Jak nám filmy pomáhají porozumět diskriminaci

Huffington Post
v roce 2015 vydal článek Ne, běloši nikdy nepochopí,
jaké to je být černochem. Autorka říká, že běloch,
jakkoli nehledí na barvu kůže, nikdy nemůže plně pochopit něco,
co nemůže vnitřně zakusit. Běloši by se i tak měli
obecně vzdělávat o rasismu, aby proti němu mohli aktivně bojovat,
i když mu nedokáží zcela porozumět. Ve filmu Hrozba společnosti jde bratrům
Hughesovým o to samé: vzdělávat bělochy. "Natočili jsme to pro bělochy.

Chtěli jsme
je informovat o něčem, co neznají." Chci prozkoumat to, jak filmy užitím
rozmanitých postupů učí o předsudcích. Hrozba společnosti se snaží o to,
co článek považuje za nemožné. Člověku zvenčí nabízí pohled
na dospívání v chudé černošské čtvrti. Tím diváka učí, jak s lidmi
v takové situaci soucítit. Filmu se to daří už
se dvěma prvními scénami: nepokoji a přepadením večerky. Scéna nepokojů nabízí úmyslně
zkreslený pohled na chudé černochy. Už v úvodním záběru se kamera na nepokoje
ve Watts dívá z bezpečí vrtulníku jako v živém přenosu v televizi.

Kamera se nachází nad násilím
a dívá se na protestující svrchu. Jakmile je kamera na zemi,
natáčí z pohledu policistů, nikoliv černochů. Bílý moderátor v pozadí klade zatím
důraz na poldy místo na protestující. ...večer plný kouře, policie se vypořádala
s potulnými skupinami řádících negrů... Kvůli pixelaci všichni černoši vypadají
stejně. Jejich tvář mizí z příběhu. Divák je tak může zobecnit
jako skupinu, ne individuality.

Hughesovi chytře zachytili
zážitky černochů přes stereotyp, jak mnozí běloši černošskou komunitu
znají: z dálky a skrz stereotypy. Dále posilují
bělošské předsudky tím, že nechají hlavní postavy
vykrást večerku, což je další stereotyp. Ustanoví předsudky, aby je mohli
po zbytek filmu rozebírat. Po nepokojích vyměníme
bílého moderátora za černého vypravěče. Černoši se už nejeví z dálky.

V jejich domovech
žijeme jejich příběhy. Tehdy jsem poprvý viděl,
jak táta zabil člověka, ale nebylo to naposled. Ale zvyk sem si. Větší intimita je navozena
i násilím, realističtějším než vzdálené násilí, které vídáváme
v záběrech z vrtulníku. Záběry jsou světlejší,
barevné a detailní. Hughesovi to udělali záměrně, aby ukázali,
že násilí není takové jako v televizi.

"Má-li vybuchnout, ať vybuchne
rychle a následky ať jsou drsné. Ne jako v Rambovi,
kde se týpek složí k zemi a šmitec. Jako malému se mi násilí
zdálo hloupé a neobvyklé. Lidi měli v očích větve
a tak. Nic hezkého." Nejdřív skrz filmové prostředky
černochy ukazují jako násilníky bez tváře, pak je filmařskou změnou ukazují z blízka
jako uvěřitelné, zranitelné postavy, čímž rozkládají stereotypy. Začněte s chudými černochy, jak je
člověk zvenčí zná, pak ho pozvěte dál a zpochybněte jeho pohled na věc osobním příběhem o ztrátě a přílišném
násilí.

Definujte rasismus a rozeberte ho. Dostat bělochy do černošské čtvrti
je skvělou strategií, jak porozumět koloběhu chudoby. "Když jsem film nabízel New Line,
řekli mi: 'Jak se to liší od černocha,
zdrhajícího ve zprávách před vrtulníkem?' Já na to: Vy ve vrtulníku
nevíte, proč ten kluk zdrhá." Stejně jako na rasismus
filmy upozorňují i na sexismus.

Decentně, ale účinně
toho docílili v Mlčení jehňátek. Vývoj hlavní postavy Clarice je založen
na překonání traumatu z dětství. Na pozadí jde také o problém
prosadit se v takřka zcela mužské profesi. Muži Clarice sexualizují,
ať už nepatrným omrkáváním, nebo přímým pozváním na rande. Jejího odloučení si všimneme hlavně
v subjektivních záběrech z jejího pohledu, kterými vidíme tyčící se muže,
kteří se na ni dívají spatra. Tyto filmařské volby
nám dávají hledisko oběti.

I ve finální scéně ji pozoruje muž,
kterého nemůže vidět, což odkazuje na její kolegy,
kteří na ni hledí svrchu. Nevyřčené zůstává, že subjektivní
zkušenost jako vyrůstání v chudé čtvrti nebo bytí ženou v muži ovládané profesi
jako člověk zvenčí nikdy nezažijete. Režiséři se o to ale užíváním
subjektivních technik snaží a někdy se to docela daří. Ovšemže ne vždy. Zdá se, že má americký film dlouhodobě
problém autenticky zachytit Asiaty.

Až donedávna byly asijské postavy
skoro vždy buď senseiem, který učí své poameričtěné východní
moudrosti, nebo rasistickou pointou. Možná nejdůležitějším poznatkem
o předsudcích ve filmu je, že jdou za hranice
fikčního vyprávění. Jak je možné, že policisté, kteří napadli
Rodneyho Kinga, byli zproštěni viny? Důvodů může být vícero a ty rasové a politické
jsou nepopiratelné, ale i jiný je nutný k pochopení
rozsudku – obhájci policejního oddělení LA zkreslili nahrávku napadení,
aby seděla jejich verzi.

"Obhájci z videa udělali fotografie,
okénka nechali zamrznout, a tak gesto, zdviženou ruku, vytrhli
z časového místa ve vizuálním narativu. Video je nejenom násilně zbaveno kontextu,
ale násilím dostalo nový. Je přehráváno
bez simultánní zvukové stopy. Ta by byla plná rasistických
a sexuálních nadávek Rodneymu Kingovi." Právníci video upravili
k obrazu svému, což je příklad užití předsudků ve filmu
k dosažení zla.

Vytvořili narativ,
na který jsou běloši zvyklí a kterým se snaží ospravedlnit zjevně
nespravedlivé napadení Rodneyho Kinga. Užívání předsudků ve filmu
ke zkreslení narativu se děje dodnes. Podívejte se třeba, jak různá média
vykládají stejnou událost. Podporuje-li Betty DeVos, její slyšení
budou vypadat takto. Pokud ne, takto. Článek z Huffington Postu má možná pravdu,
že běloši černochy nikdy nepochopí, stejně jako muži nikdy nepochopí,
jaké to je být ženou v oboru ovládaném muži. Nejvíce se tomu možná přiblížíme
skrze podání, jaké je být černochem jako v Hrozbě společnosti, nebo díky
práci s kamerou jako v Mlčení jehňátek.

Každý film využívá síly filmu, aby nám
ukázal svět mimo naši rasu nebo pohlaví, a to je na nich krásné.
Vtahují nás do životů a zkušeností, které bychom sami zažít nemohli. Někteří režiséři toho využívají,
aby nás něčemu naučili. Když toho využíváme k dobru, učíme se
o lidské zkušenosti, ale když ke zlu, zahalují pravdu a ukazují svět
omezeným a nebezpečným způsobem. Tak dávejte pozor.


Díky za zhlédnutí. Překlad: elcharvatova
www.videacesky.cz