Jak nám filmy pomáhají porozumět diskriminaciNow You See It

Huffington Post v roce 2015 vydal článek Ne, běloši nikdy nepochopí, jaké to je být černochem. Autorka říká, že běloch, jakkoli nehledí na barvu kůže, nikdy nemůže plně pochopit něco, co nemůže vnitřně zakusit. Běloši by se i tak měli obecně vzdělávat o rasismu, aby proti němu mohli aktivně bojovat, i když mu nedokáží zcela porozumět. Ve filmu Hrozba společnosti jde bratrům Hughesovým o to samé: vzdělávat bělochy. "Natočili jsme to pro bělochy.

Chtěli jsme je informovat o něčem, co neznají." Chci prozkoumat to, jak filmy užitím rozmanitých postupů učí o předsudcích. Hrozba společnosti se snaží o to, co článek považuje za nemožné. Člověku zvenčí nabízí pohled na dospívání v chudé černošské čtvrti. Tím diváka učí, jak s lidmi v takové situaci soucítit. Filmu se to daří už se dvěma prvními scénami: nepokoji a přepadením večerky. Scéna nepokojů nabízí úmyslně zkreslený pohled na chudé černochy. Už v úvodním záběru se kamera na nepokoje ve Watts dívá z bezpečí vrtulníku jako v živém přenosu v televizi.

Kamera se nachází nad násilím a dívá se na protestující svrchu. Jakmile je kamera na zemi, natáčí z pohledu policistů, nikoliv černochů. Bílý moderátor v pozadí klade zatím důraz na poldy místo na protestující. ...večer plný kouře, policie se vypořádala s potulnými skupinami řádících negrů... Kvůli pixelaci všichni černoši vypadají stejně. Jejich tvář mizí z příběhu. Divák je tak může zobecnit jako skupinu, ne individuality.

Hughesovi chytře zachytili zážitky černochů přes stereotyp, jak mnozí běloši černošskou komunitu znají: z dálky a skrz stereotypy. Dále posilují bělošské předsudky tím, že nechají hlavní postavy vykrást večerku, což je další stereotyp. Ustanoví předsudky, aby je mohli po zbytek filmu rozebírat. Po nepokojích vyměníme bílého moderátora za černého vypravěče. Černoši se už nejeví z dálky.

V jejich domovech žijeme jejich příběhy. Tehdy jsem poprvý viděl, jak táta zabil člověka, ale nebylo to naposled. Ale zvyk sem si. Větší intimita je navozena i násilím, realističtějším než vzdálené násilí, které vídáváme v záběrech z vrtulníku. Záběry jsou světlejší, barevné a detailní. Hughesovi to udělali záměrně, aby ukázali, že násilí není takové jako v televizi.

"Má-li vybuchnout, ať vybuchne rychle a následky ať jsou drsné. Ne jako v Rambovi, kde se týpek složí k zemi a šmitec. Jako malému se mi násilí zdálo hloupé a neobvyklé. Lidi měli v očích větve a tak. Nic hezkého." Nejdřív skrz filmové prostředky černochy ukazují jako násilníky bez tváře, pak je filmařskou změnou ukazují z blízka jako uvěřitelné, zranitelné postavy, čímž rozkládají stereotypy. Začněte s chudými černochy, jak je člověk zvenčí zná, pak ho pozvěte dál a zpochybněte jeho pohled na věc osobním příběhem o ztrátě a přílišném násilí.

Definujte rasismus a rozeberte ho. Dostat bělochy do černošské čtvrti je skvělou strategií, jak porozumět koloběhu chudoby. "Když jsem film nabízel New Line, řekli mi: 'Jak se to liší od černocha, zdrhajícího ve zprávách před vrtulníkem?' Já na to: Vy ve vrtulníku nevíte, proč ten kluk zdrhá." Stejně jako na rasismus filmy upozorňují i na sexismus.

Decentně, ale účinně toho docílili v Mlčení jehňátek. Vývoj hlavní postavy Clarice je založen na překonání traumatu z dětství. Na pozadí jde také o problém prosadit se v takřka zcela mužské profesi. Muži Clarice sexualizují, ať už nepatrným omrkáváním, nebo přímým pozváním na rande. Jejího odloučení si všimneme hlavně v subjektivních záběrech z jejího pohledu, kterými vidíme tyčící se muže, kteří se na ni dívají spatra. Tyto filmařské volby nám dávají hledisko oběti.

I ve finální scéně ji pozoruje muž, kterého nemůže vidět, což odkazuje na její kolegy, kteří na ni hledí svrchu. Nevyřčené zůstává, že subjektivní zkušenost jako vyrůstání v chudé čtvrti nebo bytí ženou v muži ovládané profesi jako člověk zvenčí nikdy nezažijete. Režiséři se o to ale užíváním subjektivních technik snaží a někdy se to docela daří. Ovšemže ne vždy. Zdá se, že má americký film dlouhodobě problém autenticky zachytit Asiaty.

Až donedávna byly asijské postavy skoro vždy buď senseiem, který učí své poameričtěné východní moudrosti, nebo rasistickou pointou. Možná nejdůležitějším poznatkem o předsudcích ve filmu je, že jdou za hranice fikčního vyprávění. Jak je možné, že policisté, kteří napadli Rodneyho Kinga, byli zproštěni viny? Důvodů může být vícero a ty rasové a politické jsou nepopiratelné, ale i jiný je nutný k pochopení rozsudku – obhájci policejního oddělení LA zkreslili nahrávku napadení, aby seděla jejich verzi.

"Obhájci z videa udělali fotografie, okénka nechali zamrznout, a tak gesto, zdviženou ruku, vytrhli z časového místa ve vizuálním narativu. Video je nejenom násilně zbaveno kontextu, ale násilím dostalo nový. Je přehráváno bez simultánní zvukové stopy. Ta by byla plná rasistických a sexuálních nadávek Rodneymu Kingovi." Právníci video upravili k obrazu svému, což je příklad užití předsudků ve filmu k dosažení zla.

Vytvořili narativ, na který jsou běloši zvyklí a kterým se snaží ospravedlnit zjevně nespravedlivé napadení Rodneyho Kinga. Užívání předsudků ve filmu ke zkreslení narativu se děje dodnes. Podívejte se třeba, jak různá média vykládají stejnou událost. Podporuje-li Betty DeVos, její slyšení budou vypadat takto. Pokud ne, takto. Článek z Huffington Postu má možná pravdu, že běloši černochy nikdy nepochopí, stejně jako muži nikdy nepochopí, jaké to je být ženou v oboru ovládaném muži. Nejvíce se tomu možná přiblížíme skrze podání, jaké je být černochem jako v Hrozbě společnosti, nebo díky práci s kamerou jako v Mlčení jehňátek.

Každý film využívá síly filmu, aby nám ukázal svět mimo naši rasu nebo pohlaví, a to je na nich krásné. Vtahují nás do životů a zkušeností, které bychom sami zažít nemohli. Někteří režiséři toho využívají, aby nás něčemu naučili. Když toho využíváme k dobru, učíme se o lidské zkušenosti, ale když ke zlu, zahalují pravdu a ukazují svět omezeným a nebezpečným způsobem. Tak dávejte pozor.

Díky za zhlédnutí. Překlad: elcharvatova www.videacesky.cz