Italové prorážejí skrzVelká válka
97
Italové zahajují ofenzívu proti Rakousku-Uhersku, Rusové ztrácí v Malé Asii a na západní frontě útočí indičtí kopiníci.
Poznámka k překladu: anglický výraz shell shock bohužel nemá výstižný český ekvivalent. Shell shock (v překladu jako válečný stres) popisuje stav, kdy se voják nedobrovolně nekontrolovaně třese, pláče, je k smrti vyděšený a trpí ztrátami paměti. Shell shock je v mnohém stejný jako posttraumatická stresová porucha (PTSP). Shell shock je ale spojen výhradně s bojovými prožitky, zatímco PTSP označuje širší oblast následků a příčin.
Přepis titulků
Itálie si během války nevedla zvláště dobře. Fronta s Rakouskem-Uherskem byla po většinu času v patové situaci a Italové dostali před dvěma měsíci tvrdou ránu, když Rakousko zahájilo ofenzívu, která chvíli vypadala jako italský konec. Ale to všechno se tento týden změní. Tento týden Itálie prorazí skrz. Jsem Indy Neidell, vítejte u Velké války. I minulý týden pokračovala měsíc stará jatka na Sommě a u Verdunu, kde se válčilo už pět měsíců, a britské vrchní velení uvažovalo, jestli jsou ztráty na Sommě hodné zisků.
Na východní frontě se Brusilovova ofenzíva valila od vítězství k vítězství, zatímco rakouská morálka upadala, ale německé posily a velení začínaly hrát významnou roli. Toto se stalo potom. Pro začátek Rusové pokračovali v postupu po skoro celý týden na jejich jihozápadní frontě. 6.
srpna dobyli výšiny na pravém břehu řek Sireth a Groberka. Další den postupovali oblastí, obsadili Tlumacz a zajali 4 000 vojáků. Den poté obsadili Tyśmienici a s ní 7 400 vojáků. A 10. srpna poté, co jej rakousko-německé vojska opustila, získali Stanislaviv a dalších 8 500 zajatců. Avšak navzdory svému postupu tento týden neohrožovali Maďarsko, Polsko ani západní Halič. A i když německý generál Erich Ludendorff řekl, že se kolaps rakousko-uherské armády zdá možný každou chvílí, byly ze severu přivezeny německé posily, a i když rakouská 2.
armáda ve středu fronty utrpěla strašlivé ztráty, ruská 11. armáda Vladimíra Sakharova, která na ně zas a znovu útočila, byla konečně vyčerpána a střed fronty s přeskupením sil utichl. Ale na jihu byla jedna fronta cokoliv, jen ne tichá – italská fronta. I za rakousko-uherské ofenzívy proti Itálii vedené v červu italský náčelník generálního štábu Luigi Cadorna přemýšlel o sočské frontě.
Nyní měl mnohem skromnější plány na postup. Řekl vévodovi z Aosty, že k nové ofenzívě dojde brzy. A jejím cílem bude obsadit hranice Gorizie. Cílem bylo zajistit si pozici pro budoucí útok na město samotné a na horu San Michele a zabránit Rakušanům probít se z města. A nyní poprvé plánoval koncentrovat dělostřelectvo na malém prostoru, ne na celé frontě. Bude to oblast mezi kopcem Podgora a městem.
Hrabě řekl Cadornovi, že útok by měl zahrnout i horu San Michele, která byla takticky jižním okrajem celé gorizijské oblasti. Cadorna souhlasil a vyvodil, že Rakušané nebudou tak brzy po Trentu očekávat velkou ofenzívu. To je samo osobě zajímavé, protože Cadorna vždy opovrhoval momentem překvapení, takže se zdá, že se konečně něco naučil. Hrabě se ujistil, že tři divize, které budou útočit na horu San Michele, budou mít dělostřeleckou podporu a hodně záloh.
Úkol dobýt část země mezi řekou a městem připadl VI. sboru generála Luigi Cappelly, jehož rozkazy byly stejné jako ty od Cadorny. Zajistit malé předmostí, které může být bráněno několika kulomety. Hora Sabatino také přešla pod jeho velení, což bylo dobře. Od zimy byla na pravém svahu spletitá síť zákopů, tunelů a jeskyní vykopaných a odpálených do vápence.
Takže byly blízko frontě, aby podpořily útok na vrchol, který vyhlížel nad Gorizii, jakmile začal. Divize, které šly do Trenta v květnu a červnu, byly povolány zpět. V této chvíli bylo přes 200 000 Italů připraveno jít do akce proti Gorizii a hoře San Michelle. Těžká děla byla umístěna před město se zásobou munice dosud nevídanou a čtyřikrát více minomety než minulý rok. 6.
srpna 1916 ostřelování začalo a Cadornova děla byla neuvěřitelně efektivní. Rakouská komunikace byla přeťata, jejich velící střediska vyřazena z akce a generál Svetozar Borojević von Bojna okamžitě žádal vrchní velení o zálohy a těžké dělostřelectvo. Cadorna totiž svůj záměr dobře skryl, dokonce okázale navštěvoval Trentino, aby zamezil podezření. Rakouské vrchní velení bylo zatížení krizí s Ruskem a nemělo nic nazbyt pro italskou frontu.
Takže Borojević si musel vystačit s tím, co měl, což bylo 102 000 mužů podél řeky, ale jen 18 000 z nich nasazených v Gorizii. Nepřítel měl třikrát více děl, a poblíž města dokonce dvanáctkrát více. Cadorna nařídil jen krátké ostřelování a 6. srpna v 16:00 první vlna pěchoty vyrazila z horních zákopů hory Sabatino. Na zádech měli velké bílé disky, díky kterým italští dělostřelci poprvé koordinovali palbu s postupem pěchoty. Muži obsadili vrchol za pouhých 38 minut.
To byla pro Italy asi nejlepší zpráva od jejich zapojení do války. Ale byl to teprve začátek. Útok na horu San Michelle začal v 15:30 a po těžkých bojích Italové vrch dobyli. Další den padl do italských rukou celý sektor. Víte co? Dobývání hory San Michelle stálo za 14 měsíců Italy 110 000 mužů. Sektor byl dlouhý jen 8 kilometrů. Rakouské linie kolem Gorizie zavrávoraly. Kopec Podgora byl dobyt.
Rakouská děla neměla čím střílet a posily nepřijedou ještě několik dní, což bude na záchranu města pozdě. V noci 7. srpna Rakušané ustoupili na druhou linii za městem. Zvládlo to jen pět tisíc vojáků. Do odpoledne 8. srpna byla Gorizia v italských rukou a s ní i 20 000 zajatců, což byl velký úspěch. A na jihovýchodě se další Italové připravovali na další ofenzívu v Soluni, kde přistálo 5 000 Rusů a 11 000 Italů, kteří tam doplnili Srby, Brity a Francouze.
Soluň byla součástí Řecka a dříve v létě neutrální Řecko dalo Bulharsku pevnost Rupel na řece Strumě. Spojenci to považovali za zradu, protože Řecko bylo neutrální. Ale Řekové řekli, že se dohodli, že nepomohou ani nepodkopou Čtyřspolek a že to byl neutrální akt. Pravděpodobně znovu poukázali na desítky tisíc spojeneckých vojáků v Soluni, což ve skutečnosti bylo porušení oné neutrality. V této části světa se vedly další boje.
8. srpna osmanské jednotky Mustafy Kemama obsadily Mus a Bitlis. To byla pro Rusy velká rána, protože udržení Bitlisu mohlo otevřít dveře do Mezopotámie. Podívejme se na konec týdne na západní frontu. Na Sommě Britové postoupili 400 metrů poblíž Guillemontu, ale útočníky nepodporovala děla a byli zmrzačeni kulometnou palbou. Francouzi tam dosáhli úspěchu, když postoupili z Hemského lesa a dobyli německé zákopy jižně od Maurepas.
U Verdunu se hlavní boje vedly kolem Thuaumontu, který Němci tento týden obsadili, ztratili a znovu získali. A jsme na konci týdne. Rusové se konečně vyčerpali proti Rakušanům a prohráli v Malé Asii. Balkán se připravuje na válku a Italové překvapili všechny, včetně sebe, velkým vítězstvím. Příběh Sommy a Verdunu je depresivně známý. Před pár týdny se na Sommě stalo něco, co jsem nezmínil, ale zaujalo mě to, a to zteč indické secunderabadské jízdy s kopími.
Zvládli napíchnout 16 Němců. Na Sommě byly na bojišti tisíce mužů s otřesenou psychikou. Stav byl označován jako tzv. válečný stres, ale vojenské autority v tom neměly jasno. "Vysvětlit muži, že jeho příznaky jsou výsledkem zmatených citových situací kvůli jeho tvrdým zážitkům na frontě, nikoliv, jak si představoval, narušením nervového systému granáty, se stalo nejčastější a nejúspěšnější formou psychoterapie."
Ale bylo to na Sommě, kde byla v každé oblasti otevřena centra specializující se na válečný stres. Ale přesto nebyli vojáci "v žádném případě evakuováni na základnu, pokud si jejich stav takovou proceduru nežádal." Ať už to znamená cokoliv. Jen si to představte. Byly tam miliony, řeknu to znovu, miliony dělostřeleckých granátů vystřílených na Sommě. Dokážete si vůbec představit ten hluk a hrůzu?
Není překvapením, že tolik vojáků trpělo válečným stresem. Překvapením je, že s ním neskončili všichni. Jestli chcete vědět více o jeho symptomech léčbě a sociálním vnímání, koukněte na tuto speciální epizodu, pro kterou stačí kliknout sem, nebo sem, jestli se díváte na telefonu. Patr(e)onkou týdne je Melissa Kenfield. Podpořte nás prosím na Patreonu, aby mohl pořad dál pokračovat. Aby vám nic neuteklo, odebírejte nás na Facebooku nebo Redditu.
Uvidíme se za týden.
Na východní frontě se Brusilovova ofenzíva valila od vítězství k vítězství, zatímco rakouská morálka upadala, ale německé posily a velení začínaly hrát významnou roli. Toto se stalo potom. Pro začátek Rusové pokračovali v postupu po skoro celý týden na jejich jihozápadní frontě. 6.
srpna dobyli výšiny na pravém břehu řek Sireth a Groberka. Další den postupovali oblastí, obsadili Tlumacz a zajali 4 000 vojáků. Den poté obsadili Tyśmienici a s ní 7 400 vojáků. A 10. srpna poté, co jej rakousko-německé vojska opustila, získali Stanislaviv a dalších 8 500 zajatců. Avšak navzdory svému postupu tento týden neohrožovali Maďarsko, Polsko ani západní Halič. A i když německý generál Erich Ludendorff řekl, že se kolaps rakousko-uherské armády zdá možný každou chvílí, byly ze severu přivezeny německé posily, a i když rakouská 2.
armáda ve středu fronty utrpěla strašlivé ztráty, ruská 11. armáda Vladimíra Sakharova, která na ně zas a znovu útočila, byla konečně vyčerpána a střed fronty s přeskupením sil utichl. Ale na jihu byla jedna fronta cokoliv, jen ne tichá – italská fronta. I za rakousko-uherské ofenzívy proti Itálii vedené v červu italský náčelník generálního štábu Luigi Cadorna přemýšlel o sočské frontě.
Nyní měl mnohem skromnější plány na postup. Řekl vévodovi z Aosty, že k nové ofenzívě dojde brzy. A jejím cílem bude obsadit hranice Gorizie. Cílem bylo zajistit si pozici pro budoucí útok na město samotné a na horu San Michele a zabránit Rakušanům probít se z města. A nyní poprvé plánoval koncentrovat dělostřelectvo na malém prostoru, ne na celé frontě. Bude to oblast mezi kopcem Podgora a městem.
Hrabě řekl Cadornovi, že útok by měl zahrnout i horu San Michele, která byla takticky jižním okrajem celé gorizijské oblasti. Cadorna souhlasil a vyvodil, že Rakušané nebudou tak brzy po Trentu očekávat velkou ofenzívu. To je samo osobě zajímavé, protože Cadorna vždy opovrhoval momentem překvapení, takže se zdá, že se konečně něco naučil. Hrabě se ujistil, že tři divize, které budou útočit na horu San Michele, budou mít dělostřeleckou podporu a hodně záloh.
Úkol dobýt část země mezi řekou a městem připadl VI. sboru generála Luigi Cappelly, jehož rozkazy byly stejné jako ty od Cadorny. Zajistit malé předmostí, které může být bráněno několika kulomety. Hora Sabatino také přešla pod jeho velení, což bylo dobře. Od zimy byla na pravém svahu spletitá síť zákopů, tunelů a jeskyní vykopaných a odpálených do vápence.
Takže byly blízko frontě, aby podpořily útok na vrchol, který vyhlížel nad Gorizii, jakmile začal. Divize, které šly do Trenta v květnu a červnu, byly povolány zpět. V této chvíli bylo přes 200 000 Italů připraveno jít do akce proti Gorizii a hoře San Michelle. Těžká děla byla umístěna před město se zásobou munice dosud nevídanou a čtyřikrát více minomety než minulý rok. 6.
srpna 1916 ostřelování začalo a Cadornova děla byla neuvěřitelně efektivní. Rakouská komunikace byla přeťata, jejich velící střediska vyřazena z akce a generál Svetozar Borojević von Bojna okamžitě žádal vrchní velení o zálohy a těžké dělostřelectvo. Cadorna totiž svůj záměr dobře skryl, dokonce okázale navštěvoval Trentino, aby zamezil podezření. Rakouské vrchní velení bylo zatížení krizí s Ruskem a nemělo nic nazbyt pro italskou frontu.
Takže Borojević si musel vystačit s tím, co měl, což bylo 102 000 mužů podél řeky, ale jen 18 000 z nich nasazených v Gorizii. Nepřítel měl třikrát více děl, a poblíž města dokonce dvanáctkrát více. Cadorna nařídil jen krátké ostřelování a 6. srpna v 16:00 první vlna pěchoty vyrazila z horních zákopů hory Sabatino. Na zádech měli velké bílé disky, díky kterým italští dělostřelci poprvé koordinovali palbu s postupem pěchoty. Muži obsadili vrchol za pouhých 38 minut.
To byla pro Italy asi nejlepší zpráva od jejich zapojení do války. Ale byl to teprve začátek. Útok na horu San Michelle začal v 15:30 a po těžkých bojích Italové vrch dobyli. Další den padl do italských rukou celý sektor. Víte co? Dobývání hory San Michelle stálo za 14 měsíců Italy 110 000 mužů. Sektor byl dlouhý jen 8 kilometrů. Rakouské linie kolem Gorizie zavrávoraly. Kopec Podgora byl dobyt.
Rakouská děla neměla čím střílet a posily nepřijedou ještě několik dní, což bude na záchranu města pozdě. V noci 7. srpna Rakušané ustoupili na druhou linii za městem. Zvládlo to jen pět tisíc vojáků. Do odpoledne 8. srpna byla Gorizia v italských rukou a s ní i 20 000 zajatců, což byl velký úspěch. A na jihovýchodě se další Italové připravovali na další ofenzívu v Soluni, kde přistálo 5 000 Rusů a 11 000 Italů, kteří tam doplnili Srby, Brity a Francouze.
Soluň byla součástí Řecka a dříve v létě neutrální Řecko dalo Bulharsku pevnost Rupel na řece Strumě. Spojenci to považovali za zradu, protože Řecko bylo neutrální. Ale Řekové řekli, že se dohodli, že nepomohou ani nepodkopou Čtyřspolek a že to byl neutrální akt. Pravděpodobně znovu poukázali na desítky tisíc spojeneckých vojáků v Soluni, což ve skutečnosti bylo porušení oné neutrality. V této části světa se vedly další boje.
8. srpna osmanské jednotky Mustafy Kemama obsadily Mus a Bitlis. To byla pro Rusy velká rána, protože udržení Bitlisu mohlo otevřít dveře do Mezopotámie. Podívejme se na konec týdne na západní frontu. Na Sommě Britové postoupili 400 metrů poblíž Guillemontu, ale útočníky nepodporovala děla a byli zmrzačeni kulometnou palbou. Francouzi tam dosáhli úspěchu, když postoupili z Hemského lesa a dobyli německé zákopy jižně od Maurepas.
U Verdunu se hlavní boje vedly kolem Thuaumontu, který Němci tento týden obsadili, ztratili a znovu získali. A jsme na konci týdne. Rusové se konečně vyčerpali proti Rakušanům a prohráli v Malé Asii. Balkán se připravuje na válku a Italové překvapili všechny, včetně sebe, velkým vítězstvím. Příběh Sommy a Verdunu je depresivně známý. Před pár týdny se na Sommě stalo něco, co jsem nezmínil, ale zaujalo mě to, a to zteč indické secunderabadské jízdy s kopími.
Zvládli napíchnout 16 Němců. Na Sommě byly na bojišti tisíce mužů s otřesenou psychikou. Stav byl označován jako tzv. válečný stres, ale vojenské autority v tom neměly jasno. "Vysvětlit muži, že jeho příznaky jsou výsledkem zmatených citových situací kvůli jeho tvrdým zážitkům na frontě, nikoliv, jak si představoval, narušením nervového systému granáty, se stalo nejčastější a nejúspěšnější formou psychoterapie."
Ale bylo to na Sommě, kde byla v každé oblasti otevřena centra specializující se na válečný stres. Ale přesto nebyli vojáci "v žádném případě evakuováni na základnu, pokud si jejich stav takovou proceduru nežádal." Ať už to znamená cokoliv. Jen si to představte. Byly tam miliony, řeknu to znovu, miliony dělostřeleckých granátů vystřílených na Sommě. Dokážete si vůbec představit ten hluk a hrůzu?
Není překvapením, že tolik vojáků trpělo válečným stresem. Překvapením je, že s ním neskončili všichni. Jestli chcete vědět více o jeho symptomech léčbě a sociálním vnímání, koukněte na tuto speciální epizodu, pro kterou stačí kliknout sem, nebo sem, jestli se díváte na telefonu. Patr(e)onkou týdne je Melissa Kenfield. Podpořte nás prosím na Patreonu, aby mohl pořad dál pokračovat. Aby vám nic neuteklo, odebírejte nás na Facebooku nebo Redditu.
Uvidíme se za týden.
Komentáře (2)
-HoNY- (anonym)Odpovědět
20.10.2018 01:32:30
2:51 zahrnout – vypadlo T
4:35 Borojević – zůstal tam český háček místo chorvatského dlouhého nabodeníčka
Xardass (Admin)Odpovědět
20.10.2018 01:52:37
Dík :)