Dystopické fikce: Jak vám příběhy mění myšlení

Jsou dvě dystopické fikce, které se často
zmiňují jedním dechem, protože jsou to vzájemné protějšky. První popisuje svět protkaný systémem,
který na vše dohlíží. Sleduje každý váš pohyb a kdokoliv se vůči němu
vymezí, je zatčen a popraven. Všichni uctívají Velkého Bratra,
fiktivního diktátora, a zmínky o historii
se neustále mění.

Druhý je o společnosti, která se zabývá neustálým rozptylováním.
Sportem, pornografií a sexem. A – když to nefunguje – drogami. Rozdíl je dobře popsán Neilem
Postmanem v knize Ubavit se k smrti. Orwell se bál těch,
kteří zakazují knihy. Huxley se bál, že by
nebyl důvod zakázat knihu, protože by ji nikdo nečetl. Orwell se bál těch,
kteří skrývají informace, Huxley se bál těch,
kteří by nám dali tolik informací, že by nám nezbylo
než být pasivní a egoističtí.

V 1984 byli lidé
zmanipulováni pomocí bolesti. V Překrásném novém světě
byli zmanipulováni požitky. Zajímavé mi na tom přijde to,
že i když jsou tyto společnosti rozdílné, způsob, jakým jsou
vytvořeny a udržovány, je stejný. A to skrze média a částečně i i umění. V poslední době
se objevily studie o tom, jak příběhy,
zejména v knihách, můžou změnit
chemické pochody ve vaší hlavě.

Na The New School
v New Yorku objevili, že beletrie
posiluje smysl pro empatii. Testovali to i u nebeletrické
literatury a populární beletrie, ale ty neměly stejný efekt. Předpokládá se, že postavy ve fantasy,
science-fiction a dalších žánrech jsou konzistentnější
a předvídatelné.

Tím pádem se čtenář nemusí
namáhat, aby jim porozuměl. V beletrii jsou ale postavy
více propracované a komplikovanější. Čtenář se sám
musí snažit jim porozumět. Knihy mají socializující vliv. Ne socializující. Ale socializující. Učí nás o emocích ostatních lidí. Umožňují nám s nimi soucítit a naučit se chovat
inteligentně mezi ostatními lidmi.

Jinak řečeno z vás čtení
doslova dělá lepšího člověka. V jiné studii od Paula Zaka
na Claremont Gruaduate University se lidé dívali na krátký film
o otci, kterému syn umíral na rakovinu. Krevní testy ukázaly,
že účastníci experimentu měli zvýšený
obsah kortizolu a oxytocinu. To souhlasí
s pocitem nesnází a empatie. Ukázalo se, že když čtete knihu,
díváte se na film, nebo slyšíte příběh, vaše tělo reaguje stejně, jako kdyby se to
samé jako postavám dělo vám.

Empatie je nejen schopnost
porozumět pocitům jiného člověka, ale sdílet je. A tento fenomén je velmi
nebezpečný pro totalitní režim. Diktátor chce,
abyste vnímali pouze něj. Ale literatura vám umožňuje vnímat pocity
a myšlenky celého lidského druhu. V Orwellově a Huxleyho knihách jsou postavy vládou
systematicky izolovány od společnosti, protože režim ví, že získat
nad někým úplnou nadvládu lze jen skrze izolaci.

A v obou případech toho dosahuje
podrýváním jakékoliv formy umění. V 1984 se hodně mluví o tom,
jak se historické záznamy neustále mění. Něco, co je pravda v pondělí,
je v úterý zrada. Celý román je vlastně o tom, jak totalitní režim
dokáže zlikvidovat pravdu.

Ale méně se mluví o tom, že umění je také
pozměňováno a utlačováno. A všechna zábava,
kterou tato společnost vytváří, je určená k tomu,
aby v lidech probudila hněv. Hlavní postava Winston popisuje,
co se stalo z filmů. Včera v kině
byly jen válečné filmy. Jeden o tom, jak ve Středozemním
moři vybuchuje loď s uprchlíky. Obecenstvo bylo pobavené tím, jak se jeden tlustý
muž snaží uplavat vrtulníku.

Tady přestanu, ale popisy
násilí pokračují na celé stránce. Ukazují smrt tlustého muže,
židovské ženy a jejího dítěte. Publikum si užívá
svou bezúhonnost a to, že může oslavovat
smrt svých nepřátel. Z naší perspektivy oběti,
ke kterým by měl směřovat soucit, jsou o něj v kině připraveni. Neustálé opakování
násilí dosáhlo svého cíle.

Usmrtilo empatii. Představte si,
co by to s vámi udělalo, kdyby všechny filmy byly jako
válečné scény z Amerického snipera. V Překrásném novém světě vláda používá
jiné prostředky, ale cíl má stejný. Místo zahlcení médií
násilím je zahlcuje sexem. Lidé v něm chodí
do pocitových kin, kde promítají pornografii
s vůněmi a hmatovými receptory. Hlavní postava vyrostla
mimo režim Světového státu a naučila se číst
z děl Shakespeara.

Když do Světového státu dorazí,
je zděšený jeho povrchností a v konfrontaci
s členem vládnoucí třídy tvrdí, že svět ztratil něco cenného. Ztratil umění. "Othello je dobrý.
Je lepší než pocitové kino." "Samozřejmě," řekl inspektor. "Ale to je cena za stabilitu.

Musíte si vybrat mezi
štěstím a vyšším uměním. My jsme ho obětovali. Máme pocitová
kina a kohoutky s vůní." "Ale ty nemají význam." "Mají samy sebe. Pro diváky
jsou to přijatelné pocity." Není nic, co by umění podkopalo tolik
jako to, že jsou to jen přijatelné pocity. Zlehčovat roli umění ve společnosti je jen jednou z taktik,
jak přetrhat vztahy mezi jednotlivci.

Ale je to důležitá část, protože obyvatelům pak nedochází,
o co doopravdy přichází. Jejich společnost je efektivně udržuje
spokojené, nečinné a bez zájmu. A rozostří výhled na opravdové štěstí,
které by mohli zažít. Léta se čtenáři srovnávali tyto
knihy s jejich vlastními společnostmi. Není těžké si
spojit Ideopolicii s NSA. Nebo pocitová kina
s různými žrouty času dneška.

Ale jestli existují části naší společnosti
spojitelné s dystopickou fikcí, mělo by být utěšující, že nám Orwell
a Huxley dali návod, jak jí předejít. Empatická a vzdělaná společnost je pro opravdový i fiktivní
totalitní režim to největší nebezpečí. Myslím, že otázka,
zda jsme čím dál tím méně empatičtí, je pořád otázkou. Otázkou však není to,
že čteme čím dál tím méně. Takže jestli se bojíte,
že vám politika připomíná dystopii, pak by váš první akt
vzdoru měl být otevření knihy.

A když už jsme u učení se,
tento díl je sponzorovaný Skillshare. Skillshare je skvělá
stránka na videotutoriály o designu, focení,
filmu a dalších. Mají přes 17 000 kurzů a můžete dostat členství
s přístupem ke všem z nich za méně než
10 dolarů za měsíc. Skillshare jsem
používal už před sponzoringem a naučil jsem
se tam hodně o After Effects.

Jestli vás zajímá animace,
měli byste se na to podívat. Prvních pět set lidí,
kteří použijí odkaz pod videem, dostanou první dva měsíce zdarma. Dělám videa každé dva týdny, kde zkoumám techniky psaní
v knihách, filmech, seriálech a tak dále. Jestli se vám to líbí a chcete vidět víc,
podpořte mě na Patreonu. Ještě jednou děkuji všem, kteří už mě
podpořili, a uvidíme se za pár týdnů.

Piště dál. Překlad: Šaman Bobo
www.videacesky.cz