Do Vánoc u konce?

Během pár měsíců provedete sérii velice úspěšných ofenziv, ale když skončí, zjistíte, že jste na tom hůře než před nimi. Jak je to možné? Podíváme se na to. Já jsem Indy Neidell, vítejte u Velké války. Minulý týden skončila bitva o Amiens vítězstvím spojenců, které Němci otřáslo. Byla součástí nové spojenecké strategie spouštění útoků po celé západní frontě. Spojenečtí vojáci také dále přijížděli do Vladivostoku, zatímco bolševická vláda započala kampaň teroru proti svým vnitřním nepřátelům.



Na Kavkaze se Baku dokázalo ubránit Osmanům. Chaos v Baku však pořád narůstal a velitel malé britské síly Lionel Dunsterville viděl situaci pesimisticky. Měl za to, že přichází s omezenou technickou pomocí, aby vycvičil obránce města. Místní si mysleli, že přišel bojovat za ně. Měl jen tři prapory mužů ze středu Anglie.



Baku mohlo být vcelku snadno ubráněno útokům ze západu, kde byly nízké, ale strmé útesy s Vlčí branou mezi nimi, na to by asi stačil i jeden prapor. Severozápadně od města však útesy přecházely do planin a tímto směrem se nacházela i některá z hlavních ropných polí a rafinerií a železniční trať do města. Obranné linie tak budou muset vést tudy a fronta bude mít okolo 25 kilometrů. Obrana města z tohoto směru bude složitá, pokud bude vůbec možná.



Dále na jih se jiní Britové pokoušeli Osmany zmást. 20. srpna byl britský jízdní sbor na velbloudech poté, co za necelé dva týdny projel přes poušť od Al Mudawwarah, zhruba 25 kilometrů jihovýchodně od Ammánu. Zjistili, že se početná osmanská síla nachází mezi nimi a tratí do Ammánu, kterou měli sabotovat. Ale když to nemohli provést, pořád mohli nepřítele zmást, že jich je v oblasti větší počet než ve skutečnosti. Každý voják tak otevřel tři nebo čtyři konzervy mletého masa, zničil obsah a plechovky poházel po zemi.



Auta, která měli, jezdila po okolí jako šílená a zanechala změť stop. Dokonce vzali zvířecí výkaly, které používali jako palivo, a rozptýlili je po okolí, aby to vypadalo, že tu je plno velbloudů. A pak vyrazili. Začalo to vypadat, že celkový plán klamu Edmunda Allenbyho před jeho ofenzivou v září začíná fungovat. Pokud přesvědčí 8. osmanskou armádu pod generálem Limanem von Sandersem, že bude jako minule útočit přes Jordán na východ osmanských linií, bude Sanderse čekat velmi nepříjemné překvapení.



A Němci byli opakovaně překvapení i na západní frontě, protože nedokázali zjistit, kde přijde další spojenecký útok. Tento týden přišla bitva na řece Ailette vedená Charlesem Manginem a 10. armádou. Bitva byla úspěšná a po francouzském útoku mezi Soissons a Compiègne 20. srpna německý generál Erich Ludendorff tento den nazve „Druhým černým dnem německé armády“. Britská armáda 21.



srpna začne bitvu o Albert, známou i jako bitva o Bapaume. Zde se Julian Byng s 3. armádou a tanky snaží získat trať mezi Albertem a Arrasem. Byng zaútočil se třinácti pěšími a dvěma jízdními divizemi a pěti tankovými prapory čítajícími 156 tanků. Zaútočil na 20 km dlouhé frontě, poměrně dlouhé na takto malou sílu, ale Němci proti němu měli pouze deset divizí. Útok 21. srpna vedli novozélandští střelci za použití střídání v jeho čele jako u Amiens. Koncem týdne byla fronta východně od trati mezi Albertem a Arrasem a jen během prvních dvou dnů padlo 5000 Němců do zajetí.



20. srpna je s Francouzi na předměstí Lassigny vrchní velitel Ferdinand Foch natolik přesvědčený, že napíše premiérovi Clemenceauovi, že dokáže v roce 1919 zajistit vítězství. 21. srpna Francouzi Lassigny obsadí. Když toho dne pokračoval útok na Sommě, britský velitel Haig prohlásí, že si myslí, že zvítězí do konce roku. Na frontě na Sommě však Němci pořád spojence přečíslují v poměru 42 divizí proti 32, spojenci však byli rozjetí a měli lepší morálku.



Začali obsazovat všechna dějiště nejkrvavějších bojů roku 1916, jak se týden chýlil ke konci. Podívejme se ale na celkovou situaci Němců na západě, tentokrát s odstupem měsíce po jejich jarních ofenzivách. Němci od začátku března dokázali dosáhnout nejlepší série taktických vítězství za celou válku, ale ta nepřinesla žádnou taktickou výhodu, natož pak strategické vítězství.



Opak byl pravdou, Německo v srpnu roku 1918 bylo v daleko strategicky horší pozici než na začátku roku. Čelilo převaze jak v počtu mužů, tak ve vybavení a výzbroji, a to jak kvantitativní, tak kvalitativní, a morálka byla historicky nejhorší. A co se týče důvodů neúspěchu při jarních ofenzivách roku 1918, David Zabecki to vidí následovně. Myslí si, že ze strategického hlediska byly ofenzivy hned odsouzeny k neúspěchu, pokud jde o dosažení vojenského vítězství.



Němci měli jen lehkou početní převahu, jejich vybavení bylo špatné a opotřebené a zásobovací systém byl nedostatečný. Mohli ale spojence přesvědčit, že Německo není možné vojensky porazit a vstoupit do vyjednávání v pozici síly. To ale Němci neudělali. Zabecki si myslí, že s lepším operačním návrhem mohli oddělit Brity od Francouzů a pravděpodobně je vyhnat z kontinentu. Ale co pak?



Britové by válku nevzdali, dokud Němci okupují belgické pobřeží, Británie a spojenci měli námořní převahu a Německo bylo škrceno blokádou, Američané by dále přijížděli do Británie v přípravě na pozdější protiútok, jako, spoiler, přijde o pár desetiletí později. „Na taktické úrovni byli Němci silným protivníkem. Jejich disciplína, výcvik, velitelé a taktická doktrína tvořila jednotky, které téměř nebylo možné porazit, pokud byly síly v boji na obou stranách alespoň přibližně vyrovnané, a to jak v obraně, tak i v útoku.



Největším taktickým hendikepem německé armády byla pohyblivost, která jí bránila v manévrech na operační úrovni.“ Ale i mimo západní frontu, při pohledu na celkovou německou situaci, byly vidět velké problémy. G. J. Meyer v A World Undone píše: „Dále na východ pošetilost Brestu Litevského nadále stahovala německé vojáky do vojenské, politické a ekonomické bažiny. Museli okupovat Charkov hluboko v ukrajinském území, aby zachovali alespoň náznak kontroly a nějakou naději na zisk obilí.



Museli vstoupit do donbaské oblasti kvůli palivu pro zchátralé ruské železnice, museli protáhnout své komunikační trasy až na Krym, aby odvrátili spojenecký útok ze Středního východu.“ Věci pro Němce nikde nevypadaly nadějně. 22. srpna spojenci oznámili své cíle pro přistání v Archangelsku. Tato síla byla povolána „zástupcem legitimní murmanské vlády“, aby vyhnala Němce a anulovala Brest Litevský.



Garantovali, že nebudou zasahovat do ruských interních záležitostí, což je zajímavé, protože tento týden po tajných jednáních mezi Sověty a Němci Sověti uznali nezávislý gruzínský stát. To bylo součástí německých intrik pro kontrolu Baku a ropných polí, ale způsobilo to nárůst protiněmeckého cítění v tureckém tisku. A Sověti v týdnu opět přišli o Irkutsk, který obsadila československá legie. Tím se dostáváme na konec poměrně zmatečného týdne této neskutečně zmatečné války.



Lest jízdního sboru v Palestině, problémy s obranou na Kavkaze, spojenecké úspěchy na západě a depresivní celkové německé vyhlídky: taktické úspěchy, ale výsledné celkové selhání na západě. Ale podle Zabeckiho jejich největší chybou, a pokud si přečtete jeho skvělé dílo o německých ofenzivách roku 1918, není moc důvodů nesouhlasit, byla absence jasně definovaných strategických a operačních cílů. I po válce Ludendorff a Hindenburg ve svých dílech pořád neměli jasnou vizi a konkrétní vojenské cíle pro tento rok.



Nebo ani konkrétní politický cíl. Co Ludendorff toto léto dělal a k čemu se ve svých spisech přiznal, bylo, že udržoval iniciativu, pokračoval v útoku v naději na využití příležitosti, až nějaká nastane. Americký generál Gordon Sullivan tvrdil, že „Naděje není plán“. Jak ale tvrdí Zabecki, naděje byla jediným plánem, který německému velitelství v létě roku 1918 zbýval.



Jestli chcete sehnat knihu Davida Zabeckiho o německých jarních ofenzivách, můžete si ji koupit přes odkaz v popisku, ze kterého máme malou provizi. Patr(e)onem týdne je Michael Harrington. Ten nás podporuje na počest svého prastrýce Timothyho, který tento měsíc před sto lety ve válce padl. Na viděnou příště!