Proč zní němčina tak krásně (tvrdě)?

Překlad: _lenkaz_ www.videacesky.cz François Conrad lingvista Není to tak jednoduché s touhle nudlí... Tak. Jsem lingvista z Hannoveru, nejraději učím výslovnost a výslovnost také nejraději zkoumám a přemýšlel jsem nad tím, nad čím už asi všichni: Proč zní němčina tak krásně a tak krásně tvrdě v očích a hlavně uších cizinců.



Sám to znám z Lucemburska, napodobujeme Němce – všichni kromě mě, jako psa, takový ten štěkot. To je známé, samozřejmě to souvisí s kulturně-historickými aspekty. Vždyť je to pravda. Zná někdo "muškátový oříšek" od Louise de Funèse? Ne? Známý francouzský film. To je jedno, nechtěl jsem strávit tolik času u prvního snímku. Všichni rodilí mluvčí němčiny víme, že je němčina krásná, bla, bla, pěkně vše se srdíčky, nádhera, výslovnost nám nevadí, je krásná, ale z druhé strany to vypadá takto: Jak Neněmci slyší Němce.



Krach, rýt, třít, trucovat, jadřinec, ověnčit, roztříštili se... k tomu ten malý knírek, ten si od té přednášky odmyslete. Tragické je, že když to vidíme, říkáme si, že to je přehnané, tak určitě nemluvíme, když se pak zamyslíme... Punčocha a zátka a rakovina, myslím, že to je vlastně docela podobné.



Otázkou je, proč tento efekt vzniká, čím to je. Přemýšlel jsem o tom v rámci svých seminářů a výzkumu a vyšlo z toho pět bodů, které to lingvisticky vysvětlí, ale už bez knírku. Prvním bodem je německý systém hlásek. Samohlásky si odpustíme, ty jsou všechny pěkně měkké, podíváme se na konsonanty a začneme frikativami, to jsou souhlásky, při kterých se vzduch tlačí úzkým prostorem. To jsou v němčině: f, v, s, z, ʃ, ʒ, ç, x, χ, h.



Měl jsem se mezitím nadechovat, jsem z toho úplně... Ještě máme jednu a to je ʁ. Tohle ʁ je nejčastější způsob, jak v němčině spisovně vyslovit r, a vy víte, že jsou i hezčí způsoby, co nejsou frikativy, třeba holubí r. To dělá většina jazyků na světě, mají pěkné holubí r se špičkou jazyka vepředu, to se každý nenaučí, je to těžké a té chyby vás taky nezbavím.



Další možností je, jak tomu říkám, tygří nebo hrdelní r. Zním jako kočka, že? Nesmím se tolik smát, nebo to nestihnu. Jak to funguje? Říkám vždycky studentům, aby se postavili před zrcadlo, otevřeli pusu, řekli "rrrr" a pak ten čípek, to měkké, co tam visí, když na to zatlačíte, vyjde něco měkkého, když řeknete "rrrr", tak ten čípek takhle vletí do pusy.



Opravdu si to zkuste, otevřít dokořán, je to vážně fascinující. I přes tu fascinaci se oba tyto způsoby vyslovení r ve spisovné němčině moc nepoužívají. V Bavorsku rolují, starší lidé občas mají tygří r, ale většina to vyslovuje, jako když psík neví, jestli štěkat, nebo vrčet. To je ten nejčastější způsob, jak v němčině vyslovit r, a frikativám se taky říká třené souhlásky, to mluví za vše, to si říkala předtím i naše šarmantní dáma, tak si ji pojmenujeme Sigrid, když říká listovat, zbytečnost, krach.



To byl bod jedna. Bod dva: Nevyslovujeme jednotlivé hlásky jako před chvílí já, ale vyslovujeme slabiky. Ve všech jazycích je optimální slabika, ta se skládá ze souhlásky a samohlásky, to známe ze slov máma nebo táta a není náhodou, že děti, co se učí mluvit, žvatlají a reprodukují právě to, co jde snadno, tedy většinou optimální slabiky.



Jsou jazyky, které fungují přesně tak, třeba španělština. "Como se llama" je tvořeno pěkně tou strukturou KV, lehké vyslovit, ale těžké rozumět, protože je to rychle. Kdo se učil španělsky... Občas pěkně rychlé. A známe to i z internacionalismů jako banana.



V němčině je to jinak. SLOVO 1: LETADLO SLOVO 2: PŘEKVAPENÍ SLOVO 3: MOTÝL A tak to jde pořád dál. Vybral jsem příklad mariposa. Mexická španělština, pěkná struktura KVKV, v německém motýlovi to je, jak tušíte, složitější. Červené jsou odchylky od optimální slabiky.



Motýl ještě není nic, slovo jako místo pořád ještě není nic, to je typická struktura, jsou ale ještě horší, třeba punčocha a jedno slovo, co sotva vyslovíme a ani nemůžeme: podzimu. Naučte to vaši čínskou kamarádku, co já vím, vašeho afrického kamaráda, ten bude zírat a nezvládne to, my to taky skoro nezvládáme.



To vše jsou německé slabiky a to je druhý důvod, proč němčina působí tvrdě. Pak máme ještě divný zvuk, glotální plozivu neboli ráz, to musíme do glottis. Tady je ráz zapsaný foneticky, glottis je u mužů za ohryzkem, u žen na stejném místě bez ohryzku, tam se nachází hlasivky, které vibrují a tak vznikají tóny. Když dělám zz, tak vibrují, u ss se nic neděje.



Když se hlasivky přiblíží, ozve se lupnutí, předvedu to. Když jsem ráno unavený, zní to takhle: To nedělám každé ráno, není to žádný můj rituál. Každopádně to jsou rázy, každé otevření a zavření hlasivek. Možná si říkáte: "To nedělám." "Ráno nejsem unavený a nedělal bych 'ee'." Kdyby ne, stalo by se tohle: Věta jako "Vše je v pořádku," by zněla, jako by v ní bylo všechno spojené, protože tento glotální ráz funguje jako malý sekáček.



Když začíná slovo samohláskou, pěkně se od ostatních oddělí. A vidíme, že v té větě vzniknou hranice na levé straně a slova jsou izolovaná se všemi důsledky, které to obnáší. To byla levá strana slabik, pojďme na pravou. Odznělení poslední hlásky, to i studenti rádi, to už evokuje tvrdost.



Když máme hodně psů, napíšeme "Hunde" a s "d" to i vyslovíme, to je měkká souhláska. Když máme ale jen jednoho, píšeme sice taky "Hund", ale vyslovujeme "hunt". To děláme v němčině kategoricky na konci každé slabiky jako v "zůstaň" nebo "hodný". Pravidlo zní takhle: Když máme na konci b, d, g, z, v, vyslovujeme p, t, k, s, f.



A to zní tvrdě. Možná si myslíte, že to je normální a dělají to všichni, ale ne. Němec by to normálně vyslovil "hunt", Francouz by řekl spíš "und". Kromě toho, že neumí vyslovit h, by to d... To tak opravdu je, to není vtipné, nemůžou za to a těžko se to učí, představte si, jak čistí brýle, to ale taky nefunguje.



"Und" je s d, Francouzi to vyslovují s měkkým d a ne s tvrdým t. To zachází tak daleko, že to pravidlo je tak pevné, že v angličtině Němci nevyslovují "dog", ale udělají z toho pěkně "dok".



Generalizuje se, takže i pravá strana slabik je tvrdá. Poslední bod: Přízvuk. Vrátíme se k francouzskému psovi: bageta, sýr, Hamburk. Přízvuk na druhé slabice, to dodá vlnitý zvuk, v němčině je to jinak: sýr, koláč, Hamburk. Už vidíte, kam tím mířím, v němčině bývá přízvuk na kořeni slov, kořenem bývá první slabika, takže když to srovnáme, jsou dva způsoby vyslovení věty.



Francouzsky: Aujourd'hui nous apprenons beaucoup sur la prononciation. To zní nádherně, že ano? Německý překlad by zněl takto: Dnes se naučíme hodně o výslovnosti. Teď jsem trošku štěkal, ale i mým nejšarmantnějším tónem je můj hlas šarmantní, ale přízvuk je stejně tvrdší než ten francouzský.



Když to shrnu, máme systém hlásek s mnoha souhláskami a samohláskami, hodně souhlásek jsou frikativy, třené hlásky. Ty nevyslovujeme zvlášť, ale ve slabikách. A ty mohou být různé. Začíná-li slabika vokálem, obzvlášť znělá, na začátek se přidá ráz. Máme výraznou levou hranici slabik a díky odznělování u většiny slabik i tu pravou.



A když má slovo více slabik, bývá přízvuk na té první kvůli přízvuku na kořeni. To vše dohromady pak dává obrázek a vysvětlení, proč Bello nebo Rex štěká tak, jak štěká. Otázka na konec: Proč to všechno? Chtějí být Němci jako německý ovčák? Samozřejmě ne. Slyšeli jsme o jazycích s izosylabickým rytmem, lehké mluvit, těžké rozumět, němčina má naopak izochronní rytmus.



Je těžké ji vyslovovat, například "Strumpf", ale je srozumitelná, slovům jde jednotlivě rozumět, a pokud učíte psa, má to spoustu praktických výhod. Děkuji vám. To byl ten muž, kterému k čištění brýlí stačí h, François Conrad!