14 bodů Woodrowa WilsonaVelká válka

Rok 1917 skončil, válka ale ještě ne. I když ale národy plánují další ohromné ofenzivy, které snad válku ukončí, jen jeden člověk formuluje své konkrétní naděje o poválečném světu. Woodrow Wilson. Já jsem Indy Neidell, vítejte u Velké války. Minulý týden na Piavě Italové zatlačili Rakušany na ústup a Britové na Středním východě postupovali z Jeruzaléma.

Rusko válku opustilo a vyjednávalo se Čtyřspolkem o míru, v bývalém ruském impériu ale vypukla občanská válka, mnoho oblastí vyhlašovalo nezávislost a sovětská armáda obsadila Charkov. Toto následovalo. Dále se vyvíjela ruská mírová jednání. 7. ledna se do Brestu Litevského vrátil Lev Trockij a další ruští delegáti pro pokračování vyjednávání po svátcích. Trockij se měl snažit zabránit požadavkům Čtyřspolku na velké části ruského území pohrůžkou celosvětové revoluce a konkrétně revoluce v Německu.

5. ledna Osmané sdělili Rusku své mírové podmínky. Ty zahrnovaly úplnou ruskou demobilizaci a odzbrojení a anulování dohod týkajících se Persie. Osmané zůstanou mobilizováni a ozbrojeni a měli v úmyslu získat zpět území v Malé Asii postoupená Rusku v roce 1878. To bylo v rozporu s něčím, co tento týden proběhlo v USA.

Prezident Wilson měl v Kongresu projev, kde uvedl svých 14 bodů, podmínek pro budoucí mír. Byly to principy, kterými se mělo řídit vyjednávání o konci války: Za prvé, otevřená diplomacie bez žádných tajných mezinárodních dohod. Za druhé, svobodné moře. Za třetí, odstranění překážek volnému mezinárodnímu obchodu. Za čtvrté, omezení zbrojení na nejnižší úroveň zajišťující domácí bezpečnost. Za páté, přehodnocení koloniálních nároků a „zájmy dotčeného obyvatelstva musí mít stejnou váhu, jako zájmy vlády, o jejímž titulu bude rozhodnuto.“ Za šesté, opuštění ruského území a rozvojová pomoc.

Za sedmé, opuštění a obnovení Belgie. Za osmé, opuštění francouzského území a náprava újmy z roku 1871 způsobené Francii Pruskem v otázce Alsaska-Lotrinska. Za deváté, italská hranice bude upravena podle národností, Itálie dostane jižní Tyrolsko. Za desáté, národům Rakouska-Uherska bude umožněn autonomní vývoj.

Za jedenácté, opuštění Rumunska, Srbska a Černé Hory, Srbsko dostane přístup k moři Za dvanácté, neosmanským národům v Osmanské říši bude umožněn autonomní vývoj a Dardanely budou otevřeny pro obchod. Za třinácté, ustanovení nezávislého Polska s přístupem k moři. Za čtrnácté, založení Společnosti národů se vzájemnými garancemi nezávislosti. Mnoho z těchto podmínek nesahá tak hluboko, jak by se mohlo zdát, například národy Rakouska-Uherska neměly dostat nezávislost, pouze „co nejvolnější autonomii k rozvoji“.

Neobjevila se podpora pro stát pro jižní Slovany, Rakousko-Uhersko muselo opustit Srbsko a Černou Horu, ale o Chorvatech a Slovincích se projev nezmiňoval. V Evropě byl přijat vcelku pozitivně, Wilsonovi spojenci byli ale skeptičtí ohledně jeho údajného idealismu. Rozběhl se ale úplný závod ve formování národů, nové národy se objevovaly každým dnem.

9. ledna se od Ruska odtrhlo Lotyšsko, 13. ledna v revolučním dekretu číslo 13 Lenin a Stalin podpořili právo na sebeurčení Arménů. Podívejme se na Kavkaz a na Armény. Stabilita této fronty po ruské říjnové revoluci v podstatě zmizela. Ruské velitelství v Erzurum sice pořád fungovalo, generál Przewalski se však obával možné osmanské ofenzivy v této oblasti.

Ropné vrty v Baku byly lákavým cílem. Ruský štáb nemohl zorganizovat pořádnou obranu, velká část vojáků prostě odešla domů, museli tak spoléhat na národní jednotky. Byla založena Transkavkazská federace na území dnešních nezávislých států Gruzie, Arménie a Ázerbájdžánu. Tato federace oficiálně neuznala sovětskou vládu v Rusku, ale ani se ještě oficiálně od Ruska neodpojila.

Tyto tři národní skupiny však měly rozdílné zájmy. Naděje ázerbájdžánských Tatarů ležely v budoucím přátelství s Tureckem, Gruzínci si tím nebyli jistí a Arméni s tím naprosto nesouhlasili a byli značně rozčarovaní. Byli křesťané, silně prospojenečtí a proruští a s pomocí ruského velitelství se snažili vybudovat svou vlastní národní armádu. Zatím zahrnovala dvě divize arménských střelců, tři pluky dobrovolníků, pluk jízdy a domobranu.

Divize střelců se skládaly z mužů z arménských jednotek, družin, které se účastnily bojů od roku 1914 do roku 1916. Ti byli posíleni Armény z ostatních jednotek z bývalé armády generála Nikolaje Judeniče. Ten před říjnovou revolucí odešel do důchodu, jeho muži se tak přidali ke svým krajanům. Dobrovolníci byli osmanští Arméni a k armádě se přidali v místech jako Erzurum nebo Van.

Armáda měla dobré vybavení získané od rozpadající se Judeničovy armády a pěchota byla slušně vybavena kulomety. Dělostřelectvo mohlo být silnější, na vině byl i nedostatek vycvičených dělostřelců. Arménská národní armáda tak obsahovala 16 000 pěších, 1000 jezdců a 4000 členů domobrany. Osmanský ministr války Enver Paša vnímal ruskou revoluci jako znamení pro uskutečnění svých ambicí směrem na východ, expanze tímto směrem mohla vynahradit ztrátu, nebo blížící se ztrátu, osmanských arabských území na úkor Britů.

Na to byla vyčleněna 3. armáda pod Wehibem Pašou, i přes nutnost posil proti Britům byla určena na kavkazské tažení. Držela frontu mezi Tirebolu u Černého moře a Kemahem na jedné z větví Eufratu. I s podpůrnými jednotkami měl Wehib téměř 50 000 mužů a 160 děl včetně rakouských a německých houfnic. Začal s plánováním ofenzivy, která měla brzy začít. A nebyl jediný, kdo plánoval ofenzivu.

Jeho spojenci Němci plánovali také. Německý generál Erich Ludendorff 7. ledna napsal náčelníkovi štábu Hindenburgovi: „Navrhovaná nová ofenziva by měla vést k rozhodujícímu úspěchu, ve který doufáme. Pak budeme v pozici, kdy budeme moci západním mocnostem navrhnout podmínky, které potřebujeme pro zabezpečení našich hranic, ekonomických zájmů a naší poválečné mezinárodní pozici. V těchto podmínkách může být i kontrola belgické průmyslové ekonomiky a zahrnutí francouzského železného a uhelného pásu do průmyslového Porúří. Čas byl pro Němce klíčový, jejich příležitost trvala od příjezdu mužů z východní fronty na západní, po ukončení války s Ruskem, do příjezdu Američanů do Evropy v létě.

Peter Hart napsal: „Měli půl roku na to změnit průběh války. To byl motiv, který určil průběh roku 1918. Na ničem jiném nezáleželo. Všechny klamné sny „východnářů“, tažení v Mezopotámii, Soluni, Palestině a Východní Africe se ukázaly v pravém světle jako plýtvání vojenskými zdroji.

Válka nakonec opravdu bude rozhodnuta na západní frontě.“ Ludendorffovi podřízení plánovali možnou ofenzivu podél celé fronty pod názvy jako Georg, Mars nebo Michael. Kdekoliv ale útok proběhne, začne krátkou, intenzivní, překvapivou dělostřeleckou baráží podle plánu experta Georga Bruchmüllera. Také bude zahrnovat infiltrační taktiku vynalezenou Oskarem von Hutierem. Před pár týdny byla Hutierova 18. armáda převelena na linii mezi St.

Quentinem a řekou Oise a k této armádě se připojil i Bruchmüller se svým štábem. První celý týden roku 1918 tak končí. S jeho koncem přijdou i výsledky druhého australského referenda o odvodu, kde velká většina hlasovala proti. Osmané a Němci plánují nové útočné akce, zatímco pokračují v mírových jednáních s Ruskem. A Wilson pronesl jeden z nejslavnějších projevů začátku 20. století. Uvědomme si, že Wilson vzal několik progresivních ideálů jako volný obchod a otevřenou diplomacii a aplikoval je v mezinárodním měřítku.

Bylo to idealistické, jak říkali premiéři spojeneckých zemí? Možná ano, ale co na tom? Ostatní národy obecně prohlašovaly své poválečné cíle, ale toto bylo jediné konkrétní prohlášení o cílech od jednoho z válčících národů. A byly to cíle morálního druhu, na rozdíl od nacionalistických ambicí, které tuto válku vyvolaly. Takže se začátkem roku 1918, po třech letech krve a masakrů, je možná morální idealismus to, co tento svět opravdu potřebuje.

Jestli chcete vědět více o Wilsonovi, kontroverzní a komplikované postavě, zde je náš speciál o něm. Patr(e)onem týdne je Timo Tahvanainen. Díky vaší podpoře byl rok 2017 pro náš pořad skvělým rokem. Pokud nás budete podporovat i v roce 2018, postaráme se, aby byl ještě lepší. Na viděnou příště!