Druhá bitva na Piavě

Minulý podzim Čtyřspolek Italům uštědřil u Caporetta tvrdou porážku. Od té doby byla italská fronta klidná, tomu je ale konec, Rakušané útočí. Já jsem Indy Neidell, vítejte u Velké války. Minulý týden se na Kavkaze střetly síly osmanských a německých spojenců. Bylo to součástí intrik o získání kontroly nad ropnými poli v Baku. Začala a skončila bitva na řece Matz, která byla německou porážkou, a Rakušané se chystali spustit novou ofenzivu v Itálii. A se začátkem tohoto týdne tato ofenziva začíná.



15. června 1918 ve tři hodiny ráno začíná dělostřelecká baráž pro druhou bitvu na řece Piavě. Mělo to jít stejně jako u Caporetta, vyřadit nepřítele z boje přesnou palbou a velkým množstvím plynových střel. Nyní však měli Italové britské plynové masky, které byly daleko lepší, a rakouská palba byla daleko nepřesnější, protože spojenci ovládali vzdušný prostor. Rakušanům navíc docházelo střelivo, i tak ale byli ráno úspěšní. I v dešti dokázali za řeku dostat 100 000 mužů.



Nedokázali ale rozšířit svá předmostí, a i když na pár místech jako výšiny u Montella postupovali dále, většinou byli udrženi u řeky. Na plošině Asiago, v místě druhého útoku, italská rozvědka věděla, kdy vše začne, a předešla rakouské baráži svou baráží, která začala o čtyři hodiny dříve. Když jednotky generála von Hötzendorfa vyrazily do útoku na horu Monte Grappa, ze začátku zatlačily britské a francouzské jednotky, kterým čelily, italský protiútok byl však úspěšný, protože Italové vyvinuli jako armády na západě systém pružné hluboké obrany.



Poznámka na okraj, Italové do bitvy nasadili celkově 52 divizí, Britové 3 a Francouzi 2 divize. Druhý den byl pro Rakušany horší, Conrad ustupoval a jeho dělostřelecké baterie, což bylo přes třetinu všech rakouských těžkých děl v Itálii, byly mimo provoz. Na Piavě déšť zvedl hladinu řeky a odplavil většinu rakouských pontonů, takže bylo těžké i samotné zásobování předmostí. Formace mužů čekající na přechod řeky byly snadným cílem pro spojenecká letadla a zbytky rakouského dělostřelectva byly bez munice, zatímco spojenecké bombardování bylo nemilosrdné.



Italové na řeku poslali posily z hor a 19. června spustili protiútok, rakouské předmostí ale zničit nedokázali. Rakouský polní maršál Svetozar Borojević von Bojna ale nechtěl jen držet pozice. Císaři Karlovi řekl, že pokud dokáží obsadit Montello, mohou odtud spustit další ofenzivu. Pokud ne, měli by opustit předmostí a vylepšit své obranné linie.



Byl názoru, že pro úkol na Montellu by potřeboval alespoň tři další divize. Karel nedostal možnost rozhodnout se pro další postup, německé velitelství mu přikázalo ofenzivu ukončit, protože německý generál Erich Ludendorff chtěl, aby Rakousko poslalo své nejlepší jednotky na západní frontu, kde docházel dech jeho ofenzivě. Karel mluvil s náčelníkem štábu von Straußenburgem, Conradovým nástupcem, a uvědomili si, že v blízké budoucnosti nebudou schopni podniknout žádné útočné operace.



20. června Karel vydal rozkaz vrátit se zpět přes Piavu. V Bílé válce jsem četl, že polní maršál Ludwig Goiginger, velitel síly, která útočila na Montello, odmítl tento rozkaz splnit, protože zajal 12 000 nepřátel a získal 84 děl, proč by tedy měl ustupovat? Nakonec však poslechl a poslední Rakušané budou zpět za Piavou 24. června. V této bitvě, také známé jako „bitva slunovratu“, spojenci přišli o 45 000 mrtvých nebo zraněných a 40 000 zajatých mužů. Rakouské ztráty byly vyšší, téměř 120 000 mrtvých, zraněných a zajatých.



Jeden zdroj tvrdí, že se 20 000 Rakušanů utopilo, když pod palbou plavali přes rozvodněnou řeku, ale tím si nejsem jistý. Náčelník spojeneckého štábu Foch přesvědčoval italského generála Diaze, aby vyrazil do útoku a zkusil prolomit rakouské linie. Diaz ale znal své limity a věděl, že kdyby se dostal na druhý břeh řeky, měl by stejné problémy jako měli Rakušané, přikázal tedy pouze omezené útoky, které měly vylepšit jeho současnou pozici.



A stejně jako Rakušané přehodnocovali své plány i Osmané. Vehip Paša je nyní pro Němce kvůli útoku z minulého týdne nežádoucí osobou, proto je poslán zpět do Istanbulu a nová 9. armáda je pod Yakupem Şevki Pašou zformována u Gjumri. Údajným úkolem této armády je boj proti britské a bolševické hrozbě na Kavkaze a v severní Persii. Ministr obrany Enver Paša ale nevzdal své panturkické plány a plán na armádu islámu. Nyní organizuje i ozbrojené síly Tatarů v Ázerbájdžánu sídlící ve městě Gandža na trati mezi Tbilisi a Baku.



5. kavkazská divize osmanské armády pochoduje přes Arménii, ať se to Arménům líbí, nebo ne, a 20. června dorazí do Gandžy. Enverův nevlastní bratr Nuri Paša brzy dorazí a ujme se velení této armády, která zahrnuje asi 6 000 osmanských vojáků a 10 až 12 000 dobrovolníků a členů milic. Osmané jsou nyní v pozici pro postup na Baku a jeho ropná pole bez německých námitek, protože se vyhnou gruzínskému území a železnici. Budou ale pokračovat v masakrech Arménů, které se v oblasti posledních několik týdnů stupňovaly.



A došlo k další změně mezi vůdci zemí Čtyřspolku. V Bulharsku odstupuje premiér Vasil Radoslavov se svým kabinetem. Ten byl obviňován za neúspěch při snaze o získání kontroly nad celou severní Dobrudžou v mírové dohodě. Její část je pod společnou kontrolou všech zemí Čtyřspolku. A mnohými byl vnímán jako německá loutka. Car Ferdinand složením nové vlády pověřil Aleksandara Malinova.



Malinov neprosadí vládu, jakou by si představoval, protože Ferdinand odmítne z vězení propustit členy Agrární strany a okamžitě se pokusí začít se spojenci jednat o míru. To však selže a jeho hlavním motivem k tomuto kroku je, aby přesvědčil Německo, aby Bulharsku poskytlo potřebnou ekonomickou pomoc. To se také nestane a nepokoje jako třeba vzpoury za chléb pokračují. A i spojenci v této části světa střídají velitele. Adolphe Guillaumat je povolán do Paříže, kde se stane vojenským guvernérem.



Ve velení mnohonárodní armády na makedonské frontě ho vystřídá „zoufalý Frantík“ Franchet d'Espèrey. Mezi národními silami tam docházelo k jistým třenicím. Srbský náčelník štábu Petar Bojović rezignoval na protest proti Guillaumatovu plánu na prodloužení srbského úseku fronty i přes srbské plány. Novým náčelníkem štábu se stane srbský polní maršál Živojin Mišić, Bojović se vrátí na svou starou pozici velitele 1.



srbské armády. A tento týden se na veřejnost dostane jedna tajná dohoda. Dohoda mezi vůdci ruských bolševiků a Německem je otištěna v krakovském Hlasu národa. Podmínky několik měsíců staré dohody jsou: Polskou politiku bude řídit Německo. Ruská vláda nebude zasahovat do řízení Polska. Bolševická vláda zůstane v kontaktu s polskými revolucionářskými organizacemi a poskytne Německu jména agitátorů.



Bolševici nebudou do Německa a Rakouska vysílat své agitátory. Bolševická vláda zabrání ruským investicím do polského průmyslu. Hlavní myšlenkou tedy je, že Polsko bude ovládáno Německem. Shrnu tedy tento týden. Němci komandují Rakušany, Osmané se pokouší obejít německé rozkazy, Bulhaři mají vůdce, který není loutkou Němců, který se snaží o mír, aby mu pomohli Němci, kteří ho nekomandují, Italové se nenechají komandovat od Francouzů, na Balkán doráží všechny komandovat nový člověk z Francie a Rusové nebudou komandovat Poláky, aby je mohli komandovat Němci.



Snadné, že? A tento týden 15. června The Nation otiskl báseň Marnost od Owena Wilsona, kterou dnes skončím. Položte ho na slunce - jemně ho vzbudilo už kdysi, doma, kde šeptalo o polích nezoraných. Vždy ho budilo, i ve Francii, až dnes ráno ten sníh.



Jestli ho něco může probudit, umí to slunce moudré, laskavé. Vždyť jak budí semínka, vzbudilo kdysi i jíly naší pusté hvězdy. A tohle tělo, ještě nevychladlé, by se nemělo už nikdy hnout? Jen kvůli tomuto jíl vykvetl? Ach, proč pošetilé paprsky vůbec rušily zem ze spaní? Jestli vás zajímá fronta v Itálii na Piavě, minulý rok jsme ji navštívili a zkoumali okupaci Čtyřspolkem.



Díl z naší cesty je zde. Patr(e)onem týdne je Margaret Start. Jestli chcete víc map a animací, zvažte svou podporu na Patreonu. Na viděnou příště!