přímých kanálech Baltu by na tom nezáleželo a jejich 380mm baterie by přestřílely německé bitevní lodě Scharnhorst a Gneisenau, tedy alespoň než by byly dokončeny bitevní lodě Bismarck a Tirpitz s 380mm děly.



Churchill uviděl příležitost a chtěl je proměnit na pancéřované želvy. A to je důležité – pancéřování. Churchill považoval za největší nebezpečí pro flotilu útok ze vzduchu nebo torpédem, takže by byly přidány stovky tun palubního pancíře a baňaté vybouleniny na trup, aby pohltily exploze torpéd. Rovněž by oplývaly protiletadlovými děly. Pamatujte, že bombardovací schopnosti Luftwaffe zatím nikoho neohromily.



A cíle? Odříznout německý import železné rudy ze Švédska, navázat na sebe německé válečné lodě, přesvědčit Norsko a Švédsko k připojení se ke Spojencům a zastrašit Sovětský svaz. Churchill má ve zvyku provádět námořní manévry daleko od fronty. Byl nejsilnějším zastáncem dobytí Dardanel a vylodění na Gallipoli ve Velké válce. Byl rovněž mechanicky kreativní a byl jedním z prvních zastánců tankových prototypů.



Opozice proti Catherine přišla od admirála Dudleyho Pounda – prvního námořního lorda. Ona přišla od mnoha lidí, ale zejména od něj. Ne, že by zrovna měli kolem sebe stovky tun pancíře navíc. Pound rovněž věřil, že Churchill podceňuje hodnotu letecké síly, zejména pokud lodě poplují pomalu v těsných prostorech tak blízko Německa. A pokud by došlo ke katastrofě a flotila byla ztracena, Itálie nebo Japonsko by se mohly připojit do války na straně Německa.



Churchill si nepomohl ani nařízením dokončit bitevní lodě třídy King George dřív, než budou německý Bismarck a Tirpitz připraveny k akci, neboť používaly stejné pancéřové pláty potřebné pro Operaci Catherine. Loboval za tuto operaci od září, ale 20. ledna byly plány konečně odloženy. Dříve jsme zmínili jiné spojenecké plány pro odříznutí německého importu železné rudy, které mohly zahrnovat vyslání jednotek na pomoc Finům v zimní válce. Na to už ale může být trochu pozdě.



29. ledna na diplomatických rozhovorech ve Švédsku Sověti naznačili, že jsou ochotni jednat o míru s legitimní finskou vládou Rista Rytiho, takže už nepodporovali loutkovou vládu Kuusinena. Znamená to tedy, že zatímco válka stále zuří v poli, už není válka o zavedení sovětského komunismu ve Finsku, ale je to válka o hranice a opevnění, tedy o to, co Sověti neodbytně požadovali před několika měsíci. Přesto tento týden začíná druhé kolo bojů v Karelské šíji.



Sovětská armáda se celý měsíc reorganizovala, trénovala a přehodnocovala taktiku pod generálem Timošenkem po prosincových katastrofách a nyní přišel úder. Plánem je zvyšovat den za dnem dělostřeleckou intenzitu, než 1. února přijde náhlá obří eskalace, kdy Finy zasáhnou i letecké útoky následované lokálními pozemními útoky. Cílem však není rozsáhlý průlom. Ten má přijít až 11.



února poté, co budou Finové nepřetržitě ostřelováni.. "V Timošenkově rovnici figurovala krutá, ale prostá pravda. Ruské jednotky se mohou střídat. Finské jednotky ne. Kumulativní zátěž na obránce je měla vyčerpat nejen fyzicky, ale i psychicky odepřením spánku, tepla i samotné naděje. Nakonec se i Finové zlomí." Finové přesně věděli, co je čeká, ale nemohli tomu nijak zabránit. Jejich nedostatek dělostřelecké munice je tak akutní, že baterie mají rozkaz střílet jen v případě pozemního útoku.



Jejich letectvo teoreticky může napadat sovětské zásobování, ale sovětské stíhače Nikolaje Polikarpova činí toto dobrodružství značně riskantním. Přesto vyslali ráno 1. února průzkumné letadlo, které zvládlo vyfotografovat sovětské linie naproti obranným pozicím Summy. Když se podívali na fotky, byli šokováni, že za noc – a myslím doslova za noc – sovětská děla skoro zdvojnásobila svůj počet na dvě stě. A to jsou jen nezakamuflovaná, viditelná děla naproti jedné pozici.



Později toho dne začnou děla hřmět, zatímco 500 letadel započne kobercové bombardování Summy, což William Trotter nazývá zatím nejtěžším a nejdelším leteckým útokem v historii. Finská obrana se otřásá pod neutichajícím náporem. Telefonní kabely jsou zničeny, muži jsou pohřbeni zaživa, polní kuchyně lze použít jen v noci a kouř z ohně na ohřátí přivolá baráž, takže zapomeňte na teplo a jídlo. Avšak Rusové stále dělají jednu věc, kterou dělali v prosinci – trpí příšernými ztrátami.



Útoky 1. únory měly svůj vzorec – dělostřelectvo a letectvo, potom přišla pěchota a tanky, přičemž se pěchota shromažďovala, přibližovala a útočila na otevřeném prostranství v těsných shlucích. Finské kulomety Rusy jednoduše pokosily, ale tentokrát na tom nezáleželo, protože přijde další vlna čerstvých vojáků, pět nebo šest vln denně, nehledě na cenu. Takový je plán.



100 tanků zaútočí v klínové formaci a tentokrát úzce spolupracující s pěchotou, takže posílat protitanková družstva se pro Finy rovná sebevraždě. A Finové nemají dostatek protitankových zbraní, aby mohli přijíždějící tanky zastavit. 1. února se bojuje bez přestání, ale – a toto je důležité – toto jsou stále jen průzkumné útoky s cílem Finy do 11. února den po dni unavit. 2. února je vzorec útoku zopakován, avšak s koncem týdne je těžší a na širší frontě.



A samozřejmě právě skončil leden. Za ten měsíc potopily německé ponorky 40 lodí s 111 200 tunami materiálu. Největší úspěch měly v Severním moři, zejména v Moray Firth. Německý admirál Karl Dönitz má jen 32 akceschopných ponorek, takže jich v jednu chvíli může hlídkovat jen 6–8. Rovněž na konci ledna jmenuje Reinhard Heydrich Adolfa Eichmanna hlavou RSHA IV D4 v Berlíně. Označení se mnohokrát změní a později bude známo jako Eichmannreferat nebo Judenreferat – Eichmannův úřad pro vypořádání se s židovskou otázkou.



Nyní dokončí deportaci židů z oblastí anektovaných Německem a bude zodpovědné za budoucí deportace, za výchozí i cílová místa. A ještě jedna poznámka: 1. února je v japonském parlamentu předložen rekordní rozpočet. Skoro polovina jde na armádu. Na výzbroj a trénink. Příští týden si o Japonsku řekneme víc.



Tento týden však došel ke konci s obnoveným sovětským útokem v Karélii, pokračováním v německým plánech na invazi Norska, odložením britských plánů na invazi do Baltu a Japonskem plánujícím utratit za armádu ještě více peněz. Japonsko nepotřebuje armádu jen pro svoji válku s Čínou. Jejích loutkový stát Mandžukuo sdílí dlouhou hranici se Sovětským svazem a i když od září platí příměří, není to totéž jako mír. Může Sovětský svaz zvládnout válku na dvou frontách proti Finsku a Japonsku?



Může? Nevím, proč ne. A víte proč? Protože Rudá armáda dává jasně najevo, že jejím plánem proti Finům je na ně posílat muže za mužem, muže, kteří zemřou po tisících, dokud nedosáhnou vítězství. Je pro mě těžké pochopit brutalitu takového plánu, ale když to mohou dělat proti Finům, tak určitě i proti dalšímu nepříteli. Jestli chcete vědět více o tom, jak se svět dostal do bodu, kde je pro někoho přijatelné organizovat etnické přesidlování jako státní záležitost, podívejte se na tuto epizodu Mezi dvěma válkami o řecko-turecké válce.



Patr(e)onem týdne je Fernando López Ojeda. Stejně jako Fernando byste měli narukovat na TimeGhost armády na Patreonu, protože každý dolar nám dovoluje pořad vylepšit. Válečné úsilí vás potřebuje. Uvidíme se za týden.