Intriky v britském veleníVelká válka

Rok 1917 skončil. Byl to rok ještě nedávno naprosto nepředstavitelných událostí. Ne jedna, ale hned dvě ruské revoluce. Válka, která měla ukončit všechny války, se se vstupem USA ještě rozrostla. Bitvy neskutečného rozsahu u Passchendaele a Arrasu, vzpoura francouzské armády, taktika úderných oddílů u Caporetta, stovky tanků na bojištích ve Francii, pořád větší množství čím dál tím lepších letadel a tak dále. Statisíce mrtvých, jeden měsíc za druhým.

A nyní začíná rok 1918. Já jsem Indy Neidell, vítejte u Velké války. Minulý týden byly Vánoce a Britové je oslavili v nově dobytém Jeruzalémě, Rakušané před příchodem silného sněžení nedokázali obsadit Benátky, Rusko a Čtyřspolek začaly jednat o míru, když Rusko před pár týdny opustilo válku, ale v samotném Rusku mír zdaleka nepanoval, protože začala válka s Ukrajinou a další ruské oblasti vyhlašovaly nezávislost. Na obzoru byla krvavá občanská válka. To bylo trochu dramatické a ne úplně pravdivé, na jihu totiž tato občanská válka již začala.

Na silvestra rudá armáda obsadila Charkov. Mnoho bývalých důstojníků ruské armády se přidalo k Alexeji Kaledinovi, vůdci donských kozáků, aby bojovali s Rudou armádou. Protibolševické síly byly formovány i Lavrem Kornilovem v kubáňské oblasti a Michailem Aleksejevem v Novočerkassku. Bolševici pořád upevňovali svou vládu a řešili s kým, kdy a kde budou muset bojovat, aby se u moci udrželi.

29. prosince znárodnili banky a 4. ledna oficiálně uznali finskou nezávislost. Co se týče mírových vyjednávání mezi bolševiky a Čtyřspolkem, Němci tento týden oznámili, že jejich okupace Polska, Kuronska, Litvy a Estonska je zásadní podmínkou jakéhokoliv míru. 2. ledna zasedl sovětský ústřední výbor a tuto podmínku odmítl. Na západě ruský odchod z války znamenal nové nebezpečí pro spojence. Co ale nijak neovlivnil, byla opatrná politika Spojených států. Na Nový rok americký generál John Pershing úspěšně odmítl urgentní žádost britského premiéra Davida Lloyda George, aby byly veškeré americké jednotky okamžitě vyslány do Evropy, kde by byly začleněny do britské a francouzské armády.

Důvod žádosti byl ten, že se Lloyd George obával možnosti, že Němci zasadí drtivý úder dříve, než se americká armáda dostane na frontu. Jak jsme viděli minulý týden, takový skutečně byl německý plán. A co se jejich plánů týče, vrchní spojenecká válečná rada rozhodla, že v roce 1918 nepřijdou žádné velké ofenzivy.

Winston Churchill si tento týden zapsal: „Díky bohu, že naše ofenzivy skončily. Ať se oni plahočí přes pole kráterů. Ať se oni radují z občasného obsazení bezejmenných míst a prázdných hřbetů.“ Jak ale vypadala pro Francii a Británii situace na domácí frontě? Věci sice nebyly tak strašné jako v Německu a Rakousku-Uhersku, protože lidé měli přístup k americkým zásobám, ale i když nepanoval tak zoufalý nedostatek, lidé byli z nekonečné války a žalu, který přinášela, vyčerpaní.

Vlády toto tvrdě potlačovaly, ale i vládní činitelé měli války dost a běžný život byl čím dál tím temnější. V mnoha ohledech ani nefungovala opravdová demokracie, občané, kteří byli proti válce, nemohli svobodně ventilovat svůj názor a všechny veřejně dostupné informace byly součástí propagandy. Francouzské ztráty dosáhly tří milionů a v roce 1917 bylo každý měsíc zhruba 40 000 obětí. Jak je bylo možné nahradit?

Philippe Pétain odhadoval, že bude potřebovat 1,02 milionu nových vojáků pro rok 1918 na západní frontě. Nakonec nedostane ani tři čtvrtiny tohoto počtu. Jeho armáda se vzpamatovala ze vzpoury ze začátku minulého roku, v létě odrazila nespočet německých útoků a sama uspěla u La Malmaison a Verdunu, ale nový premiér Clemenceau a jeho poradce Ferdinand Foch příliš neuznávali Pétaina a jeho opatrný přístup.

A v knize „A World Undone“ je zajímavá pasáž o Británii: „Se svou početnou populací, celosvětovým impériem, odkud brát vojáky, a „pouze“ dvěma miliony obětí od začátku války, by na tom Británie měla být lépe než Francie. Nebylo to tak, minimálně podle názoru britských velitelů. Problém nebyl ani tak v nedostatku vojáků, 450 000 připravených a vycvičených vojáků bylo na příkaz Lloyda George ponecháno v Británii a jen pracovní jednotky, nevybavené a nevycvičené pro boj, byly vyslány přes kanál.“ Douglas Haig měl tak málo posil, že snížil počet praporů v brigádě ze čtyř na tři, aby nemusel rozpouštět celé divize.

Zajímavé, že Lloyd George současně žádal o americké jednotky a držel své doma. Již dříve jsme zmiňovali vážné konflikty mezi Haigem a Lloydem Georgem. Lloyd George se chtěl Haiga zbavit, ale nemohl.

Mohl se ho ale pokusit ovládat a zbavit se jeho příznivců. První na řadě byl generál John Charteris, Haigův velitel rozvědky. Ten neměl výcvik vojenského rozvědčíka a někdy je viněn za Haigovy chyby a rozhodně udělal chyb spoustu. Tři dny před velkým německým protiútokem u Cambrai Haigovi řekl, že jsou Němci na této části fronty velice slabí. Tak či tak, 14. prosince byl propuštěn. Další z Haigových generálů R.

C. Maxwell byl propuštěn o dva dny později. Nyní, na Nový rok, ministr války lord Derby Haigovi řekl, že se Lloyd George chce zbavit náčelníka štábu Wullyho Robertsona a nahradit ho Henrym Wilsonem. Derby říkal, že je proti, ale i on sám se chtěl zbavit Launcelota Kigella, skvělé jméno, z pozice Haigova náčelníka štábu. Haig neochotně souhlasil a Kigell bude 12. ledna odvolán. Je zřejmé, že v britském vrchním velení jsou značné osobní konflikty a nepanuje žádná jednota.

Britové ale měli jednu věc, a to zásoby. Nekonečné zásoby, americký roh hojnosti chrlil příval zásob přes Atlantik a i britská výroba zbraní narůstala. Každý měsíc bylo nyní přes kanál dopraveno čtvrt milionu tun dělostřeleckých granátů. A to byla ani ne třetina všech zásob, které přijížděly na základny britské armády v severní Francii. Čím déle bude Německo se svým drtivým úderem čekat, tím těžší to pro něj bude.

A bojovalo se i v poli, na italské frontě. Na konci minulého týdne byly zničeny rakouské mosty v Zensonském ohybu Piavy, na Nový rok tak byli Rakušané donuceni stáhnout se ze svého předmostí. Tento týden bombardovali města jako Treviso, Veneto a Padovu. Na Středním východě Britové dále postupovali z Jeruzaléma. A přidám zvláštní poznámku, kterou jsem moc neměl kam jinam dát, tak ji přidám sem.

Je z „První světové války“ od Martina Gilberta. Edmund Allenby, britský velitel na palestinské frontě, dostal bojového pavouka, jehož kusadla dokázala ukousnout ocas štírovi. Pojmenoval ho Hindenburg. První týden roku 1918 končí. Britové na Středním východě a Italové v Itálii postupují. Bolševici upevňují svou moc, jejich nepřátelé budují své síly a politické intriky v britském vrchním velení.

A mírová jednání a návrhy mezi Ruskem a Čtyřspolkem. I když se aspoň lidé setkávali pro vyjednávání o určitém míru, ve skutečnosti rok 1917 skončil bez jakékoliv vyhlídky na mír v Evropě. Příměří na východní frontě se ukázalo pouze jako předehra pro okamžitou krvavou občanskou válku. Bolševici nebyli spokojeni s podmínkami z mírových jednání v Brestu Litevském. Na domácí frontě v zemích zasažených blokádou byla situace čím dál tím horší.

Jen v Istanbulu zemřelo v roce 1917 hlady 10 000 lidí. V Německu čtvrt milionu lidí zemřelo z příčin způsobených hladem, přímo souvisejících s námořní blokádou. V Habsburské říši probíhaly demonstrace a stávky za jídlo ve Vídni a Budapešti, kvůli kterým muselo být z fronty povoláno sedm divizí armády pro zjednání pořádku, které tam musely kvůli zamezení pouličním násilnostem zůstat natrvalo. Evropa s příchodem zimy vypadala jako umírající civilizace. Před válkou se mnohým zdálo, že Rusko čeká ze všech mocností nejzářivější budoucnost.

Nyní bylo v troskách a car byl se svou rodinou uvězněn. Potenciální demokratická vláda byla pryč a Lenin s bolševiky upevňovali moc nad tím, co zbylo. Lidem nezbyly žádné jistoty, žádná stabilita a lidský život se zdál naprosto bezcenným. Takové byly vyhlídky Rusů s příchodem Nového roku. Štastný nový rok. Jestli chcete vědět více o „tuřínové zimě“ v Německu, zde je náš speciální díl o ní.

Patr(e)onem týdne je Dean Bibby. Díky Deane, pomohl jsi nám dostat tento pořad do dnešní podoby. Na viděnou příště!