Intriky v britském velení

Rok 1917 skončil. Byl to rok ještě nedávno
naprosto nepředstavitelných událostí. Ne jedna, ale hned dvě ruské revoluce. Válka, která měla ukončit všechny války,
se se vstupem USA ještě rozrostla. Bitvy neskutečného rozsahu u Passchendaele
a Arrasu, vzpoura francouzské armády, taktika úderných oddílů u Caporetta,
stovky tanků na bojištích ve Francii, pořád větší množství čím dál tím
lepších letadel a tak dále. Statisíce mrtvých, jeden měsíc za druhým.


A nyní začíná rok 1918. Já jsem Indy Neidell,
vítejte u Velké války. Minulý týden byly Vánoce a Britové
je oslavili v nově dobytém Jeruzalémě, Rakušané před příchodem silného
sněžení nedokázali obsadit Benátky, Rusko a Čtyřspolek začaly jednat o míru,
když Rusko před pár týdny opustilo válku, ale v samotném Rusku
mír zdaleka nepanoval, protože začala válka s Ukrajinou a další
ruské oblasti vyhlašovaly nezávislost. Na obzoru byla
krvavá občanská válka. To bylo trochu dramatické
a ne úplně pravdivé, na jihu totiž tato
občanská válka již začala.

Na silvestra rudá armáda
obsadila Charkov. Mnoho bývalých důstojníků ruské armády
se přidalo k Alexeji Kaledinovi, vůdci donských kozáků,
aby bojovali s Rudou armádou. Protibolševické síly byly formovány
i Lavrem Kornilovem v kubáňské oblasti a Michailem Aleksejevem
v Novočerkassku. Bolševici pořád
upevňovali svou vládu a řešili s kým, kdy a kde budou muset
bojovat, aby se u moci udrželi.

29. prosince znárodnili banky a 4. ledna
oficiálně uznali finskou nezávislost. Co se týče mírových vyjednávání
mezi bolševiky a Čtyřspolkem, Němci tento týden oznámili,
že jejich okupace Polska, Kuronska, Litvy a Estonska
je zásadní podmínkou jakéhokoliv míru. 2. ledna zasedl sovětský ústřední výbor
a tuto podmínku odmítl. Na západě ruský odchod z války
znamenal nové nebezpečí pro spojence. Co ale nijak neovlivnil, byla
opatrná politika Spojených států. Na Nový rok americký generál
John Pershing úspěšně odmítl urgentní žádost britského
premiéra Davida Lloyda George, aby byly veškeré americké jednotky
okamžitě vyslány do Evropy, kde by byly začleněny
do britské a francouzské armády.

Důvod žádosti byl ten,
že se Lloyd George obával možnosti, že Němci zasadí drtivý úder dříve,
než se americká armáda dostane na frontu. Jak jsme viděli minulý týden,
takový skutečně byl německý plán. A co se jejich plánů týče,
vrchní spojenecká válečná rada rozhodla, že v roce 1918 nepřijdou
žádné velké ofenzivy.

Winston Churchill
si tento týden zapsal: „Díky bohu, že naše ofenzivy skončily.
Ať se oni plahočí přes pole kráterů. Ať se oni radují z občasného obsazení
bezejmenných míst a prázdných hřbetů.“ Jak ale vypadala pro Francii
a Británii situace na domácí frontě? Věci sice nebyly tak strašné
jako v Německu a Rakousku-Uhersku, protože lidé měli přístup
k americkým zásobám, ale i když nepanoval
tak zoufalý nedostatek, lidé byli z nekonečné války
a žalu, který přinášela, vyčerpaní.

Vlády toto tvrdě potlačovaly,
ale i vládní činitelé měli války dost a běžný život
byl čím dál tím temnější. V mnoha ohledech
ani nefungovala opravdová demokracie, občané, kteří byli proti válce,
nemohli svobodně ventilovat svůj názor a všechny veřejně dostupné
informace byly součástí propagandy. Francouzské ztráty
dosáhly tří milionů a v roce 1917 bylo každý měsíc
zhruba 40 000 obětí. Jak je bylo možné nahradit?

Philippe Pétain odhadoval, že bude
potřebovat 1,02 milionu nových vojáků pro rok 1918 na západní frontě. Nakonec nedostane ani
tři čtvrtiny tohoto počtu. Jeho armáda se vzpamatovala
ze vzpoury ze začátku minulého roku, v létě odrazila nespočet
německých útoků a sama uspěla
u La Malmaison a Verdunu, ale nový premiér Clemenceau
a jeho poradce Ferdinand Foch příliš neuznávali Pétaina
a jeho opatrný přístup.

A v knize „A World Undone“
je zajímavá pasáž o Británii: „Se svou početnou populací,
celosvětovým impériem, odkud brát vojáky, a „pouze“ dvěma miliony
obětí od začátku války, by na tom Británie
měla být lépe než Francie. Nebylo to tak, minimálně
podle názoru britských velitelů. Problém nebyl ani tak
v nedostatku vojáků, 450 000 připravených
a vycvičených vojáků bylo na příkaz Lloyda George
ponecháno v Británii a jen pracovní jednotky,
nevybavené a nevycvičené pro boj, byly vyslány přes kanál.“ Douglas Haig měl tak málo posil, že snížil počet praporů
v brigádě ze čtyř na tři, aby nemusel rozpouštět celé divize.

Zajímavé, že Lloyd George současně žádal
o americké jednotky a držel své doma. Již dříve jsme zmiňovali vážné
konflikty mezi Haigem a Lloydem Georgem. Lloyd George se chtěl
Haiga zbavit, ale nemohl.

Mohl se ho ale pokusit ovládat
a zbavit se jeho příznivců. První na řadě byl generál John Charteris,
Haigův velitel rozvědky. Ten neměl výcvik vojenského rozvědčíka
a někdy je viněn za Haigovy chyby a rozhodně udělal chyb spoustu. Tři dny před velkým
německým protiútokem u Cambrai Haigovi řekl, že jsou Němci
na této části fronty velice slabí. Tak či tak,
14. prosince byl propuštěn. Další z Haigových generálů R.

C. Maxwell
byl propuštěn o dva dny později. Nyní, na Nový rok,
ministr války lord Derby Haigovi řekl, že se Lloyd George chce zbavit
náčelníka štábu Wullyho Robertsona a nahradit ho Henrym Wilsonem. Derby říkal, že je proti, ale i on sám se chtěl
zbavit Launcelota Kigella, skvělé jméno, z pozice
Haigova náčelníka štábu. Haig neochotně souhlasil
a Kigell bude 12. ledna odvolán. Je zřejmé, že v britském vrchním
velení jsou značné osobní konflikty a nepanuje žádná jednota.

Britové ale měli jednu věc,
a to zásoby. Nekonečné zásoby, americký roh hojnosti
chrlil příval zásob přes Atlantik a i britská výroba zbraní narůstala. Každý měsíc bylo nyní přes kanál dopraveno
čtvrt milionu tun dělostřeleckých granátů. A to byla ani ne třetina všech zásob, které přijížděly na základny
britské armády v severní Francii. Čím déle bude Německo
se svým drtivým úderem čekat, tím těžší to pro něj bude.

A bojovalo se i v poli,
na italské frontě. Na konci minulého týdne byly zničeny
rakouské mosty v Zensonském ohybu Piavy, na Nový rok tak byli Rakušané
donuceni stáhnout se ze svého předmostí. Tento týden bombardovali
města jako Treviso, Veneto a Padovu. Na Středním východě Britové
dále postupovali z Jeruzaléma. A přidám zvláštní poznámku, kterou jsem moc neměl kam jinam dát,
tak ji přidám sem.

Je z „První světové války“
od Martina Gilberta. Edmund Allenby,
britský velitel na palestinské frontě, dostal bojového pavouka, jehož kusadla
dokázala ukousnout ocas štírovi. Pojmenoval ho Hindenburg. První týden roku 1918 končí. Britové na Středním východě
a Italové v Itálii postupují. Bolševici upevňují svou moc,
jejich nepřátelé budují své síly a politické intriky
v britském vrchním velení.

A mírová jednání a návrhy
mezi Ruskem a Čtyřspolkem. I když se aspoň lidé setkávali
pro vyjednávání o určitém míru, ve skutečnosti rok 1917 skončil bez jakékoliv vyhlídky
na mír v Evropě. Příměří na východní frontě
se ukázalo pouze jako předehra pro okamžitou krvavou
občanskou válku. Bolševici nebyli spokojeni s podmínkami
z mírových jednání v Brestu Litevském. Na domácí frontě v zemích zasažených
blokádou byla situace čím dál tím horší.

Jen v Istanbulu zemřelo
v roce 1917 hlady 10 000 lidí. V Německu čtvrt milionu lidí zemřelo
z příčin způsobených hladem, přímo souvisejících
s námořní blokádou. V Habsburské říši probíhaly demonstrace
a stávky za jídlo ve Vídni a Budapešti, kvůli kterým muselo být z fronty povoláno
sedm divizí armády pro zjednání pořádku, které tam musely kvůli zamezení
pouličním násilnostem zůstat natrvalo. Evropa s příchodem zimy
vypadala jako umírající civilizace. Před válkou se mnohým zdálo, že Rusko čeká
ze všech mocností nejzářivější budoucnost.

Nyní bylo v troskách
a car byl se svou rodinou uvězněn. Potenciální demokratická
vláda byla pryč a Lenin s bolševiky upevňovali
moc nad tím, co zbylo. Lidem nezbyly žádné jistoty,
žádná stabilita a lidský život se zdál
naprosto bezcenným. Takové byly vyhlídky Rusů
s příchodem Nového roku. Štastný nový rok. Jestli chcete vědět více
o „tuřínové zimě“ v Německu, zde je náš speciální díl o ní.

Patr(e)onem týdne
je Dean Bibby. Díky Deane, pomohl jsi nám
dostat tento pořad do dnešní podoby. Na viděnou příště!