Duševní onemocnění

Duševní nemoc. Herci předstírají,
že ji mají, aby získali Oscara. Ve skutečnosti je
duševní zdraví citlivé téma. Neradi o něm mluvíme. Jeden psychiatr nám řekne, že i když
o něm mluvíme, tak nepříliš vhodně. Stigma je stále vážným problémem. Projevuje se tím, jak smýšlíme
a mluvíme o duševně nemocných. Ta slova a termíny,
kterými je popisujeme.

Jak například? Blázen, mentál, jeblej. Zaprvé, když muž ve středních
letech použije výraz jeblej, je to slovo už odepsané. Jako když vaše matka řekne,
že je to cool. Je to odepsaný.
Ten výraz je odepsaný. Ale má pravdu. Používat výraz jeblej pro někoho
s duševní nemocí není vhodné.

Ale je to skvělé jméno
pro kresleného raka, který právě vyhrál soutěž v račí chůzi. Výborně, Jeblej!
Vyhrál jsi ten závod! Jde o to, že o duševních onemocněních
nedokážeme moc mluvit. Někdy i televizní osobnosti
s doktorem ve jméně odvádějí hroznou práci. Za chvilku u doktora Oze. Každý to chce vědět.

Jsem normální nebo magor? - Měli byste se bát?
- Jeho chování... Není normální. Zbláznila jste se? Vysvětlím vám to. Blázniví lidé jdou ven,
olizují kameny a štěkají na měsíc. Co to s tebou, ku*va, je? Olizování kamenů a štěkání na měsíc
není známkou duševní nemoci.

Je to znakem vlků s nedostatkem železa. Mluvíte o anemických vlcích, doktore Phile. Máte v tom zmatek. Asi největším znakem toho, jak málo o duševních nemocech
chceme mluvit, je to, že se o nich veřejně mluví jen tehdy, když jsme svědky následků
masové střelby, jako tomu bylo týden. Tehdy se tím snaží odvést
pozornost od zákonů o držení zbraní.

Tohle není o zbraních,
to je o duševní chorobě. Mnoho těchto střelců mělo duševní poruchy. Jestli potřebujeme lepší psychiatrickou péči?
To tedy ano! Zdá se, že pouze masová střelba mezi politiky zažehne
zájem o psychiatrickou péči. Stojí za zmínku,
že stát guvernéra Huckabeeho získal během jeho působení v úřadu
za péči o duševní zdraví známku D mínus. Nemůžete po lidech chtít něco,
z čeho sám máte D mínus.

Je to jako začít vášnivý projev
o správné gramatice tím, že řeknete: Musíme přemýšlet líp,
jak jsme vytvářet slova. Musíme to mět hotové! Masové střelby
mohou být tou nejhorší dobou, kdy by se mělo mluvit o duševním zdraví. Aby bylo jasno, většina lidí
s duševní poruchou není násilnická. A většina ozbrojených zločinů
spáchají lidé bez duševní poruchy. Lidé s duševní poruchou budou spíše
obětí násilného chování než agresorem.

To, že o duševním zdraví hovoříme
pouze s ohledem na masové střelby, je naprosto zavádějící. Je to stejné, jako bychom o Coca Cole
mluvili jen s ohledem na tohle. Stojím tu s touto ledově vychlazenou, žízeň zahánějící
a naprosto vynikající Coca Colou. Opravdu chutná lépe. Nyní je lepší než kdy dřív! To je Cola!

Ano, stalo se to
a výrobek z koky v tom hrál svou roli, ale z koky se nevyrábí pouze pití a nebylo by fér, kdyby vás
pokaždé napadlo to, co jste právě viděli. Ale pokud máme nyní jedinou možnost, kdy se můžeme veřejně bavit
o duševních nemocech, měli bychom ji využít. V roce 2013 se kolem 43,8 milionů
Američanů potýkalo s duševní chorobou. A každý rok se kolem 10 milionů lidí
potýká s vážnou duševní chorobou. Deset milionů.

To je asi tolik lidí, kolik žije v Řecku. A všichni o Řecku víme víc,
než víme o stavu naší psychiatrie. O Řecku víte minimálně tři věci. Jeho ekonomika se hroutí,
pochází z něj Yanni a řecký jogurt chutná jako zmrzlina vyrobená
ve městě, kde není dovoleno tancovat. Tři věci víte určitě. Když se podíváte na to, jak naše
zdravotnictví řeší vážné duševní choroby, uvědomíte si, že je to chaos
a vždy to chaos byl.

Nejdříve jsme lidi zavírali do blázinců. Byly tak hrozné,
že se jim říkalo hadí díry. To nezní jako pěkné místo k životu
ani kdybyste byl had. Spíš byste chtěli nějaký
hadí byt nebo hadí bungalov. Ale co já vím,
nejsem hadí realitní makléř. A pak v 60. letech 20. století prezident Kennedy podepsal zákon,
který měl zavřít co nejvíce těchto blázinců. Tento zákon nahradí psychiatrické
léčebny terapeutickými centry.

Díky tomu bude možné
během 10 až 20 let snížit počet pacientů
v léčebnách o více než 50 procent. Byl to dobrý nápad. Protože když vidíte, jak na otřesných
místech dělají lidem hrozné věci, přirozeně je chcete zavřít. Proto je tak málo fastfoodů Quizno's. Ale než začnete být pyšní na to,
že jsme tyto hadí díry zavřeli, je třeba říct, že jsme nikdy pořádně
nevytvořili a nefinancovali centra, kterými je JFK chtěl nahradit.

Všichni tito pacienti
museli být někam přemístěni a některá místa byla naprosto šokující. Přes pár lety AP zjistila, že skoro 125 tisíc mladých pacientů
a pacientů ve středním věku bylo umístěno do pečovatelských domů. Prostě není dobrý nápad strčit mladé lidi
ke starým a doufat, že to dobře dopadne. Je to jako obsadit Taylora Lautnera
do Druhého báječného hotelu Marigold.

Všem bude připadat, že je to nepatřičné. Některé státy využívaly
takzvanou Greyhound terapii. Bohužel, nezakládalo se to
na mazlení se s roztřeseným psem, který je z 95 % složen
z kostí a chrupavek. Byl to ten horší Greyhound. Byly to ty autobusy
a s rozbitým záchodem. Toto je Rawson-Neal. Je to jediná státní psychiatrická
léčebna v jižní Nevadě.

Rawson-Neal je obviňována
z Greyhound terapie. Je to praxe,
která je podle kritiků nepřípustná. Vážně nemocné pacienty
předčasně propustí a dají jim jednosměrnou
jízdenku pryč z města. Promiňte, ale nemůžete lidi,
které nechcete, poslat do jiného města. Kdyby ano, končil by tak každý rozchod. "Greto, je to moje vina. Ale myslím si, že by ses
měla přestěhovat do Syracuse."

A to jsme se ještě nezmínili
o těch nejhorších místech, kde mohou lidé s duševní chorobou skončit. Každoročně jdou dva miliony lidí
s duševní poruchou do vězení. To znamená,
že jich je za mřížemi 10krát víc, něž kolik jich je
ve státních psychiatrických léčebnách. To je hrozné. Zjištění, že největším poskytovatelem
psychiatrické péče je vězení, je stejné jako zjištění, že texty Lil Wayna
jsou nejlepším způsobem sexuální výchovy.

"Ne, Darrene, nemůžeš ji plácnout
a pak jí naložit zezadu." "Kde jsi k tomu přišel?" "Co to vůbec znamená
naložit jí zezadu?" "Líbilo se ti, kdybych to udělal tvé matce?" "Ne, to by se ti nelíbilo!" "Tak mlč!" Využívání vězeňského systému
k léčbě duševních nemocí není pouze neefektivní, ale i drahé.

A navíc je to nebezpečné. Když má někdo záchvat duševní nemoci,
často se volá se policie. To může skončit tragicky. Podle odhadů až neskutečných
50 procent případů, kdy policista použije smrtící sílu,
zahrnuje duševně nemocné lidi. Ale musím uznat, že některá
policejní oddělení mění svůj přístup. Dokonce vytvářejí speciální jednotky. Tito policisté mají
takzvaný krizový trénink.

Říkáte, že nechcete zemřít,
jen chcete zastavit tu bolest? - Jo.
- Dobře, seženu vám pomoc. Jo. Tato žena souhlasila s pomocí. Pojedeme tam společně.
Já ve svém autě, vy ve vašem. Je to součástí průkopnického programu, díky kterému se duševně nemocným
lidem dostane pomoci a ne vězení. To vypadá opravdu dobře.

Ale to, že je to
průkopnický program, je smutné. Průkopnické programy by neměly být něco, co je očividné
a co bychom měli dělat už dávno. Mělo by to být něco,
co posune hranice lidstva. Třeba prostěradlo,
které se dá lehce složit. Nebo airbag z marshmallow. Nebo nafukovací panna
bez odsuzujícího pohledu. Nedívej se na mě tak, Lindo.

Jsem osamělý a oba to víme. Bohužel pouze 15 % policejních oddělení má lidi určené k řešení krizových situací. A ještě méně je speciálních jednotek. Účast v tomto programu je dobrovolná. Jak může něco, co je pro vaši
práci zásadní, být dobrovolné. Vezměte si maskota Tampa Bay Rays. Nemůžeme ho nechat rozhodovat
o tom, jestli si kostým vezme nebo ne.

Bez něj by to šlo všechno rychle do kytek. K výkonu jeho práce je kostým potřeba. Ale tohle malým krokem kupředu. Celý systém potřebuje přepracovat,
což nebude úplně snadné. Péče o duševně nemocné začíná u Medicaid, který se však liší
v jednotlivých státech. Poté zahrnuje 8 federálních agentur, které spravují 112 zdravotních programů
týkajících se duševních nemocí.

A také sociální agentury
ve všech 50 státech. Je to naprostý chaos. Až na to, že je to urážkou chaosu. Chaos může skončit
nějakým uspokojujícím řešením. Tohle je nějaké frustrující
chaotické vyschlé lejno. Ale netvrdím, že neexistují programy,
které by fungovaly. Podívejme se na program
Asertivní komunitní začlenění. Ten dovoluje lidem s vážnými
duševními chorobami žít v komunitě, domlouvá jim pravidelné domácí prohlídky a pomáhá jim zařizovat si věci
okolo bydlení a zaměstnání.

Jedna sociální pracovnice
vám vysvětlí, jak to funguje. Tato zdravotní péče
nezahrnuje jen návštěvy psychiatra. Zahrnuje pocit, že máte práva. Zahrnuje včasné placení nájmu. Místo toho, abychom se s lidmi
jednou či dvakrát měsíčně scházeli a ptali se jich, jak se jim daří, děláme vše pro to, aby žili jako nezávislá
součást komunity.

Skvělé. To vše zní mnohem lépe než to,
co momentálně zkoušíme. Což je nic, skoro nic,
jen málo, vlastně nic a vězení. Ale v mnoha státech programy
Asertivního komunitního začlenění upadly v nemilost kvůli škrtům v rozpočtu
nebo problémům s proplácením péče. A to i přes to, že se tyto programy
podle studií zaplatí samy.

To je fantastické. Vládní programy jsou
jako absolventi na prvním rande. Pokud za sebe dokážou zaplatit,
je to zázrak. A tohle je pouze jeden program. Existují i další,
lišící se podle potřeb lidí. My, jako společnost,
musíme přijít na to, jak je financovat. Nejen proto, že to bude šetřit peníze,
ale i proto, že to zachrání životy. A pokud si dobře pamatuji, někteří politici
by tento problém velmi rádi vyřešili.

Tohle není o zbraních,
to je o duševní chorobě. Mnoho těchto střelců mělo duševní poruchy. Jestli potřebujeme lepší psychiatrickou péči?
To tedy ano! No dobře, tak směle do toho. Pokud chceme využívat
duševně nemocné lidi k tomu, abychom se vyhnuli konverzaci o zbraních, měli bychom jim aspoň
zajistit nějaký léčebný plán. Překlad: Mithril
www.videacesky.cz