Jak si z vás Hanebný pancharti utahujíNow You See It

HANEBNÝ PANCHARTI Já jsem Jeff Negan a sledujete Now You See It. Pojďme si říct, jak si z vás Hanebný pancharti utahují. POZOR SPOILERY Tarantino patří mezi nejpopulárnější a důsledně násilné mainstreamové režiséry. Jeho filmy jsou o násilnících: o vrazích, nájemných vrazích, vraždících pašerácích, o mstícím se zabijákovi, - o jednotce, která: - Zabíjí nácky.

- O dalších zabijácích a ve filmu Osm hrozných z podzimu 2015 hraje Samuel Jackson nájemného vraha. Tarantinovy filmy, zvlášť ty vysokorozpočtové, ukazují určité hypernásilí s četnými a přehnanými smrtmi. Vanity Fair zaevidoval počty a příčiny smrtí ve všech jeho filmech, což dokazuje, jak násilné ty filmy jsou. Hanebný pancharti nejsou výjimkou. Dojde tam k 57 zabitím, když nepočítáme 342 zahynulých v požáru v závěru filmu.

To znamená jednu hrůznou smrt každé dvě a půl minuty. To je drsné. I s takovou dávkou násilí měl film finanční i kritický úspěch. Vydělal přes 300 miliónů a získal 8 nominací na Oscara. Většina Tarantinových filmů vydělala dost, 8 z 9 jeho filmů vydělaly 3× víc, než byl jejich původní rozpočet. Co to vypovídá o nás, divácích, kteří platí, aby si užili jeho filmy?

Líbí se nám násilí? Je špatně, že nás baví filmy, kde umírá jeden za druhým? Tarantino si tuto juxtapozici uvědomuje, a dokonce nás diváky kritizuje za to, že nás hypernásilí v jeho filmech baví. Zaměřme se na Pancharty a na to, jak kritizují diváky, kteří velebí násilí. Pancharti jsou o stejnojmenné zvláštní vojenské jednotce, která má vyhodit do vzduchu kino, kde nacističtí pohlaváři, včetně Hitlera, sledují propagandistický film, který vypráví o nacistickém vojákovi, Fredricku Zollerovi, který bez cizí pomoci zastřelí 215 Rusů ze strážní věže.

Pýcha národa, jak zní název filmu, je velmi násilný. Nevidíme skoro nic jiného než Zollera, jak střílí a zabíjí tucty ruských vojáků. Nacisté v publiku film zbožňují, smějí se a s každou smrtí film chválí. Hitler dokonce říká režisérovi, že jde o jeho nejlepší film. My si nemůžeme pomoct, ale publikum se nám zdá komické a směšné. To opakované, zbytečné zabíjení se jim zdá zábavné a dobře natočené, nám to přijde jako laciný film, hrající na první dobrou.

Ale zamyslete se. Není vám to povědomé? Nacisté jsou diváci, sledující film, ale my zrovna tak sledujeme Pancharty. Jde o film ve filmu. Není naše reakce na násilí stejná, když jsme diváky my? Tvrdím, že se nám Tarantino snaží říct, že my, co se díváme na Hanebný pancharty, jsme podobní nacistům v publiku. Bavíme se smrtí, i když je o ničem a vyzdvihuje zbytečné násilí. V Panchartech je tolik přemrštěného násilí jako v Pýše národa.

Když se pancharti snaží vyhodit budovu do vzduchu, majitelé kina nezávisle kino zapálí a zamknou únikové východy, aby tam nacisté uhořeli k smrti. I když se panchartům úkol podaří splnit, pořád střílí do davu nacistů – více zbytečného násilí. A nechají kino vybuchnout – ještě více násilí. Film je plný směšného násilí: lidé se skalpují, jsou umlácení baseballkami k smrti a střílí do varlat.

Pýcha národa i Hanebný pancharti jsou plné přehnaného násilí. Podobnosti zde nekončí. Oba nožem vyrývají symboly nacismu a jsou oddaní svým zemím. I záběry v obou filmech si jsou podobné. Všimněte si podobností mezi záběrem osoby vylétávající z kina a záběry vojáků padajících z věže v Pýše národa. Tarantino ukazuje, že se jeho film od Pýchy národa tak neliší. I názvy lze porovnat. I když "hanebný pancharti" vyjadřují opak "pýchy národa", filmy jsou si podobné jako jejich diváci: my a Pancharti a nacisté a Pýcha národa.

Oba velebíme násilí, radujeme se ze smrti. Jsme necitliví k surovosti zabíjení. Tím, že nás Tarantino srovnává s nacisty, kritizuje naši zálibu v násilí. Jsme bandou, kterou je snadné nadchnout, zabedněnci, které baví nesmyslné zabíjení. Nacisté jsou zobrazeni stejně – jako prostoduší diváci, které baví přehnané násilí v Pýše národa. Utahuje si z nás. Říká, že jsme k smíchu jako nacisti.

Sledujte další příklady absurdního násilí. To se nevztahuje pouze na Hanebný pancharty. Tarantino to dělá ve všech svých filmech. Někdy užívá smrt jako komický prostředek. Řekněte slečně Lauře na shledanou. Na shledanou. Musíš na to mít názor. Myslíš, že Bůh sestoupil z nebes, zasta... Co se to kurva děje?!

Do prdele! - Jsem střelil Marvina do ksichtu. - Pročs to kurva udělal? Byla to nehoda. Chce to um, vytvořit svět, kde je zabití vtipnou pointou. Je v tom víc. Obrazovka nás znecitliví. Když se díváme na film, oprošťujeme se od skutečnosti. Tarantino o tom ví. Když se pro nás smrt stává vtipem, koledujeme si o výsměch. Pýcha národa je alegorií toho, jak směšní umíme být. Jsme pokrytci, když nás filmové násilí baví a skutečné haníme?

Poslední poznámka o zmíněných filmech. Během promítání Pýchy národa Shosanna zabije Zollera, ale nikdo si toho nevšimne. Jsou tak ponořeni do filmu, že je pro ně střelba jen zvukovým efektem. Ukazuje tím Tarantino, jak ignorujeme skutečnost a všímáme si jen smrtí ve filmech? Nejenom Pancharti kritizují své diváky. Každý film s publikem možná něco vypovídá o svém skutečném publiku. Vlk z Wall Street je o vzestupu a pádu Jordana Belforta.

Manželce je nevěrný, peníze krade tisícům lidí, nikdo ho nemá rád a stráví roky ve vězení. Logicky bychom jím měli pohrdat, ale co publikum v posledním záběru filmu? Opovrhují jím? Zbožňují ho. Chtějí být jako on, bohatí a slavní, i když nepoctiví zloději. Jako v Panchartech režisér poukazuje na naše chyby jako diváků. Opravdu máme chtít být jako Jordan Belfort? Schopný režisér dokáže využít publikum nebo dav ke kritice celé společnosti.

Je ale zajímavější, když kritiku zaměříte na své diváky, kteří nejsou dokonalí. Až příště uvidíte film s publikem, zamyslete se: "Dělají si ze mě srandu?" Překlad: elcharvatova www.videacesky.cz