Harry Potter: Jak Rowlingová píše o záhadách

Knihy o Harry Potterovi
jsou efektivně napsané záhady. Jsou to i fantasy knihy,
ale pod fantasy světem je příběh, který je o dedukci,
vyslýchání a hledání stop. A jsou to dobré záhady,
protože jsou fér. Rowlingová nepodvádí. Všechny stopy jsou čtenáři
k dispozici, pokud dává pozor. A v poslední době se hodně příběhů
o záhadách od tohoto přístupu odklonily. Záhady jsou o pokládání
otázek a poskytování odpovědí.

A pokud se koncentrujete
jen na jedno, nerozluštíte je. J. J. Abrams je známý
termínem záhadná krabička. Je to styl vyprávění,
který dává důraz na tajemství. Pokládá obecenstvu otázky
a odpověď odkládá skoro donekonečna. V Síla se probouzí divák přemýšlí,
kdo jsou Reyini rodiče. I když v té době to
nevěděli ani ti, kdo film natáčeli. Je to i důvod, proč si diváci
připadali ošizeni Posledním z Jediů. Nebyl to fér přístup.

Na druhé straně
jsou scény, jako je tahle. Kde začneme? Co třeba u nich? Zve ji na jídlo,
ale sám má malou porci. To znamená,
že chce zapůsobit, ale na sobě šetří. Možná nemá hlad. Ne, má malý talíř.
Předkrm. Dočista vyjedený. Ona už skoro dojedla dezert.


Kdyby ho zvala, dal by si víc. Má hlad a nemá na to.
Koukni na jeho manžety a boty. Seriál Sherlock si užívám,
ale ne jako seriál o záhadách. Je tam mnoho scén,
které nám ukazují, jak je chytrý, ale nemáme
šanci sami něco uhádnout. Je to jen: Tady je odpověď.
Vidíte? Jsem chytrý. Harry Potter je jako klasický
Sherlock Holmes, perfektně to vyvažuje. Vypráví o záhadách,
které lze uhádnout, ale nejsou očividné. To je jen přístup.

My ale chceme zjistit,
jak to Rowlingová dělá. Jak schováte stopy v knize,
když si čtenář přečte každé slovo? OBČASNÁ VÁGNOST Když jsem to začínal zjišťovat, myslel jsem, že filmy mají
ve schovávání stop výhodu. V Šestém smyslu... Pozor na spoiler? To, že postava Bruce Willise je mrtvá,
je naznačeno několika způsoby, často tím, že se něco neděje.

Jako že na něj nikdo
nemluví nebo si ho nevšímá. Tyto nápovědy fungují vizuálně,
ale v próze by se těžko schovaly. Ale zjistil jsem,
že to může být i opačně. Ve fikci neexistuje
nic bez autorovy vůle. A jen pár frázemi Rowlingová může
schovat informace tam, kde filmy nemohou. Například v třetí knize je tajemstvím,
že Lupin je vlkodlak. A jednou z nápověd je,
že když se Lupin střetne s bubákem, který se promění v to,
čeho se bojíte, změní se v stříbřitě
bílý kotouč visící ve vzduchu.

Takhle to vypadá ve filmu. V knihách je pro čtenáře těžší
si domyslet, že se Lupin bojí měsíce. NĚMÍ PODEZŘELÍ Rowlingová také často zakryje klíčovou
postavu tím, že ji nezahrne v dialogu. V druhé knize je Ginny ta, která pod vlivem
Voldemorta otevře Tajemnou komnatu. Nikdy ji z toho nepodezíráme,
protože vůbec nemluví.

Kniha nám často řekne,
jak na tom je – nikdy moc dobře, ale vždy je to v kontextu toho,
jak se s událostmi vypořádávají ostatní. Ve filmu to moc nefunguje, protože film nám
nemůže ukázat její myšlenky bez jejího výrazu,
který to prozradí. Místo toho na ni máme
jeden záběr s neurčitým výrazem a pak druhý, kde se tváří
provinile, čímž se prozradí. SKRYTÉ STOPY Když už mluvíme o Ginny,
další metodou je zmínit stopy dohromady
s dalšími věcmi a odvést pozornost.

Rowlingová to dělá neustále. Zásadní stopou je,
že Ginny si do školy přinesla deník. Poprvé je to zmíněné, když si Weasleyovi
zapomněli spoustu věcí doma. Předpokládáme,
že je tam kvůli vtipu. Podobně se stopa schovává
mezi dalšími věcmi v třetí knize, když dvojčata mluví
o všech tajných cestách z Bradavic, tady, když narazí na viteál
při uklízení Siriusova domu.

A v šesté knize, když Harry najde
další viteál, aniž by si to uvědomil. V páté knize je
Broderick Bode zavražděn rostlinou, když je v nemocnici. Rostlinu vidíme dorazit, ale vedle ní je výrazný kalendář,
takže se na ni nesoustředíme. Pak Rowlingová uvede něco,
co nás hodně zajímá.

Nevillovy rodiče,
o kterých jsme hodně slyšeli. Tím naše pozornost
nevydrží u rostliny. Skvělou výhodou je,
že tato knižní série je fantasy, takže má spoustu různých dekorací, mezi které se mohou
schovat různá tajemství. Většina těchto věcí
nemá význam pro záhadu, i když jsou užitečné
v jiných částech zápletky. CHARAKTERISTICKÉ POPISY Ale i když je Harry Potter neskutečně
rozmanitý v detailech jeho světa, to, co je stabilní a čeho se
můžeme držet, je vnější popis postav.

Mám tady test.
Dám vám popis tří postav. Zkuste uhádnout, kdo je kdo. MASTNÉ ČERNÉ VLASY
BLEDÝ OSTRÝ OBLIČEJ BRÝLE ZVĚTŠUJÍCÍ JEJÍ OČI Odpovědi jsou
Snape, Draco a Trelawneyová. Jestli jste uhádli
alespoň jednu, je to úžasné.

Knihy jste nejspíš četli před lety. A jen několikaslovný
popis ze světa tisíců postav se vám hned vyjeví. A to díky jednoduchému opakování. Rowlingová nikdy nepromešká příležitost
připomenout hlavní rys postavy. Postava s hustými střapatými
hnědými vlasy je vždy Hermiona. Když má někdo půlměsícové brýle,
je to vždy Brumbál. Žena s obličejem jako
ropucha je vždy Umbridge.

Toto je v příběhu užitečné proto, že Rowlingová může
kdykoliv postavu skrýt, ale pořád je tu fér náznak,
kdo ta postava je. V páté knize Harry omylem
zničí křišťálovou kouli s proroctvím. Vypluje z ní duch ženy
s brýlemi zvětšující její oči. Harry si myslí,
že ji poznal, ale potvrdí to
až Brumbál o třicet stran později. Ale pozorný čtenář ví,
že je to Trelawneyová.

A potěší ho, že měl pravdu. Takže s chytrými popisy,
němými podezřelými, schovanými stopami
a charakteristickými popisy Rowlingová vypráví o záhadách,
na které lze přijít a dobře se čtou
od začátku do konce. A jestli hledáte důvody, proč tyto
příběhy okouzlily tolik mladých čtenářů, tohle bude jedním z nejdůležitějších. Překlad: Šaman Bobo
www.videačesky.cz