80 kilometrů do Paříže

Německá armáda na jaře spustila sérii ofenziv, která radikálně změnila linie západní fronty. Tento týden spouští další, která má okamžitý účinek, který spojence vystrašil. Němci jsou jen 80 kilometrů od Paříže. Já jsem Indy Neidell, vítejte u Velké války. Minulý týden proběhla další vzpoura v rakouské armádě. Tyto věci už jsou skoro běžné. Bojovalo se na nebi nad západní Evropou a na cestě k Tbilisi na jihovýchodě.



Němci plánovali nějak získat ropná pole v Baku dříve než Osmané a dokončovali plány na další vlnu svých jarních ofenziv, která měla explodovat na západní frontě. Tato exploze přichází tento týden. Okamžitým plánem německého generála Ericha Ludendorffa bylo ohrožení Pétainových jednotek, aby byly spojenecké zálohy přesunuty na jih. Ludendorff by pak mohl ve Vlámsku zasadit svůj smrtící úder.



27. května Ludendorffovy jednotky zahájily třetí bitvu na řece Aisne. Dělostřelecká baráž začala ve dvě hodiny ráno a byla nejlepším dílem dělostřeleckého génia Georga Bruchmüllera. Využití Pulkowského metody kalibrace děl umožnilo Němcům děla zkalibrovat v týle bez nutnosti střelby na frontě. Nebylo nutné pozorovat dopady střel a palba mohla probíhat v úplné tmě. „Němci neminuli téměř žádnou předsunutou pozici, komunikační zákop, velitelství nebo baterii.



Supertěžká děla poškodila koleje za francouzskými železničními děly. Ta se nemohla stáhnout a Němci jich 14 ukořistili.“ Přípravná baráž trvala ani ne tři hodiny, ale během prvního dne útoku Němci vypálili 3 miliony střel, z toho polovina byly plynové střely. To byl největší poměr plynových střel ze všech útoků za celou tuto válku. Dvacet minut před úsvitem vyrazila pěchota 7. armády do útoku a začala operace Blücher. O hodinu později 1. armáda zahájila operaci Goerz. V 9 hodin ráno první jednotky dorazily k Aisne.



Postup byl tak rychlý, že Francouzi nedokázali evakuovat svá děla. Němci získali 650 těžkých děl. V 11 hodin již Němci byli za řekou Aisne a kanálem mezi Aisne a Marne. Pozdě odpoledne se 7. armáda spojila s 1. armádou a do půlnoci překročily u Courlandonu řeku Vesle. Německá pěchota toho dne postoupila o 22 kilometrů, což je největší jednodenní postup při jakémkoliv útoku jakékoliv armády za celou tuto válku.



Pomohl jim v tom také generál Duchêne, který velel francouzské 6. armádě. Ten nevěřil doktríně hluboké defenzivy, kterou razil Philippe Pétain, a soustředil své jednotky na předsunuté linii, kde byly v podstatě zničeny celé čtyři divize. Navíc moc dlouho váhal s rozkazem zničit mosty přes řeku Aisne. Celá jeho obranná pozice včetně dělostřelectva byla maximálně 8 kilometrů hluboká a za zády měl řeku Aisne, což byl skvělý recept na katastrofu.



26. května, den před začátkem útoku, měl totiž pod svým velením i tři britské divize, když mu Britové hlásili, že to vypadá, že se tady něco chystá, odpověděl: „Nic nenasvědčuje, že by se nepřítel připravil tak, aby zítra mohl zaútočit na Chemin des Dames.“ A odjel do Paříže za svou milenkou. Další případ, kdy platí přirovnání o „lvech, kterým velí oslové“. Druhý den byl do spojeneckých linií vražen 65 kilometrů široký klín.



Němci ale nebyli úspěšní všude a některé nové jednotky se zapsaly do dějin. První opravdový americký útok u Cantigny obsadil vesnici a tři dny ji udržel proti zuřivým protiútokům a silnému ostřelování. Martin Gilbert o Cantigny píše: „Obsazení vesnice mělo trojí účinek. Sebralo Němcům důležitý pozorovací bod, dalo Pershingovi další argument pro nezávislé americké velení a podle jednoho amerického vojenského historika poskytlo Němcům první chladné varování, že se na ně, jak možná doufali, neřítí sebranka amatérů.“ Němci ale pořád měli problém s nedostatkem jízdy, obrněných vozů a tanků a nedokázali předehnat ustupujícího nepřítele.



Na levé straně u Remeše navíc útoky selhaly, postupující jednotky tak měly odkryté křídlo. Pro podporu postupu na jih Němci potřebovali obsadit Soissons a Remeš, železniční uzly na západním a východním okraji nového výběžku, který Ludendorffovy armády vytvořily.



29. května Němci dorazili do Soissons. Do této chvíle zajali 50 000 francouzských vojáků. 30. května dorazili k řece Marne, a i na konci týdne postup pokračoval dále. Remeš ale byla zatím pořád mimo dosah. I tak poprvé za posledních tři a půl roku Němci stáli na břehu řeky Marne osmdesát kilometrů od Paříže. A bojovalo se i na jiné frontě, která byla už měsíce klidná.



Na makedonské frontě proběhla 29. a 30. května bitva o Skra-di-Legen. Byla to první velká akce řeckých vojáků v této válce. Útočily tři řecké divize generála Zymvrakakise společně s francouzskou brigádou na silně opevněné bulharské pozice severozápadně od Soluně. Po řecké baráži 29. května spojenci, kteří Bulhary silně přečíslovali, Skra-di-Legen 30. května ráno obsadili. Bulhaři město nedokázali získat zpět. Spojenci přišli jen o 2800 mužů, Bulhaři o něco málo více.



Spojenci navíc získali tucet děl a více než třicet kulometů. A dále na východ na Kavkaze se bojovalo a pokračovalo v politických intrikách. Mezi 26. a 28. květnem proběhla bitva o Karakilise, zatím nejtvrdší střetnutí osmanského tažení proti Transkavkazské federaci. Část osmanských sil postupovala na Jerevan a část na Karakilise. Některé zdroje označují bitvu jako arménské vítězství, nebo dokonce píší, jak arménská pěchota generála Nazarbekiana odrazila 3. armádu. Kniha Kavkazská bojiště nicméně velice podrobně popisuje obsazení Bazumu na pravém křídle Osmany 27.



května, obsazení Vartanli na levém křídle 28. května a arménský ústup na obranu Dilidžanu 29. května. Nazarbekianova síla už čítala jen okolo 5000 mužů. Západně od Jerevanu generál Silikjan Osmany porazil a zastavil jejich postup v bitvě u Armaviru, která trvala celý týden. Rád bych podotkl, že bitva byla nejen klíčová pro zastavení osmanského postupu do Arménie, ale historik Christopher Walker tvrdí, že pokud by Arméni bitvu prohráli, „je velice dobře možné, že název Arménie by dnes byl jen historickým zeměpisným pojmem.“ Jestli byly ale osmanské plány na Kavkaze zpomaleny vývojem v poli, byly zpomaleny i politicky gruzínskými vůdci.



Minulý týden jsem zmínil, že se německý plukovník von Kressenstein snažil potenciálně zabezpečit ropná pole v Baku pro Německo, než dorazí Osmané. Zatímco transkavkazský sněm odkládal odpověď na osmanské ultimátum, které požadovalo železnici mezi Batumi, Tbilisi a Baku, Kressenstein zorganizoval následující.



27. května Gruzínci v transkavkazském sněmu vyhlásili Gruzínskou republiku nezávislou na Transkavkazské federaci. Nová republika byla německým protektorátem. Koncem týdne podél celé železnice vlály gruzínské a německé vlajky, dva německé prapory byly na cestě z Krymu a Vehip Paša a Halil Paša, velitelé osmanských sil, byli hrozivě rozčílení, ale naprosto bezradní, co si se situací počít.



Arménie také vyhlásila svou nezávislost, moc získává arménská národní rada a tatarská národní rada vyhlašuje založení Ázerbájdžánské republiky. A na závěr poznámka z ještě dálnějšího východu. Koncem týdne československá legie obsazuje Čeljabinsk, Petropavlovsk a Tomsk. Nyní už na Sibiři otevřeně válčila s bolševiky. Tak týden končí, těžkými boji na Kavkaze, zatímco vznikají nové národy, obnovením bojů na Balkáně, tentokrát novou zemí, a další ohromnou německou ofenzivou na západě, která je dostala na 80 kilometrů od Paříže po pár dnech postupu o téměř 25 kilometrů denně.



A pokud Paříž padne, pomyslete na všechno to jídlo a zásoby materiálu a infrastrukturu, která padne do rukou Němců, kteří to vše zoufale potřebují. Zdánlivě nezastavitelná armáda tak bude ještě silnější, pokud Paříž padne. Jestli chcete vědět více o československé legii a jejích činech ve velké válce a ruské občanské válce, zde je první díl našeho dvoudílného speciálu na toto téma.



Patr(e)onem týdne je Jason Whittle. Děkujeme Jasonovi a všem ostatním, kteří nás na Patreonu podporují. Na viděnou příště!