Pojmenovávání barev napříč jazyky

Překlad: Terez
www.videacesky.cz Když Vám ukážu tento čtvereček,
a zeptám se, o jakou barvu jde, co řeknete? A co tahle? A tato? Pravděpodobně řeknete
modrá, fialová a hnědá. Pokud je vaším mateřským jazykem wobé,
použijete stejné slovo pro všechny tři. Je to proto, že ne všechny jazyky
mají stejný počet základních barev.

V angličtině je kategorií jedenáct, v ruštině dvanáct, ale některé jazyky,
jako třeba wobé, mají pouze tři. Vědci zjistili, že pokud některý jazyk
rozlišuje pouze tři nebo čtyři kategorie, mohou předpovědět, které to budou. Jak to dělají? Dalo by se očekávat, že různé jazyky
mají různá označení pro barvy. Co však vědce zajímá, není jen prostý překlad, ale taky jaké barvy budou pojmenovány.

Přestože o barvách přemýšlíme v kategoriích,
pravdou je, že barva je spektrum. Není zřejmé, proč bychom měli mít název
zrovna pro tuto barvu a ne pro tuhle. Až do 60. let se antropologové domnívali,
že kultury si ze spektra vybírají náhodně. V roce 1969 však dva vědci z Berkeley,
Paul Key a Brent Berlin, publikovali knihu zpochybňující
tento předpoklad. Požádali dvacet lidí mluvících různými jazyky, aby se podívali na spektrum
tři sta třiceti barevných odstínů, a kategorizovali je podle základní barvy.

Našli tak náznaky opakujícího se chovaní. Pokud jazyk má šest
základních barev, vždy se v nich objevuje výraz pro černou,
bílou, červenou, zelenou, žlutou a modrou. Pokud má jen čtyři, jsou pro černou,
bílou, červenou a zelenou nebo žlutou. Pokud má jen tři výrazy, tak jsou vždy
pro černou, bílou a červenou. Napovídá nám to, že při vývoji jazyku
se barvy objevují v určitém pořadí. Nejdříve černá a bílá, potom červená,
zelená a žlutá, dále modrá a následují ostatní
jako hnědá, fialová, růžová a šedá.

Teorie byla revoluční. Nebyli první, kdo se zabýval otázkou,
jak nazýváme barvy. V roce 1858 William Gladstone, který se později stal britským premiérem
na čtyři volební období, publikoval knihu o Homérově díle. Byl zaskočen skutečností,
že se v textu neobjevovalo mnoho barev, a když už Homér nějakou použil,
byla to stejná slova pro různé barvy. Používal slovo fialová pro popis
krve, tmavého mraku, mořské vlny a duhy.

Moře popisoval jako vínové. Gladstone nenašel žádné odkazy
na modrou nebo oranžovou. Někteří vědci z tohoto chybně usoudili,
že rané společnosti byly barvoslepé. V 19. století antropolog W. H. R. Rivers
odjel na expedici do Papui Nové Guinei, kde zjistil, že některé kmeny mají název
pouze pro červenou, bílou a černou. Zatímco jiné označují i modrou a zelenou. Úkolem expedice za poznáním kultur,
na odlehlé skupině ostrovů v Torresově průlivu, mezi Austrálií a Novou Guineou,
bylo prozkoumat mysl ostrovanů.

Rivers tvrdil, že ve společnosti
je množství označení pro barvy spjato s jejím intelektuálním
a kulturním rozvojem. Své poznatky využil k tvrzení, že Papuánci
jsou méně fyzicky vyvinutí než Evropani. Berlin a Kay nejsou strůjci
těchto rasistických tvrzení, ale i přesto jejich hierarchie barev
sklidila velkou vlnu kritiky. Bylo jim vytýkáno,
že zvolili málo početný vzorek. Dvacet lidí ovládající cizí jazyk,
avšak žádní, co znají pouze svoji rodnou řeč. Téměř všechny jazyky
pocházely z průmyslových oblastí, což jen těžko mohlo odrážet světový trend.

Otázkou bylo i to, co je vlastně základní barva. V jazyce yele na Papui jsou pouze základní
termíny pro černou bílou a červenou, avšak, mají mnoho slov pro obyčejné
věci jako je obloha, popel nebo smůla, které užívají jako určitý ekvivalent k barvám. Jazyky jako Hanunó’o na Filipínách
mohou slovem popsat jak barvu, tak i pocit. Mají čtyři základní termíny pro popis barev, které reprezentují míru mezi světlou
a tmavou, silou a slabostí a míru vlhkosti.

Jazyky tohoto typu jen těžko mohou
zapadnout do běžného řazení barev. V 70. letech měli konečně
Berlin a Kay pro kritiky odpověď. Nazvali to světovým průzkumem barev. Provedli totožný test na 2600 rodilých mluvčích
z venkova hovořících sto deseti různými jazyky. Až na malé odchylky řazení barev sedělo. Až 84 % jazyků řazení odpovídalo. Když zprůměrovali místa označená
určitou barvou, dostali vlastně teplotní mapu. Shluky seděly poměrně přesně, v porovnání
s průměrem anglicky mluvících lidí.

Takhle si to vysvětluje Paul Kay: Ukázalo se, že většina jazyků
dělí barvy stejně, některé je však dělí o něco méně. Stupně barevnosti
jsou tedy rozšířeny po celém světě. Ale proč? Proč by slovo pro červenou
přišlo dříve než pro modrou? Někteří předpokládají, že barevné stupně
vychází z významu barvy samotné a přírody. Červená je v krvi i v hlíně, zatímco modrá byla velice vzácná,
než se začala průmyslově vyrábět.

Nedávno kognitivní vědci
zkoumali tuto otázku tím, že nechali program simulovat
rozhovor mezi lidmi. Simulace ukázaly, že každý z počítačů nejprve
označil stejnou barvu několika názvy, a po sérii drobných vyjednávání se počítače dohodly na označování
stejné barvy stejným slovem. A pořadí, ve kterém se barvy objevily? Nejdříve červené odstíny,
potom zelené a žluté, následně modré a oranžové. Poměrně přesně to odpovídá předpokladu.

Lze předpokládat, že možná
barvy samotné mají vliv na své pořadí. Červená je mnohem snáze rozlišitelná
než ostatní barvy. Co to tedy všechno znamená
a proč na tom záleží? Říká nám to, že přes všechny naše
kulturní a společenské rozdíly, existuje ve vnímání světa
přeci jen něco společného.