Proslov Neila Gaimana

Děkuji. Nikdy jsem nepředpokládal,
že budu dávat rady lidem dokončujícím
vysokoškolské vzdělání. Já nikdy žádnou
takovou školu neabsolvoval. Ani jsem žádnou nezačal studovat. Ze školy jsem utekl, hned jak jsem mohl. Vyhlídka dalších 4 let nuceného učení, místo abych se stal
spisovatelem, kterým jsem chtěl být, se zdála nepřijatelná.

Utekl jsem do světa, psal jsem, čím více jsem psal, tím lepší
jsem byl a tak jsem psal dál. Nikdo neměl problém s tím,
že jsem většinou improvizoval. Přečetli si, co jsem napsal
a zaplatili mi za to. A nebo také ne. Často chtěli, abych pro
ně napsal něco dalšího. To ve mně zanechalo zdravý respekt
a náklonnost k vyššímu vzdělání, ze které se známí a rodinní příslušníci, kteří na univerzitu šli,
už dávno vyléčili.

Když se podívám zpět,
prožil jsem úžasnou cestu. Nevím, jestli se to
dá nazvat kariérou. Kariéra by naznačovala,
že jsem měl nějaký kariérní plán. Nikdy jsem ho neměl. Nejvíc se mu asi blížil seznam věcí,
které bych rád udělal, napsaný v 15 letech. Napsat novelu pro dospělé,
dětskou knihu, komiks, film, nahrát audio knihu.

Napsat epizodu Pána Času. A tak podobně. Neměl jsem kariéru, jen jsem
dělal další věc ze seznamu. Rozhodl jsem se vám dát rady,
které bych já na začátku rád věděl. A pár věcí, které jsem
tehdy nejspíše i věděl. A také vám dám tu
nejlepší radu, které se mi dostalo, a které jsem se vůbec nedržel.

Zaprvé. Když začínáte svou kariéru v umění, nemáte tušení, co děláte. To je dobře. Lidé, kteří vědí,
co dělají, znají pravidla. Vědí, co je možné a co je nemožné. Vy to nevíte a vědět byste to neměli. Pravidla toho, co je
v umění možné a nemožné, tvoří lidé, kteří netestovali
hranici nemožného tím, že by ji překročili.

Ale to vy můžete. Když nevíte, co je nemožné,
je snazší to udělat. A protože to zatím nikdo neudělal, nikdo nevymyslel pravidla,
kterými by zabránil v zopakování. Zadruhé. Pokud máte myšlenku
toho, co chcete udělat, co chcete vytvořit, tak to prostě udělejte.

Je to mnohem těžší, než to zní. Ale někdy je to nakonec mnohem
lehčí, než jste si to představovali. Většinou totiž musíte udělat něco navíc,
abyste se dostali tam, kde chcete být. Chtěl jsem psát komiksy,
novely, příběhy a filmy. Proto jsem se stal novinářem. Novináři totiž smějí klást otázky.

Zjišťují, jak svět funguje. Ale kromě tohoto
jsem potřeboval i psát. Psát dobře. Byl jsem placen za to, že jsem
se učil psát správně, ekonomicky, rázně, někdy za nepříznivých podmínek a do uzávěrky. Někdy cesta k tomu,
co byste rádi dělali, bude přímá. Ale někdy bude téměř
nemožné se rozhodnout, jestli děláte správně, protože musíte balancovat
mezi svými cíli a nadějemi a mezi tím mít z čeho jíst, platit dluhy, musíte hledat práci a zjišťovat,
kolik za to dostanete.

Mně osobně fungovalo, že jsem si představoval,
čím bych chtěl být. Což bylo autorem fikce. Chtěl jsem psát dobré knihy a komiksy.

Psát dobrá dramata. Aby mě má slova živila. Představoval jsem si to jako horu. Vzdálenou horu. Můj cíl. Věděl jsem, že dokud
půjdu směrem k hoře, tak budu v pořádku. Netušil jsem, co mám dělat, abych
pořád nemusel přemýšlet nad tím, jestli mířím k hoře nebo od ní.

Odmítal jsem práce editorů v časopisech. Pořádná zaměstnání za dobrý plat. Věděl jsem, že ačkoliv jsou atraktivní, pro mě by to byla cesta od hory. Kdyby tyto pracovní
nabídky přišly dříve, vzal bych je, protože v té době
by to byla cesta k hoře. Psát jsem se naučil psaním.

Dělal jsem cokoliv, dokud mi
to přišlo jako dobrodružství. Přestal jsem, když mi
to přišlo jako zaměstnání. Proto mi nikdy nepřišlo,
že bych byl zaměstnaný. Zatřetí. Když s něčím začnete,
musíte se vypořádat se selháním. Musíte mít hroší kůži, když zjistíte, že ne
každý projekt dokončíte. Život na volné noze, život v umění, je někdy jako vkládání zpráv
do lahví na opuštěném ostrově a doufání, že je někdo najde a přečte si tu zprávu uvnitř.

Doufání, že pak do lahve také
něco vloží a pošle to zpět k vám. Ocenění, zakázku, peníze nebo lásku. Musíte se smířit s tím, že na jednu
navrácenou láhev jich odešlete stovky. Problém neúspěchu. Problém sklíčenosti, beznaděje, prahnutí.

Chcete všechno hned teď
a ono se to nedaří. Má první kniha byla
napsána jen kvůli penězům. Ale díky ní jsem si mohl
koupit elektrický psací stroj. A popravdě to měl být bestseller. Získal bych spoustu peněz,
kdyby však vydavatel nešel do likvidace mezi vyprodáním prvního nákladu
a nikdy neuskutečněným druhým nákladem. Předtím než mi zaplatili honorář. Ale už se stalo.

Já nad tím pokrčil rameny. Pořád jsem měl
svůj elektrický psací stroj a peníze na několik měsíčních nájmů. Rozhodl jsem se, že už psát
knihy jen pro peníze nebudu. Když nedostanete peníze, tak nemáte nic. Když vytvořím něco, na co jsem hrdý a nedostanu zaplaceno,
tak mám alespoň ten výsledek. Občas jsem na to pravidlo zapomněl.

A pokaždé mě pak
vesmír nakopnul a připomněl mi ho. Nevím, jestli s tím
má problém i někdo jiný. Ale pravdou je, že dělat
cokoliv jen pro peníze, nikdy nestálo za to. Až na získání trpké zkušenosti. Většinou jsem zaplaceno stejně nedostal. Věci, které jsem vytvořil z nadšení, které jsem chtěl převést do reality, mě nikdy nezklamaly a nikdy jsem nelitoval času,
kterého jsem nad nimi strávil.

Vypořádat se s neúspěchem je těžké. Vypořádat se s úspěchem může být těžší, protože vás před možnými
problémy nikdo nevaruje. První problémem
i třeba malinkého úspěchu je to, že máte neotřesitelný pocit,
že vás jen nadhodnotili. A v tu chvilku vás objeví.

Je to tíha nezaslouženého úspěchu. Něco, čemu má žena Amanda
říká podvodné potěšení. Já jsem si pořád představoval,
že se ozve zaklepání na dveře a za nimi bude muž s deskami. Netuším proč by měl mít desky,
ale v mé hlavě je vždy měl. Řekne mi, že je konec, už mě nechtějí, a že si musím najít normální práci. Nějakou kde si nebudu moct
vymýšlet a sepisovat to, číst knihy, které bych chtěl.

A pak bych v tichosti odešel. Našel bych si ten druh práce,
kde bych musel ráno vstávat. A nosit kravatu. A už nic nevymýšlet. Problémy úspěchu jsou skutečné. A pokud budete mít štěstí, zažijete je. Nastane moment, když už
nebudete kývat na vše, protože se budou
z moře vracet všechny vaše lahve.

Budete se muset naučit říkat ne. Sledoval jsem své vrstevníky
a přátele, i ty starší než já, a viděl jsem, jak mizerně na tom byli. Poslouchal jsem jak říkají,
že už nežijí ve světě, ve kterém by dělali to, co mají rádi. Protože teď musí každý měsíc
něco vydělat, aby se udrželi na místě. Nemůžou dělat věci, na kterých
jim záleží a které by rádi dělali.

A to se zdá větší tragédií,
než je problém neúspěchu. Ale největším problém úspěchu je to, že se vás svět snaží
zastavit v tom, co děláte, protože jste úspěšný. Nastal den, kdy jsem si uvědomil, že jsem stal někým, kdo je
plně zaměstnaný odpovídáním na emaily a kdo má psaní jako koníček. Začal jsem odpovídat na méně emailů a ve výsledku jsem psal mnohem více.

Začtvrté.
Doufám, že budete dělat chyby. Když děláte chyby,
znamená to, že se o něco snažíte. A samy chyby mohou být velmi užitečné. Jednou jsem v dopise
špatně napsal Karolina. Přehodil jsem A s O. Řekl jsem si, že Koralina
zní jako skutečné jméno. Ať už je vaším oborem cokoliv, ať jsme hudebník nebo fotograf, malíř nebo kreslíř, spisovatel, tanečník, zpěvák, designer, všichni máte unikátní schopnost.

Máte schopnost tvořit umění. A pro mě, i pro spoustu
mých známých, to byla záchrana. Ta nejlepší záchrana. Pomůže vám v dobrých
časech i v těch špatných.

Někdy je život těžký. Někdy se něco pokazí v životě,
v lásce, v obchodě, v přátelství, ve zdraví i v čemkoliv jiném. Pokud to nemáte snadné,
měli byste udělat následující. Tvořit dobré umění. Mluvím vážně. Manžel vám uteče s političkou? Tvořte dobré umění.

Nohu vám rozdrtí
a pak sní zmutovaný škrtič? Tvořte dobré umění. Finanční úřad vám dýchá na krk?
Tvořte dobré umění. Vybuchla vám kočka?
Tvořte dobré umění. Někdo na internetu si myslí,
že vaše tvorba je hloupá, ďábelská nebo okopírovaná? Tvořte dobré umění. Nejspíš se to nějak vyřeší a čas zahojí všechny rány.

Ale na tom vlastně nesejde. Dělejte to, co umíte nejlépe. Tvořte dobré umění. Tvořte ho ve špatných dnech,
tvořte ho i v těch dobrých. Zapáté. Tvořte své umění. Tvořte to, co zvládnete jen vy. Ze začátku budete mít nutkání
kopírovat a na tom není nic špatného.

Mnoho z nás našlo svůj hlas poté, co jsme zněli
jako mnoho jiných lidí. Ale máme něco, co nikdo jiný nemá. Je to vaše já. Váš hlas, vaše mysl, váš příběh. Vaše vize. Pište, malujte, stavte, hrajte,
tancujte a žijte tak, jak můžete jen vy.

V ten moment, kdy máte pocit, jako byste kráčeli ulicí nazí a jako byste odhalovali
až příliš svého srdce a mysli, toho, co existuje uvnitř,
pocit, že se obnažujete... V ten moment to možná
začínáte dělat správně. Věci, které se mi povedly nejvíce,
byly ty, u kterých jsem si nebyl jistý. Příběhy, kde jsem věděl,
že buď budou fungovat, nebo, a to spíše, to bude trapné
selhání, které budou lidé navždy rozebírat.

Vždy měly něco společného. Lidé zpětně tvrdili,
že to byl nevyhnutelný úspěch. Ale já si při jejich tvorbě nebyl jistý. A pořád nejsem. Ale bylo by zábavné dělat něco,
o čem byste věděli, že bude úspěšné? Avšak někdy práce,
ve které jsem věřil, nevyšly. Mám příběhy, které se nikdy
nedočkaly druhého vydání. Některé ani nešly do tisku.

Ale poučil jsem se
z nich stejně, jako kdyby vyšly. Zašesté. Předávám vám nějaké tajné
poznatky o životě na volné noze. Tajné poznatky se vždy hodí. Hodí se každému,
kdo chce tvořit umění pro druhé a žít na volné noze. Naučil jsem se to u komiksu, ale vztahuje se i na ostatní obory. Lidé získají práci,
protože ji nějak získají.

V mém případě jsem udělal něco,
co by se dnes dalo snadno ověřit a dostalo by mě to do potíží, ale v době před internetem mi to
přišlo jako dobrá kariérní strategie. Když se mě editoři ptali,
pro koho jsem psal, lhal jsem. Vyjmenoval jsem časopisy,
u kterých to znělo pravděpodobně, tvářil jsem se sebevědomě
a tu práci jsem získal. Poté jsem, kvůli zachování cti, do obou časopisů, které jsem během
prvního pohovoru jmenoval, něco napsal.

Takže jsem nelhal,
jen jsem to nevzal chronologicky. Nezáleží na tom, jak práci získáte. Lidé u práce na volné noze zůstávají. A je jich čím dál více. Protože odvádějí dobrou práci. A protože se s nimi dobře vychází. A protože odevzdávají práci včas. Ale nepotřebujete mít tyto tři vlastnosti.

Dva ze tří stačí. Lidé budou tolerovat vaši nepříjemnost, pokud pracujete dobře
a odevzdáváte včas. Lidé vám odpustí pozdní odevzdání,
pokud je výsledek dobrý a mají vás rádi. A nemusíte ani být
tak dobří jako ostatní, pokud odevzdáte včas
a každý o vás rád slyší. Když jsem souhlasil s tímto projevem, přemýšlel jsem o nejlepší
radě, které se mi dostalo.

Uvědomil jsem si, že to byla rada,
kterou jsem se nedokázal řídit. Dostalo se mi jí od Stephena Kinga. Bylo to před 20 lety, na vrcholu úspěchu, počátečního úspěchu,
Sandmana, mého komiksu. Psal...
Děkuji. Psal jsem komiks,
který lidé milovali a brali ho vážně. Stevenu Kingovi se Sandman líbil.

Líbila se mu i novela Dobrá znamení
napsaná s Terrym Pratchetem. Viděl to šílenství kolem, ty velké autogramiády a podobně, a dal mi tuto radu. Tohle je skvělé.
Měl by sis to užít. A já si to neužil. Nejlepší rada, které se mi
kdy dostalo a já ji ignoroval. Místo toho jsem se strachoval.

Strachoval jsem se další uzávěrky, o další nápad, o další příběh. V další 14 až 15 letech nenastal moment, kdy bych ve své hlavě něco
nepsal a nepřemýšlel o tom. Ale nikdy jsem se nerozhlédl kolem sebe a neřekl si: Je to zábava. Přál bych si, abych si to víc užíval. Byla to úžasná cesta, ale o část cesty jsem přišel,
protože jsem se moc obával věcí které se mohou
pokazit, toho, co přijde příště.

Neužíval jsem si to, co jsem měl. To pro mě byla ta nejtvrdší lekce. Měl jsem to nechat být a cestu si užít. Tato cesta vás zanese
do úžasných a nečekaných míst. Tento stupínek je
pro mě jedním z těchto míst. A já si to ohromně užívám.

Vlastně to mám v závorkách,
abych to neřekl, kdybych si to neužíval. Všem dnešním absolventům přeji štěstí. Štěstí je užitečné. Často zjistíte, že čím
tvrději a moudřeji pracujete, tím větší štěstí budete mít. Štěstí prostě pomáhá. Žijeme v proměnlivém světě. Ať už pracujete v jakémkoliv oboru umění, způsob distribuce se mění.

Mění se modely, kterými
autor dostává svou práci k světu, aby si udržel střechu nad hlavou
a aby si mohl koupit sendvič. Mluvil jsem s lidmi na vrcholných
pozicích v publikování, prodeji knih hudbě a podobně. Nikdo z nich neví,
jak to bude vypadat za dva roky. Nebo za 10 let. Distribuční kanály, které lidé
za poslední století vytvořili, se rychle mění.

Pro spisovatele, malíře i muzikanty. Pro tvořivé lidi všech oborů. Na jednu stranu
se to může zdát děsivé, ale na druhou stranu
je to hrozně osvobozující. Pravidla a předpoklady,
co udělat, aby by váš výtvor přitažlivý, a co udělat poté, se bortí.

Strážní opouštějí své brány. Aby byla vaše práce přitažlivá,
můžete být kreativní, jak chcete. YouTube a web,
nebo cokoliv co přijde po nich, vás mohou zviditelnit víc,
než by to dokázala televize. Stará pravidla se hroutí
a nikdo neví, jaká jsou nová pravidla. Vytvořte si vlastní pravidla. Nedávno se mě jedna žena chtěla radu
ohledně něčeho, co považovala za těžké. V tomto případě nahrávala audioknihu.

Navrhl jsem jí, aby předstírala,
že je někdo, kdo to zvládne. Nepředstírat, že to zvládá,
ale předstírat, že je někdo, kdo by mohl. Přilepila si na stěnu
studia papír s touto radou. Řekla, že to pomohlo. Buďte moudří, protože svět
potřebuje víc moudrosti. A pokud nemůžete být moudří, předstírejte, že moudří jste,
a chovejte se tak, jak by se chovali oni. A nyní běžte
a začněte dělat zajímavé chyby.

Dělejte úžasné chyby. Dělejte nádherné a fantastické chyby. Bořte pravidla. Udělejte svět mnohem zajímavější. Tvořte dobré umění. Překlad: Mithril
www.videacesky.cz