Brest Litevské příměří

Rusko a Čtyřspolek se brzy pokusí dojednat mírovou dohodu, která pro Rusko oficiálně válku ukončí. Němečtí a rakousko-uherští delegáti však od tohoto míru očekávají různé věci, a co se stane, až se neshodnou? Německá armáda si prosadí svou. Já jsem Indy Neidell, vítejte u Velké války. Minulý týden Jeruzalém kapituloval spojencům, Bolševici vyhlásili válku kozákům a na ruské domácí frontě začaly intriky ohledně výsledků nedávných voleb, když se Lenin snažil upevnit svou moc.



Navíc se snažili stvrdit ruský odchod z války. 15. prosince bylo podepsáno příměří se zeměmi Čtyřspolku, které mělo platit již od 12. prosince až do 14. ledna. Zde jsou některé jeho body. Mělo sedmidenní výpovědní lhůtu. To Němci porušili, když zahájili nové operace již po dvou dnech.



Ruskou frontu během příměří neposílí žádné nové německé jednotky ani nebudou žádné jednotky převeleny z ruské fronty na západní. To bylo také porušeno, nejméně 7 divizí bylo převeleno na západ během trvání tohoto příměří. Ruské i osmanské jednotky se stáhnou z Persie. A jednání o trvalém míru začnou okamžitě. 20. prosince do Brestu Litevského dorazili vyjednavači. Maršál princ Leopold Bavorský toho večera pro delegáty zorganizoval velkou hostinu.



Hned po jeho pravici seděl Adolf Joffe, předseda sovětské delegace, čerstvě propuštěný ze sibiřského vězení, a vedle něj rakouský ministr zahraničí hrabě Czernin. Joffe Czerninovi řekl, že doufá, že v Rakousku-Uhersku také vyvolají revoluci. Czernin si večer do deníku zapsal: „Podle mě ani moc nebudeme potřebovat Joffeho pomoc, ale přivoláme si revoluci sami.



Pokud nedojde k dohodě se spojenci, lid se o to postará.“ Rusko bylo k dohodě svolné. Německo teď mohlo získat dohodou území, a dokonce i více, než byli schopni za posledních tři a půl roku získat vojensky. A většina Němců podílejících se na mírové dohodě byla rozhodnuta pro „vítězný mír“ s Ruskem. Rozhodně se nechtěli vzdát žádného území, pro jehož zisk umírali němečtí vojáci, a rozhodně chtěli co nejvíce přírodních zdrojů, aby ulevili hladovějícím doma a omezili dopad britské blokády.



Německý náčelník štábu Paul von Hindenburg a generál Erich Ludendorff chtěli, aby Německo zabralo, co je možné, a vytvořila se hranice, která by usnadnila jakoukoliv budoucí válku s Ruskem, i kdyby to znamenalo Rusku odepřít jakýkoliv přístup k moři. Hrozili společnou rezignací, pokud by vláda nesouhlasila s jejich požadavky ohledně vyjednávání. Někteří vrcholní němečtí podnikatelé také chtěli zabrat ruské doly a ropné vrty.



Oficiální vedoucí německé delegace byl ministr zahraničí Richard von Kühlmann, ve skutečnosti však velel Max Hoffmann, který neviděl důvod ustupovat lidem, které považoval za poražené a dobyté. Hrabě Czernin vyhrožoval podepsáním separátního míru s Ruskem tváří v tvář domnělé německé vojenské aroganci. Hoffmann odpověděl výhrůžkou převelení 25 německých divizí, které Rakušany chránily před ruským útokem, na západní frontu. Leninovi a Trockému příliš nevadilo podepsání pro Rusko nevýhodného míru.



Byli s tím smířeni. Museli bojovat občanskou válku, a to nešlo nijak dělat, dokud bojovali v zahraniční válce. Lenin chtěl podepsat mír okamžitě, Trockij preferoval oddalování podpisu, protože věřil, že bolševická revoluce v Německu je na spadnutí. Czernin by asi separátní mír nepodepsal, jiní o tom ale vážně přemýšleli. Nedávno ukončená bitva u Cambrai, zprvu příběh velkého britského vítězství, byla nyní v tisku označována jako jedna z nejhroznějších epizod britských dějin.



Jak se Němci přesouvali na západ a Rakušané byli na dohled od Benátek, někteří britští politici pohlíželi příznivě na separátní mír s Rakouskem-Uherskem nebo Osmanskou říší. 18. prosince se v Ženevě setkali Jan Smuts a hrabě Mensdorff-Pouilly-Dietrichstein. Mensdorff býval rakouským velvyslancem v Londýně. Smuts navrhoval zachování císařství výměnou za uzavření separátního míru. Mensdorff odpověděl, že Rakousko nemůže o separátním míru jednat. Podobně to šlo s Osmany v Bernu, také odmítli jednat o separátním míru.



Sir Horace Rumbold, přítomný u obou jednání, si zapsal: „Naše jednání s Turky byla samozřejmě ovlivněna konferencí v Brestu Litevském. Během týdne jsme od několika tureckých funkcionářů zjistili, že je tato konference naplnila velkými nadějemi ohledně budoucnosti jejich říše. Nejenže s německou pomocí chtěli získat zpět Mezopotámii, Palestinu a další, ale chtěli i části Kavkazu a vstoupit do aliance se zeměmi jako Gruzie. Vypadalo to, že opravdu věří v budoucnost panturkistického hnutí.



Toto hnutí zahrnovalo ještě více než panturkismus a obsahovalo i národy střední Asie mluvící turkickými jazyky. Osmanský ministr války Enver Paša si dělal naděje na rozšíření své vlády do těchto turecky mluvících regionů střední Asie. Po válce, po této válce, povede do střední Asie improvizovanou armádu, aby vyburcoval turecké cítění, a bude v roce 1922 zabit v Turkestánu při střetu s bolševiky.



Někdo říká, že zemřel při jízdní zteči, ale v pamětech bolševického velitele Jakova Melkumova se píše, že Enver toho dne uprchl a čtyři dny se skrýval, než ho rudí našli, načež ho Melkumov osobně zabil. To už ale odbočuji. Navzdory těmto aktivitám britský premiér Lloyd George trval na tom, že „není střední cesty mezi vítězstvím a porážkou“, a na veřejnost nepronikly žádné informace o probíhajících diplomatických jednáních.



Lloyd George byl ale stejně jako všichni ostatní deprimován používanými metodami boje a novinářům řekl: „Už žádné mrhání životy při útocích na západě, pouze rozdávání tvrdých protiúderů při zaujetí obranného postavení.“ Jak jsem ale říkal, Rusům zbývala spousta bojů. Bolševici koncem minulého týdne obsadili Rostov na Donu, nyní byli ale zahnáni na ústup na Černém moři, když je generál Alexej Kaledin, který odmítal ruskou únorovou revoluci, natož tu říjnovou, donutil k ústupu.



I přes jeho výhrady k prozatímní vládě mezi revolucemi jasně prohlásil, že dokud nebude prozatímní vláda obnovena, jeho donští kozáci převezmou plnou kontrolu nad touto oblastí. A bolševici tento týden požádali o volný přesun svých jednotek přes Ukrajinu. Rada, ukrajinský parlament, odmítla, a ruská občanská válka se tak rozšíří i na Ukrajinu. No, bylo v tom víc.



Rada také odmítla povolit konferenci ukrajinských sovětů. Sovětské Rusko tak prohlásilo, že buď Ukrajina povolí demokracii, nebo to bude znamenat válku s Ruskem. Pár poznámek na konec týdne. 18. prosince se bojovalo v Itálii, když Rakušané zaútočili u hory Mt. Grappa blízko hory Mt. Asolone a zajali 2000 nepřátel. Italové po dvou dnech ztracené území získají nazpět. A Adolphe Guillaumat nahradí Maurice Sarraila v pozici spojeneckého velitele na soluňské frontě.



Sarrail byl v poli neúspěšný a morálka byla hrozivě nízko. Navíc rozčílil Itálii, Srbsko a Řecko, když uznal Essada Pašu jako vládce Albánie. A jeho známosti s francouzskými politiky, jako třeba Joseph Caillaux, který byl zatčen za zradu, zpečetily jeho osud u nové Clemenceauovy vlády. Takový byl týden. Podepsání příměří s Ruskem, i když se ruská občanská válka šíří dál a dál, a některé spojenecké země doufají v separátní mír, zatímco Enver Paša sní o rozlehlém impériu.



Zpětně je snadné ho za to vinit a označit to za naprosto nereálné, ale co ostatní, o kterých mluvíme každý týden? Haig, císař, Enver, všichni sní nejen o konci války, ale i o slavném vítězství a ohromných průlomech. Všichni byli pořád nafoukaní a arogantní. Možná to bylo v této válce potřeba, protože ten jediný, kdo takto nepřemýšlel, byl Lenin, a ten byl z války pryč.



Nyní snil jen o upevnění moci ve své zemi. To ale bude potřebovat další války, které si vyžádají další statisíce životů. Blížíme se k Vánocům roku 1917. Před třemi lety mnozí doufali, že válka skončí do Vánoc 1914. Když Vánoce přišly a válka pokračovala dál, několik vojáků se rozhodlo pro mír. Alespoň dočasný mír. Jestli vás zajímá vánoční příměří z roku 1914, zde je náš díl o něm.



Patr(e)onem týdne je Codrin Popescu. Zvažte naši podporu na Patreonu, abychom mohli pořad dál vylepšovat. Na viděnou příště!