Jak si zlepšit náladu a zatočit se smutkem

Taky míváte občas pocit, že byste potřebovali tlačítko, které stačí zmáčknout, abyste měli zase dobrou náladu, když vám není úplně nejlépe? Takové tlačítko by bylo praktické. Dokonce taková tlačítka máme, jen nejsou vždy vidět. Teď se vám pokusím přiblížit, jak ta tlačítka fungují a jak si instinktivně můžete rychle zlepšit náladu. Rád bych se s vámi podělil o dva příběhy, ten první je smutný a ten druhý vtipný.



Začnu tím smutným. Ten se odehrál loni, když mi zemřel otec. Byla to situace, která nás dost zasáhla. Ačkoliv strávil své poslední měsíce v nemocnici, byl často na jednotce intenzivní péče a chronicky nemocný byl už několik let. Je to samozřejmě něco, co člověka zasáhne. Na jednotce intenzivní péče jsme byli ještě v noci, pak jsem šel spát a ráno mi volali, že zemřel.



Určitě si dokážete představit, jak hluboce mě to zasáhlo. Stáli jsme u postele s mrtvým a já v tu chvíli neměl jen ten problém, že můj otec byl mrtvý, ale i kvůli něčemu jinému. Když je někdo chronicky nemocný, nemůžete tomu přizpůsobit celý život, musíte i nadále nějak fungovat, proto jsem normálně pracoval, měl závazky atd. Když jsem stál u postele s mrtvým, věděl jsem, že musím jet, protože ten večer jsem měl mít stovky kilometrů odtamtud přednášku před 500 lidmi, kteří očekávali, že budu mít skvělou náladu.



Můžete si představit, jak mi bylo. Věřím, že každý by měl pochopení, kdybych řekl: "Lidi, nechte to plavat, dnes to nezvládnu a neudělám to." Na druhou stranu je pro mě život vždy důležitější než smrt a tomu, co funguje, bychom se podle mě měli věnovat více než všemu tomu, co je náročné, komplikované atd., to je pro mě důležité. Možná to někomu z vás připadá divné, to chápu, ale tehdy jsem se rozhodl, že pojedu a ta přednáška bude.



Tak jsem nastoupil do auta, cesta probíhala skvěle, měl jsem své emoce pod kontrolou a rodinu na telefonu a pak jsem dorazil, čekal na mě sál s 500 lidmi, to si dokážete představit. Jako dnes vy, všichni si vzali volno, zařídili si hlídání dětí, dorazili, zaplatili za to... To prostě nejde vzít nohy na ramena. Všechno už je připravené, sál se plní, do začátku zbývá asi čtvrt hodiny, já stojím za pódiem a v tu chvíli se mi v hlavě začnou objevovat takové obrázky.



Viděl jsem svého otce, jak na jipce lapá po dechu, má kyslíkovou masku. Byl zmatený, ke konci nás už nepoznával. Viděl jsem ho ležet v posteli, když už byl mrtvý, a v tu chvíli to se mnou šlo strašně rychle z kopce. Do očí mi vhrkly slzy a říkal jsem si: "Teď tam nemůžeš jít, to nejde." Co se dá v takové situaci dělat?



Byl jsem... Naštěstí jsem byl tak duchapřítomný, že jsem věděl, že si to nemůžu dovolit, že se nesmím zhroutit. Vytáhl jsem svůj mobil a udělal jsem to jediné, co vždycky pomůže a zlepší mi náladu, to jediné, co v tu chvíli zabralo. Díval jsem se na fotky mé rodiny. Má těhotná manželka, porodní sál po narození našeho syna, on, jak v dalších měsících rostl...



Možná ten pocit znáte, když vás něco zasáhne opravdu hluboko, můžete ten negativní pocit vyvážit něčím pozitivním, jako by vás někdo kousek po kousku táhl z té hluboké strašné oblasti do oblasti pozitivní. A pak najednou člověk přeskočí na jinou kolej. Na začátku je všechno mol a najednou je to dur. Tak jsem se z toho dostal a fungovalo to, tak jsem šel ven a přednášel a bylo to zvláštní, myslím, že nikdo nic nepoznal, vystupoval jsem docela normálně, bavili jsme se, já se taky bavil.



Samozřejmě jsem podvědomě věděl, že se stalo něco zlého, otec umřel atd. To bylo ale emočně trošku víc v pozadí a byl jsem rád, že jsem to udělal, protože to v tu chvíli bylo jako dovolená od smutku. Jel jsem domů, zhroucení proběhlo u kuchyňského stolu a... No jo, zpětně jsem byl strašně rád. Proč? Byl jsem rád, protože jsem dělal to, co pro mě bylo důležitější než smutek.



Prožili jsme pěkný večer, bylo to jako plus místo mínus. Byl jsem rád, protože v těch dvou hodinách jsem něco zvládl, distancoval jsem se od svých pocitů, vzal si dovolenou od smutku. A byl jsem rád, protože jsem zjistil, že mám tlačítko, které jde vždycky použít. Myslím, že každý potřebuje takové tlačítko, nevím, jaká máte vy. Jsou to fotky rodiny, určití lidé, se kterými si voláte, nebo třeba nějaká melodie, vůně, vzpomínka, cokoliv... Myslím, že každý by měl mít něco takového, po čem může sáhnout, když je na dně.



To byl ten smutný příběh. Teď přijde ten vtipný. Nedávno jsem seděl v kanceláři, trošku brouzdal na YouTube, a protože rád hledám impulzy do svých přednášek, cíleně jsem něco hledal, když jsem narazil na něco fakt divného, co vám musím ukázat. Každá buňka mého těla je šťastná, každá tělní buňka se cítí dobře.



Každá buňka mého těla je šťastná, každá tělní buňka se cítí dobře. Každá buňka všude v těle, každá buňka je na tom skvěle. Každá buňka všude v těle, každá buňka je na tom skvěle. Každá buňka mého těla je šťastná, každá tělní buňka se cítí dobře.



Vysvobodím vás. Když jsem to video viděl, moje první myšlenka byla: "Co si dali?" Druhá: "Kde se to dá sehnat?" A třetí, že mi to přišlo hloupé, nevím, jak to máte vy. Pozoroval jsem vaše obličeje a někteří se tvářili takhle, jiní takhle. Podle toho, jak se cítíte, vám to přijde buď hloupé, nebo vtipné. Když jsem se dodíval, zakroutil jsem hlavou a pomyslel si: "Ty se tady zabýváš motivací a co se za ní skrývá a hlavou a biologií a píšeš knihy a máš Každá buňka...



Pak jsem šel domů a stalo se něco šíleného a neuvěřitelného, o co se s vámi musím podělit. Otevřou se dveře, manželka mě pozdraví s naším synem v náručí. Musím říct, že mu tehdy byly dva ro... dva měsíce a rodiče mezi vámi vědí, že dva měsíce jsou věk, kdy toho děti moc nenaspí. Oba jsme měli náročnější období, oba kruhy – má žena nemá nikdy kruhy pod očima – já měl kruhy pod očima.



A člověk má trošku narušený spánkový režim, to k tomu tak trochu patří a nejspíš je to dáno i biologií, že dámy si toho protrpí víc než pánové a někdy i přebírají více zodpovědnosti... Má ženo, miláčku, ty jsi tady... Děkuju, miluju tě... To je super... Takže, stalo se následující: Otevřely se dveře, manželka mě pozdravila se synem v náručí a měla...



Pánové, znáte to, když vaše žena, vaše partnerka má ten výraz? Ten výraz, který říká: "Teď neřekni nic špatně." Znáte ho? Takže se otevřou dveře, manželka mě zdraví a já: "Ahoj miláčku!" Manželka má ten výraz a já v hlavě vlezlou melodii. V duchu se sám před sebou stydím a slyším: Každá buňka mého těla je šťastná, každá tělní buňka se cítí dobře. A já si říkám: "Ojojojojoj..."



A zatímco si to říkám, obličej mé ženy se uvolní, usměje se na mě a říká: "Ahoj miláčku, jsem ráda, že jsi tady." A já si říkám jenom "Páni... Co se to teď stalo?" A přiznávám, že od té doby je ta písnička moje osobní mantra. Tu písničku poslouchám a myslím na ni, kdykoliv to jde. Když je něco těžké, komplikované, náročné, myslím na: Každá buňka mého těla... Ráno v posteli...



Náročný zákazník... Nervozita před přednáškou... Únava atd. Vyzkoušejte to někdy. Funguje to. Dokonce i u lidí. Představte si někoho, koho vůbec nemáte rádi. Je někdo takový? Kolega, soused, člen rodiny o Vánocích... Dokážete si to představit? Teď si představte, jak ho příště uvidíte, dejte si teď předsevzetí, že si řeknete: Každá buňka mého těla...



Vyzkoušejte to, funguje to. A to je právě ono, obracíme se dovnitř, mluvíme se sebou pozitivně, tím se postavíme negativním pocitům a pak budou následovat pocity. Naše vnímání vede, pocity následují. To, na co se soustředíme, určuje, jak nám je. A o tom byl ten příběh, někteří tomu říkají vnitřní hlas. Někteří s ním mají potíže, dávají mu jméno "můj vnitřní lotr Günther", jsou lidi, kteří se ráno v 6 vzbudí, zvoní budík a říkají si: "Pusť se do toho."



A vnitřní hlas na to: "Do toho, zase si lehni." Pak se budík ozve znovu, vypnou ho a dalších 10 minut vyjednávání. Znáte to? Pak jsou tu ti lidi, co si řeknou: "Jupí, je tu nový den!" K těm patříte vy, že? Zazvoní budík a vy si říkáte: "Hlava, ruce i nohy jsou tu, super!" Nic nebolí? Super. Něco bolí? Ještě žiješ. Miláčku, ty jsi tu ještě taky?



Super. Miláček už tam není? Velmi... To záleží. A to je přesně ta chvíle a jde o to v tu chvíli mít ty správné myšlenky, které vedou nás a naše pocity. Přeji vám, abyste ta motivační tlačítka měli, abyste je našli a pečovali o ně. A teď mám prosbu. Ta písnička, kterou jsem vám pustil, se jmenuje "Körperzellenrock" – Rock tělních buněk.



Zadejte to na YouTube.Nebo "Jede Zelle meines Körpers ist glücklich" a udělejte mi laskavost: Šiřte toto video. Pomozte mi, aby tu písničku znala spousta lidí, aby se na ni taky mohli podívat, a když se nebudou cítit úplně nejlépe, aby proti tomu něco měli. Děkuji. Překlad: _lenkaz_ www.videacesky.cz