Pojmenovávání barev napříč jazykyVox

Překlad: Terez www.videacesky.cz Když Vám ukážu tento čtvereček, a zeptám se, o jakou barvu jde, co řeknete? A co tahle? A tato? Pravděpodobně řeknete modrá, fialová a hnědá. Pokud je vaším mateřským jazykem wobé, použijete stejné slovo pro všechny tři. Je to proto, že ne všechny jazyky mají stejný počet základních barev.

V angličtině je kategorií jedenáct, v ruštině dvanáct, ale některé jazyky, jako třeba wobé, mají pouze tři. Vědci zjistili, že pokud některý jazyk rozlišuje pouze tři nebo čtyři kategorie, mohou předpovědět, které to budou. Jak to dělají? Dalo by se očekávat, že různé jazyky mají různá označení pro barvy. Co však vědce zajímá, není jen prostý překlad, ale taky jaké barvy budou pojmenovány.

Přestože o barvách přemýšlíme v kategoriích, pravdou je, že barva je spektrum. Není zřejmé, proč bychom měli mít název zrovna pro tuto barvu a ne pro tuhle. Až do 60. let se antropologové domnívali, že kultury si ze spektra vybírají náhodně. V roce 1969 však dva vědci z Berkeley, Paul Key a Brent Berlin, publikovali knihu zpochybňující tento předpoklad. Požádali dvacet lidí mluvících různými jazyky, aby se podívali na spektrum tři sta třiceti barevných odstínů, a kategorizovali je podle základní barvy.

Našli tak náznaky opakujícího se chovaní. Pokud jazyk má šest základních barev, vždy se v nich objevuje výraz pro černou, bílou, červenou, zelenou, žlutou a modrou. Pokud má jen čtyři, jsou pro černou, bílou, červenou a zelenou nebo žlutou. Pokud má jen tři výrazy, tak jsou vždy pro černou, bílou a červenou. Napovídá nám to, že při vývoji jazyku se barvy objevují v určitém pořadí. Nejdříve černá a bílá, potom červená, zelená a žlutá, dále modrá a následují ostatní jako hnědá, fialová, růžová a šedá.

Teorie byla revoluční. Nebyli první, kdo se zabýval otázkou, jak nazýváme barvy. V roce 1858 William Gladstone, který se později stal britským premiérem na čtyři volební období, publikoval knihu o Homérově díle. Byl zaskočen skutečností, že se v textu neobjevovalo mnoho barev, a když už Homér nějakou použil, byla to stejná slova pro různé barvy. Používal slovo fialová pro popis krve, tmavého mraku, mořské vlny a duhy.

Moře popisoval jako vínové. Gladstone nenašel žádné odkazy na modrou nebo oranžovou. Někteří vědci z tohoto chybně usoudili, že rané společnosti byly barvoslepé. V 19. století antropolog W. H. R. Rivers odjel na expedici do Papui Nové Guinei, kde zjistil, že některé kmeny mají název pouze pro červenou, bílou a černou. Zatímco jiné označují i modrou a zelenou. Úkolem expedice za poznáním kultur, na odlehlé skupině ostrovů v Torresově průlivu, mezi Austrálií a Novou Guineou, bylo prozkoumat mysl ostrovanů.

Rivers tvrdil, že ve společnosti je množství označení pro barvy spjato s jejím intelektuálním a kulturním rozvojem. Své poznatky využil k tvrzení, že Papuánci jsou méně fyzicky vyvinutí než Evropani. Berlin a Kay nejsou strůjci těchto rasistických tvrzení, ale i přesto jejich hierarchie barev sklidila velkou vlnu kritiky. Bylo jim vytýkáno, že zvolili málo početný vzorek. Dvacet lidí ovládající cizí jazyk, avšak žádní, co znají pouze svoji rodnou řeč. Téměř všechny jazyky pocházely z průmyslových oblastí, což jen těžko mohlo odrážet světový trend.

Otázkou bylo i to, co je vlastně základní barva. V jazyce yele na Papui jsou pouze základní termíny pro černou bílou a červenou, avšak, mají mnoho slov pro obyčejné věci jako je obloha, popel nebo smůla, které užívají jako určitý ekvivalent k barvám. Jazyky jako Hanunó’o na Filipínách mohou slovem popsat jak barvu, tak i pocit. Mají čtyři základní termíny pro popis barev, které reprezentují míru mezi světlou a tmavou, silou a slabostí a míru vlhkosti.

Jazyky tohoto typu jen těžko mohou zapadnout do běžného řazení barev. V 70. letech měli konečně Berlin a Kay pro kritiky odpověď. Nazvali to světovým průzkumem barev. Provedli totožný test na 2600 rodilých mluvčích z venkova hovořících sto deseti různými jazyky. Až na malé odchylky řazení barev sedělo. Až 84 % jazyků řazení odpovídalo. Když zprůměrovali místa označená určitou barvou, dostali vlastně teplotní mapu. Shluky seděly poměrně přesně, v porovnání s průměrem anglicky mluvících lidí.

Takhle si to vysvětluje Paul Kay: Ukázalo se, že většina jazyků dělí barvy stejně, některé je však dělí o něco méně. Stupně barevnosti jsou tedy rozšířeny po celém světě. Ale proč? Proč by slovo pro červenou přišlo dříve než pro modrou? Někteří předpokládají, že barevné stupně vychází z významu barvy samotné a přírody. Červená je v krvi i v hlíně, zatímco modrá byla velice vzácná, než se začala průmyslově vyrábět.

Nedávno kognitivní vědci zkoumali tuto otázku tím, že nechali program simulovat rozhovor mezi lidmi. Simulace ukázaly, že každý z počítačů nejprve označil stejnou barvu několika názvy, a po sérii drobných vyjednávání se počítače dohodly na označování stejné barvy stejným slovem. A pořadí, ve kterém se barvy objevily? Nejdříve červené odstíny, potom zelené a žluté, následně modré a oranžové. Poměrně přesně to odpovídá předpokladu.

Lze předpokládat, že možná barvy samotné mají vliv na své pořadí. Červená je mnohem snáze rozlišitelná než ostatní barvy. Co to tedy všechno znamená a proč na tom záleží? Říká nám to, že přes všechny naše kulturní a společenské rozdíly, existuje ve vnímání světa přeci jen něco společného.