Přinášíme vám velmi zajímavou přednášku z Harvardu na téma morální stránka vraždy a co je tou správnou věcí, kterou je třeba udělat. Sérii těchto přednášek, které patří k jedněm z nejnavštěvovanějších kurzů na univerzitě, vede Michael Sandel, americký politický filozof a profesor na Harvardu.
Spravedlnost
s Michaelem Sandelem Morální stránka vraždy Toto je přednáška o spravedlnosti
a začneme příběhem. Představte si,
že jste řidič tramvaje. A vaše tramvaj jede z kopce po
trati rychlostí 95 kilometrů v hodině. A na konci tratě si všimnete
pěti dělníků, kteří na ní pracují. Pokusíte se zastavit,
ale nejde to. Nefungují vám brzdy.
Jste zoufalí, protože víte, že narazíte-li do těch pěti dělníků,
pak všichni zemřou. Předpokládejme,
že toto víte s jistotou. Takže jste bezradní, dokud si nevšimnete,
že je vpravo vedlejší trať. Na konci této tratě
je jeden dělník, který na ní pracuje. Řízení vám funguje, takže byste mohli s tramvají odbočit,
pokud byste chtěli, na tuto vedlejší trať.
Zabít tak jednoho, ale ušetřit pět. První otázka zní: Co je správné udělat? Co byste udělali vy? Budeme hlasovat. Kolik z vás by s tramvají zatočilo na vedlejší trať?
Přihlaste se. Kolik z vás by nezatočilo?
Kolik z vás by
jelo pořád rovně? Nechte ruce nahoře,
vy, kteří byste jeli stále rovně. Hrstka lidí by jela rovně,
drtivá většina by zatočila. Nejdříve si poslechněme... Nyní musíme začít
zkoumat důvody, proč si myslíte, že je to správné. Začněme
s většinou, která by zatočila na vedlejší trať... Proč byste to udělali,
co by bylo tím důvodem?
Kdo se s námi
dobrovolně podělí o důvod? Prosím, stoupněte si. Protože by nebylo správné zabít pět lidí,
když můžete místo toho zabít jen jednoho člověka. Nebylo by správné zabít pět, když místo toho
můžete zabít jen jednoho. To je dobrý důvod. Kdo dál?
Všichni souhlasí s tímto důvodem? Prosím.
Podle mě je to stejný důvod,
jaký měli lidé v letadle 11. září, kteří navedli letadlo na pole
v Pensylvánii jako hrdinové, protože si vybrali
zabít lidi v tom letadle, a ne zabít více lidí
ve velkých budovách. Takže je to stejný
princip jako 11. září? Je to tragická okolnost, ale lepší
zabít jednoho, aby přežilo těch pět. To je hlavní důvod pro ty,
kteří by zatočili, ano? Teď si vyslechněme ty,
kteří jsou v menšině.
Ty, kteří by neodbočili. Ano. Já bych řekl, že to je stejný typ mentality,
který ospravedlňuje genocidu a totalitarismus. Abyste zachránil jeden
typ rasy, vyhladíte jinou. Takže co byste
v tomhle případě dělal? Abyste se vyhnul
hrůzám genocidy, najel byste do pěti lidí a zabil je? Dejme tomu, ano.
Ano. Dobře, kdo dál? To je odvážná odpověď, děkuji. Zvažme další případ s tramvají. Uvidíme, zda se ti,
kteří byli ve většině, budou držet toho principu: "Lepší, když zemřít jeden
a přežije jich pět." Tentokrát nejste řidičem
té tramvaje, jste přihlížejícím, který stojí na mostě
a shlíží na tramvaj na trati.
A dole po trati jeden tramvaj a na konci té
trati je pět dělníků, brzdy nefungují, tramvaj se chystá do těch
pěti dělníků najet a zabít je. A teď nejste řidičem a cítíte se opravdu bezradně. Dokud si nevšimnete,
že vedle vás stojí a naklání se přes zábradlí, velmi tlustý muž.
A vy byste do něj mohli strčit. Přepadl by přes most na trať, přímo do cesty té tramvaji. On by zemřel,
ale zachránil by život pěti lidem. Kolik z vás by strčilo toho tlustého
muže přes zábradlí? Zvedněte ruku. Kolik z vás by ho nestrčilo?
Většina by ho nestrčila. Samozřejmě se nabízí otázka.
Co se stalo s tím principem: "Lepší zachránit pět, i za cenu obětování."
Co se stalo s tím principem, který téměř každý z vás
podporoval v prvním případě? Potřebuji to slyšet od někoho,
kdo byl ve většině v obou případech. Jak vysvětlíte rozdíl
mezi těmi dvěma? Ten druhý podle mě vyžaduje aktivní
volbu toho, že strčím osobu dolů. Řekl bych, že ta osoba by jinak nebyla
bývala vůbec do té situace zapletena.
Takže rozhodnout za ni... že bude zapletena do něčeho,
čemu by se jinak vyhnula, je, je významnější čin víc
než v tom prvním případě. Ty tři skupiny, řidič a ty
dvě skupiny dělníků jsou už součástí té situace. Ale ten muž, ten jeden
na té postranní koleji... Ten si nevybral obětovat svůj
život o nic víc než ten tlustý muž, že? To je pravda,
ale ten je na trati.
Tamten byl zase na mostě. Pokračujte, pokud chcete,
můžete pokračovat. Dobře, je to těžká otázka. Ale vedl jste si dobře, vedl jste si
velmi dobře. Je to těžká otázka. Kdo dál dokáže... najít způsob, jak vysvětlit reakci většiny v těch
dvou případech? Ano? Já bych řekl,
že v tom prvním případě, kde máte toho jednoho
a těch pět dělníků, je to volba mezi těmi
dvěma skupinami a musíte se nějak rozhodnout a lidé
zemřou vinou té tramvaje, ne nutně vinou vašeho
přímého jednání.
Ta tramvaj jede a vy se musíte rozhodnout
ve zlomku sekundy, zatímco když strčíte toho tlustého muže z mostu,
tak je to z vaší strany už vražda. Máte nad tím kontrolu, zatímco nad
tou tramvají mít kontrolu nemusíte. Takže si myslím, že to
je trochu odlišná situace.
Dobře, kdo na to má odpověď? Kdo na to
může reagovat? Ne, to bylo dobré. Kdo chce reagovat?
Je tohle ten důvod? Podle mě to není dobrý důvod,
protože si vyberete, tak či tak si musíte vybrat, kdo zemře,
protože buď si vyberete zatočit a zabít člověka, což je vědomý čin zatočení, nebo si vyberete strčit toho tlustého
muže přes most, což je také aktivní vědomý čin, takže
tak či tak činíte volbu. Chcete reagovat?
Podle mě to není to samé.
Vidím dost velký rozdíl v tom, že někoho strčím
na trať a zabiju ho. Vlastně ho vy sami zabíjíte,
strkáte ho vlastníma rukama a to je jiné, než řídit něco,
co někoho jiného zabije... Teď, když jsem to řekl,
tak to moc dobře nezní. - Ne, to je dobré, jak se jmenujete?
- Andrew. Andrew, zeptám se
vás na tohle, Andrew. Představte si,
že stojím na mostě, vedle tlustého muže, nemusím ho strčit,
představte si, že stojí na poklopu, který můžu otevřít tím,
že zatočím volantem.
Zatočil byste? Z nějakého důvodu
mi to pořád připadá víc špatné. Možná kdybyste se náhodou nějak
opřel o volant nebo něco takového, ale... Nebo řekněme,
že by ta tramvaj měla jet směrem k vypínači,
který ten poklop otevře, pak bych s tím mohl souhlasit.
Dobrá.
Pořád vám to připadá horší, protože v tom prvním případě,
vám nepřijde tak špatné zatočit. Když se na to podíváte jinak, v prvním
případě jste již součástí té situace. V té druhé jste přihlížející. Takže si můžete zvolit,
že se nestanete součástí té situace. Na chvilku zapomeňme
na tento případ, to je dobré. Představme si jiný případ.
Tentokrát jste doktor na pohotovosti a přijde za vámi šest pacientů. Byli v tramvaji,
která měla otřesnou nehodu. Pět z nich utrpělo mírná zranění, jeden je
vážně zraněn. Můžete strávit celý den péčí o tu vážně zraněnou oběť. Ale za tu dobu by těch pět zemřelo, nebo se
můžete starat o těch pět, vyléčit je, ale... během toho by ta vážně
zraněná osoba zemřela. Kolik z vás by zachránilo těch pět,
nyní jako doktor? Kolik z vás by
zachránilo toho jednoho?
Velmi málo lidí, jen hrstka lidí. Zřejmě ze stejného důvodu. Jeden život versus pět životů? Teď zvažte další lékařský případ... Tentokrát jste transplantační chirurg a máte pět pacientů,
přičemž každý z nich zoufale potřebuje transplantaci orgánu, aby přežil. Jeden potřebuje srdce,
jeden plíci, jeden ledvinu, jeden játro a ten pátý...
slinivku. A nemáte žádné dárce orgánů,
už se smiřujete s tím, že všichni zemřou, a pak vás napadne, že ve vedlejší místnosti je zdravý muž,
co přišel na prohlídku. A právě si... To se vám líbí.
A právě si dává dvacet. Vy byste mohli v tichosti vzít mu těch pět orgánů,
tento člověk by zemřel, ale mohli byste zachránit těch pět. Kolik z vás by to udělalo? Někdo? Kolik z vás? Dejte ruce nahrou,
kdybyste to udělali. Někdo na balkóně?
Já jo. Vy ano? Buďte opatrný,
moc se nenahýbejte. Kolik z vás by to neudělalo? Dobře. Řekněte nám vy
na tom balkóně, co byste mu vzal
ty orgány, proč? Vlastně bych rád nastínil lehce odlišnou
možnost, kdy bych mohl vzít jednoho z těch pěti, co potřebují orgány,
který zemře první, a použít jeho čtyři zdravé orgány,
abych zachránil ty zbylé čtyři lidi.
To není špatný nápad. To je skvělý nápad. Až na to, že jste právě
zničil filozofický záměr. Vraťme se zpátky od těchto
příběhů a těchto argumentů, abychom si všimli několika věcí na způsobu, jakým se
začaly argumenty rozvíjet. Určité morální principy již
začaly už teď vycházet najevo z diskuze, kterou jsme vedli.
A podívejme se, jak tyto
morální principy... vypadají. První morální princip,
který z diskuze vyplynul, říkal, že co je správné udělat,
že co je morální udělat záleží na následcích,
které nastanou z vašeho jednání. Lepší, když přežije pět lidí,
i kdyby musel jeden člověk zemřít. To je příklad morální důsledkové teorie.
Morální důsledková teorie lokalizuje,
co je morální, pomocí výsledků činu. Pomocí stavu, ve kterém bude svět
po provedení vašich činů. Ale pak jsme zašli trochu dále,
zvažovali jsme ty ostatní případy... a lidé si nebyli tak jisti ohledně morální důsledková teorie, když lidé zaváhali, zda strčit
toho tlustého muže přes most, nebo připravit o orgány
nevinného pacienta. Lidé se přikláněli
směrem k důvodům, které měly co do činění
s podstatou jednání samotného.
Nehledě na následky. Lidé váhali. Mysleli si, že je prostě špatné,
kategoricky špatné, zabít člověka,
nevinného člověka, i kvůli záchraně pěti životů, aspoň si
to mysleli ti lidé, které jsme brali v potaz ve
druhé verzi toho příběhu.
Takže toto ukazuje
druhý kategorický způsob, jak nahlížet na morální teorii. Morální teorie kategorie lokalizuje,
co je morální s ohledem na určité morální požadavky, na určitá kategorická práva a povinnosti,
bez ohledu na následky. V následujících dnech a týdnech
poznáme kontrast mezi důsledkovou a kategorickou
morální teorií. Nejvýznamnější příklad důsledkové morální teorie
je utilitarismus, doktrína vymyšlená Jeremy Benthamem, anglickým
politickým filozofem 18.
století. Nejvýznamnějším filozofem
kategorické morální teorie je německý filozof 18. století
Immanuel Kant. Takže se podíváme se na tyto
dva rozdílné modely morální teorie. Zvážíme každý z nich,
stejně tak jako další. Pokud se podíváte na sylabus, všimnete si,
že budeme číst mnoho skvělých a slavných knih. Knihy od Aristotela, Johna Lockea,
Immanuela Kanta, Johna Stuarta Milla, a dalších.
Také si všimnete, že budeme
číst kromě těchto knih i knihy současné politické a právní
kontroverze, které kladou filozofické otázky. Budeme diskutovat
o rovnosti a nerovnosti, pozitivní diskriminaci, svobodě slova a
nenávistných proslovech, o sňatcích párů stejného pohlaví,
branné povinnosti, řadě pratických otázek.
Nejen k oživení těchto
abstraktních a vzdálených knih, ale k objasnění toho, co se děje v našem
každodenním životě, včetně politického života... z filozofického hlediska. Takže si přečteme tyto knihy
a budeme diskutovat o těchto problémech a uvidíme,
jak se vzájemně objasňují. Možná to zní dostatečně přitažlivě,
ale musím vás varovat. A varování zní: Přečtení těch knih tímto způsobem
procvičí vaše sebepoznání.
Toto čtení s sebou
nese určitá rizika. Rizika, která jsou jak
osobní tak politická. Rizika, která každý student
politické filozofie poznal. Tato rizika pramení z faktu, že filozofie nás učí
a otřásá námi tím, že nás konfrontuje s tím,
co již víme. V tom je ta ironie. Obtížnost toho kurzu spočívá ve faktu,
že vás učí to, co již znáte.
Funguje tak, že bere to,
co již známe z nepochybných tvrzení a činí to cízím. Takovým způsobem
fungovaly ty příklady. Ty hypotézy, se kterými jsme začali,
s jejich hravostí a rozmyslem. Takhle také fungují zmíněné
filozofické knihy. Filozofie nás odcizuje od známých věcí nikoliv tím, že by
poskytovala nové informace, ale tím, že vybízí a provokuje nový pohled na věci.
Ale, a v tom je to riziko, jakmile se jednou známé stane cizím už nikdy není zcela stejné. Sebepoznání je jako ztráta nevinnosti, jakkoliv zneklidňujícím
ho můžete shledávat, už nikdy ho nelze odmyslet nebo pominout.
Co činí tuto cestu složitou,
avšak zároveň fascinující, je fakt, že morální
a politická filozofie je příběh a vy nevíte, kam ten
příběh povede, ale víte, že je ten příběh o vás. Toto jsou osobní rizika. Nyní k těm politickým. Jeden ze způsobů představení
tohoto kurzu by bylo slíbit vám, že čtením těchto knih
a diskuzí o těchto tématech se stanete lepšími,
zodpovědnějšími občany.
Budete zkoumat domněnky veřejné politiky,
vytříbíte si svůj politický úsudek. Stanete se úspěšnějšími
účastníky veřejných záležitostí, ale to by byl pouze
částečný a zavádějcí slib. Politická filozofie z velké části
tímto způsobem nefunguje. Musíte připusit možnost, že z vás politická filozofie
učiní horšího občana, spíše než lepšího.
Nebo aspoň horšího
občana do doby, než z vás učiní lepšího. A to proto,
že filozofie je vzdalující, dokonce oslabující aktivita. A toto se táhne od dob Sokrata, existuje dialog, Gorgias, ve kterém se mu jeden ze
Sokratových přátel, Calicles, pokouší vymluvit filozofování.
Calicles říká Sokratovi,
že filozofie je pěkná hračka, pokud si ji člověk dopřává v rozumné
míře a ve správné životní etapě. Ale pokud se jí věnuje ve větší míře,
než by měl, je to absolutní zkáza. "Přijmi moji radu," říká Calicles, "opusť argumentaci,
poznej uspokojení z aktivního života. Vem si za příklad nikoliv ty lidi, kteří strávili
svůj život bezvýznamným debatováním, ale ty, kteří žijí dobrý život
a mají dobrou pověst a těší se ze spousty jiných požehnání."
Takže ve skutečnosti
Calicles říká Sokratovi, "Nech filozofování, prober se, běž na obchodní akademii." A Calicles měl pravdu,
měl pravdu, protože filozofie nás distancuje od konvencí, od zaběhnutých předpokladů
a od obecného přesvědčení. To jsou rizika,
osobní i politická a tváří tvář s těmito riziky stojí
jeden charakteristický únik, únik jménem skepticismus.
Základní myšlenka je asi taková: Jednou pro vždy jsme nevyřešili ani případy ani principy, o kterých
jsme se dohadovali na začátku. A pokud je ani Aristoteles, ani Locke, Kant nebo Mill, nevyřešili
ani po všech těch letech, kdo jsme my, abychom si mysleli, že je my, zde v Sanders Theatre,
za jeden semestr dokážeme vyřešit? Možná je to věc každého z vás, měli byste mít své vlastní zásady
a víc se k tomu nedá říct.
Nedá se to zdůvodnit. To je ten únik.
Únik jménem skepticismus, kterému bych já nabídl
následující odpověď: Je pravdou, že tyto otázky byly
diskutovány po dlouhou dobu, ale základní fakt, který se
stále objevoval a vytrval, může naznačovat, že i když jsou v jednom smyslu nemožné,
v dalším jsou také nevyvratitelné.
A důvodem, proč jsou nevyvratitelné, důvodem, proč jsou nevyhnutelné,
je to, že některé odpovědi na tyto otázky prožíváme každý den. Takže skepticismus, pouhé rozhazování rukama
a vzdání se morálního přemítání, není řešením. Immanuel Kant popsal problém se sktepticismem
velmi dobře, když napsal: "Skepticismus je místo,
kde si lidský rozum může odpočinout, kde může uvažovat nad svým
dogmatickým blouděním, ale není to místo vhodné
pro trvalý pobyt."
"Prosté podvolení se skepticismu,"
psal Kant, "nemůže nikdy stačit k překonání
nepokojného rozumu." Prostřednictvím těchto příběhů
a argumentů jsem se snažil naznačit nějaký smysl těch rizik a pokušení nebezpečí
a možností, které bych shrnul tvrzením, že cílem tohoto kurzu je vzbudit roztěkanost rozumu a podívat se,
kam nás může zavést. Děkuji vám za pozornost.
V takhle zoufalé situaci - musíte k přežití udělat, co je třeba. - Musíte udělat, co je třeba?
- Musíte dělat, co je třeba, asi tak. Když jste devatenáct
dní bez jídla, někdo se prostě musí obětovat,
aby ostatní přežili. - Dobrý názor. Jak se jmenujete?
- Marcus. Co byste na to Marcusovi řekli? Minule jsme začali s několika příběhy,
s několika morálními dilematy.
O tramvajích, doktorech
a zdravých pacientech, kteří se mohli stát obětmi
transplantace orgánů. U argumentů, které jsme uvedli,
jsme si všimli dvou věcí. Tou první byl způsob,
jakým jsme argumentovali. Začalo to naším úsudkem
v jednotlivých případech, snažili jsme se vyslovit
důvody nebo principy, které stály za naším úsudkem.
A pak je konfrontovali
s novým případem, kde jsme zjistili,
že přezkoumáváme tyto principy a každý revidujeme
ve světle toho dalšího. A všimli jsme si podstatného tlaku z toho,
že se snažíme uspořádat náš úsudek v jednotlivých případech. A také principy, se kterými
bychom se ztotožnili v úvahách. Také jsme si všimli něčeho
ohledně podstaty argumentů, které vyplynuly z diskuze.
Všimli jsme si, že někdy máme tendenci
hodnotit moralitu činu pomocí následků, stavu, do jakého se svět
následně dostane. Nazvali jsme to
důsledkovou morální teorií. Zároveň jsme si ale všimli,
že v některých případech jsme nebyli ovlivňováni jen následky, v některých případech
mnozí z nás cítili, že nejen následky, ale také
vnitřní charakter samotného činu má z morálního hlediska váhu.
Někteří studenti tvrdili, že jsou určité věci,
které jsou zkrátka kategoricky špatné, i když z nich pramení dobrý následek. I kdyby čin zachránil pět lidí
za cenu jednoho života. Takže jsme srovnali důsledkovou
morální teorii s teorií kategorickou. Dnes, a v příštích pár dnech, začneme zkoumat jednu z nejvlivnějších
verzí důsledkové morální teorie. A tou je filozofie utilitarismus. Jeremy Bentham,
anglický politický filozof 18.
století, uvedl jako první
jasné systematické vyjádření utilitaristické morální teorie. A Bethamova myšlenka, jeho základní myšlenka, je velmi prostá. S morálně intuitivní výzvou. Benthamova myšlenka je následující: Správným řešením, jediným správným řešením, je maximalizovat užitek.
Co myslel pojmem užitek? Užitkem myslel rovnováhu mezi potěšením a bolestí,
štěstím a utrpením. Tímto jsme dospěli
k principu maximalizace užitku. Nejdříve vypozoroval,
že každý z nás, každá lidská bytost, je vedena dvěma
samostatnými věcmi, bolestí a potěšením.
My, lidské bytosti, máme rádi potěšení
a nemáme rádi bolest. Takže bychom měli
založit morálku buď na tom, že si budeme hledět
jen svého vlastního života, nebo na tom,
že jako zákonodárci nebo občané budeme brát v potaz,
co je správné z právního pohledu. Správným řešením,
ať už individuálně nebo kolektivně, je maximalizovat, chovat se tak,
aby se maximalizoval celkový stupeň štěstí.
Benthamův utilitarismus je
někdy shrnutý do sloganu: "Největší dobro pro nejvyšší počet." S tímto základním principem
užitku na jedné straně, ho začněmě testovat a zkoumat tím, že se podíváme na další případ, další příběh, ale tentokrát
nikoliv hypotetický, skutečný případ Královna
proti Dudleymu a Stephensovi.
Toto je britský případ z 19. století, který je slavný a na právnických
školách hodně diskutovaný. Řeknu vám,
o co v tom případu šlo. Shrnu ten příběh
a pak od vás budu chtít slyšet, jak byste rozhodli,
kdybyste byli členy poroty. Noviny tehdy
popisovaly okolnosti: "Smutný příběh katastrofy na moři,
kterou vyprávěli/ ti, co na přežili na jachtě Mignonette."
Loď ztroskotala v jižním Atlantiku,
1 300 mil od pevniny. Byli tam 4 členové posádky.
Dudley byl kapitán, Stephens první důstojník,
Brooks byl námořník. Všichni to byli muži
vynikajícího charakteru, nebo se to aspoň v novinách psalo. Čtvrtý člen posádky byl
plavčík Richard Parker. Bylo mu sedmnáct. Byl to sirotek,
neměl žádnou rodinu a byl na své první
dlouhé plavbě na moři.
V novinách se píše, že odplul,
i přes výhrady svých přátel. Odplul v mladické touze a naději,
že z něj taková výprava udělá muže. Bohužel mu to nebylo souzeno. Fakta případu byla nesporná,
vlna narazila do lodi a Mignonette šla ke dnu. Čtyři členové posádky unikli
na záchranném člunu. Jedinou potravou, kterou měli,
byly dvě konzervy nakládané řepy.
Neměli žadnou vodu. První tři dny nic nejedli, čtvrtý den otevřeli jednu
konzervu řepy a snědli ji. Další den chytli želvu. Spolu s druhou konzervou řepy
jim želva umožnila přežít dalších pár dnů a poté
neměli po osm dní vůbec nic. Žádnou vodu, žádné jídlo. Představte si sami sebe
v takové situaci.
Co byste dělali? Tohle udělali oni: Touhle dobou leží plavčík Parker
na zemi v člunu, protože pil mořskou vodu
i přesto, že mu to ostatní vymlouvali, přitížilo se mu
a zdálo se, že umírá. Takže devatenáctý den Dudley,
kapitán, navrhl, že by měli všichni losovat.
Všichni by měli losovat, aby se ukázalo,
kdo má zemřít, aby zachránil ostatní.
Brooks odmítl. Nápad s losováním se mu nelíbil.
Nevíme, zda to bylo kvůli tomu, že nechtěl riskovat, nebo kvůli tomu,
že věřil v morální kategorické morální principy. Ale každopádně se nic netahalo. Další den nebyla stále
žádná loď na obzoru, takže řekl Dudley Brooksovi,
aby odvrátil pohled a naznačil Stephensovi, že by měl být Parker zabit.
Dudley se pomodlil, sdělil chlapci,
že jeho čas nadešel a zabil ho kapesním nožem,
bodnutím do krční žíly. Brooks se kvůli svému svědomí
odmítal na tomto hrůzném činu podílet. Po čtyři dny se ti tři živili
z těla a krve plavčíka. Skutečný příběh. A pak byli zachráněni. Dudley popsal jejich
záchranu ve svém deníku. s ohromujícím eufemismem, cituji: "24.
den, když jsme právě snídali... se na obzoru objevila loď." Tito tři přežívší byli vyzvednuti německou lodí.
Byli dopraveni zpět do Falmouthu v Anglii, kde byli zatčeni a souzeni. Brooks se stal svědkem obžaloby. Dudley a Stephens byli souzeni.
Nepopírali fakta. Tvrdili, že jednali z nouze,
to byla jejich obrana. Argumentovali tvrzením:
"Lepší zemře-li jeden a tři přežijí."
Státní zástupce s tímto
argumentem nesouhlasil. Říkal, že vražda je vražda. Takže tento případ šel před soud.
Teď si představte, že jste porota, a ke zjednodušení diskuze, nechte stranou právnické otázky
a předpokládejme, že vy, jakožto porota,
jste pověřeni rozhodnutím, zda to, co udělali,
bylo morálně přípustné či nikoliv. Kolik z vás by hlasovalo pro nevinu?
Že to, co udělali
bylo morálně přípustné? Kolik z vás by hlasovalo pro vinu?
Že to, co udělali bylo morálně špatné? Docela výrazná většina. Teď se podívejme, jaké pro to mají lidé důvody.
A začněme s těmi, kteří byli v menšině. Nejdříve si vyslechneme
obranu Dudleyho a Stephense. Proč byste je morálně ospravedlnili? Jaké jsou vaše důvody? Ano?
Myslím, že je to morálně trestuhodné, ale také musíme rozlišovat mezi tím,
co je morálně trestuhodné a co činí někoho
právně odpovědným. Jinými slovy, jak řekl soudce,
co je morální nemusí být nutně protizákonné, a i když si nemyslím,
že stav nouze ospravedlňuje krádež nebo vraždu
nebo jiný protiprávný čin, v určitém bodě vás stupeň nouze
opravdu zprošťuje jakékoliv viny. Dobře.
Další obhájci,
další hlasy pro obhajobu? Morální ospravedlnění toho,
co udělali? Ano. Děkuji. Připadá mi, že v takhle zoufalé situaci
musíte k přežití udělat, co je třeba. - Musíte udělat, co je třeba?
- Musíte dělat, co je třeba, asi tak. Když jste devatenáct
dní bez jídla, někdo se prostě musí
obětovat, aby ostatní přežili, a ještě k tomu, řekněme, že přežili a pak se stali
produktivními členy společnosti, kteří se vrátí domů a založí milion
charitativních organizací a tak dál.
Nakonec to může být ku prospěchu
všech ostatních. Nevím, co pak dělali, mohli třeba zabít
víc lidí. To je fuk. Prosím? Co když se vrátili domů
a vyklubali se z nich vrazi? Co když se vrátili domů
a vyklubali se z nich vrazi? Asi by vás zajímalo,
koho zavraždili.
To je fakt, to jo. To jo. - Dobrá?
- Podle toho, koho zabili. - Dobrý názor. Jak se jmenujete?
- Marcus. Marcus, dobrá. Slyšeli jsme obhajobu,
pár hlasů na obhajobu. Teď si musíme vyslechnout obžalobu. Většina lidí si myslí,
že udělali špatnou věc.
Proč? Ano? Mě ze všeho nejdřív napadlo,
že jestli nejedli tak dlouhou dobu, pak možná měli zastřenou mysl. To by se dalo použít
na obhajobu. Argument, že nebyli mentálně v pořádku,
dělali rozhodnutí, která by jinak nedělali,
a jestli je to pádný argument, že musíte mít narušený stav mysli,
abyste udělali něco takového, naznačuje to, že si lidé, kteří shledávají takový
argument přesvědčivým, - myslí, že jednali nemorálně?
- Ale já chci váš názor. Teď je obhajujete. - Hlasoval jste pro odsouzení, že?
- Ano, podle mě nejednali morálně přípustně. A proč ne? Co na to řeknete?
Tady je Marcus, který je obhajoval. - Slyšela jste, co řekl.
- Ano, slyšela. Ano. Že v takovémhle případě
musíte udělat, co je třeba. Jo. Co byste na to Marcusovi řekla?
Nemuseli... Že neexistuje situace,
která by dovolovala lidské bytosti vzít životy jiných lidí do vlastních rukou.
Nemáme takovou moc. Dobře.
Děkuji vám, jak se jmenujete? Britt? Dobře. Kdo dál? Co na to říkáte?
Postavte se. Mě by zajímalo, jestli kdyby Dudley
a Stephens požádali Richarda Parkera o svolení k tomu, aby ho zabili, jestli by je to mohlo
ospravedlnit od vraždy, a pokud ano,
je to stále morálně omluvitelné?
- To je zajímavé. Dobře, svolení, vydržte,
jak se jmenujete? - Kathleen. Kathleen říká...
Jak by to v tom případě vypadalo? Takže v tom příběhu má
Dudley v ruce kapesní nůž, ale místo modlitby,
nebo ještě před ní, řekne:
"Parkere, nevadilo by ti to?"
"Máme strašný hlad." Jak Marcus sám zdůraznil. "Máme strašný hlad,
stejně už moc dlouho nevydržíš." - "Můžeš se stát mučedníkem,"
- "Stal by ses mučedníkem?" "Co ty na to, Parkere?" Potom... Co myslíte? Bylo by to
pak morálně omluvitelné? Za předpokladu, že Parker
v apatii řekne: "Tak jo."
- Nejspíš by to nebylo ospravedlnitelné, ale...
- Ani tehdy, ani pak by nebylo? - Ne. Myslíte si, že i s jeho souhlasem,
by to nebylo morálně omluvitelné. Jsou tu lidé, kteří si myslí... Kteří chtějí navázat na Kathleenin
nápad se svolením a kteří si myslí,
že by to bylo omluvitelné. Zvedněte ruku,
pokud si myslíte, že by bylo. To je velmi zajímavé. Proč by svolení činilo
morální rozdíl?
- Proč?
- Ano. Já si myslím, že kdyby se
samostatně rozhodnul a byl to už od začátku jeho nápad, pak by to byl jediný případ,
kdy bych to vnímala jako přípustné. Protože by se nedalo
argumentovat tím, že byl pod tlakem, že byli tři na jednoho
nebo jak to tam bylo. A myslím si, že pokud by se sám
rozhodl položit život, pak by se obětoval, což někteří lidé můžou
považovat za šlechetné, a jiní mohou s tímto rozhodnutím nesouhlasit.
Takže kdyby přišel s tím nápadem on, byl by to jediný druh svolení,
kterému bychom mohli přikládat váhu? Morálně by to pak bylo v pořádku. Jinak by to byl jakýsi nucený
souhlas vzhledem okolnostem. To si myslíte. Je tu někdo, kdo si myslí,
že by ani Parkerovo svolení neospravedlňovalo jeho vraždu?
Kdo si to myslí? Ano, řekněte nám proč,
postavte se. Myslím, že Parker by byl zabit v naději, že ostatní členové
posádky budou zachráněni, takže není jednoznačný důvod,
proč by měl být zabit, protože nevíte, kdy budou zachráněni,
takže kdybyste ho zabil zbytečně budete pořád zabíjet členy posádky,
dokud vás nezachrání a nikdo vám nezbude, protože někdo stejně nakonec umře?
Morální logika se zdá být taková, že by měli dál vybírat ty nejslabší,
jednoho po druhém, dokud nebudou zachráněni.
A v tomto případě byli naštěstí tři stále naživu. Takže kdyby jim dal Parker svolení bylo by to v pořádku,
nebo ne? Ne, i tak by to bylo špatné. Povězte nám, proč by
to bylo i tak špatné. Za prvé, kanibalismus je
podle mě morálně nepřípustný...
takže byste v žádném
případě neměli jíst člověka. Takže... Takže kanibalismus je
morálně sporný sám o sobě. Takže pak, i v případě čekání na to,
až někdo zemře, by to stejně bylo sporné. Ano, mně osobně se zdá, že to všechno záleží morálních
zásadách daného člověka. Nemůžeme tu jen tak... Teď mluvím čistě za sebe, samozřejmě
se mnou nebudou všichni souhlasit, ale...
Podíváme se,
jestli nesouhlasí, a pak uvidíme, zda mají důvody,
kterými vám to přesvědčení vyvrátí. Zkusme to. Dobrá. Zkusme... Je tu někdo, kdo to může vysvětlit?
Z těch, kteří byli pokoušeni svolením, může někdo vysvětlit, proč činí
svolení takový morální rozdíl?
Co ten nápad s losováním? Počítá se to jako svolení? Vzpomeňte si,
že na začátku Dudley navrhl losování. Předpokládejte,
že by přistoupili na losování. Kolik z vás by pak řeklo,
že to je v pořádku. Řekněme, že se konala loterie,
plavčík prohrál a zbytek příběhu zůstává stejný.
Kolik z vás by řeklo, že je to morálně přípustné? Takže počet se s přidáním losování zvyšuje.
Poslechněme si někoho z vás, pro kterého losování
učinilo morální rozdíl.
Proč to tak je? Myslím, že základním prvkem,
který z toho dělá zločin, je ta myšlenka, že se v určitém bodě rozhodli,
že jsou jejich životy důležitější než ten jeho. To je tak nějak základ
každého zločinu, ne? Moje potřeby, mé touhy jsou důležitější
než vaše, a proto mají přednost. A kdyby udělali losování, při kterém
by všichni souhlasili, že má někdo zemřít, je to, jako by se všichni
obětovali, aby zachránili ostatní. Pak by to bylo v pořádku?
- Trochu podivné, ale...
- Ale morálně přípustné? - Ano. - Jak se jmenujete?
- Matt. Takže, Matte, vás... Vás netrápí kanibalismus,
ale absence řádného postupu. Asi se to tak dá říct. A může někdo,
kdo s Mattem souhlasí, trochu podrobněji vysvětlit,
proč by to losování z vašeho pohledu
činila morálně přípustným?
Do toho. Já jsem si nejdřív myslela,
že hlavní problém byl v tom, že ten plavčík nebyl seznámen s tím, jestli se mu něco stane,
ani u toho původního losování. Zda se ho to bude týkat.
Bylo prostě rozhodnuto, - že bude tím, kdo zemře.
- Ano, to se stalo ve skutečnosti. Ale kdyby se konala losování
a všichni by souhlasili s postupem, pak by to podle vás
bylo v pořádku?
Ano, protože všichni ví, že někdo zemře,
zatímco ten plavčík vůbec nevěděl, že se o tom bavili. Nebylo tam žádné předběžné varování. - Nemohl vědět, že je možná tím, co umře.
- Dobře, předpokládejme, že všichni souhlasí s tím losováním.
Plavčík pohraje a rozmyslí si to. Už se rozhodl.
Je to jako ústní dohoda. Nemůžete z toho vycouvat.
Učinil jste rozhodnutí. Kdybyste věděl, že umíráte,
aby ostatní mohli žít, udělal byste...
Kdyby někdo jiný umřel, taky byste ho snědl, takže... Ano. Ale pak by mohl říct:
"Já vím, ale prohrál jsem." Celý problém byl podle mě v tom,
že to s plavčíkem neprobrali, a proto je to tak hrozné. Vůbec netušil, co se děje.
Kdyby to předem věděl, bylo by to... trochu pochopitelnější.
Dobře, teď mě zajímá... Takže jsou tu lidé, kteří si myslí,
že je to morálně přípustné, ale jen asi 20 procent, S Marcusem v čele. Pak je tu několik lidí, kteří říkají,
že skutečným problémem byla absence svolení. Ať už absence
svolení k losování... Nebo Kathleenin nápad: absence svolení
v momentě smrti.
A když vezmeme v potaz svolení,
pak je více lidí ochotno považovat obětování za morálně
ospravedlnitelné. Teď bych chtěl konečně slyšet
názor těch, kteří si myslí, že i kdyby měli jeho souhlas,
i kdyby se losovalo, i kdyby Parker nakonec
zašeptal, že s tím souhlasí, v úplně poslední chvíli,
by to bylo stejně špatné. A proč by to bylo špatné.
To chci slyšet. Ano. Celou tu dobu jsem se přikláněla
ke kategorické morální teorii a myslím si, že... že by mi asi nevadilo losování,
po kterém by poražený vzal svoje zabití do vlastních rukou. Takže by to vlastně nebyla vražda,
ale pořád si myslím, že i tak by to bylo nucené, a navíc
mi přišlo, že neměli žádné výčitky. V tom Dudleyho deníku bylo:
"Právě snídáme." To vypadá, jako by
tak nějak říkal: "No co..."
Jako by si nevážil lidského života. - Takže proto se... - přikláním spíš ke kategorickému stanovisku.
- Chtěla byste po něm ten deník hodit. - Protože nemá výčitky ani pocit,
že udělal něco špatného? - Ano. Dobrá. Takže jsou tu nějací
další obhájci, kteří... Kteří říkají, že je to kategoricky špatné,
i se svolením. Ano, postavte se. Proč? Myslím si, že v naší společnosti
je zažito, že vražda je vražda. Vražda je prostě vražda
a společnost jí vždycky opovrhuje.
- A to platí podle mě pro každý případ.
- Dobře, ještě se zeptám... V sázce byly tři životy proti jednomu. Ten plavčík neměl žádnou rodinu,
nikdo na něm nebyl závislý. Ti ostatní tři měli doma v Anglii rodiny,
byly na nich závislé. Měli manželky a děti. Vzpomeňte si na Benthama. Bentham říká, že musíme zvážit
spokojenost, užitek a štěstí všech. Musíme to všechno vzít v potaz.
Takže to není jen jeden proti třem. Jsou to také všichni ti lidé doma... Londýnské noviny i lidé tehdy
byli na jejich straně. S Dudleym a Stephensem. A noviny říkaly, že pokud by nebyli
motivování náklonností a starostmi o jejich milované doma,
určitě by to neudělali. Ano, a jak se to liší od lidí v nouzi,
kteří se také snaží nakrmit svou rodinu. V tom nevidím rozdíl.
V každém případě, pokud vás zavraždím
pro svůj vlastní prospěch, tak je to vražda
a ta by se měla brát vždycky stejně. Místo toho,
abychom trestali určité aktivity a vnímali určité činy
jako násilnější když ve stejném případě...
je to ten stejný čin a mentalita, které vedou k vraždě
z potřeby uživit rodinu. Předpokládejme, že nebyli tři,
ale bylo jich třicet. Tři sta.
Jeden život,
abyste zachránil tři sta. Nebo větší počet, tři tisíce. Nebo předpokládejme,
že v sázce bylo ještě víc. I kdyby bylo v sázce ještě víc,
myslím, že je to pořád stejné. Podle vás se Bentham mýlil,
když říkal, že bychom se měli správně zachovat ve prospěch obecného štěstí.
Myslíte, že v tom se plete? - To ne, ale vražda je podle mě vždycky vražda.
-Tak pak se Bentham musí plést. - Jestli máte pravdu, musí se mýlit.
- Fajn, tak se mýlí. Já mám pravdu. Děkuji, skvěle. Dobře, vraťme se v této diskuzi
o krok zpátky a všimněme si, kolik tu zaznělo proti tomu,
co udělali, námitek. Slyšeli jsme pár obhajob. Obhajoba stavěla hlavně
na stavu nouze přinejmenším nepřímo
na myšlence, že počet hraje roli. s myšlenkou,
že na počtu záleží.
Nejen na počtu,
ale i na širším dopadu celé věci. Na závislých rodinách,
které na ně čekaly doma. Parker byl sirotek,
nikdo by ho nepostrádal. Takže když to vše
vezmete v potaz, pokud se pokusíte
vypočítat rovnovážný stav mezi štěstím a utrpením, možná budete moci říct,
že to, co udělali, bylo správné. Poté jsme slyšeli nejméně
tři různé typy námitek.
Slyšeli jsme námitku, která říkala, že to,
co udělali, bylo kategoricky špatné. Teď v závěru,
kategoricky špatné. Vražda j vražda
a je vždycky špatná. I když přispěje k celkovému
štěstí celé společnosti. Kategorická námitka. Ale stále musíme zjistit,
proč je vražda kategoricky špatná. Je to proto, že i plavčíci
mají jistá základní práva? A pokud ano, odkud se tato práva berou,
pokud ne z nějaké myšlenky na větší spokojenost užitek či štěstí?
Otázka číslo jedna. Jiní říkali... že s losováním
by to bylo jiné, férovější, říkal Matt. Ale... A některým lidem to stačilo. To není přímo kategorická námitka. Říká to, že se s každým
musí jednat rovnocenně, i když by nakonec mohl být jeden z nich
obětován pro blaho ostatních.
Tím se dostáváme k další otázce. Proč souhlas s určitým postupem, například i s férovým postupem, ospravedlňuje jakýkoliv výsledek,
který z výkonu toho postupu vzejde? To je otázka číslo dvě. A otázka číslo tři:
Základní myšlenka svolení. Kathleen nás na to navedla.
Kdyby plavčík souhlasil sám od sebe,
a nikoliv pod tlakem, jak bylo dodáno, pak by bylo v pořádku vzít mu život
pro záchranu ostatních. Tuhle myšlenku
podporovalo více lidí. Ale to vyvolává třetí
filozofickou otázku: Jakou plní svolení morální funkci? Proč svolení činí tak
velký morální rozdíl, že čin jinak špatný,
vzít někomu život bez souhlasu, je se svolením morálně přípustný?
Abychom vyšetřili tyto tři otázky,
budeme si muset přečíst nějaké filozofy. A proto si příště přečteme Benthama, a Johna Stuarta Milla,
utilitářské filozofy. Překlad: Cheyenee
Korekce: BugHer0
www.videacesky.cz
Že si dá někdo práci a odposlechne, přeloží a načasuje několik takových přednášek jen proto, aby to NĚKDE bylo (a pokud z toho překladatelé něco mají, o to lépe) mě hřeje u srdce. Díky.
Příjde mi, že spousta těch reakcí a situací se dá vysvětlit alibismem. Nebo aspoň mi to tak připadá- když sedím v tramvaji, tak vím že někdo umře a jediné co můžu dělat je \"minimalizovat\" ztráty- tudíž volím jednoho na úkor pěti. Další významný faktor je, že za volantem tramvaje to není PŘÍMO moje ruka, která tu vraždu provede, zatímco u tlouštíka na mostě musím ten čin provést holýma rukama, což je na psychiku člověka (nebo aspoň moji) mnohem horší. Ta nezabrzditelná tramvaj mě více méně zbavuje zodpovědnosti za tu smrt, kterou způsobí, protože někdo zemře ať už zahnu, nebo ne (samozřejmě pokud jsem ty brzdy nepoškodila já).
Ohledně situace s doktorem bylo asi řečeno vše, ale k námořníkům mám jednu připomínku, či myšlenku.
Zabít ho bez jeho svolení, tak jak to bylo prezentováno by byla vražda- byl by to MŮJ nápad provedený bez jeho vědomí. V případě, že toto Parker odsouhlasí, případně dokonce sám navrhne, mě v podstatě zbavuje zodpovědnosti za ten čin a přebírá jej na sebe- zase je to alibismus- to já ne, to on. To rozhodnutí učinil on sám za mě, a tím pádem je to jeho zodpovědnost. Navíc, pokud opravdu pil slanou vodu, a na loďce umíral na dehydrataci, možná stačilo námořníkům ještě pár hodin počkat, a zemřel by sám, přirozenou smrtí. Toto řešení by bylo za daných možností téměř elegantní a z morálního i právního hlediska nenapadnutelné.
I když, nám se to kecá, doma u počítače.
námořníci: souhlasím s tím, že by bylo nejlepší, kdyby počkali až zemře. Nesouhlasím však s tím, že kdyby souhlasil s tím, že ho můžou zabít, tak tím přenáší zodpovědnost na sebe. V tom případě by se každý vrah mohl hájit tím, že zavražděný mu dal svolení.
Reakce na vide: p. Sandel se evidentně na konci videa snažil hájit Benthama a jeho myšlenku obecného blaha. Ta mi však přijde dost nerealizovatelná. Ti tři, kteří přežili mají doma rodiny a opravdu mohli myslet v jejich zájmu (i když osobně dost pochybuji, spíš u nich převládl pud sebezáchovy). Ale: když se vrátili, mohli se z nich stát díky jejich zkušenosti sérioví vrazi. Na druhou stranu kdyby plavčík zabil a snědl všechny 3 zbylí a vrátil by se domů a byl zachráněn, jak můžeme vědět, že by doma nezaložil charitativní organizaci, která zachrání tisícovky lidí? V tom případě pár lidí z rodiny těch 3 by nám mohlo být ukradeno.. Zájem obecného blaha je podle mě dosti chabým argumentem pro to, někoho zabít.
Prostě měli počkat až zemře sám. Pak bych v tom asi žádný problém neviděla.
Výborná přednáška, děkuji mockrát za přeložení. Hned zítra se pustím do zbylých videí od p. p. Sandela a už teď vím, že bych vás rád požádal o DALŠÍ PŘEKLADY jeho přednášek, myslím, že to ocení velká řada lidí, děkuji mnohokrát. :)
Př.1-tramvaj: Pokud by opravdu nebyla jiná možnost, pak raději usmrtit 1 dělníka než 5. (předpoklady: všichni mají stejnou (ne)možnost útěku z tratě; nemůžu tušit, jestli se z nich nevyklubou masoví vrazi a podobné scénáře). Čistě hypotetická otázka: Dejme tomu, že byste poznali v tom osamoceném dělníkovi svého nejlepšího přítele. Vybrali byste i tak zatočení? 1<5? A ještě k tomu je těch 5 dělníků tmavší pleti? Stále stejná volba? (To jen tak bokem k zamyšlení, vím, že by na to v reálu moc času nebylo.)
Shození tlustého přihlížejícího - jasné ne. Jednak bych si nemohl být jistý, a je to i nepravděpodobné, že by to pomohlo; ale především už se jedná o vědomé zapojení dalšího člověka do této situace a na rozdíl od první situace mám možnost nikoho nezabít.
Př.2-doktor: Orgány od zdravého člověka, který by s tím navíc neměl vůbec nic společného bych samozřejmě nevzal. Možnost transplantovat orgány od 1 ze zraněných ostatním je o něco lepší.
Př.3-loď: Dopustili se zločinu, ale za naprosto krajní situace. Právně odsouzeníhodné, leč pochopitelné. Navíc chlapec (ještě bez rodiny) stejně umíral - polehčující okolnost. Losování (všichni souhlasí) či svolení je OK. Někdo se obětuje, aby zachránil ostatní.
Ak by mi niekto polozil otazku preco chces ist do Ameriky, tak odpoved by bola jednoducha..Bol by som ochotny aj zaplatit za ucast na jednej prednaske tohoto cloveka..Chovam voci nemu obrovsku uctu a obdivujem ho...(skoda ze nemam rad usa).
Tetno clovek je prosto brilantny.
jarda(Anonym)13 let
Souhlas s loterií a přímý souhlas jsou dostatečné. Nejde pak o vraždu.
pRst(Anonym)13 let
myslel jsem, že když to má 9,5 hvězdy, tak se za hodinu něco dozvím :-/ jediné čemu tu tleskáte jsou vaše názory na položené otázky
Tornado(Anonym)13 let
Předem se chci vyjádřit trochu mimo hlavní téma a to ke složení obecenstva. Za původní obyvatele kteréhokoliv amerického státu jdou považovat jen čistokrevní indiáni, všichni ostatní jsou přistěhovalci. Někteří přistěhovalci tam už žijí 300 let, někteří třeba jen 30. Každopádně národ vždy tvoří ti, jenž se hlásí k jeho národnosti, právnicky by definice měla znít, že jej tvoří ti, jenž jsou jeho příslušníky dle nějaké dokladu. A to mohou být lidi, jenž mají kořeny v Asii, v Africe, ..., ale třeba už jejich rodiče se např. do USA přistěhovali a jejich děti tu od mala v této kultuře, v tomto národě vyrůstají.
Teď k tomu hlavnímu, vyjádřím se tak, jak jsem video a hlavně jeho pointu pochopil, proto si troufám říci, že někteří zde sice provedli skvělé rozbory, ale přijde mi, že ne úplně pochopili, k čemu bylo směřováno.
Každé naše rozhodnutí, každý způsob, jakým přistupujeme a řešíme kterýkoliv problém, ovlivňujeme několik faktorů - genetická výbava, výchova, lidi, jenž poznáme a jenž nás mohou a nemusí ovlivnit, naše adaptabilita atd. V tom je \'krása\' lidského pokolení, každý jsme jiní, každý uvažujeme trochu jinak, a proto nejsme stejní jak přes kopírák.
Určitě důležitým faktorem je to, že každý přistupujeme do nějaké míry ke všemu jinak v tom ohledu, že něco řešíme racionálně (obecným rozumem), něco emocionálně (pocitově, jak to cítíme a sem bych zařadil i vše, k čemu během života můžeme citově změnit přístup, co nám nejdřív bylo odporné, teď je nám to příjemné a naopak) a něco pudově (což je něco vrozeného, k tomu jsme si nebudovali nějaký citový vztah - nebo jsme jej už dostali pevně vrozený - a ani jsme neměli čas to nějak rozumově promyslet, přístup je sám od sebe, rozhoduje se naše tělo, ne my jakož to člověk myslí, či vlastním cítěním).
Na základě toho, co jsem v posledních dvou odstavcích uvedl, bychom se posléze rozhodovali i těchto \'praktických\' situacích, každý by se rozhodl jinak a bylo by pro něj něco jiného přípustné. Též každý by k tomu jinak přistoupil, měl by jiné hranice, jiný cíl a jiné uvažování, a nelze tudíž říci, že je něco správné, ideální, protože to je diskutabilní, pro každého je něco jiného to správné, to ideální a normálně to funguje tak, že co je pokládáno za správné, ideální většinou, to v té dané společnosti platí - samozřejmě za předpokladu, že v ní panuje demokracie a neřídí se vše na pokyn jednoho člověka či nějaké skupiny, který všechny nějakým způsobem ovládá - vyhrůžky, strach, ...
Jak bych k tom přistoupil já? Co bych já považoval za správné? Prvně chci říci, aby si každý uvědomil, že já (a prakticky 99% lidí, co by se takto rozhodovalo, by se rozhodovalo teoreticky a teoretika a praktika není to samé) se snažím vžít do této hypotetické situace, jak bych rozumově uvažoval, co bych sobě povolil jako morálně a citově správné, co by mě donutilo tělo, ať bych chtěl, či nechtěl v rámci pudu sebezáchovy, přežití.
Situace 1. - řidič tramvaje
Vím, že všechno má svůj rub a líc, ale předpokládal bych, že by šlo o správné lidi, že když nechám víc lidí žít, udělají pak více dobra než ten 1. Za předpokladu, že bych v té situaci dokázal přemoci strach, stres a všechno, co by se na mě nahrnulo, bych zatočil a zabil jednoho člověka. Avšak jak se znám a jak se snažím co nejpřesněji odhadnout, co by se opravdu stalo, tak by to pravděpodobně skončilo smrtí těch 5 lidí.
Situace 2. - přihlížející na mostě
Předpoklad je stejný, ale zase, jak se znám, zůstal bych jako přikovaný k silnici a sledoval, co se stane a dost pravděpodobně bych si toho pána nevšiml a když už, nedokázal bych jít a aktivně nevinného člověka, kterého vůbec neznám, zapojit ho do této nehody a prakticky jej usmrtit, i proto bych ostatně jel v 1. situaci dál tramvají a nezapojil bych do toho toho jednoho dělníka na vedl. trati.
Situace 3. - doktor
Stejné uvažování, nemohl bych a nedokázal bych jít a 5. člověka zapojit do tohoto problému, vzít mu orgány a prakticky jej usmrtit.
Situace 4. - námořníci
Jelikož se snažím aspoň částečně vcítit do situace, že jsem 19 dní s naprostým minimálním příjmem živina a tekutin a prakticky už se nemohu moc řídit vlastním rozumem, jenom mě můj zubožený stav a to, co cítím, nutí v rámci sebezáchovy přežít, tak zde bych šel a ten život vzal - se souhlasem by to bylo jednodušší, bez něj těžší. Na losování bych nepřistoupil, snažil bych se každou cenu přežít. Jak to, když jsem před tím odmítl vzít někomu jen tak život, i kdybych tím zachránil dalších 5? Jak už říkal ve videu jeden student, existuje jistá hranice. Jistá hranice, po kterou se snažíme uvažovat rozumem a pro některé z nás, kam patřím i já, zůstává morálně nepřípustné někoho zabít. Ta hranice se však dá několika způsoby překročit - může to být např. toto ztroskotání, může to být situace, kdy na sebe dva lidi míří pistolemi a je jasné, že zabij, nebo budeš zabit - a proto bych tu osobu, Parkera, usmrtil. Otázkou však je, jestli bych to opravdu dokázal, to bych zjistil, až bych byl na tom místě - pokud by to udělal někdo jiný, byl bych radši, kdyby on měl na rukách jeho krev. Plus tady se říká, že okolnosti pro Parkera nebyly ani příznivé - byl sirotek, neměl rodinu, zbylí tři byli charakterně \'správní\', takže i to by mi pomohlo si tento čin před mým svědomím obhájit, abych mohl normálně pokračovat v životě.
---
Toto je můj názor, můj příspěvek do diskuze, kdy jsem snažil popsat to, jak to v naší společnosti funguje, respektive jak já vidím, jak to v naší společnosti funguje a jak bych se já sám na základě toho všeho rozhodoval.
PS: Jak zmiňoval, že je jistá hranice mezi utrpením, bolestí a požitkem, štěstím, tak myslím si, že každý má trochu jinak tu hranici, někdo potřebuje k životu víc štěstí, někdo naopak a každý z nás si mezitím musí najít tu vyváženost, abychom byli šťastní. Proto např., když nás opustí skvělý přítel, kterého opravdu milujeme, tak je toho utrpení až moc na nás a končíme v depresích, slzách a naopak když má někdo vše, co chce a ztrácí pro něj vše svoji hodnotu, nenadře se už tolik pro to, tak taky v 99% případů nemůže žít šťastně a skončí stejně.
A proto v dnešní době, kdy údajně spíše většině momentální situace v naší společnosti nepřeje, je více než důležité, abychom si navzájem dopřávali i třeba jen mírné požitky, pokud můžeme. Mnohým z nás pomůže třeba \'jen\' minutové objetí, pochválení, polibek nebo třeba \'jen\' nějaká oblíbená kytka, pokrm. Nezapomínejme na to a hodně štěstí všem! ;-)
ProBono(Anonym)13 let
Loterie ani souhlas nejsou dle meho nazoru dostatecne duvody na obhajeni vrazdy (pouze v pripade, ze v obou situacich spacha Parker samovrazdu). Jedina alternativa, kterou bych mozna bral je nasledovna> Parker sam (bez predchozi agitace a sugesce ze strany ostatnich) se chce obetovat, ale nema jiz dostatek fyzickych sil k samotnemu cinu. Proto pozada Dudleye, zda by nevedl jeho ruku, ve ktere by Parker drzel nuz. To bych mozna videl jako zabiti.
Razzor> musim se zastat Outlaw, myslim, ze si jeho poznamku vubec nepochopil. Precti si to jeste jednou. \"Amíci jsou hold dementi\", ne proto, ze asiaty na svych skolach \"trpi\", ale jsou (dle Outlaw) doslovne dementi (s vyjimkou 10% studentu onech univerzit), tudiz nejsou schopni na techto skolach studovat. Jestli v tom nejakou rasovou narazku vidim, tak pozitivni. A vysoky intelekt jako rasovy stereotyp je dle meho nazoru vychodnimi kulturami docela tolerovan.
Razzor(Anonym)14 let
Outlaw: co tim jako chces rict? ze lidi z asie nemaji narok na vzdelani? a jen tak mezinama.. ti asiati sou na Harvardu..kde si ty?
CheyeneePublikováno: 14 let
93%55:08
95%55:10
92%54:59
87%1:28:05
99%10:25
96%13:03