Červencové dny v PetrohraduVelká válka

Ruská Kerenského ofenziva vstupuje do svého třetího týdne a ministr obrany Kerenský, jehož jméno ofenziva nese, na frontě podporoval své vojáky. Ale když kocour není doma, myši mají pré. A na domácí frontě začínají červencové dny chaosem v ulicích Petrohradu. Já jsem Indy Neidell, vítejte u Velké války. Minulý týden Rusové pokračovali jako parní válec ve své ofenzivě, Britové vyslali ženský sbor do Francie, Lawrence z Arábie plánoval útoky na Středním východě, na moři explodovala britská bitevní loď a svou premiéru si odbyl hořčičný plyn.

Toto následovalo. Ruskému parnímu válci začala docházet pára. Po dvou týdnech postupu začal 15. července v Galicii zesilovat nepřátelský odpor, dalšího dne se dokonce začaly ruské jednotky stahovat. Německý protiútok doopravdy začal až 19.

července. Začal ale zuřivě. 9 německých a 2 rakousko-uherské divize na dvacetikilometrové frontě prorazily linii a zajaly 6000 nepřátel. Jak týden pokračoval, mezera v ruské linii se dále zvětšovala. Rusko ale během posledních dvou týdnů získalo nového hrdinu v osobě generála Lavra Kornilova, jehož jednotky postoupily nejdále. Ten byl jedním z důstojníků zajatých před dvěma lety při pádu Přemyšle, podařilo se mu ale uniknout, během letní ofenzivy sloužil pod generálem Brusilovem a od té doby sloužil jako velitel sboru majícího na starost petrohradskou oblast.

A tam tento týden nastaly velké problémy. Nečištěné kanály města byly reálnou zdravotní hrozbou, a to ani nemluvím o jejich zápachu. Šířila se úplavice a cholera a všude visela varování před konzumací ovoce a zeleniny bez omytí ve sterilizované vodě. Pořád byl nedostatek jídla a znovu začaly velké protiválečné demonstrace, mnohé organizované Leninem, Trockým a jejich bolševiky. 16.

července na Něvském prospektu, nejvýznamnější ulici města, začala palba z pušek a kulometů a ulicemi jezdily nákladní vozy plné ozbrojenců. Večer přestaly jezdit tramvaje a vojáci začali zabavovat osobní vozy, včetně Rolls-Royce belgického velvyslance. Ulice byly plné lidí a začaly výtržnosti a rabování. Americká ambasáda odhadovala počet ozbrojených dělníků a vojáků na 70 000 a v ulicích bylo zabito nebo zraněno mnoho lidí. Mnoho z těchto vojáků bylo ze vzbouřených jednotek petrohradské posádky, které nechtěly nastoupit na frontu.

Rozkaz k nástupu na frontu měl však za cíl je hlavně dostat pryč z města. Kalifornská novinářka Bessie Beaty uvedla, že bolševici převzali kontrolu nad městem. Je pravda, že dalšího dne byli bolševičtí protestující ještě daleko početnější. Navíc byli podporováni několika tisíci ozbrojených agitovaných námořníků, kteří dorazili z Kronštadtské základny, kde už v květnu proběhla jejich vzpoura. Na Něvském prospektu opět do davu střílely kulomety a zabily stovky civilistů. Přívalové deště toho večera a 18. července dočasně střety zastavily a 19.

července začali přijíždět vojáci z Daugavpilsu povolaní k ukončení násilí. Ti byli na rozdíl od vojáků z města zkušení a disciplinovaní. 30 Leninových mužů bylo zatčeno, Vojáci vnikli do bolševiky držené rezidence Krzesiňské, kde našli 70 nových kulometů a dokumenty, které prokazovaly financování bolševiků od německého armádního velitelství. To byla politická bomba, o které se psalo ve večerním tisku, což vzalo bolševikům vítr z plachet. Červencové dny, jak se těmto dnům dnes říká, tak byly u konce.

Tyto události Kerenského rozzuřily, protože vláda v jeho absenci nedokázala situaci zvládnout, a rozhodl se, že nová vláda zformovaná 20. července bude mít "diktátorské pravomoci, aby dokázala přivést armádu k poslušnosti". Revoltující petrohradská posádka bude rozpuštěna a vojáci půjdou na frontu. Kronštadtští námořníci budou odzbrojeni a posláni na základnu. A když se Petrohrad probudil, zjistil, že moc bolševiků je pro tuto chvíli u konce.

Na Lenina, Trockého a další vůdce bolševiků byly vydány zatykače. Trockij byl dopaden, Lenin ale uprchl do Helsinek. Fotograf Donald Thompson, který červencové dny sledoval, napsal: "Uprchlý Lenin a jeho pomocník Trockij, co ještě nedávno dělal v New Yorku pingla, uškodili Rusku více než jakákoliv jiná dvojice v dějinách." Nejen ruští demonstranti ale protestovali proti válce. 19. července německý parlament, který se sešel, aby vyčlenil další peníze na válku, požadoval, aby podmínky budoucího míru neobsahovaly okupaci žádného území.

19. července prošla mírová rezoluce v poměru 212 hlasů ku 126 a kladla vládě za cíl usilovat o mír. Nový kancléř Michaelis, mluvící za generální štáb, prohlásil, že Německo nic takového neudělá. "Nemyslím si, že parlament může ze své vůle rozhodovat o věcech jako mír a válka, když právě válka probíhá." A jiné vládě bylo schváleno další válčení.

Souviselo to s britskou ofenzivou ve Vlámsku. Předběžná baráž pro ofenzivu již probíhala, ale pořád bylo otázkou, zda britský velitel Douglas Haig plánuje něco jiného, než zkoušel poslední tři roky. Premiér Lloyd George a ministr střeliva Winston Churchill si to nemysleli. Generálové Foch a Pétain si to nemysleli. Haig spoléhal na své nezměrné zdroje. Neúspěchy minulých ofenziv však byly pro skeptiky dobrým argumentem.

Haigovi do karet hrálo na toto období nebývale dobré a suché počasí, což ale dlouho nevydrží, takže Haig se začátkem útoku spěchal. Přes rozčarování svých nadřízených se rozhodl, že jeho nejmladší velitel, 47letý Hugh Gough, bude velet hlavnímu útoku. Gough byl smělý a dychtivý, stejně jako Haig začínal u jízdy a Haig pořád věřil velkému průlomu, kterého následně jízda využije. Gough ale neoplýval organizačními schopnostmi a ohromné množství mužů a materiálu, které bylo ve Vlámsku potřeba řídit, vyžadovalo spíše tyto schopnosti než odhodlání a hrdinství.

To nemluvilo v Goughův prospěch. 7. a 13. července žádal o více času, ve druhém případě o dalších pět dnů. Haig mu dal tři, což posunulo plánovaný začátek z 25. na 28. červenec. 17. července věci zkomplikovala mlha, začátek byl posunut na 31. července. Haig si byl dobře vědom, že déšť by z bojiště udělal bažinu.

A měl obavy. Pořád od válečné komise dostal souhlas jen k plánování, ne k útoku. 20. července ale konečně přišel souhlas se zahájením útoku. A jiná skupina lidí plánovala budoucí vládu. Celý měsíc na Korfu probíhala jednání mezi zástupci jižních slovanů o možnosti vytvoření nového státu. Předpokládali, že se Rakousko-Uhersko rozpadne a Srbsko získá zpět nezávislost.

20. července Korfská deklarace odsouhlasila poválečnou unii Srbů, Chorvatů a Slovinců jako parlamentní monarchii pod vládou srbské královské rodiny. Budou zaručena práva menšin a všeobecné volební právo pro volbu zastupitelů. Byl ale konflikt mezi Srby, kteří chtěli, aby byl hlavním centrem moci Bělehrad, a Chorvaty, kteří preferovali Jugoslávii před velkým Srbskem. Tento konflikt nadále zůstal nevyřešen. Pár poznámek na konec týdne.

16. července proběhla vzpoura francouzských jednotek na soluňské frontě. Vojáci chtěli dostat volno a jet domů. 300 jich volno dostalo, 90 bylo zatčeno. 15. července rezignoval Arthur Zimmermann, autor proslulého Zimmermannova telegramu. A 17. července si britská královská rodina oficiálně změnila jméno ze Sachsen-Coburg und Gotha na Windsor. Stalo se to kvůli obecnému protiněmeckému cítění a královská rodina nechtěla připomínat svůj německý původ.

Tak týden končí ruským ústupem na východě, plány na Jugoslávii na jihu a odložením britské ofenzivy na západě, i když už baráž zuří naplno. A chaosem v Petrohradu, když je Lenin nucen utéct. Předpokládám, že jsme Lenina viděli naposledy. Přijetí peněz a zbraní od nepřátelské země v době války a jejich použití proti vlastním lidem? Ať na to koukáte jakkoliv, je to velezrada.

S tím druhou šanci jen tak nedostanete. I když... Rusko je v takovém chaosu, nejistotě a nepokoji, že nikdo nemůže tušit, co se stane dál. Možná toho chlapíka ještě někdy uvidíme. Jestli vás zajímá Rusko před revolucí, zde je náš speciální díl o Rusku. Patr(e)onem týdne je Kasey.

Podpořte nás na Patreonu, ať můžeme připravit další mapy a animace, abyste se mohli cítit jako generálové. Na viděnou příště.