Bulharské příměří

Spojenci přišli o velkého hráče, Rusko, a území Srbska bylo obsazeno. Všechny čtyři státy Čtyřspolku se však držely. Až do tohoto týdne. Tento týden Bulharsko válku opustí. Já jsem Indy Neidell, vítejte u Velké války. Minulý týden pokračoval úprk Čtyřspolku na palestinské a makedonské frontě, zatímco na západě začaly dvě nové ofenzivy, britská a francouzsko-americká. A tento týden na západě začnou další dvě nové spojenecké ofenzivy. 28.



září na severu začne pátá bitva u Yper. Ta začne na 40kilometrové frontě mezi Dixmude a Ploegsteertem a zapojí se skupina armád sever pod velením belgického krále Alberta s francouzským náčelníkem štábu Jeanem Degouttem a britská 2. armáda pod velením Herberta Plumera. Plán zněl zamířit východně od Yper, překonat výběžek a obsadit hřbet u Passchendaele. Útočilo 10 britských divizí, 6 francouzských a 9 belgických. Plumer chtěl výběžek obejít a zamířit k Mesenu, ale britský velitel Haig nechtěl záležitost tlačit, protože opravdu chtěl, aby se Belgičané zapojili do boje.



Plumer nepřipravil předběžnou baráž, aby využil momentu překvapení, byl ale úspěšný jen zčásti. Vojáci zaútočili přes stejné území jako minulý rok, pršelo a nezapojily se žádné tanky. Ale německé obranné linie nebyly tak silné jako loni. 28.



září spojenci postoupili místy až o 13 kilometrů, obsadili výběžek a většinu hřbetu. Belgičané obsadili samotné Passchendaele. Do večera 29. září obsadili i Mesen a Geluveld a dorazili k silnici mezi Roeselare a Meninem. Tou dobou ale déšť a bahno opět změnily terén v bažinu, bylo téměř nemožné přivážet zásoby a ofenziva byla 2. října prozatím zastavena. To byla třetí ze čtyř ofenziv, které začaly během pár dní. Tři z těchto čtyř zpomalily a zastavily, ale ne ta čtvrtá, útok 4.



britské armády na kanál u Saint-Quentinu. Ten mířil na silné obranné pozice, střed německé Hindenburgovy linie. Kanál byl 11 metrů široký s vodou a bahnem o hloubce 2 až 3 metrů, ale také byl plný ostnatého drátu a jeho stěny měly na výšku 3 metry, takže jej nemohly překonat tanky. Dále jej chránila kulometná hnízda a nepřetržitý systém zákopů a byl to střed skvělého systému hluboké obrany. Kanaďané ale už 8.



srpna ukořistili plány obranné linie, které ukazovaly pozice děl, skladů zásob, bunkrů a všeho možného. A i když byly obranné linie silné, byly relativně staré a velká část byla buď zchátralá nebo zastaralá. Ale i s ohromnou třídenní předběžnou baráží nešel útok 29. září na začátku podle plánu a spojenci ani neměli moc velkou početní převahu. Byly to dvě australské a dvě americké divize a plno tanků, které útočily na dva tunely vedoucí pod kanálem.



Nalevo se spojenci nedostali k Hindenburgově linii. Na středu se dařilo o něco lépe. Britský generál Henry Rawlinson nicméně přes protesty Johna Monashe trval na tom, aby byl samotný kanál překročen 16. středoanglickou divizí na pravém křídle útoku. Tam baráž zničila ostnaté dráty a zbořila břehy kanálu a do půl deváté ráno kanál překročili a padl jim do rukou funkční most. Obsadili hlavní nepřátelské pozice a pokračovali, dokud je později toho dne 32.



divize nevystřídala v čele útoku. Toto byl opravdu, opravdu velký úspěch. John Terrains to nazval „jedním z nejzářivějších bojových úspěchů války“. Hindenburgova linie byla prolomena v délce přes 10 kilometrů. Britové v průběhu týdne mezeru v linii ještě rozšíří a jen linie u Beaurevoiru, třetí a poslední linie celého systému, zůstávala pod kontrolou nepřítele. David Stevenson píše, že zpráva britské rozvědky z 1. října uvádí, že z německých divizí, které nedávno bojovaly, bylo 12 ve Vlámsku, 23 v Champagne a u Argonne a 32 u Cambrai.



Právě zde na středu přicházel nejtěžší útok. 30. září Němci vypálili Cambrai. Francouzský generál Mangin postupoval na řekách Vesle a Aisne. Dalšího dne se Němci stáhli z plošiny mezi Remeší a Aisne, o den později i severně a jižně od kanálu La Bassée a Britové obsadili Armentières. Mangin dosáhl až řeky Ailette a daleko na severu koncem týdne byla německá těžká děla odvezena z břehů La Manche.



Německá armáda ale ještě nebyla ani zdaleka poražena a 29. září byli Američané u Argonne zastaveni. Částečně přísunem 6 německých divizí ze záloh, částečně absolutním chaosem ve svém zásobování a komunikacích. Dosáhli až ke Kriemhilde Stellungu, nejsilnější německé obranné pozici, ale zatím ji neobsadili a dopravní zácpy byly tak strašné, že když francouzský premiér Clemenceau vyrazil do nedávno obsazeného Montfauconu, cesta byla zablokovaná americkými nákladními vozy, jejichž řidiči mu řekli, že jsou na místě zaseknutí už celé dva dny.



Koncem týdne, poté, co přeorganizovali zásobování, Američané 4. října zaútočí na Kriemhilde Stellung. Měli velkou početní převahu, útok však nebyl snadný a Američané nesplnili své úkoly. Němci moc dobře věděli, jak je tato oblast strategicky důležitá. A World Undone píše, že ji OHL, německé vrchní velitelství, pokládalo za klíčový bod celé západní fronty.



A protože ji Němci posílili, bude to opravdu těžký oříšek. Američané se však opravdu snažili tváří v tvář ničivé kulometné palbě. Malá postupující jednotka byla u Argonne odříznuta a obklíčena. O nich více příští týden. Jeden oříšek ale spojenci úspěšně rozlouskli, a to makedonskou frontu. Po jejich dvoutýdenním ústupu je druhá bulharská žádost o příměří přijata „zoufalým Frantíkem“, generálem Franchetem d'Espèrey, velitelem spojenecké armády orientu.



29. září je podepsána a pro Bulharsko válka končí. 30. září v poledne kapitulují a přijmou spojenecké podmínky: okamžité ukončení bojů, okamžitou demobilizaci, předání skladů a vybavení, okamžité opuštění území Srbska a Řecka, poskytnutí všech dopravních prostředků a kapacit spojencům a odchod rakousko-německých sil z Bulharska do čtyř týdnů. Německá cesta na východ tak nyní byla odříznuta a jejich sen o Středním východě byl u konce.



Povstání v Radomiru z minulého týdne v Bulharsku je po třech dnech bojů jižně od Sofie je poraženo. Za hranicemi padlo Francouzům do rukou makedonské hlavní město Skopje. Němci z místa ustupovali, naděje na udržení Balkánu pohasla a cesta do Rakouska byla otevřená. Železniční uzel u Skopje padl 29. září. Rakušané na frontě podnikli obranná opatření, Italové ale útočí v Albánii a Francouzi a Srbové je zatlačí v oblasti u Vranye.



Koncem týdne abdikuje bulharský car Ferdinand a nahradí ho jeho syn Boris. Aleksandar Stambolijski, který vedl radomirské povstání, bude příští rok premiérem v Borisově vládě. Makedonská fronta nebyla jedinou, na které Čtyřspolek kolaboval. V Palestině Britové 28. září překročili horní tok Jordánu a u Dar'á se setkali se silami arabského povstání. 30.



září jízda generála Edmunda Allenbyho, která za 12 dní ujela přes 600 km, dorazila do Damašku. 3. australská brigáda lehké jízdy vstoupila do města a Turci konečně zastavili palbu. Staletí dlouhá osmanská nadvláda byla u konce. O pár hodin později dorazí v Rolls-Royce Lawrence z Arábie s indickou jízdou. Arabské povstání uspělo. Co si o tom všem mysleli němečtí vrchní velitelé? Večer 28.



září německý generál Erich Ludendorff řekl náčelníkovi štábu Hindenburgovi, že se musí pokusit vyjednat příměří. Dalšího dne šli po vyřazení Bulharska z války za císařem a řekli, že válka nemůže pokračovat. Velkým problémem bylo, že americký prezident Woodrow Wilson nebude vyjednávat s císařem nebo německou armádou. „Musel kousnout do kyselého jablka vojenské porážky a politické demokratizace a císař podepsal vyhlášení parlamentního zřízení. Během jednoho dne skončil německý militarismus a autokracie.“ Tedy tvrdí to Martin Gilbert.



G. J. Meyer to v A World Undone popisuje trochu podrobněji. Německý ministr zahraničí Paul von Hintze navrhl revoluci vedenou shora, změnu politického systému, která ukáže, že Německo bude vedené demokraticky, a tato změna bude provedena císařem, ne proti císařově vůli. To by zahrnovalo jmenování zástupců Reichstagu do vládních pozic. To možná nezní příliš radikálně, ale pro německé konzervativce to bylo ohromné porušení tradic.



Kancléř Georg von Hertling dokonce raději rezignoval, než aby to přijal. Císař Vilém to ale podepsal. „Jeho podpis byl nejsilnějším představitelným důkazem, jak zoufale nyní němečtí vůdci vnímali současnou situaci. Také to bohužel byl způsob vmanévrování liberálů a socialistů v Reichstagu do situace, kdy za přicházející pohromu ponesou díl zodpovědnosti.“ Ludendorff byl také vcelku znepokojen, že jeho armáda je nakažena socialistickými myšlenkami.



V Německu opravdu probíhala silná politická agitace, zejména od Spartakovců, kteří chtěli konec monarchie a socialistickou republiku. První německá revoluce ale proběhla 2. října. Ne ale v ulicích a nebyla to revoluce socialistická. Bylo to v sálech rady a princ Max von Baden, císařův bratranec, se stal novým kancléřem. Kladl dvě podmínky. V budoucnu bude jen Reichstag rozhodovat o válce a míru a zbývající kontrola, kterou měl císař nad armádou a námořnictvem, musí být okamžitě odebrána.



Volba Maxe na pozici kancléře spojence vedla k názoru, že se nic moc nemění, protože byl šlechtic a císařův příbuzný. Hindenburg a Ludendorff nyní šli za Maxem a řekli mu to samé, co řekli císaři, že je nutné okamžité příměří. Max ale nesouhlasil. Myslel si, že i přes vojenské neúspěchy se armáda mohla ještě dlouhé měsíce držet, a nechtěl zahájit jednání v podstatě v pozici kapitulace.



Hindenburg mu řekl, že se velice mýlí, a Max řekl, že když je to tak špatné, ať v poli prostě vyvěsí bílou vlajku. Max si myslel, že moc rychlé příměří by vedlo ke ztrátě Alsaska-Lotrinska a polských částí východního Pruska podle 14 bodů Woodrowa Wilsona. Hindenburg řekl, že zatímco ztráta Alsaska-Lotrinska byla přijatelná, ztráta jakéhokoliv území na východě je nepřípustná.



Z toho by se mohlo zdát, že kancléř 14 bodů opravdu četl, Hindenburg ne. Nevím, jestli to tak opravdu bylo, ale je to dost možné. Na konci týdne a i s rakouskou podporou Max telegrafoval do Washingtonu žádost o příměří. To byl tedy týden! Damašek padl, Bulharsko ve válce končí a na západě zároveň běží čtyři spojenecké ofenzivy, z nichž jedna prolomila mocnou Hindenburgovu linii. Ludendorff 30.



září pronesl svůj slavný citát: „Nemůžeme bojovat s celým světem.“ Také napsal dopis do Berlína, kde píše, že kolaps makedonské fronty a nemožnost nahrazení ohromných ztrát na západě je nutí k okamžitému uzavření příměří. Podepsán byl i Hindenburg. Ludendorff dopis ukončil tímto: „Každý promarněný den stojí tisíce životů statečných vojáků.“ Tato věta mohla být napsána o kterémkoliv z posledních 1 527 dnů této války.



Jestli vás zajímá Bulharsko před touto válkou, zde je náš starý speciální díl o něm. Patr(e)onem týdne je Erik Finkemeier. Vaše podpora nám umožnila pořad posledních pár let vysílat, jsme za to opravdu vděční. Zvažte svou podporu na patreon.com/thegreatwar. Na viděnou příště!