Útok na Sovětský svaz – Operace BarbarossaDruhá světová válka

Thumbnail play icon
Přidat do sledovaných sérií 49
99 %
Tvoje hodnocení
Počet hodnocení:76
Počet zobrazení:1 986

Německá armáda zahájila svým útokem na Sovětský svaz největší ofenzívu v historii. Britové mění velitele blízkovýchodního válčiště a čínští nacionalisté a komunisté možná začnou více spolupracovat. 
A jestli toho chcete o druhé světové válce vědět více, prozkoumejte web Druhá světová a sledujte facebookovou stránku Druhá světová válka.
Pokud nechcete čekat půl roku a chcete vědět, jak se v roce 1941 německá invaze vyvine, podívejte se na video Východní fronta #1 – 1941 a navazující video Východní fronta #2 – Zimní protiútok

A nyní několik málo informací o přípravě Barbarossy a německých jednotkách na začátku tažení, které Indy ve svých epizodách nezmínil (nebo je zmínil ve speciálních epizodách, které zde nepřekládám) a které díky mé maličkosti už najdete i na české Wikipedii na stránce Operace Barbarossa. Příjemné počtení ;-). 

 

Operační studie proveditelnosti

Na začátku července 1940 dostal náčelník štábu 18. armády generálmajor Erich Marcks rozkaz od náčelníka generálního štábu německé armády Franze Haldera zpracovat studii proveditelnosti útoku do Sovětského svazu.

Tu dokončil v prvním srpnovém týdnu a předal ji Halderovi pod názvem Operationsentwurf Ost. V ní navrhoval útok ze dvou směrů – severně a jižně od Pinských močálů, přičemž severní směr útoku měl být silnější než jižní. Za hlavní podmínku úspěchu považoval obsazení Moskvy, ke které měla skupina armád Sever směřovat po cestě Minsk–Smolensk. U Smolensku by se útočná síla rozdělila na dvě – hlavní snažení by stále mířilo na Moskvu, zatímco druhé uskupení by vyrazilo na Leningrad. Na jihu měla armáda ochránit Rumunsko a obsadit Kyjev. Poté by v závislosti na situaci vyrazila buď na Charkov, nebo podpořit skupinu armád Sever. Primárním cílem bylo zabránit ústupu Rudé armády a dosáhnout linie Rostov–Gorki–Archangelsk. Dosažení této linie mělo zhroutit organizovaný sovětský odpor a odepřít Sovětům zdroje potřebné pro vedení války. Útok měl proběhnout maximálně ve čtyřech fázích. První fáze: Zatlačit Rudou armádu na starou opevněnou linii zhruba 400 kilometrů na východě. První fáze měla trvat přibližně tři týdny. Pokud by tankové jednotky obklíčily Rudou armádu, byla by válka již prakticky vyhrána. Pokud by se tak nestalo, byla by zapotřebí druhá fáze, během které by německá armáda postoupila za dva týdny dalších 100–200 kilometrů a uvěznila Rudou armádu v uzavřených kapsách. Poté měla následovat třetí fáze, ve které by Němci postoupili dalších 400 kilometrů na východ a obsadili Moskvu, Leningrad a východní Ukrajinu. Třetí fáze měla trvat tři až šest týdnů. Pokud by Sověti stále kladli organizovaný odpor, bylo by třeba zastavit, provést opravy a dozásobit se. Čtvrtá a poslední fáze měla vyústit v okupaci sovětského území k řekám Volha a Dvina. Nepočítalo se s žádným silným odporem, mělo jít o „železniční postup“ a vše mělo skončit za čtyři týdny. Přes tento optimismus se Marcks obával sovětské ofenzívy do Rumunska a sovětských náletů na rumunská ropná pole, která byla pro Německo naprosto nepostradatelná. Sílu Rudé armády odhadoval na 151 pěších divizí, 32 jízdních divizí a 38 motorizovaných brigád. Protože však byly některé jednotky vázány u Finska, Turecka a Japonska, vyvodil Marcks, že proti němu bude stát 96 pěších divizí, 23 jízdních divizí a 28 motorizovaných brigád. Němci měli mít k dispozici 110 pěších divizí, 24 tankových divizí, 12 motorizovaných divizí a jednu jízdní divizi. Marcks odhadl, že tažení potrvá 9–17 týdnů, avšak nevyloučil, že na východě bude pokračovat malý sovětský odpor.

Po několika týdnech Marcks předal druhou studii nazvanou Beurteilung der Lage Rot, ve které zaujal velice pesimističtější přístup. V případě útoku do Sovětského svazu předvídal alianci mezi SSSR, Británií a USA, masivní námořní blokádu Německa a následné anglo-americké vylodění v západní Evropě. Rovněž předvídal slabé sovětské protiútoky už na konci roku 1941 a silnější ofenzívy v roce 1942. Marcks vyvodil, že sovětské velení zareaguje na německou invazi systematicky, nebude spoléhat jen na přírodní obranné linie, ale vybuduje vlastní. Bylo proto nezbytné, aby byl Sovětský svaz vyřazen z boje do konce roku 1941.

Další studii na rozkaz Alfreda Jodla začal zpracovávat generálporučík Bernhard von Lossberg, kterou dokončil 15. září. Protože si byla s Marcksovou v mnohém podobná, zaměříme se jen na rozdíly. Lossberg předpokládal tři možné sovětské reakce na německou invazi:
1: Sovětský preemptivní útok, který však na základě informací o Rudé armádě vyloučil.
2: Odhodlanou obranu na západě, kterou považoval za nejpravděpodobnější.
3: Sovětský ústup do hloubky území po vzoru roku 1812 s tím, že budou bojovat jen nezbytné týlové střety. To však považoval vzhledem k významné hodnotě Ukrajiny za nepravděpodobné, a při dalším plánování se tedy držel druhé možnosti.
Plánoval tři směry útoku do Sovětského svazu – dva vyrazí na sever od Pinských močálů a jeden na jih. Nejsevernější armáda zaútočí přes Pobaltí na Leningrad, druhá nejsilnější a nejmotorizovanější armáda s většinou tanků postoupí na Moskvu, přičemž obklíčí Sověty u Smolensku a Minsku, zatímco jižní uskupení bude rozděleno na dvě části, kdy první část zaútočí přes jižní Polsko k Černému moři a druhá z Rumunska po pobřeží Černého moře. Cílem jižního útoku bude obklíčit Sověty mezi Pinskými močály a Černým mořem. Poté jižní útok obsadí Ukrajinu a spojí se se severními armádami. Lossberg považoval kvůli zásobování za nutnost obsadit pobaltské přístavy, aby mohl postup na Moskvu zdárně pokračovat. Počítal také s povstáním Ukrajinců, kteří německému úsilí pomohou, a zvažoval vytvoření ukrajinského státu s vlastní vládou. Lossberg považoval postup k Uralu za efektivní ukončení tažení, a kdyby i poté Sověti vzdorovali, začala by masivní bombardovací kampaň Luftwaffe.

Důvodem k obavám bylo pro Haldera listopadové setkání s generálem týlového zabezpečení Wagnerem, který ho informoval, že spotřeba paliva umožní postoupit maximálně 800 kilometrů a že zásoby jídla a munice budou stačit jen na prvních dvacet dní tažení.

Dvě zmíněné studie položily základy prvního návrhu invaze, který byl vypracován za dohledu generálporučíka Friedricha Pauluse. Po dokončení návrhu nasimuloval Paulus na začátku prosince na Halderův rozkaz válečné hry. V nich počítal, že Němci nasadí 154 divizí, které se postaví sovětským 125 divizím a 50 brigádám. Paulus spočítal, že převelení jednotek z jiných částí SSSR a naverbování nových navýší počet divizí v prvních třech měsících o 30–40 a o dalších 100 během dalšího půlroku. Paulus stejně jako Marcks a Lossberg věřil, že výsledek tažení rozhodnou úvodní týdny. Po osmi dnech simulovaného tažení vypadala situace takto: „Útoky motorizovaných uskupení postoupily hluboko do sovětského území a zabránily stažení sovětských sil. Dvě tanková uskupení skupiny armád Střed však byla nebezpečně přetažená a čelila odhodlaným protiútokům. Třetí tanková armáda byla potlučena tak silně, že se musela zastavit a zformovat obrannou linii.“ Paulus se na základě tohoto výsledku rozhodl, že tanková uskupení musí být podpořena pěchotními sbory. Další výsledky Paulus popsal po dvaceti dnech simulovaného tažení: „Postup pokračoval přesně podle časového plánu. Sovětské armády utržily během ústupu těžké ztráty a formují linii na řekách Dněpr–Daugava. Německá snaha Sověty obklíčit selhala. Skupina armád Jih je příliš roztříštěná, což snižuje úsilí obsadit Kyjev. Její velitel tak požádal o tanky skupiny armád Střed a uvolnění záloh. Jak postup pokračoval, fronta se natahovala a výsledkem byly těžké ztráty a logistické problémy.“ Paulusovy závěry byly následující: Všechny armádní skupiny se budou muset soustředit na jeden cíl a tím bude Moskva. Vyvodil také, že wehrmacht nemá značnou kvalitativní převahu a že není schopný povolat posily v takové míře jako Sověti. Postup na Moskvu tak nemá začít později než 40 dní od začátku tažení a z Leningradu a Doněcku doporučil udělat sekundární cíle. Paulus byl také znepokojen, že zálohy pro 2000km frontu tvořilo jen 11 divizí, které dle něj budou využity už ve druhé fázi. Proto podle něj musí být armády soběstačné a tvořit si zálohy z vlastních jednotek. Linie postupu Volha–Archangelsk byla Paulusem odmítnuta jako příliš vzdálená.

Armádní vrchní velení poté přikázalo náčelníkům štábu skupin armád Sever, Střed a Jih provést další studie německého útoku. Inovativní byla studie generála Georga von Sodensterna, která volala po obchvatném útoku severně a jižně od Pinských močálů. Přímo močály by postupovalo malé uskupení, které by Sověty nahnalo do německých kleští. Poté by se uskupení vydala přímo na Moskvu s podpůrnými útoky na Pskov, Toropez, Kursk a Charkov. Sondenstern nepočítal s postupem podél Černého ani Baltského moře a navrhoval koncentraci sil do jednoho netříštěného směru útoku. Vliv jeho studie na konečné rozhodnutí ohledně směru invaze však zůstává nejasný.

Neshody na směru útoku

Na prosincovém setkání Franze Haldera, Adolfa Hitlera a Walthera von Brauchitsche zdůraznil Halder nutnosti dobytí Moskvy a vedení hlavního útoku severně od Pinských močálů. Hlavní postup se měl odehrávat podél železnice Varšava–Moskva. Hitler poté zdůraznil nutnost obklíčit Rudou armádu a nedovolit jí ustoupit. Zpochybnil také Moskvu jako hlavní cíl útoku a namísto toho poukázal na nutnost dobýt pobaltské přístavy a především Leningrad. Na schůzi se tak projevil zásadní rozpor obou aktérů. Halder považoval za nutnost co nejrychleji dobýt Moskvu, zatímco Hitler se chtěl soustředit na zničení Rudé armády. V konečné verzi Hitlerova dekretu č. 21 byla Moskvě přiřazena sekundární důležitost, primárním cílem byl Leningrad. Podle dekretu měly být přípravy na operaci Barbarossa dokončeny 15. května 1941, kdy mělo tažení v nejlepším případě také začít. 3. února 1941 se Halder opět setkal s Hitlerem, aby prodiskutoval postup plánování Barbarossy. Při této příležitosti informoval Hitlera o sovětské tankové početní převaze, avšak označil jejich tanky za bezcenné a vyzdvihl kvalitu německých strojů. Skutečné číslo sovětských strojů však zatajil. Počet sovětských tanků odhadoval na 10 000. Podle Hanze Guderiana Hitler v srpnu 1941 řekl: „Kdybych věděl, že mají Sověti 10 000 tanků, snad bych na ně nikdy nezaútočil.“ 8. února generál Thomas informoval pány Keitela a Jodla, že letecké palivo vydrží jen do podzimu a automobilové jen dva měsíce. Hitler o těchto odhadech nebyl informován. 14. března byly přípravy ve velice pokročilém stádiu, avšak o to víc se projevovala přepjatost jednotlivých armád. Halder například došel k závěru, že jižní 12. a 17. armáda bude muset být posílena aktivním zapojením Rumunska, Maďarska a Slovenska. Haldera také znepokojovalo odhalené křídlo 4. armády a rovněž přílišná přepjatost 16. armády. Když byl Halder informován generálem Wagnerem, že zásoby paliva vydrží jen tři měsíce, Hitlerovi do zprávy napsal: „Zásoby paliva dostačující.“ Na další poradě 30. března Hitler opět zdůraznil nutnost rychlého postupu k řece Dněpr, od které se skupiny armád Střed stočí na sever. Moskvu nazval „naprosto nepodstatnou.“ Navzdory tomu se Halder držel svého plánu Moskvu obsadit a skupině armád Střed dával rozkazy natolik vágní, aby je později mohl vyložit na příkaz postoupit na Moskvu.

Němečtí spojenci

Hlavními německými spojenci v nadcházejícím tažení budou Finsko a Rumunsko. Finské jednotky čítající 21 divizí spolu s německým XXI. sborem zatlačí Sověty za Ladožské jezero, zatímco Rumuni na sebe naváží sovětské síly na jihu.

Rozmístění německých jednotek na začátku útoku

Skupina armád Sever pod velením polního maršála Wilhelma von Leeba čítající 24 divizí je rozdělena do dvou armád: 18. pod velením Georga von Kuchlera a 16. pod velením Ernsta Busche. Její součástí je také 4. tanková skupina pod velením Ericha Hoepnera čítající 3 tankové divize. Další pěší divize je v záloze a další tři budou zajišťovat bezpečí v týlu. Skupinu armád Sever podporuje Luftflotte 1. Jejím cílem je Leningrad.

Skupina armád Střed pod velením polního maršála Fedora von Bocka čítající 51 divizí je rozdělena do dvou armád: 9. pod velením Adolfa Strausse a 4. pod velením Hanse Gunthera von Klugeho. Její součástí jsou 3. tanková skupina pod velením Hermanna Hotha a 2. tanková skupina pod velením Heinze Guderiana, které čítají celkem 9 tankových divizí. Další dvě pěší divize jsou v záloze. Skupinu armád Střed podporuje Luftflotte 2. Jejím cílem je Smolensk. 

Skupina armád Jih pod velením polního maršála Gerda von Rundstedta čítající 41 divizí je rozdělena do tří armád: 6. pod velením Walthera von Reichenaua, 17. pod velením Carl-Heinricha von Stupnagela a 11. pod velením Eugena von Schoberta. K dispozici mají také 14 rumunských divizí ze 3. a 4. rumunské armády pod velením Petra Dumitrescua a Kicolaje Ciuperca. Její součástí je 1. tanková skupina Ewalda von Kleista čítající pět tankových divizí. Další tři pěší divize jsou v záloze. Skupinu armád Jih podporuje Luftflotte 4. Jejím cílem je Kyjev.

Německé jednotky na začátku tažení

Páteří německého útoku do Sovětského svazu byla tanková uskupení. 22. června 1941 se útoku do SSSR účastnilo 20 tankových divizí, které měly k dispozici celkem 3 498 tanků. I když se mezi nimi nacházelo ještě 337 zastaralých tanků Pz I, velkou část již tvořily moderní tanky Pz III, kterých měli Němci k dispozici 963 kusů (z toho bylo 696 vyzbrojeno 50mm dělem a 267 37mm dělem), a 439 kusů Pz IV. Útoku se účastnily také původně československé tanky – 155 kusů Pz 35(t), které se všechny nacházely v 6. tankové divizi, a tvořily tak většinu tamního vozového parku, a rovněž 625 kusů Pz 38(t), které se nacházely v 7., 8., 12., 19. a 20. tankové divizi. Německé tankové divize měly různou sílu v závislosti na počtu a typu přiřazených tanků. Nejvíce tanků měla 7. tanková divize, která jich měla 278, a nejméně 9. a 14. divize, které měly po 154 tancích. Rovněž je třeba říci, že 6., 7., 8., 12., 19. a 20. tanková divize neměly ani jeden tank typu Pz III. Nejvíce těchto modelů měla 17. tanková divize se 106 kusy. Distribuce Pz I v divizích byla různá, pohybovala se od 8 kusů (13. tanková divize) do 55 kusů (20. tanková divize). Každá z dvaceti divizí měla k dispozici minimálně 20 kusů Pz IV.

Je však třeba brát v potaz různé varianty jednotlivých strojů. Například první čtyři řady modelu Pz III A-D byly po polském tažení z výzbroje tankových divizí staženy a bojů ve Francii ani v zemích Beneluxu se neúčastnily. První velká sériová produkce začala modelem E, kterého se vyrobilo asi 100 kusů. Měl zcela nový motor, nový systém odpružení a čelní pancíř byl navýšen z 15 mm na 30 mm, čímž se zvedla váha na necelých 20 tun. Na začátku roku 1939 bylo rozhodnuto nahradit nevyhovující 37mm dělo 50mm dělem L/42, avšak než se vize přenesla z nákresů do reality, byly již tři čtvrtiny nového modelu F osazeny starou zbraní. Celkem se modelu F vyrobilo 425 kusů. Modelu G se vyrobilo zhruba 600 kusů a jako první měl zvýšené zadní pancéřování na 30 mm. Následující série modelu H potom měla nově navrženou věž. Posledním modelem, který se začal vyrábět před operací Barbarossa, byla série J, která doznala změny v čelním pancéřování. Různé menší změny byly prováděny s přechodem na každý nový model. Z toho důvodu se nelze upínat na pouhé označení, v tomto případě Pz III, neboť jednotlivé modely měly různé vlastnosti, přednosti a slabiny. Podobným vývojem si prošel také Pz IV. Model A měl například maximální tloušťku pancíře 20 mm, zatímco modely B, C a D měly pancíř navýšený na 30 mm. Série E přinesla navýšení čelního pancíře na 50 mm, série F potom měla 50mm pancíř rovněž na věži.

Co se týče dělostřelectva, měla německá armáda k 1. 6. 1941 přibližně: 2 000 20mm Flaků, 15 000 37mm Paků, 1 000 47mm Paků, 1 000 50mm Paků, 16 000 50mm minometů, 11 000 80mm minometů, 4 000 75mm polních děl, 1 000 150mm polních děl, 5 500 105mm houfnic, 3 000 150mm houfnic.

Pro operaci Barbarossa shromáždili Němci na půl milionu motorových vozidel z celé Evropy, což se nakonec ukázalo být současně i přítěží. Nákladní automobily z různých zemí vyžadovaly různé náhradní díly, což přidalo další zátěž na již tak přehlcený německý průmysl. Většinou se ale o zásobování staraly koně, kterých měli Němci ve svých řadách na začátku války se Sovětským svazem přes půl milionu. Koně byli mimo zásobování zcela běžně užíváni pro tažení dělostřelectva a podobně.

Další důležitou složkou tažení bylo letectvo. Celkem se kampaně zúčastnily čtyři Luftflotte, z nichž nejslabší byla Lft. 5, která měla k dispozici jen 98 letadel (akceschopných jich bylo 82), jmenovitě 22 (17) bombardérů, 40 (37) Ju-87, 12 Bf-109, 4 Bf-110 a 20 (12) dalších. Nejsilnější naopak byla Lft. 2, která měla k dispozici 1 367 (994 akceschopných) letadel, jmenovitě 299 (222) bombardérů, 425 (323) Ju-87, 384 (284) Bf-109, 98 (60) Bf-110, 115 (69) transportních a 43 (36) dalších letadel. Celkem Němci měli 22. června na východní frontě k dispozici 2 995 bojových letadel, z nichž akceschopných bylo 2 255. Pod přímým velením pozemní armády bylo dalších zhruba tisíc letadel, například průzkumných, poštovních apod.

Přepis titulků

Nemohu uvěřit, že to opravdu udělal. Pro Molotova to musí být opravdu trapné. Ten pakt se mu opravdu povedl. 27. června 1941. Řekl jsem to před pár dny, kdy k tomu došlo, ale řeknu to znovu: Tento týden Německo napadne Sovětský svaz. DRUHÁ SVĚTOVÁ VÁLKA V REÁLNÉM ČASE Jsem Indy Neidell, toto je druhá světová válka.

Minulý týden zaútočili Britové na Němci vedené uskupení Osy v severní Africe v operaci Battleaxe, která však selhala. Spojenecká invaze do vichistické Sýrie pokračovala a do konce týdne se boje dostaly k Damašku, zatímco se Německo připravovalo na vlastní východoevropskou ofenzívu. Tento týden se na Blízkém východě stalo několik zajímavých věcí. 21. června na začátku týdne dobyli Spojenci Damašek. Na konci minulého týdne dorazili Australané a v 11:00 se vichistická osádka vzdala.

„Hitler se již do Palestiny nebo k Suezu snadno nedostane.“ Sýrie teď spadá pod britské blízkovýchodní velení a po selhání operace Battleaxe došel Winston Churchill k závěru, že Blízký východ potřebuje novou krev. 21. června napsal veliteli válčiště Archiemu Wavellovi, že „i když budou vítězství spjatá s vaším jménem v britské armádě slavná,“ odvolává jej z velení a na jeho místo jmenuje generála sira Clauda Auchinleka, který velel britským jednotkám v Indii.

Wavell je převelen na Auchinlekovu bývalou pozici. Steve Sears o Wavellovi napsal: „Skoro dva roky, ať vyhrával, nebo vítězil, držel Archibald Wavell Blízký východ ve spojeneckých rukou. Žádný jiný britský voják v této válce nenesl na ramenou takovou zodpovědnost. Když byla změna oznámena veřejně, novinář Alan Moorehead napsal: „Káhiru a Blízký východ dnes opustil jeden z největších mužů války.“ Pro Erwina Rommela, velitele Osy v severní Africe, se tento týden také vše změnilo.

Adolf Hitler mu přikázal, aby se po tři měsíce nebo jakkoliv dlouho potrvá SSSR porazit, nehnul z místa. Rommel ví, že mu v blízké budoucnosti žádné posily nedorazí. A co má znamenat ta porážka Sovětského svazu? Ach ano, tento týden začíná největší pozemní invaze v historii, když Německo útočí na Sovětský svaz.

Útok začíná ve 3:15 22. červce 1941. Německé bombardéry toho dne zasáhly 66 sovětských letišť. Do poledne zničily 1 000 sovětských letadel. Zaútočily také na pět měst – Kovno, Minsk, Rovno, Oděsu a Sevastopol. Zaútočily také na námořní základnu Liepāja. A na konci nejkratší noci v roce zahajuje německá armáda postup na 1 500km frontě.

Vedoucí jednotky skupiny armád Sever urazily toho dne 60 kilometrů. Skupina armád Střed obsadila většinu mostů přes Bug nepoškozených. Do půlnoci Němci prorazili severně od Grodna a dobyli pevnostní města Kobryn a Pružany. Sovětská Rudá armáda má hned od začátku vážné problémy. Západní vojenský okruh, čelící německé skupině armád Střed, je rozmístěný příliš vpředu, avšak nemá připravené obranné pozice a o útoku nebyl informován dřív, než začal.

Zdejší sovětské 3., 4., a 10. armády, které měly ideálně pohltit velké množství německého útoku, jsou koncentrovány v bělostockém výběžku, ale německá 2. a 3. tanková skupina postupuje kolem nich, což obklíčení sovětských armád značně ulehčí. Už jsem mluvil o německém plánu vyslat tankové skupiny vpřed vytvořit tzv.

kotle obklíčených Sovětů, které poté budou zničeny všechny najednou. Jedním takovým kotlem je Bělostok. Západní vojenský okruh se propadl do zmatku. „Zde byla sovětská velitelská struktura roztříštěna skoro od začátku poté, co na většině úrovních velení skoro úplně ztratila kontakt. Naprostý chaos nedovoloval shromáždění informací o aktuálním stavu a následné vytvoření a provedení koordinované sovětské odezvy. Rozpad západního vojenského okruhu byl urychlen chybným trváním sovětského vrchního velení na předválečných plánech, které volaly po okamžitých protiútocích.

Nevyhnutelně vedly k neefektivním roztříštěným útokům, které si vyžádaly mnoho sovětských životů.“ Tento týden vyhlásí válku Sovětskému svazu i Itálie a Rumunsko a v Litvě začíná červnové povstání, které pokryjeme v sérii Válka proti lidskosti. 23.

června Hitler dorazil do Vlčího doupěte do Rastenbergu ve východním Prusku, kde v dohledné době stráví většinu svého času. Alfredu Jodlovi, náčelníkovi operačního štábu wehrmachtu, řekl: „Stačí vykopnout dveře a celá prohnilá stodola se rozpadne.“ Ministr propagandy Josef Goebbels si však do deníku zapsal: „Musíme vyhrát, a to rychle. Občané začínají být lehce nespokojení. Národ chce mír, avšak ne za cenu porážky, ale každé nové válčiště přináší obavy a znepokojení.“ V Moskvě je toho dne ustanovena evakuační rada.

Jejím cílem je organizovat rozložení a převezení stovek zbrojovek ze západních částí SSSR a jejich znovusložení daleko na východě za Uralem, daleko za představitelnou frontou, dokonce až na Sibiři nebo v Kazachstánu. Na konci dne náčelník štábu německé armády Franz Halder řekl, že vše probíhá podle plánu. Jeho zástupce Friedrich Paulus řekl, že to vypadá, že operace skončí rychle. Velitel armády Walther von Brauchitsch odpoví, že skončí za 6–8 týdnů, ale polní maršál Fedor von Bock, velitel skupiny armád Střed, nesouhlasí.

Všímá si tuhého odporu a katastrofálního stavu sovětských cest, ale také si začíná být vědom, že uzavření minské kapsy, jeho prvního velkého cíle, nemusí přinést požadovaný výsledek. Bock nabude dojmu, že by možná měli prorazit, co nejhlouběji do SSSR bude možné, a zabránit nepříteli ve vybudování nové obranné linie. Hermann Hoth, který vede jednu z tankových skupin SA Střed, souhlasí s Bockem, ale hlavním cílem zůstává Minsk.

Avšak nejdále postupující jednotky obou tankových skupin hlásí nedostatek paliva. A dokonce už 24. června, kdy padl Vilnius, Kaunas a Brest-Litovsk je daleko za frontou a ocitá se pod útokem, si 3. tanková skupina zapsala do deníku, že stav cest nedovoluje pohyb více vozidel vedle sebe, takže se postupuje jen tak rychle, jak jede nejpomalejší vozidlo, a kromě toho se těžce naložená vozidla boří, protože „všechny značené silnice se ukázaly být neudržovanými písčitými cestami.

Problémy vyvíjejí na divize velký tlak.“ Několik jednotek hlásí problémy na cestách i s vozidly a také problémy s palivem, které rychlost postupu značně komplikují. Rovněž byli Němci po pár dnech nuceni čelit novým sovětským tankům KV-1 a T-34, které jsou zřetelně nadřazenější. Zatím však nemají na průběh tažení vliv, protože je jich málo, protože je západní okruh ve zmatku, protože často nemají dostatek munice a protože je nedostatek leteckého krytí vystavuje střemhlavým bombardérům, ale „příjezd koncentrovaných sovětských tanků vedených neznámými T-34 a KV-1 vyvolal paniku mezi německými protitankovými jednotkami, jejichž střely se jedna za druhou odrážely od neproniknutelného pancíře.“ A proti skupině armád Sever, která neměla štuky, si vedly mnohem lépe.

Ewald von Kleist ze SA Jih nazval T-34 nejlepším tankem na světě. V knize When Titans Clash od Glantze a House stojí, že 24.

června zaútočilo na řece Dubyse na 6. tankovou divizi 51 KV-1 a KV-2. Zastavily Němce na dva dny, a to navzdory skutečnosti, že sovětským tankům došel benzín a zůstaly tam jako kachny na odstřel. Němci nebyli schopní prorazit jejich pancíř, dokud nepřijely osmaosmdesátky, které je zničily. Poté zjistili, že mnoho sovětských tanků ani nemohlo střílet, protože neměly seřízená mířidla a německé tanky měly jen taranovat. Přesto už 25. června Němci hrozili uzavřením prvního kotle. Bělostocký výběžek může být obklíčen z jihu a hlubší kotel snad bude uzavřen za pár dní u Minsku.

Hoth a Guderian uzavřou první obklíčení u Baranoviči. Na severu padl Daugavpils. Ten samý den vyhlásilo Finsko válečný stav se SSSR a začíná takzvaná pokračovací válka. Švédsko oznámí, že Německu povolí přesun jednotek až do velikosti divize přes své území z Norska do Finska. Německý generál Lemelsen ze XLVII.

tankového sboru 25. června protestuje proti svévolnému zabíjení sovětských civilistů a zajatců. Protest je ignorován. Příští týden pokračuje v ostrém protestu: „Byly viděny další popravy válečných zajatců a dezertérů, provedené v nezodpovědném, absurdním a kriminálním duchu. To je vražda! Německá armáda bojuje proti bolševismu, ne proti ruským obyvatelům.“ Nemá však žádné problémy s Hitlerovým rozkazem okamžitě popravit všechny zajaté politické komisaře.

Josef Goebbels si 25. června zapsal do deníku: „Nebudu zveřejňovat velké mapy Ruska. Jeho velikost by mohla veřejnost vyděsit.“ A velké oblasti Běloruska – lesy a kukuřičná pole – se již hemží sovětskými partyzány, kteří podnikají nesčetné útoky na všechny zranitelné jednotky příliš vepředu nebo vzadu za frontou. 26.

června dorazil XLI. sbor Ericha von Mansteina ze SA Sever do Dvinsku, kde obsadil silniční a železniční mosty přes řeku Dvinu. Už je skoro 300 kilometrů v Sovětském svazu. Musí teď nicméně na skoro týden zastavit a počkat na 16. armádu, která pochoduje pěšky a na koních. Němci si však všímají, že se SA Jih pohybuje pomalu a tamní velení Rudé armády má ke zmatku daleko. To proto, že tam Sověti očekávali hlavní nápor, a tak tam mají mechanizované jednotky a nejsilnější vojenské okruhy.

Například IX. mechanizovaný sbor Konstantina Rokossovského zvládl Němce zadržovat před Rovnem po dva dny. Zpomalovací boje a boje o Rovno, ke kterým dojde za pár dní, ukazují, čeho je sovětská armáda schopná, a Hitler již přemýšlí, že bude muset na jih poslat některé jednotky ze SA Střed. Ten samý den se z Ternopilu do Moskvy vrátil sovětský náčelník štábu Žukov, který dostal od Stalina svolení vybudovat nouzový obranný systém na linii Drissa–Polock– Vitebsk–Orša–Mogilev–Mozyr a dále na východě na linii Seizharovo–Smolensk–Roslav–Gomel.

Maďarko a Slovensko vyhlásily válku Sovětskému svazu. Od 27. června Německo oficiálně okupuje Litvu. Mezitím se v Leningradu zastavuje výstavba, protože je 30 000 stavebních dělníků spolu s vybavením posláno za město vykopat protitankové příkopy a vystavět betonové bunkry. Toho dne jsou za frontovou linií zformovány organizované sovětské partyzánské skupiny. Nikita Chruščov, předseda ukrajinské komunistické strany, vydá rozkaz pro zformování malých skupin v Kamenci Podolském.

Asi 2 000 mužů se rozdělí do 140 skupin ve Lvově, Ternopilu, Černovicích, Rovnu a Stanislavovu, odkud proniknou za německé linie na nepřátelské území a začnou páchat spoušť. Rovněž 27. června prolomí britští kryptografové v Bletchley Parku šifru Enigmy používanou německou armádou během invaze. Nazvou ji Vulture a jsou schopní číst každodenní vojenské rozkazy. Churchill tyto znalosti předá Josefu Stalinovi, avšak trvá na tom, aby zdroj zůstal v utajení, takže Cecil Barkley, vojenský důstojník rozvědky na britské ambasádě v Moskvě, předá německé záměry a cíle sovětské vojenské rozvědce.

Ale jak úspěšná invaze zatím je? Není pochyb, že Němci dobyli spoustu území a že Rudá armáda utrpěla během pár dní hrozivé ztráty. Fronta byla prolomena a tanky s pomalu se táhnoucí pěchotou míří ke svým prvním velkým cílům.

Na druhou stranu kolaps, který německé vrchní velení předvídalo v řádu dní, nepřišel. Navzdory zmatku a selháním v sovětském velení vojáci Rudé armády vzdorují do posledního muže a německé ztráty jsou mnohem větší, než se očekávalo, avšak krátkodobě udržitelné. Nové sovětské tanky, i když špatně ovládané a vedené, jsou lepší než německé.

Je zde také nezanedbatelný problém příšerného stavu cest a samotná rozloha Sovětského svazu a jak si s tím vším poradí automobily. A co to znamená pro zbytek světa? Když Němci loni uháněli západní Evropou, Číňané se obávali, co to způsobí v jejich zápasu proti Japoncům. Avšak když Británie vytrvala, britská a americká podpora pokračovala a Sověti zůstali na jejich straně, byly obavy zažehnány. Ale teď, když 22.

června vpochodovaly tři miliony Němců do SSSR, se válka v Evropě změnila. A to ovlivnilo válku v Asii. Čankajšek, vůdce čínských nacionalistů v Čchung-čchingu, z úniků rozvědky věděl, že mezi Německem a SSSR může dojít k válce, a když před dvěma měsíci podepsalo Japonsko a SSSR pakt neutrality, napadlo ho, že USA možná budou zataženy do války v Asii nebo že Japonsko Sovětský svaz stejně napadne. Představoval si sám sebe v důležité roli spojence Moskvy i Washingtonu.

Nyní kominterna, komunistická internacionála, ve snaze upevnit aliance požaduje po čínských komunistech Mao Ce-Tunga, aby s Čankajškem a jeho nacionalisty více spolupracovali. Ústřední výbor čínské komunistické strany prohlásí, že bude spolupracovat se všemi. S nacionalisty, s Brity, s Američany i Marťany, prostě všemi, kteří budou oponovat fašistické vládě mocností Osy. A 22. června si Zhou Fohaj, druhý muž Wang Jingwejovy čínské kolaborantské vlády v Nankinku, zapsal do deníku, že si všichni myslí, že Německo dobude Moskvu do dvou měsíců.

A co se týče budoucnosti: „Pokud se Čchung-čching připojí ke Spojencům a ti zvítězí, bude to pro Čínu dobře,“ ale pokud prohrají, bude to pro Čankajška velice špatné, avšak díky kolaborantské vládě by to pro Čínu mohlo být v pohodě, takže je dobře, „že to Čína hraje na obě strany.“ A jsme na konci týdne, ve kterém padl Damašek, došlo ke změně v britském vrchním velení a tři miliony mužů zahájily invazi.

Avšak tato ofenzíva je vedena jinak než ty předchozí. John Keegan píše, že už od začátku jsou bitvy tento týden vedeny „s brutalitou a nelítostností ve válce dosud neviděnými, možná neviděnými v Evropě od zápasů křesťanů a muslimů v osmanských válkách v 16. století. Nejen že mnoho obklíčených Rusů, na rozdíl od pár neústupných Francouzů, bojovalo se zoufalým zápalem, ale také čelilo nelítostné zuřivosti, kterou Norové, Belgičané, Řekové a Jugoslávci čelit nemuseli.“ Samozřejmě to tak Hitler chtěl, tento styl ideologické války proti bolševismu.

O dekretu o komisařích jsem hovořil na konci března, když byl vydán, a dnes jej na konec této epizody opět přečtu, neboť je to primární návod pro útočníky a pro osud napadených. „Válka proti Rusku nemůže být vedena rytířskou ctností. Je to zápas ideologií a rasových rozdílů, který musí být veden nevídanou, nelítostnou a nepolevující tvrdostí.

Důstojníci se musí oprostit od zastaralých ideologií. Vím, že nezbytnost takového vedení války je pro vaše generály nepochopitelná, ale trvám na tom, aby mé rozkazy byly bez odporu vykonány. Komisaři jsou nositelé ideologie přímo odporující národnímu socialismu. Proto musí být všichni komisaři zlikvidováni.“ Nebude to hezký pohled. Pokud jste náš kanál objevili až teď, můžete se vrátit na začátek toho všeho německou invazí do Polska, ve které bylo také napácháno mnoho zločinů a která byla předzvěstí této invaze pojmenované operace Barbarossa.

Klikněte přímo sem. Členem TimeGhost armády týdne je Patricia Lefevre. Naše dokumentování války týden po týdnu a bonusy jsou financovány armádou, takže prosím narukujte na patreon.com a timeghostv.tv, a udržte tak pořad v chodu.

Nezapomeňte nás odebírat, klikněte na zvoneček a uvidíme se za týden. Překlad Viktor Horký aka InkCZ pro www.videacesky.cz

Komentáře (12)

Zrušit a napsat nový komentář

Odpovědět

Naozaj veľmi zaujímavé čítanie. Veľmi pekný bonus od prekladateľa, vďaka :)

60

Odpovědět

Diky 🙂

20

Odpovědět

Díky, bude i první část tohoto videa ?

00

Odpovědět

Bohužel ne, nemám na překlad čas.

00

Odpovědět

Chtěl bych pochválit práci překladatele - opravdu skvělá práce. *potlesk*
Avšak ve videu v čase okolo 11:40 - 11:43 se hovoří o tom, že Hitler zvažuje vyslání jednotek ze skupiny armád Střed na jih a nikoliv Sever, jak je uvedeno. :)

30

Odpovědět

Díky a opraveno :)

00

Odpovědět

Fascinující práce překladatele. Děkuji mnohokrát!

60

Odpovědět

Také děkuji :)

00

Odpovědět

ďakujem za OSP, fajn čítanie :)

11

Odpovědět

Nevím, co je OSP, ale díky :D

00

Odpovědět

+InkCZOperační studie proveditelnosti

00

Odpovědět

+troll.Ne asi, vždyť je to jasný, kdo by to mohl nevědět, pff

10
Používáme cookies, abychom mohli provozovat tuto internetovou stránku a zlepšit Vaši uživatelskou spokojenost. Budete-li pokračovat beze změny nastavení, předpokládáme, že souhlasíte s ukládáním souborů cookies z internetových stránek. Více informací o použití cookies.
OK