Ani válka, ani mírVelká válka

Thumbnail play icon
Přidat do sledovaných sérií 95
97 %
Tvoje hodnocení
Počet hodnocení:40
Počet zobrazení:1 485
Mírová jednání mezi Čtyřspolkem a Ruskem ztroskotávají, Rakousko-Uhersko ztrací přízeň své polské menšiny, mezi britskými veliteli dochází k dalším intrikám a přicházejí nové střety v Malé Asii.

Přepis titulků

Rusko a Ukrajina už ve válce nebojují. Nebo snad ano? Jednaly se Čtyřspolkem o separátním míru, zatímco bolševici útočili na ukrajinské území. Jedno z těchto jednání tento týden vedlo k podepsání míru a druhé skončilo fiaskem. A k čemu to vedlo? K totálnímu chaosu. Já jsem Indy Neidell, vítejte u Velké války. Minulý týden mírová jednání mezi Ruskem a Čtyřspolkem spěla k ošklivé krizi, když Německo žádalo velké části ruského území, zatímco usilovalo o separátní mír s Ukrajinou, který může silně poškodit jeho rakousko-uherské spojence.

Američané mířící do Evropy utonuli u irského pobřeží a opět probíhaly intriky v britském velitelství. Už je to jako kolovrátek a tento týden to pokračovalo dále. Britský velitel Douglas Haig byl povolán do Londýna ke konzultaci situace okolo Robertsona, kterou jsme rozebírali minulý týden. 9.

února mu lord Darby řekl, že náčelník štábu Wully Robertson bude odvolán, ať se mu to líbí nebo ne, a že zástupce armády ve vrchní spojenecké radě ve Versailles, což byl Henry Wilson, bude Haigovi nadřízen v záležitosti společných záloh. Tento zástupce bude současně zástupcem náčelníka štábu. Poté se Haig sešel s premiérem Davidem Lloydem Georgem a upozornil na to, že rada má nyní opravdu rozsáhlé pravomoci a zástupce v radě má pravomoci rozhodovat o věcech, které by měla řešit pouze britská vláda.

Také podotkl, že pouze britská armáda nebo Haigovi britští nadřízení měli legální pravomoci mu udělovat rozkazy. Haig navrhl pověření Robertsona a francouzského generála Focha společným velením záloh místo Wilsona a Focha. Lloyd George došel ke stejnému závěru a chtěl vyměnit Robertsona a Wilsona ve funkci náčelníka štábu a ve Versailles. Robertson tvrdil, že je ochoten sloužit ve Versailles pod Herbertem Plumerem, který odmítl funkci náčelníka štábu, ale ne pod služebně mladším Wilsonem.

A Lloyd George také navrhl, aby byl Haig pověřen velením všech pozemních jednotek na všech frontách, což mohl být pokus o posunutí Haiga výše, ale ze západní fronty. Haig ale odmítl s tím, že probíhá tolik změn na velitelských pozicích, že by mělo britské velení ve Francii zůstat zachováno. Byl to strašný zmatek, který nemohl už dlouho pokračovat. A jiný zmatek se tento týden také ještě zhoršoval.

9. února byl podepsán mír mezi Radou, ukrajinským parlamentem, a Čtyřspolkem. Ukrajina přislíbila dodávku milionu tun obilí zemím Čtyřspolku do 1. srpna. Rakousko-Uhersko slíbilo autonomii své ukrajinské menšině a co bylo klíčové, Ukrajina dostane Chełmskou oblast ruského Polska. Minulý týden jsme viděli, jak je tento bod podstatný, Rakousko ale muselo vyhovět Ukrajině kvůli obilí, aby zamezilo hladomoru, vyjít vstříc své polské menšině, jejíž podpora byla klíčová, a podpořit Němce, jejichž armáda byla nutná pro obranu Ukrajiny před bolševiky.

Po podpisu mírové dohody proběhly v polských městech masové demonstrace a polské jednotky sloužící v habsburské armádě se dokonce vzbouřily. Poláci v rakouském parlamentu přešli do opozice a vyslovili svou podporu pro polskou nezávislost. A co mohl císař Karel dělat, kromě masivní vojenské represe, což byl typ věci, které Karel nedělal. Tato dohoda také vyhrotila situaci mezi ruskými bolševiky útočícími na Ukrajinu ve snaze ustanovit vládu sovětů v Charkově a zeměmi Čtyřspolku.

Mírová jednání probíhají již dva měsíce, od doby, kdy Rusko odstoupilo z války. Toto je absolutně zhatilo. Lev Trockij, vůdce ruské delegace, konferenci opustil a stav označil za „Ani válku, ani mír“. A Rusko nepřijme mírové podmínky s anexemi, ale zároveň demobilizovalo svou armádu. Země Čtyřspolku se musely rozhodnout, jestli to stačí.

Rychle se rozhodly, že ne, nestačí. Císař Vilém oznámil plány na rozdělení evropské části Ruska. Polsko připadne rodu Württembergů, Litva rodu Wettinů, zbytek Pobaltí rodu Hohenzollernů a Finsko jeho synovi Oskarovi. Rakušanům nedal nic. Vilém byl již rozčílen Trockého revolucionářskou agitací a těšil se, až bude bolševická vláda svržena. Generál Max Hoffmann, zástupce německé armády na konferenci, psal o německých plánech na pokračování války proti Rusku.

„Není jiné cesty ven, jinak tito barbaři vyhladí Ukrajince, Finy a další pobaltské národy, rychle vybudují novou revolucionářskou armádu a udělají z celé Evropy chlív.“ Německý ministr zahraničí Richard von Kühlmann navrhoval stav věcí v Rusku prostě přijmout, protože nová německá ofenziva by destabilizovala politickou situaci.

Generál Erich Ludendorff zase tvrdil, že vyřešení situace na východě umožní poslání vojáků na západ a neúspěšné řešení by zanechalo Ukrajinu a Finsko napospas bolševikům. Kühlmann byl se svým názorem sám a musel ustoupit. Trockij a další doufali, že v Berlíně a Vídni dojde k bolševické revoluci, k tomu se ale neschylovalo. V lednu v Rakousku probíhaly protiválečné protesty, 14.

ledna dokonce vládní omezení přídělu chleba a mouky přineslo velkou generální stávku za mír. Podpořili ji sociální demokraté a žádali stávkující o založení výborů pracujících, tedy sovětů. Stávka ale skončila, když se vláda se stávkujícími setkala, přišla s ústupky a stávkující se vrátili do práce. Minulý týden také proběhla vzpoura námořníků v Catarru, ale ukázalo se, že i když císařství ztrácí kontrolu nad svými menšinami, pořád má kontrolu nad armádou a dělníky.

V Německu také proběhly velké lednové stávky, které byly více politicky motivované než v Rakousku. Dělnická rada zvolená stávkujícími volala po míru bez anexí, demokratizaci pruského volebního systému, lepším jídle a amnestii pro politické vězně. To ale nebyly revoluční socialistické myšlenky, ale demokratické, na tom ale nezáleželo, Němci stávku potlačili na rozdíl od Rakušanů silou. Rozehnali setkání, zatkli velitele a naverbovali 50 000 stávkujících do armády.

Hnutí se zhroutilo, ničeho nedosáhlo a německá pracující třída byla dále pod kontrolou. Na schůzi válečné rady 13. února v Bad Homburgu císař hovořil o celosvětovém spiknutí proti Německu, které zahrnovalo bolševiky podporované americkým prezidentem Wilsonem, mezinárodní židovstvo a lóži svobodných zednářů. „Již nezmínil, že až 10 000 židů a tisíce svobodných zednářů padlo v boji v uniformách německé armády.

Také asi zapomněl informace, které dostal jen před dvěma měsíci, o německé finanční podpoře bolševiků včetně tajné německé dotace bolševickému tisku Pravda. A i daleko na jihovýchodě byli lidé doufající v mír. Transkavkazská federace, dnešní Arménie, Gruzie a Ázerbájdžán, chtěla co nejdříve zahájit mírová jednání s Osmanskou říší. Osmanská vláda tvrdila, že je ochotná jednat, ale potřebuje čas na organizaci konference.

Ale v terénu se už děly věci, Vehip Paša, velitel osmanské 3. armády, zahájil vojenské akce proti arménským jednotkám držícím frontu po stažení ruských vojáků domů. Nejprve podal protesty proti akcím propuštěných ruských vojáků a masakrům muslimů arménskými křesťanskými bandami. Začátkem února narůstala aktivita Kurdů u Erzincanu, hlavně střety s malou arménskou silou v oblasti.

Tato síla byla pod velením plukovníka Morela, bývalého ruského vojenského atašé v Tokiu. Skládala se z erzincanského pluku a pomocných jednotek, kolem 2000 vojáků. Byli izolovaní, 160 kilometrů daleko od dalších arménských jednotek v Erzurum a jejich komunikaci bylo snadné přerušit. 12. února se najednou zjevila osmanská pěchota před arménskou pozicí v Çardakli a tuto pozici obsadila. Další Osmané přišli od Kemahu a 13.

února stáli 10 kilometrů od Erzincanu. Morelovi nezbývalo než se stáhnout, dal se tedy na ústup. Poznámka a dvě významná úmrtí na konec týdne. Americké jednotky 13. února podnikly svou první útočnou akci u Butte du Mesnil v Champagne. Americká děla se zúčastnila šestihodinové baráže před francouzským útokem. Ruský generál Alexej Kaledin, který rezignoval na pozici vůdce kozáků, kteří bojují s bolševiky, 11. února spáchal sebevraždu. Den předtím zemřel Abdul Hamid, bývalý osmanský sultán a poslední sultán s absolutní mocí.

Tak týden končí, novými boji v Malé Asii, dalšími zmatky v britském velitelství, selháním jednoho a podepsáním druhého míru, který ale zjevně žádný mír nepřinesl. A může teď vůbec něco přinést mír? Jedna strana podepíše mír, což umožní druhé straně, aby pokračovala v boji s třetí stranou. V takové jsme situaci. Je to jak auto plné klaunů, každý týden se objevují noví klauni, v Británii, v Německu, v Rusku, v Rakousku, úplně všude.

Nikdo ho ale neřídí a auto se řítí dál. Jestli vás více zajímá transkavkazská oblast v této válce, zde je náš speciální díl o ní. Patr(e)onem týdne je Rex Higham III. Zvažte svou podporu na Patreonu, ať můžeme pořad dále vylepšovat. Na viděnou příště!

Komentáře (1)

Zrušit a napsat nový komentář

Odpovědět

Nerozumím tomu, jak si mohlo Rusko, po tom co demobilizovalo, klást podmínky. Nechceš anexi? Fajn jedeme dál!

10