Jak velkou vlastně máte nad věcmi kontrolu?SciShow Psych

Znáte ta tlačítka ve výtazích na zavírání dveří? Ta, do kterých pořád bušíte, dveře se nezavírají, vy už chcete nahoru, a které podezříváte z toho, že jsou na nic? Zřejmě nedělají a chvíli už to tak bude. Americký zákon o zdravotním postižení z roku 1990 říká, že dveře výtahu musí být otevřeny, aby vozíčkář nebo člověk se špatnou chůzí stihl nastoupit. A žádné tlačítko to nesmí zkrátit.

Hasiči to můžou obejít, ale pro nás ostatní to je podvrh. V našich životech je vlastně dost nefungujících čudlíků. Když města přešla k počítačům, aby časovala dopravní signály, mnoho tlačítek na přechodech se na část dne stalo neužitečnými. Tyto tlačítka jsou trochu frustrující, ale je těžké je nemačkat. A malá lež neuškodí. Tato placeba vám pomůžou alespoň trochu ulevit. Tomuhle psychologové říkají vnímaná kontrola.

Vnímaná kontrola je, jak moc si myslíte, že máte nad situací kontrolu. Někdy ji odhadnete dobře, někdy je to více či méně, než jakou vlastně máte. Studie obecně naznačují, že pocit určité kontroly v životě je opravdu důležitý pro fyzické a duševní zdraví. Třeba klienti v pečovatelských domech byli šťastnější, aktivnější a čilejší, když se měli sami rozhodovat. Zaměstnanci jsou šťastnější, zdravější a méně končí, když mají pocit kontroly nad rozvrhem a povinnostmi.

A lidi s panickými poruchami nemají tolik záchvatů, když mají pocit kontroly. V jednom pokusu byli tito pacienti napojeni na vzduchovou masku, kterou jim pouštěli kyslík a trochu oxidu uhličitého. Mohli si snížit množství CO2 na stupnici, která se na znamení funkčnosti měla rozsvítit. Polovině pacientů se rozsvítila, polovině zase ne. Ve skutečnosti žádná ze stupnic nic nedělala, ale skupina, která ji měla za funkční, měla méně symptomů úzkosti.

Zajímavé je, že v mnoha případech není rozdíl v množství něčí skutečné kontroly. Žádný z těchto pacientů nemohl nic změnit. Záleží jen na vnímání kontroly. Což nás přivádí zpět k výtahovým a přechodovým tlačítkům. Opravdu nedokážeme říct, kdy nemáme kontrolu? Ukázalo se, že lidé jsou pozoruhodně dobří v klamání sebe sama. Psycholožka Ellen Langerová odhalila tuto tendenci v polovině 70.

let, když udělala sérii hazardních pokusů. V jednom dostali kancelářští pracovníci los, nebo si mohli vybrat jeden z hromádky. Pak měli říct, za kolik by svůj los prodali. I když byl daný lístek zcela náhodný, účastníci, kteří si vybrali losy sami, si mysleli, že má větší cenu, a řekli, že ho prodají za vyšší cenu. V jiné studii vysokoškoláci sázeli, zda hrací karta vybraná z balíčku bude vyšší než soupeřova.

Mohli vsadit až čtvrťák, přece jen to byly sedmdesátky. Když měli dobře oblečeného, sebevědomého soupeře, který to hrál už dřív, vsadili méně. A když byl jejich soupeř plachý a nemotorný, který byl ale také herec, vsadili více. V obou případech bylo vše určeno náhodou. Nebyl žádný způsob, jak ovlivnit hru.

Ale účastníci se chovali, že mohou. Langerová nazvala tento iracionálně vysoký smysl pro jednání iluze kontroly. To je, když vlastně nemáte takovou kontrolu. Proč to děláme, není jasné, ale náš smysl pro kontrolu není striktním znázorněním reality. Je to vnímání, něco aktivně vytvořené naším mozkem. A není tak těžké si věci pospojovat. Takže pokaždé, když zmáčknete tlačítko ve výtahu, i když se to mezi cizími lidmi zdá jako věčnost, dveře se vždy zavřou.

Jen to vypadá, že za to můžete. A jestli vám to udělá dobře, tak si ten falešný čudlík mačkejte dál. Ale pro pocit skutečné moci zmáčkněte tlačítko na otevření dveří. To funguje. Překlad: Kara www.videacesky.cz