Atentát na Lenina

Je vůdcem nové ruské vlády, která je po říjnové revoluci přes dva měsíce stará. Tento týden ale Lenin téměř přišel o život. Já jsem Indy Neidell, vítejte u Velké války. Minulý týden americký prezident Wilson uvedl svých 14 bodů, o kterých doufal, že se stanou základem poválečných mírových jednání. Němci a Osmané plánovali nové ofenzivy a zároveň dojednávali separátní mír s Ruskem, které minulý měsíc oficiálně válku opustilo.



Tato jednání mohla být vážně ovlivněna jednou událostí tohoto týdne, pokusem o atentát na Lenina. Ten proběhl 14. ledna v Petrohradu. Lenin hovořil z obrněného auta v Michajlovské jízdárně, kde 1. socialistické armádě vysvětloval, proč musí jít zpět bojovat na frontu, i když revoluce používala slogan „mír lidu“. Když Leninovo auto po proslovu z jízdárny odjíždělo, příslušníci ruské armády podnikli první z mnoha pokusů o atentát na Lenina, když auto přepadli a prostříleli přední sklo.



Švýcarský komunista Fritz Platten, který v autě seděl s Leninem, Lenina strhl dolů mimo nebezpečí. Platten byl letmo zasažen střelou do prstu. Lenin vyvázl bez zranění stejně jako jeho sestra Marie, sedící na zadním sedadle. Byla zveřejněna zpráva o útoku, ochranka ale nedokázala atentátníky dopadnout ani identifikovat.



Později budou někteří identifikováni jako bělogvardějci, kteří přežili občanskou válku a prozradili podrobnosti o útoku. Platten, zasažený místo Lenina, bude po letech vyšetřován kvůli vymyšlenému obvinění ze špionáže a odsouzen ke čtyřem letům vězení za ilegální držení střelné zbraně. Tam v roce 1942 zemře v den Leninových narozenin. A nebyla to jediná velká novinka z Ruska, 18.



ledna konečně zasedlo zvolené ústavodárné shromáždění. Ozbrojení strážci hlídali celou budovu, shromáždil se dav příznivců, byl však rozehnán střelbou bolševických vojáků. Shromáždění bylo, jak jsme zmiňovali dříve, ovládáno protibolševickou revolucionářskou pravicí, která byla příliš zastoupena kvůli starým hlasům, které nezohlednily jejich oddělení před volbami od probolševické revolucionářské levice. Mnoho lidí volalo po nových volbách.



Již brzy bylo poměrně jasné, že revolucionářská pravice nepodporuje vládu sovětů a nebude souhlasit s novými volbami. Bolševici a levicoví revolucionáři shromáždění opustili. Ti, co zůstali, pozdě v noci odhlasovali pozemkovou reformu, zákon ustanovující demokratickou republiku a požadavek spojencům na demokratický mír. Delegáti shromáždění opustili kolem páté ráno 19.



ledna a v pět odpoledne měli znovu zasednout. Když dorazili, budova byla zamčená a shromáždění bylo bolševickou vládou rozpuštěno. Tato vláda okamžitě svolala třetí kongres sovětů, který zasedne příští týden a odstraní všechny odkazy na ústavodárné shromáždění z nové edice zákonů a dodatků k nim od sovětské vlády. Deklarace práv pracujícího a vykořisťovaného lidu bude schválena jako základ nové sovětské ústavy.



Vláda konečně schválí i nový název: Ruská sovětská republika. Její všeruský ústřední výbor vydá dekret o rozpuštění parlamentu, což je konec příběhu ruského ústavodárného shromáždění. A rozpuštění tohoto shromáždění nevyvolalo žádnou větší reakci veřejnosti. Pravicoví revolucionáři ztratili podporu rolníků tím, že před revolucí podporovali prozatímní vládu, a mnoho hlasů rolníků, které byly pro levicové revolucionáře, bylo přičteno pravicovým kvůli problémům s lístky.



Pravicoví revolucionáři neměli takovou podporu, jako si mysleli. Po letech Trockij ve své knize „Lenin“ napsal: „Přinesli si svíčky pro případ, že bolševici odříznou elektřinu, a velké množství sendvičů, kdyby jim zabavili jídlo. Demokratické síly tak začaly s diktaturou bojovat silně vyzbrojeny svíčkami a sendviči. Lid nepodporoval ty, kteří se považovali za jím zvolené a kdo ve skutečnosti byli jen stínem doby revoluce, která již byla minulostí.“ A další novinka od bolševiků, v týdnu zajali rumunského velvyslance v Petrohradu a poslali do Rumunska ultimátum požadující zatčení rumunského krále.



Rusko tvrdilo, že Rumuni proti ruským vojákům podnikají nepřátelské akce, a pokud tito vojáci nebudou propuštěni, hrozili Rumunsku válkou. Pár slov o Rumunsku, které se Čtyřspolkem začátkem prosince podepsalo příměří. K tomu byli donuceni ruským odchodem z války, protože ostatní spojenci jim nemohli nijak pomoci.



Na této bývalé frontě pořád probíhaly konflikty, zejména kvůli ruské revoluční aktivitě. Rumunský generál Ščerbačev dokonce přežil pokus o atentát od svých vlastních vojáků a uprchl do Oděsy. Ruští vojáci tuto frontu opouštěli a mířili domů do Ruska a byly formovány a reformovány sověty, tedy výbory. Důstojníci už neměli nad svými muži kontrolu, skupiny ruských vojáků začaly okrádat rumunské civilisty na své cestě na východ.



Vojáci také prodávali své vybavení, oblečení, zbraně, koně a dokonce děla, aby si mohli koupit jídlo a alkohol. Rumunská armáda byla převelena podél celé hranice, aby zaplnila mezery po Rusech, byla tak nyní absolutně přetížena. Navíc byli momentálně Rusové větším nebezpečím než Němci nebo Rakušané, osm divizí tak bylo pověřeno hlídáním ustupující ruské armády. Minulý týden byl ve vojenském táboře v Lassy ustanoven bolševický sovět, který měl za cíl začít v Rumunsku revoluci a odstavit krále Ferdinanda, byl však bez boje odzbrojen.



I tak probíhají mezi Rumuny a Rusy menší střety, například příští týden u Galați, kde Rumuni odzbrojí asi 12 000 Rusů. Ruská morálka byla evidentně tak špatná, že 3000 Rusů překročilo řeku Seret a vzdalo se Němcům. Ruská armáda touto dobou ani nebyla pořádnou armádou. A části bývalého ruského impéria se také vymezovaly proti nové vládě.



Třeba Finsko minulý týden vyhlásilo svou nezávislost, ve finském parlamentu však měla pravice i levice podobnou sílu. Pravice byla po většinu války proněmecká a finští dobrovolníci, 27. prapor, bojovali v pobaltí po boku Němců. Pravice tak vyjádřila úmysl uzavřít spojenectví s Německem, v reakci na to ale levice ustanovila dělnickou domobranu. Nyní tak probíhají boje mezi „rudou“ levicí a „bílou“ pravicí.



Tento týden, 15. ledna, je Carl Gustav Emil Mannerheim jmenován vrchním velitelem bílých gard. Mannerheim býval generálem v císařské ruské armádě a studentem generála Alexeje Brusilova. Děly se i další věci, ruští bolševici koncem minulého roku uznali finskou nezávislost, jen o několik dní později ale nabídli finským socialistům pomoc se zavedením socialistické vlády. Mezitím Němci zásobovali pravici puškami a kulomety.



Finsko bylo připravené explodovat. A exploze přicházely i na západě. Britové tento týden vydatně bombardovali, zaútočili na Karlsruhe, Thionville a Mety 14. ledna a 16. ledna znovu na Mety. A 18. ledna na západní frontě 1. americká divize nastoupila na frontu ve výběžku u Saint-Mihiel. Měli získat zkušenosti z fronty, pouze držet linii a zatím nepodnikat žádné útočné akce.



To je tento týden vše, ruské intriky v Rumunsku, intriky obou stran ve Finsku, boje ve vzduchu nad západní Evropou a dvě velké události v Rusku. Pokus o zabití Lenina je samozřejmě základem mnoha spekulací na téma „co by, kdyby“. Podělte se s námi o své teorie v komentářích. Konec ústavodárného shromáždění a 3. kongres sovětů byly klíčové události. Značily konec vlády volených zastupitelů v Rusku a opravdový začátek toho, z čeho vznikne Sovětský svaz.



To ale bude ještě vyžadovat mnoho válek a plno zabíjení. Dnes tak skončím citátem o zabíjení, který jsem našel v knize Martina Gilberta. Tento týden se 14. ledna britský voják Max Plowman, zraněný na západní frontě, vzdal své hodnosti, což bylo neobvyklé. Své jednotce napsal, že jeho nenávist k válce „...postupně přerostla v pevné přesvědčení, že jakákoliv organizovaná válka je vždy organizovanou vraždou.



Protože naprosto věřím myšlence inkarnace, že v každém lidském těle žije Bůh, věřím, že zabíjení lidí je vždy i zabíjením Boha.“ Jestli vás zajímá cesta k finské nezávislosti, zde je náš speciální díl o ní. Patr(e)onem týdne je Bjørn Tore Korssjøen. Nebo tak nějak, určitě mě opravíte. Vaše podpora nám pomohla dostat pořad do této podoby, bez vaší podpory bychom už dlouho nezvládali tento pořad připravovat.



Na viděnou příště!